Solární Jánošíci, co chudým berou a bohatým dávájí

Featured Image

Každá párty jednou skončí a příjde kocovina. Jak velký bolehlav nás čeká, až se rozpadnou naše sny o zelené energii? Kdo to zaplatí? A přežije to vůbec naše civilizace?

Řekněme si rovnou to nejdůležitější. Doufejme, že navzdory velké snaze nebude evropská ekonomika v roce 2050 uhlíkově neutrální. Největší kus cesty k uhlíkové neutralitě totiž ušly země jako Severní Korea a Somálsko, kde je uhlíková stopa obyvatelstva minimální.

Rozvrat ekonomiky je jediný způsob, jak při současné úrovni vědeckého poznání výrazně snížit spotřebu fosilních paliv. A to nechceme.

Možná nesouhlasně kroutíte hlavou: A co zelené technologie? Solární a větrné elektrárny? Vodíková ekonomika? Ty nám přece umožní žít i nadále v blahobytu a přitom neznečišťovat planetu!

Sorry, ale ne. Neumožní.

Tahle lež je asi největší hřích, který má na svých bedrech dnešní generace politiků. Podařilo se jim přesvědčit značnou část populace, že existuje třetí cesta mezi chudobou bez uhlíku a bohatstvím s ním.

Trochu za to můžeme i my, co jsme na střední škole dávali ve fyzice pozor, a mlčíme.

Je to věčné dilema: Mám se veřejně ohradit, apelovat na rozum a riskovat, že se to později obrátí proti mně? Nebo se zařídit po svém a držet hubu? Logická volba je za bé.

Já to zkusím za á, třeba se mi bude lépe spát.

Pojďme tedy rozplést to klubko nesmyslů, které se prezentují jako spása pro naší planetu.

Začneme třeba Jánošíkem. To byl ten copatý chalán s valaškou, který bohatým Slovákům bral a chudým dával. Dnešní politici dělají to samé, jen si popletli strany.

Jedna z loupeží se jmenuje dotace na solární elektrárny. Solární elektrárny jsou drahé. Musí být, protože fotovoltaika je primitivní, málo účinná technologie na výrobu elektřiny. Drahé věci si kupují bohatí lidé. Abychom jim to trochu usnadnili, dáme jim dotace. Kdo zaplatí dotace? Všichni, ale chudí nejvíce – z dotací na fotovoltaiku totiž nijak neprofitují, jen platí.

Hřeje chudé dobrý pocit, že dělají něco pro planetu? Doufám, že ano, protože dobrý pocit je to jediné, co je brzy bude hřát.

Solární a větrný boom nemá žádný výrazný vliv na instalovanou kapacitu „tradičních“, tedy čoudících elektráren. Už se to řeklo stokrát a jednou, tak to zkusíme po stodruhé: pro každý obnovitelný zdroj energie musíme mít v záloze tradiční zdroj, který jej nahradí při výpadku. Když nesvítí a nefouká. Tak tři měsíce v roce. Udržovací náklady na elektrárny, které nevyrábějí, jen stojí v záloze a čekají, jsou obrovské.

„Ale pořád je lepší, když spalujeme uhlí jen tři měsíce v roce, než neustále,“ zní mantra doby. Lepší pro koho? Pro planetu, nebo pro ty, kteří si superdrahou energii nebudou moci dovolit? Ve střednědobém horizontu fotovoltaika nenahrazuje fosilní paliva. Díky své neefektivitě a tudíž vysoké ceně pouze dusí poptávku po energii obecně.

Je to cesta Severní Koreje. Úspor se dosahuje zvýšením ceny a snížením poptávky. Spalujeme méně uhlí. Protože méně jezdíme, vyrábíme, žijeme. Dotacemi na soláry si chudí platí vykopání energetického hrobu, do kterého si pak lehnou. S nižší energetickou stopou.

„Jenže my brzy nebudeme potřebovat záložní zdroje, protože budeme energii ukládat do bateríí a do vodíku,“ slyším říkat hlas doby.

Hm. Baterie jsou technologický trapas. Velké, těžké, drahé, nebezpečné, nízká energetická hustota, vysoká surovinová náročnost, omezená životnost. Často slyšíme, jak se svět baterií „bouřlivě vyvíjí“ a jak rychle jde pokrok kupředu.

Akorát, že nejde. Kdybychom vzbudili pana Galvaniho (zemřel v roce 1798), potřeboval by asi tak pět minut, aby se zorientoval v dnešním světě baterií. Dnešní baterie se nijak zvlášť neliší od akumulátorů, které poháněly elektrické taxíky v New Yorku na začátku dvacátého
století. Trochu jiný elektrolyt a elektrody. Žádná velká změna.

Ačkoli bych si to sám moc přál, zatím to vůbec nevypadá, že by se v chemickém ukládání energie chystal nějaký velký průlom. Příroda nám není povinná dávat věci jen proto, že je chceme. Nezbývá než doufat. Ale zakládat budoucnost na víře není rozumné.

Pak je tu vodík. A nebo spíš není. Utekl. Jeho atomy jsou totiž tak malé, že procházejí i stěnami kovových nádob.

Nahradit záložní elektrárny bateriemi a vodíkem by opět zvýšilo cenu energie, snížilo její dostupnost a posunulo nás skoro až na hranice Severní Koreje. Energetické hroby pro chudé by byly tak hluboké, že světlo tam někde nahoře už by ani nešlo vidět.

A navíc by ty elektrárny ani nahradit nešly. Důvodem je ERoEI, jedna z nejzprofanovanějších zkratek v energetice vůbec. Znamená to „Energy Returned on Energy Invested“, jinými slovy kolik energie musíme vložit do jejího získání. Pokud bychom museli vynaložit více energie, než
kolik dostaneme, asi bychom se na to vykašlali.

Klíčová otázka dneška zní: při jakém poměru ERoEI ještě může existovat moderní civilizace?

Trochu se obávám, že jsme všichni součástí experimentu šíleného vědce, který se na tuto otázku rozhodl nalézt odpověď. Telepaticky ovládl veřejný prostor, implantoval nám do hlav starostlivost o planetu a používá nás jako pokusné králíky.

Jinak než pokusem se totiž odpověď na tuto otázku najít nedá. Kolem ERoEI se lže, podvádí a dezinformuje. Zastánci obnovitelných zdrojů nafukují ERoEI solárů a větrníků a snižují ERoEI zdrojů z uhlí, ropy a plynu. Odpůrci obnovitelných zdrojů dělají to samé, ale obráceně. Z
veřejných zdrojů se skutečná, pravdivá čísla získat zřejmě nedají.

My je ovšem vlastně ani nepotřebujeme. Až šílený vědec dokončí svůj experiment s námi všemi, jistě nám výsledky rád sdělí. Do té doby můžeme používat jako náhradní měřítko cenu.

Každá energie je nějak drahá. Tradiční zdroje jsou levnější, než obnovitelné, protože vyrábějí energii efektivněji. Občas slyšíme, že cena obnovitelných zdrojů bude klesat s tím, jak se budou masově nasazovat. Nevěřte tomu. Masívní nasazování probíhá už desítky let a ceny rostou (pokud chcete protiargumentovat cenou výroby solárních panelů, povíme si o tom příště)

U nových, exotických technologií (baterie, vodík, gravitační úložiště) se už slevami z rozsahu nikdo argumentovat nepokouší. Cena energie poroste. Dostupnost bude klesat. Pohraničníci ze Severní Koreje nás přivítají a budou chtít vidět naše pasy.

Co bychom tedy měli dělat? Máme se vykašlat se na obnovitelné zdroje a místo toho i nadále spalovat zkapalněné dinosaury?

Prvním krokem je přestat si lhát do kapsy. Přestat předstírat, že obnovitelné zdroje při současné úrovni vědeckého poznání mohou nahradit fosilní paliva a zároveň nám zajistit přijatelný komfort.

Nemohou.

Pokračování trendu, kterým se ubíráme, povede k destrukci ekonomiky a rozpadu společenského řádu se všemi důsledky, které z toho plynou: nárůstu kriminality, snížení střední doby dožití a kvality života.

To nechceme. Výroba, distribuce a spotřeba energie se musí oprostit od ideologie. Králem se musí stát cena, skutečná cena bez dotací, ekologických příplatků a poplatků, tak jako je tomu v jiných oblastech ekonomiky.

Hospodářství Evropy se znovu nadýchne. A zdravé hospodářství produkuje nejvíce inovací. Pokrok jde skutečně dopředu a nikde není řečeno, že budeme na fosilních palivech závislí věčně. Třeba příjde průlom v bateriích, studené fůzi, jaderných reaktorech, syntetické výrobě
uhlovodíkových paliv, využívání geotermálních zdrojů, nebo v jedné ze stovek dalších oblastí, které se perspektivně nabízejí.

Musíme se té doby ale dožít.

 


05.03.2023 Viktor Max


Související články:


12345 (350x známkováno, průměr: 1,17 z 5)
19 357x přečteno
Updatováno: 5.3.2023 — 21:11
D-FENS © 2017