Od inflace k inflačním tlakům, panickému nakupování, sázce na dluhy a prasknutí bubliny

Featured Image

Co se děje v ekonomice? Proč se tak moc zmenšuje hodnota našich peněz? Neexistuje jediná příčina – je to začarovaný kruh celého řetězce reakcí a protireakcí, které společně působí proinflačně a patologicky. Davová panika na mnoho způsobů, vytloukání klínu klínem, zadlužování a vznik a hroucení bublin – vše už tu bylo a zase se to opakuje. Ukažme si všechny tyto fáze destrukce srozumitelně na jednoduchém modelovém příkladu vesnické ekonomiky s husami, obilím a chlebem.

Rád říkávám, že nejsem teoretik, ale empirik zajímající se o reálné lidské chování zdokumentované z historie. Chování reálných, emocionálních, iracionálních a davových lidských bytostí zaznamenané z dějin, namísto předpokladů že lidé se chovají striktně podle nějakých pravidel jako roboti. Nejsem ani ekonom – zato mám načtenou sociální dynamiku hamižných a panikařících davů. Mj. z naprosto skvělé knihy s prozaickým názvem „Výjimečně populární mámení a šílenství davů„, která popisuje historii a dynamiku spekulačních bublin a investičních krizí. A z podobně dobré, i když suché „Ale tentokrát je to jiné – osm století finančního bláznovství„, která zcela srovnala se zemí tvrzení, že krize „nešly předvídat“ nebo šlo o „něco nového“. Naopak, historie finančních krizí, inflací a krachů se pořád znovu opakuje pořád stejným způsobem… Protože i lidé se svými emocemi, strachy a instinkty jsou stále stejní.

Pro zkoumání nějakého jevu se dají použít zjednodušené modely. Jak ale trefně pravil přední statistik George Box – „všechny modely jsou špatné. Některé jsou užitečné“. Každému modelu a teorii totiž chybí spousta klíčových vstupních parametrů a rozhodovací logiky, která v reálném světě má významný vliv, ale model je z neznalosti, nekvantifikovatelnosti, redukce komplexity nebo arogance zanedbává. Jakmile přijde na tyto zanedbané vstupy, model se úplně utrhne od reality.

Proto modely (a zejména ty počítačové, které se tváří nejvíce věštecky) z principu neumí správně předvídat budoucí vývoj mimo velmi omezené okrajové podmínky – ale jsou ideální názornou pomůckou pro popis základních mechanismů nějakých jevů, které byly empiricky historicky zdokumentovány. Například vznik a existenci liniových monopolů, které představují jednu z nejvážnějších námitek proti anarchokapitalistické teorii… Nebo právě inflační tlaky a hlavně jejich společenskou dynamiku.

V debatách někdo zkusil obhájit nízké úroky a vysvětlení znehodnocování měny jako výhradní následek vládního tištění peněz za covidismu, na velmi zjednodušeném modelovém příkladu vesnické ekonomiky se zlaťáky a husami. To je výborný ilustrační model, na kterém se dá srozumitelně znázornit, co způsobí vládní fiskální politika, lidové reakce i bankovní sektor. Ale chce trošku vylepšit, aby pokryl všechny významné vazby a následky.

Zjednodušený model vesnické ekonomiky pro názornost – 2 zlaťáky, 5 komodit

Aby bylo možné simulovat celou ekonomiku, je potřeba uvažovat jak náklady koncových spotřebitelů, tak ale i vstupní náklady výrobního sektoru. V našem modelovém příkladu tedy existují tyto komodity a produkty:

  • obilí, které je vstupní surovinou pro výrobu chleba i hus – jednotka stojí 0,5 zlaťáku
  • chléb, který je primární potravinou a stojí 1 zlaťák (spotřebuje 1 obilí)
  • husa, která je luxusní potravinou a stojí 3 zlaťáky (spotřebuje 2 obilí)
  • pronájem bydlení, což společně s jídlem reprezentuje zbytek 1. patra Maslowovy pyramidy a stojí 1 zlaťák
  • knihy jako zástupce konzumu, tzn. zpříjemnění života, které však není existenčně nutné, a stojí 1 zlaťák

(Energie a vodu model vědomě zanedbává, protože jejich vliv se neliší od jiných vstupních nákladů a model by s nimi byl příliš komplikovaný pro názornost.)

Vesnice má 100 lidí, průměrná mzda je 2,65 zlaťáky týdně, a abychom model udrželi jednoduchý, veškerý zisk je vyplacen do mezd.
V našem modelu je každý z produktů a surovin vytvořen a zároveň spotřebován za 1 týden.

Výroba: každý týden je vyrobeno a spotřebováno 160 obilí, 100 chlebů a 30 hus, 50 knih a 100 pronájmů obydlí.
Výnosy: chleba spotřebuje 0,5 zlaťáku na obilí, 0,5 zlaťáku je vyplaceno do mezd – celkem 50 zlaťáků. Husa vyplatí do mezd 2 zlaťáky, celkem 60. Kniha resp. pronájem vyplatí do mezd 0,5 zlaťáku, celkem 25 resp. 50. Obilí vyplatí 80 zlaťáků.
Úspory: vzhledem k příjmům je téměř každý vesničan schopen trošku spořit, což použije buď k tomu, aby si jednou za čas dopřál husu či knihu, nebo pro vytváření úspor např. na stáří.

Fáze 0) Vidle ve stroji – Lockdown a kurzarbeit

Ve vesnici vypukla chřipka. Starosta má však nového poradce, Džona Sněhoviče. Ten mu doporučil, že pro výhru nad chřipkou je nutné uvěznit doma polovinu lidí, kteří vyrábějí husy. Ale právníci říkají, že musí dostat kompenzaci, protože by bylo nezákonné někomu bez kompenzace nařídit, aby zničil vlastní firmu. Ve výsledku je nyní vyrobeno jen 15 hus měsíčně – ovšem plat dostávají všichni tak, jako kdyby bylo stále vyráběno 30 hus. A protože kupní síla zůstává nezměněna, ale nabídka se zmenšila na polovinu – vzniká převis poptávky nad nabídkou. Cena husy se proto zvyšuje ze 3 na 6 zlaťáků. Potud měl předřečník pravdu. Jenže…

Fáze 1) Spirála zdražování – pád do propasti začíná

Odbory obilného průmyslu si vyjednají zvýšení mezd, aby tím bojovaly proti drahotě husí. Obilný průmysl to samozřejmě musí dát do nákladů, takže cena obilí stoupá na 1 zlaťák. Tím se však zdražují vstupní náklady pro husy i chleba – aby jen udržely stávající ekonomiku, musí do koncové ceny promítnout zdražení obilí, takže cena chleba a husy stoupne na 1,5 resp. 6,5 zlaťáku.

Přesně to se stalo ve Velké Británii v 70. letech, kdy proinflační tlaky způsobené odbory vyvolaly inflaci 30 % a celou zemi stáhly na celou dekádu do vleklé finanční krize, jejímž výsledkem byly mj. mladistvé gangy které již nikdy nezmizely. Jejich důsledkem pak byl dohledový policejní stát… Nejdůležitější poučení z historie je, že všechny podobné patologie se řetězí a řetězí a řetězí.

Fáze 2) Opravdová inflace – starosta ředí a rozdává peníze

To ovšem zcela zásadně mění kupní sílu našich obyvatel vesnice. Zatímco dříve platili 1 zlaťák za chleba či 3 za husu, 1 za nájem a v průměru 0,6 zlaťáku jim zbylo na knihy a spoření… Najednou kupní síla znatelně poklesla o 10% (půl zlaťáku navíc na chlebu) až 46% (v případě husy z průměrné mzdy). To vyvolává politickou nestabilitu. Co napadne starostu? Samozřejmě úplatky voličům. Buď zavede speciální „husí dávky“ pro nejchudší, aby měli na husu – je přeci potřeba maso (a hlasy ve volbách). Nebo ještě horší scénář – plošné rozdávání všem, pro které má angličtina trefný výraz „helicopter money“ jakoby vláda rozhazovala peníze z vrtulníků.

První problém je, že jakékoli takové opatření ještě posílá efekt Fáze 0) a Fáze 1) a znovu zdraží husy a vytvoří motivaci ke zdražování ostatním.

Druhý problém je, kde na to starosta vezme? Zvýšit v krizi daně, aby bylo více peněz na dávky, je politicky většinou neprůchozí. Takže se buď zadluží – nebo si peníze natiskne. Nastává opravdová inflace. Slovo „inflace“ samo o sobě striktně znamená ředění hodnoty peněz skrze zvyšování objemu měny v oběhu – z latinského „inflatio“ nafukovat, rozšiřovat. Je to to samé, jako když dříve penězokazci uváděli do oběhu falešné mince – pokud se hodnota oběživa nezvýší, ale zvýší se jeho počet, logicky musí dojít ke snížení hodnoty každého „rozředěného“ kousku. Vydělá na tom tedy jen první hráč – ten, kdo do oběhu na trh uvedl to ničím nekryté oběživo navíc. Dnes to však nejsou penězokazci, nýbrž vlády a banky, které k tomu dostaly od vlády licenci – tj. glejt opravňující dělat něco, co by jinak bylo trestné.

Takže nejenže zboží znovu zdražuje, protože o stejný objem zboží se uchází více peněz. Ještě k tomu se snižuje i hodnota peněz, protože množství peněz v oběhu se zvýšilo, aniž by se přiměřeně zvýšil ekonomický výkon. Nastává tedy další vlna zdražování. A tentokrát už nezdražují jen husy díky „husí dávce“ – kvůli inflaci, která ředí hodnotu měny, zdražuje v poměru k příjmům úplně všechno. Už i knihy a nájmy. Dejme tomu, že starosta nechal vyrazit tolik a rozdat tolik nových (šizených) zlaťáků, že došlo k inflaci 10% neboli dalšího půl zlaťáku.

Fáze 3) Proinflační tlaky

Nastává tedy další propad kupní síly – a protože zdražuje už úplně všechno, lidem dochází peníze a začínají být zoufalí. Nejenže už jim nezbývá na spoření – už jim nezbývá skoro na nic vyjma zaplacení nejnutnějších životních nákladů (nájem, základní jídlo). Tomu se říká „funkční chudoba“ – neboli hezky česky, „z ruky do huby“. Takže rostou požadavky zaměstnanců na zvýšení platu, aby se vyrovnal inflaci. Což se ovšem promítne ostatním od zvýšení jejich vstupních nákladů, a tedy koncových cen – a nastává začarovaný kruh neustálého zdražování.

K tomu se v reálném světě přidávají i odvětví, kde sice vstupní náklady nezdražují, ale „když všichni ostatní významně zdražují a lidé to stále kupují, zkusíme zdražit také“. A ono to projde – protože namísto teoretické ekonomiky nastupují emoce a dynamika davů.

Fáze 4) Panické nakupování a „investiční husy“

Když všechno neustále rychle zdražuje, a hodnota peněz na spořícím účtu se neustále zmenšuje kvůli inflaci (a inflačním tlakům), je sebevražedné držet úspory ve zlaťácích – jako by je člověku někdo neustále rozkrádal! Jak z toho ven? Zbavit se zlaťáků a rychle koupit všechno, cokoli se dá a bude držet hodnotu lépe!

No a co drží hodnotu nejlépe? Čemu roste hodnota rychleji, než inflace? Přeci husám! Jejich „hodnota“ vzrostla od počátku krize ze 3 zlaťáků na 6,5 zlaťáků, to je růst o 216% ! Namísto toho, aby husu poptávalo 30 vesničanů k jídlu, ji tedy najednou poptává klidně všech 100 vesničanů – z nichž ovšem 70 ji nechce k jídlu, nýbrž jako investici. „Investiční husu“.

Jenže hus je pořád jen 15. A najednou je poptává nikoli 30 lidí jako dříve, ani řekněme 45 lidí pokud započítáme původní jedlíky husí plus příjemce starostových „husích dávek“, nýbrž všech 100 vesničanů, odhodlaných zajistit se proti inflaci „investičními husami“. Cena husí tedy letí do nebes, což jednak znovu roztáčí kola inflačních tlaků – a jednak posiluje „tvrdá investiční data“, kde křivka hodnoty husy letí výš a výš a ještě výš. Je jen otázka času, kdy vesničany napadne…

Fáze 5) Sázka na zadlužování

Pokud zlaťáky začnou ztrácet hodnotu v okamžiku, kdy jsou vyplaceny za mzdu – není pak lepší je utratit ještě dříve, než tu hodnotu stihnou ztratit? Pokud si vesničan dnes u banky vezme půjčku na 700 zlaťáků a nakoupí 100 husí, podle všech dosavadních dlouhodobých ekonomických trendů bude hodnota husí stále růst, zato hodnota zlaťáků klesat. Protáhneme tedy křivky a zjistíme, že za 10 týdnů se hodnota „investiční husy“ zvýší na dejmetomu 10 zlaťáků, zato hodnota zlaťáků se sníží o dalších 20% a mzdy budou muset adekvátně tomu stoupnout. A to znamená, že splacení půjčky bude stále levnější, zato dnes koupené husy budou v budoucnu stále dražší – zisk na všech frontách! Hurá na to!

V bance se na takový business plán podívali risk analytici a schválili jej – tvrdá data přeci nelžou a hodnota husí se doposud pouze a jedině zvyšovala, nikdy nesnižovala. Vesničané se houfně zadlužují a kupují investiční husy na dluh. Čímž vytváří ještě horší převis poptávky nad nabídkou a cena husí se ještě více zvyšuje – a s sebou žene nahoru i inflační tlaky.

Fáze 6) Ekonomický boom spotřeby i cen

Ekonomika vesnice se mezitím vnitřně štěpí. Na jedné straně lidé, kteří si dříve kupovali husy aby je snědli, na to nemají peníze – jejich platy rostou výrazně pomaleji, než cena husí, a zadlužit se na mnoho výplat jen kvůli pořízení husy je absurdní. To raději budou jíst jen chleba. Skřípou zuby nad inflací, ale odmítají se zbytečně zadlužit.

Na straně druhé pak roste množství vlastně spekulantů, kteří inflaci přijali jako fakt a pevný základ své „investiční strategie“ – nahromadit obrovské dluhy s předpokladem, že inflace z nich velkou část smaže a naopak investiční husy stoupnou na ceně tak, že každý spekulant-zadluženec za pár let své husy prodá a okamžitě se stane rentiérem. To vyhovuje i starostovi – bude-li růst inflace, jeho vesnické dluhy denominované ve zlaťácích se samy smažou bez placení.

A pak je ještě třetí skupina lidí, která by se klidně i zadlužila – ale ne za nafouknuté ceny, které považuje za bublinu. To totiž nese riziko neschopnosti splácet spojené s nemožností prodat jistinu půjčky a splatit tím dluh. Tato skupina očekává to, co nevyhnutelně následuje.

Fáze 7) Ekonomický bust – bublina praská, půjčky se hroutí, ekonomika se zadrhla

Jednou nevyhnutelně nastane moment, kdy prostě už banka další půjčku nevydá, zato trh je naprosto přesycen obrovským množstvím „investičních husí“ koupených do zásoby. To má dva efekty.

Zaprvé: poptávka po nových husích krachuje. Za stávající přemrštěné ceny si je jednak už skoro nikdo nemůže dovolit – a ti, kteří si je dovolit mohli, už jich nakoupili takové zásoby, že další nepotřebují. Prostě nakřečkovaných zásob „investičních husí“ je tolik, že nikdo již nemá kapacitu odebírat další. Zato potřebuje spotřebovávat ty staré. Husí průmysl tedy krachuje.

Přesně to se reálně stalo v USA v 90. letech, kdy tažení Billa Clintona proti zbraním vyvolalo obrovskou nákupní horečku po zbraních a střelivu. Prodeje střeliva stále rostly, takže Wallmart nakoupil obrovské zásoby. Jenže pak panickým hromadičům došly peníze a zároveň s uspokojením zjistili, že sedí na takové hromadě nakřečkované střeliva, že při své spotřebě nebudou další potřebovat několik let. Takže úplně přestali nakupovat střelivo – a Wallmartu zůstaly jen obrovské dluhy za střelivo, které najednou nikdo nekupoval. Američané se proto poučili a při současném nedostatku střeliva výrobu ani zásoby takřka nenavyšují – zato montují ceny.

Zpět k naší vesnici. Jakmile se ukáže, že investiční husy byly bublina, která se více nafouknout nedá, spotřebovat také ne, ergo začíná krachovat – pro dlužníky nastává katastrofa. Spekulační předpoklad, že cena husí bude jen růst, najednou neplatí. Pokud chtějí husy prodat, by umořili své dluhy, musejí s cenou dolů. A nastává opět panika: jak moc bude ještě cena husí klesat? Raději prodat hned, než se propadne ještě více! Nastává závod ve zbavování se husí. Bublina praskla. Spekulační „investiční husy“ raketovým tempem ztrácí hodnotu – zato dluhy zůstávají. A stávají se nesplatitelnými.

Banky se začínají otřásat v základech, protože co mají zástavou za nesplacené půjčky? Husy. Investiční husy. Jejichž hodnota měla jen růst, jenže teď se propadla. Lobbují tedy u starosty – aby jim daroval „záchranné“ peníze (natištěné, ergo více inflace), nebo aby věnoval peníze či státní garance/půjčky spekulantům na husy.

Paralelně s tím ovšem nastává dilema – co se zlaťáky, za které se povedlo investiční husy z krachující bubliny prodat? Je absurdní je držet na účtě, protože inflace a inflační tlaky jsou takové, že by se hromádka zlaťáků okamžitě začala reálně zmenšovat. Je potřeba nakoupit něco jiného, co si udrží stabilní hodnotu a zatím to není bublina. Co by jen… Knihy! Investiční knihy! A opakují se fáze 4) Panické nakupování až 7) bust. Výsledkem je, že kupní síla i hodnota měny klesají raketovým tempem a pomalu se blíží hyperinflaci. Téměř nikdo si nemůže dovolit téměř nic – zato významná část společnosti má gigantické dluhy.

Samozřejmě starosta může využít bankovní systém, tištění peněz a sociální dávky, aby dlužníky vykoupil či jiným způsobem toto prasknutí bubliny schoval. Jenže tím získá pouze odklad nevyhnutelného, po kterém bude prasknutí bubliny ještě větší a horší. Přesně to udělal Roosevelt za Velké krize a prodloužil ji tím o ca. 10 let:

Utrácíme více, než kdykoli předtím a ono to nefunguje. Máme pořád stejně vysokou nezaměstnanost, a k tomu ještě enormní dluh!

Co se to tu stalo – a kdo za to může?!

Zásadní poznatek je, že neexistuje jeden viník nebo jeden mechanismus. Není pravda ani že „za všechno mohou vrtulníkové peníze“, ani „za všechno může nenažranost“, ani „za všechno může přebytek peněz oproti nedostatku zboží“. Ani Lockdownismus nemůže za všechno. A dokonce ani tištění peněz nebývá spouštěč.

Existuje 5 samostatných mechanismů, které roztáčejí inflační tlaky:

  1. samozřejmě opravdová inflace, tištění peněz vládou
  2. vyplácení mezd vyšších, než je ekonomický výkon (např. kurzarbeit)
  3. umělé omezení nabídky zboží represivní činností vlád (zejména lockdownismus)
  4. panické nakupování na trzích
  5. emocionální davové „investiční“ skupování statků na dluh, uměle zvyšující cenu oněch „investičních“ statků

Všechny tyto mechanismy přitom působí synergicky. Ano, většina z nich vyžaduje přebytek peněz – ale ty nemusí být nově natištěny, nýbrž se může jednat např. i o půjčku.

Řetězec navazujících patologických preferencí se pak propojuje napříč populací a finančním systémem. Zpravidla začíná tím, že z jakéhokoli důvodu dojde k oslabení nabídky či kupní síly významné vstupní suroviny pro průmysl i spotřebitele. Katastrofické jsou však až následné reakce lidí a vlády, kde se každý snaží zachránit nebo pomoci, ale vše tím jen zhoršuje. Jenže nemůžete po lidech chtít opak – pokud někdo v důsledku zdražování nemá na jídlo, sociální dávku prostě dostane aby hlady neumřel, bez ohledu na proinflační tlaky. A stejně tak pokud někomu mizí hodnota úspor pod rukama, prostě je zkusí zkonvertovat na cokoli „investičního“, co hodnotu tak rychle neztrácí – opět bez ohledu na následky.

Je to dynamika laviny, kde jedna reakce navazuje na další a navzájem se zesilují a uzavírají do zničující spirály zkázy. Tento kruh je nutné přetnout a zastavit. A k tomu existuje podle všeho jen jediný účinný fiskální nástroj.

Řešení: úrokové sazby vyšší než inflace motivují stabilizují ekonomiku, zastavují paniku i hromadění

Existuje fiskální instrument, jak tento šílený cyklus destrukce a závodu do propasti zastavit. Nastavit úrokové sazby vyšší než inflace. To totiž okamžitě vymaže logiku panického nakupování (fáze 4), protože pokud zlaťáky najednou drží hodnotu lépe, než inflace… Potom neexistuje důvod se jich panicky zbavovat a hromadit investiční knihy, chleby nebo cokoli jiného jako prostředek zajištění proti inflaci.

Stejně tak úroková sazba vyšší než inflace vymaže i racionále pro sázku na zadlužování (fáze 5) – nejenže je jasné, že úspory na účtě jsou bezpečnější investice než spekulace, ale zároveň jsou půjčky tak drahé, že už si každý třikrát rozmyslí, na co si potřebuje půjčit. Na žádné zbytečnosti a spekulace.

A zastavuje i proinflační požadavky na růst platů kvůli očekávané inflaci, protože vysoké úroky snižují očekávání inflace a tedy delegitimizují i inflační růst mezd.

Ať si inflace roste – pokud úroky na úsporách rostou ještě rychleji, vše je v pořádku, není potřeba panikařit, zbavovat se zlaťáků, zvyšovat mzdy ani se zadlužovat. V takovém případě se trh rychle zklidní a stabilizuje. Lidé přestávají panicky nakupovat a naopak spoří, což tlačí na snížení cen. Převis poptávky nad nabídkou se uklidňuje, což opět tlačí na snížení cen. Každý kupuje jen to, co opravdu potřebuje – což opět tlačí na snížení cen a navíc stabilizuje ekonomiku, protože rozprostírá spotřebu v čase racionálně namísto zničujícího cyklu „dnes skoupit všechny skladové zásoby – zítra nic nekupovat a spotřebovávat nakřečkované zásoby“. Ceny přestávají růst, inflace i inflační tlaky se zastavují, ekonomika se stabilizuje.

Klíčová otázka zní – kdo na úkor koho? Dlužníci nebo bezdlužní?

Radikální zvýšení úrokových sazeb má však jeden významný zádrhel – je zničující pro předlužené osoby. Málokdo z například hypotékařů si totiž uvědomuje, jaká je struktura anuitní půjčky jako např. hypotéky – v prvních letech je měsíční splátka tvořena z výrazně nadpoloviční většiny úrokem, nikoli úmorem dluhu.

Pokud si vesničan půjčí 100 zlaťáků s úrokem 2% a měsíční splátkou 2 zlaťáky, ve struktuře měsíční splátky je v našem optimistickém modelu polovina splátky úrok (1 zlaťák) a jen druhá polovina úmor dluhu. Takže pokud se úroková sazba zvýší jen na 4 %… Úroková část splátky se rázem zvýší dvojnásobně. Takže celková měsíční splátka vyletí o 33% – ze dvou na tři zlaťáky.

Pro předlužené jedince, kteří si vzali maximální možnou půjčku s maximální možnou měsíční splátkou, a nemají žádnou příjmovou rezervu pro zvýšení měsíčních splátek, to znamená konečnou. A tito předlužení, stejně jako všichni spekulanti s půjčkami na „investiční“ majetky na dluh, řvou jako kdyby je na nože brali. Lidsky by to bylo pochopitelné – kdyby kvůli své záchraně nepožadovali obětovat úspory a bezdlužnost všech ostatních, kteří neudělali stejnou nezodpovědnou chybu.

Brilantně to vystihla Lenka Zlámalová:

Když pojedeme podle Babiše a Michla, necháme ceny dál stoupat. Zaplatí to všichni, kdo nemají žádné dluhy. Kdo mají příjmy a úspory. Obojí ztratí na hodnotě. Životní úroveň padá o pětinu. Ten, kdo má dluhy, je na tom lépe. O stejnou pětinu klesá i reálná výška jeho dluhů. Protože úroky nestouply, nerostou ani splátky dluhů. Je to politika pro dlužníky. Lidi s hypotékami a spotřebními úvěry, firmy s bankovními půjčkami. Konec inflace není v takovém scénáři rychlý. Spirála se nakonec stejně zastaví tím, že buď firma nebude mít na to, aby lidem přidala, nebo lidé nebudou mít na to, aby si zboží a služby koupili. Teprve pak přestanou ceny růst či začnou klesat.

Když se zvednou úroky, zdraží se úvěry lidem a firmám. Když ten růst bude značný, může přijít situace, kdy nebudou mít na splátky, protože příjmy jim tak rychle neporostou. Přijdou krachy firem a někteří lidé přijdou o své nemovitosti, na jejichž splátky už nebudou mít. Zdražování se rychle zastaví. Tím pádem se ochrání příjmy i majetky těch, kdo dluhy nemají, před inflací. Je to politika pro nezadlužené.

Ani jeden ten scénář není pěkný. Ani jeden není bezbolestný. Taková řešení už se nenabízejí. Teď se hraje o to, koho to bude bolet. Komu zbude ten černý Petr.

Když chtějí zastánci pro-dlužnické politiky apelovat na city, ohánějí se chudáčky dlužníky, kteří se „museli“ zadlužit. Nesmysl. Jediný, kdo se „musel“ zadlužit, jsou lidé kteří vytloukají dluh u Providentu dluhem u Cetelemu. Ostatním nikdo nevnucoval mnohamilionovou hypotéku nebo leasing na ten krásný domeček nebo autíčko s pistolí u hlavy – oni chtěli. Moc chtěli. Jenže chtít neznamená „muset“. Je mi samozřejmě těch lidí líto, také jsem mezi ně mohl patřit – ale není fair zachránit dlužníky tím, že se v jejich prospěch rozkradou životní úspory nezadlužených skrze inflaci.

V Čechách je pak klíčový ještě argument o „dovezené inflaci“. Jenže jak podotýká Zlámalová – „Česko má třetí nejvyšší inflaci z celé Evropské unie. Našich 14,2 procenta je víc než trojnásobek francouzských 4,8 procenta. Nemluvě o švýcarských 2,6 procenta. I v Německu stoupají ceny „jen“ o 7,6 procenta. Kdyby rozhodovaly globální dodávky, bylo by to všude stejné.“

Kromě souboje dlužníci/střadatelé pak může fungovat ještě jeden vliv – ideologie. Celá ideologie Dekarbonizace výslovně stojí na teorii, že lidi je nutno ožebračit, protože kauzálně čím méně peněz budou mít, tím méně budou konzumovat a tedy i vypouštět zlého CO2 – zákon zachování hmoty a energie je neúprosný. Ideologie Dekarbonizace tedy vyžaduje umělé zdražení a ožebračení zejména energií – lhostejno jak, zda emisními povolenkami, unijní uhlíkovou daní nebo něčím jiným. Mechanismus, to je jen příležitost pro navázanou parazitickou ekonomiku Zeleného dotačního průmyslu. Ale ideologický cíl je zdražovat pro zdražování samotné. Jenže je tu zásadní problém: celá vládní koalice je sice nadšeně dekarbonizační a zelená, ovšem národ naopak kategoricky odmítá se sebeobětovat. Není možné mu umělé zdražování prodat jako něco, co vláda zavádí úmyslně a uměle. Ale pokud „ono samo“ inflací? Jak zcela trefně glosuje Kaiser ve článku A nevyhovuje jim vlastně to zdražování:

Druhé vysvětlení, pro vládu hlásící se k pravici nelichotivé, ale s každým dalším týdnem nečinnosti pravděpodobnější, je, že Putinovu válku pojala jako příležitost uvyknout Čechy na dražší energie. Dražší energie a nižší spotřeba, to byla meta EU dlouho před válkou. Fakticky celá česká politika se předloni a loni k Zelenému údělu přihlásila. Jestli je pravdivé to druhé, nelichotivé vysvětlení, a co hůř, jestli si to tak lidé přeberou, čeká nás politické rodeo.

V takovém případě by nešlo ani o ochranu dlužníků, jako o úmyslnou podporu významné inflace.

Je symptomatické pro systém jako celek, že Zeman jmenoval guvernérem ČNB člověka, který zvyšování úrokových sazeb zásadně odmítá a vláda zase odmítá řešit inflaci jakkoli jinak, než jejím zhoršováním přes sociální dávky. Zeman coby celoživotní socialista tím vysílá jasnou preferenci – tady se budou podporovat dlužníci, kdežto svobodní lidé bez dluhů a s úsporami se budou likvidovat. A vláda stejně jasně říká, že inflace jí vlastně vyhovuje.

12345 (451x známkováno, průměr: 1,25 z 5)
30 152x přečteno
Updatováno: 20.5.2022 — 2:34

Reklama

D-FENS © 2017