K článku, který zde před krátkým časem vyšel, bych chtěl nabídnout pohled z druhé strany barikády. Ne snad proto, že některé obecní úřady by nebyly pěkně vypečené, ovšem autor onoho textu zcela chodu obcí prostě nerozumí, třebaže má tak vyhraněný názor a úderná hesla.
Výstavba a provozování infrastruktury
Developeři nejsou lidumilové, kteří obcím jen tak předávají hotovou infrastrukturu, jak pisatel naznačuje. Chtějí vydělat, což donedávna vzhledem k pokřivenosti našeho trhu znamenalo prodávat malé pozemky a nekvalitní stavby. Z hlediska obcí developer obvykle neúměrně ořezává jakékoliv veřejné plochy. Mnohdy pak není rozumně ani kam umístit kontejnery na tříděný odpad, je obtížná údržba komunikací v zimě, anebo se nemohou otočit větší vozidla. Především však je třeba hlídat provedení inženýrských sítí a komunikací, tam se skryjí největší úspory na materiálu i provedení. Na pohled pěkná ulice může být z hlediska obce několikamilionovou ztrátou, kterou bude třeba za několik málo let sanovat.
Není proto divu, že se některé obce rozhodují „čachrovat“ se svými pozemky. Je to sice pracnější a nemohou vydělat na stavbách samých, nicméně v konečném součtu se jedná často o levnější řešení.
Vodovod a kanalizace se nepronajímají koncernům, jako je Veolia, protože obec chce občany okrádat sama, ale protože by se tak v podstatě pronajímal občan jakožto konzument služeb. Zároveň by vznikl stejný problém jako s developery, a sice obtíže s donucením provozovatele k patřičným investicím do infrastruktury. Skutečnou prasečkárnou je zpeněžit takto své občany, nezajistit si žádný způsob, jak ovlivnit cenu účtovanou za služby, a navíc rezignovat na kontrolu stavu sítě.
V devadesátých letech se pronájem nebo prodej sítí někdy obhajoval hesly o trhu, o efektivitě soukromých firem atp. Pravdou však je, že na svobodném trhu by taková situace nikdy nevznikla, nikdo by se dobrovolně neodevzdal u důležité služby do rukou výhradního dodavatele. Anebo by alespoň pevně omezil maximální cenu. Ve větších sídlech by existovalo několik firem dodávajících vodu a zajišťujících likvidaci splaškových vod. V menších sídlech by se pak lidé sdružili a zařízení by vlastnili společně, jak se to často dělo v dobách elektrifikace venkova. Situace, ve které se dnes obce často nacházejí, je tedy do značné míry umělá. Jsou výhradním vlastníkem určité infrastruktury a stojí před rozhodnutím, jak zajistit její provoz. Mohou na to zřídit svou organizaci, mohou najmout služby jiné organizace při zachování si kontroly nad cenou, stavem sítě a možností vypovědět smlouvu, anebo se to prostě i s chlupy předá soukromé firmě, děj se vůle Páně.
Dotace
Kdokoliv se domnívá, že zástupci obcí mají rádi dotace, musí být padlý na hlavu. Kdo by toužil po tom, aby mohl vypracovávat žádosti, prosit o peníze, podrobovat se často šibeničním a nesmyslným termínům, třást se kvůli zdržením na straně ÚOHS nebo zhotovitele o splnění podmínek a nakonec ještě se nechat peskovat za formální chyby, nebo za zlepšení projektu a zefektivnění celé investice?
Bystřejším starostům je též jasné, že si takto Brusel kupuje za naše peníze pátou kolonu. Anebo snad nejsou ti pánové a dámy, kteří dotace administrují, na straně jedné a početný zástup zařizovačů dotací na straně druhé ochotnými podpůrci myšlenky evropského superstátu? Konec přerozdělování by znamenal také jejich konec. A právě tohle je vlhký sen většiny starostů v zemi, k němuž se často na svých setkáních poměrně často doznávají. Pokud už ty peníze vůbec mají být přerozdělovány, pak ať se to udělá podle počtu obyvatel jako se zbytkem daňového výnosu.
K oblibě evropských dotací nepřispěl samozřejmě ani fakt, že v aktuálním plánovacím období bude obtížnější dostat se na kobylku penězům na tzv. tvrdé projekty. Přitom právě peníze na infrastrukturu jsou tím, oč obcím většinou běží. Ostatní zvládnou profinancovat samy.
Financování obcí – daně a poplatky
Daň z nemovitosti není obcemi předepsaná a většina z nich se snaží místní koeficient stanovit minimální, neboť chápe, že lidé nemají z několikerého zdanění svého příjmu žádnou radost. Výjimky jsou obce, kde je nějaký velký průmyslový areál, případně mnoho cizinců (turistů kupříkladu). Pak obráceně místní daň řádně osolí, aby cizák zaplatil. Taková už je logika daní jakožto nedobrovolných příspěvků, nedá se snad tím než povzdechnout a popřát si návrat krále a císaře, aby nám složené daňové zatížení kleslo z demokratických 60% na nějakou uměřenější hodnotu.
Poplatky ze psů nejsou buzerace majitelů psích miláčků, ale odraz faktu, že psové nejen znečišťují veřejná prostranství, ale především si pravidelně odbíhají za fenkami, ztrácejí se, jsou nalézáni a obec se o ně ze zákona musí postarat. V osvícenějších dobách na to byl vyčleněný zaměstnanec, ras, nicméně návrat tohoto konečného řešení psí otázky je v dnešní sluníčkové době politicky neprůchodný. A tak jsou psi, bez ohledu na svůj věk, zdravotní stav a pravděpodobnost nalezení majitele přesouváni do útulků, kde je o ně poměrně dlouho a poměrně draze pečováno. Poplatky ze psů jsou jen odrazem této skutečnosti. Pokud se nemáme vrátit k rozumnějšímu řešení našich předků, pak jedinou alternativou psích poplatků je nechat za psy platit všechny občany, ať už nějakého hafana mají nebo ne. Vyberte si.
Jiný zákon stanoví, že obec je původcem odpadu a musí se postarat o jeho likvidaci. Pokud by to mělo být hrazeno z daní a pro občany zcela zdarma, pak pochopitelně ti, kdo produkují mnoho odpadů, se vezou na hřbetech těch, kdo produkují odpadů méně. Opět se tedy zdá, že stanovení ceny, poplatku, pokud je úměrný nákladům a zohledňuje likvidované množství, není docela ztřeštěný a neodůvodněný krok.
Samozřejmě by zde leckdo mohl namítat, proč si lidé nemohou likvidaci odpadů zajistit sami uzavřením smlouvy s firmou dle svého výběru a za cenu dle dohody. Ovšem je třeba vzít v úvahu skutečnost, že likvidace odpadů je politikum par excellance, kde spolu bojují skupiny skládkařů, paličů a třídičů. Tržní komponenta ceny odvezení odpadů je velmi malá, zvláště u směsného komunálního odpadu (prostě popelnice). V sídlech s vyšší hustotou obyvatel je volná konkurence praktická a donedávna to tak vcelku fungovalo v Plzni, byť v rozporu se zákonem (což čert vezmi). Z pozice obyvatele menších sídel, anebo sídel vzdálených od skládek, je však svobodná volba svozové firmy jasně kontraproduktivní, jelikož pro jeho jednotlivou popelnici stěží někdo pojede. V podstatě i řada obcí se nachází v situaci, kdy zjevně čelí kartelovým dohodám ze strany svozových firem, které si region rozdělí a pak drží sjednané ceny. Nejsem zastáncem nějakých popletených neoklasických pouček o škodlivosti kartelů a potřebě „dokonalé“ konkurence, naopak považuji takovéto jednání firem za logickou odpověď na semi-regulovaný charakter odvětví. Ovšem logickou odpovědí obcí je potom spojit se a kartel rozbít výběrovými řízeními na taková kvanta odpadů, že porozumění firem vyšumí. Jedině tak se dá alespoň z části cena srazit, občan sám to nemůže dokázat o nic víc než samojediná, zapadlá víska.
Veškeré takto dosažené úspory však vyblednou s brzkým růstem cen, který přivodí snaha omezit skládkování. Jelikož na skládky šlo to, co se nevyplatilo třídit nebo pálit, logicky budeme muset platit více.
Dohled nad hospodařením obcí
Pisatel kritiky má zvláštní představu o smyslu auditu, který provádí buď pracovníci kraje, anebo soukromý auditor. Jde především o to, jestli je řádně vedeno účetnictví a evidován majetek, a splnění související legislativy. Úředníci bývají příjemní jak osiny v zadnici, starostové se s nimi obvykle nevybavují, často se s nimi ani nebaví až na nezbytné a přenechají to na svých podřízených. Úkolem auditu však v žádném případě není hodnotit, zda peníze byly vynaloženy na správné věci. To rozhoduje zastupitelstvo schválením rozpočtu a kontrolu mají vykonávat občané.
Že to někdy nemohou dělat, protože je to úkol moc veliký, to souvisí s mohutností některých obcí nebo měst. V protikladu k pisateli se domnívám, že zastupitelé se chovají tam slušněji, kde své sousedy musí často potkávat. Důvod, proč autorovi kdesi šlápli na kuří oko, je z části i v tom, že se s ním představitelé obce bavit prostě nemusejí.
Leckde je to situace zaviněná zákonem o obcích, kam se na přelomu tisíciletí podařilo propašovat odstavec, který stanoví, že po rozdělení obce musí mít jednotlivé vzniklé části alespoň tisíc obyvatel. To výrazně usnadnilo další bývalým přežití „střediskovým obcím“, které k sobě mají přiřazený větší počet sídel pod hranicí tisíce obyvatel. Další, ještě významnější překážkou je podmínka samostatného katastrálního území. Je nesporným faktem, že josefínské členění téhle země se leckde prostě už přežilo a že katastry by nebylo technicky nijak obtížné dělit, nebo i slučovat.
Závěrem
Přiznám se čtenáři, že i v naší obci se účtují poplatky za připojení k infrastruktuře. A to z prostého důvodu, a sice aby požadavky na připojení byly odůvodněné. Výše poplatku je stanovena prostě, a sice jedná se o náklady na zřízení připojení. Proč by měli platit sousedé dotyčného?
S všemožnými filipikami na téma, proč by obec měla někomu něco zaplatit, se každý starosta setkává zcela rutinně. Někdy je to vypočítavost na straně žadatele, který prostě chce oběd zdarma. Jindy je to jeho hloupost, a sice že si stav pozemku a podmínky připojení neověřil před koupí. Mohl je kupříkladu promítnout do ceny, anebo najít lepší nabídku. No a někdy se setkáte i s lidmi, kteří mají na něco „nárok“, to bývá nejzapeklitější.
21.01.2016 Kilmore
Související články:
(96x známkováno, průměr: 1,64 z 5)