Noc fyzika 2400 metrů nad mořem, část 2

Featured Image

Tak jsem se po nějakých dvou dnech strávených v letadlech konečně dostal na observatoř a polomrtvý (nedokážu spát v sedě) vypadnul z taxíku. Což se i docela hodilo, protože my mazáci, co už nepotřebovali zaučovat, jsme často střídali předchozího kolegu bez překrytí, abychom tam nemuseli trávit ani o den navíc. To znamenalo makat už první noc a tak jsem to hned zalomil do postele, spánkem se jetlag řeší nejlépe.

K bydlení slouží přízemní budovy ve spodní části observatoře, pokoje připomínají hotel, ložnice s pracovním stolem a koupelna se záchodem. Doporučí vám často se sprchovat, ale v boji se suchem to pomáhá jen omezeně. Po pár dnech mi vždycky začaly praskat rty a celkově dost trpět kůže. Na novější observatoři Paranal to řeší bazénem uvnitř hotelového komplexu, který zvyšuje vlhkost, my si museli vystačit se sprchou. Narozdíl od Paranalu, kam se musí vozit voda cisternama, má La Silla trubkový vodovod a systém nádrží, aby to čerpadla vytlačila až nahoru. Ty ale ke koupání přitahují taky všemožné živočichy, takže voda není pitná. Na vlastní oči jsem to neviděl, ale prý z nádrží sem tam vytáhnou utopenou myš a jednou dokonce osla, ale tomu moc nevěřím. Když už jsme u té místní fauny, tak v okolí observatoře se díky zdroji jídla a vody denně pohybují zejména tři větší zvířata – osli, lišky a zajíci zvaní viskača, kteří ale mají blíže spíše k činčilám než zajícům. Občas nad tím vším krouží nějaký větší dravec a údajně se v oblasti mají nacházet i pumy, ale nikdo snad žádnou nikdy neviděl.

Nebezpečnější než pumy je tamní hmyz. Tarantule, či co to přesně je, jsou ještě v pohodě, i když Redguy je těžký arachnofob, takže důkladná prohlídka okolí postele před spaním byla samozřejmost a i tak jsem měl noční můry z toho, že se probudím s nějakou potvorou na ksichtě. Zato Chilský Koutník jedovatý už je malinko jiná svině a jeden z nejjedovatějších pavouků na světě. Po jeho kousnutí odumírá tkáň a někde jsem vyčetl, že smrtelné je kousnutí u 3-4 % případů, takové pavouke se objevit v Česku, tak bude PES na desítce. Několik těchto šmejdů jsem tam osobně viděl, i když rozhodně ne tolik, jako dalších sympaťáků, ploštice vinčuka. Ta vás v noci kousne, nacucá se krve a ještě se z toho posere. Pak se stačí poškrábat a máte zaděláno na to, že si z výkalů zanesete do rány Chagasovu chorobu, nevyléčitelnou nemoc, která napadá srdce a projeví se třeba za několik desítek let, bohužel smrtelně. Švýcaři v řídící místnosti svého teleskopu sypali jakýsi jed podél zdi a měli tam pak několik desítek mrtvých vinčuk, takže se nejedná o úplně zanedbatelné riziko. Ale pryč od krvelačných bestií zpátky k poskytované občanské vybavenosti.

Tou nejpříjemnější je kuchyně, vaří se snídaně, oběd, večeře a půlnoční jídlo, i když u toho byl kuchař kvůli katování kchostů zrušen, takže jsme museli v noci dojídat zbytky od večeře a člověk se tak cítil jako doma. Kuchyně je otevřená nonstop a vždycky tam je plno jídla, dokonce i stroj na zmrzku, takže byla potřeba pevná vůle, abych se tam neužral k smrti. Kdo rád ochutnává cizí jídla jako já, tak z chilské kuchyně doporučuji pastel de choclo, masový koláč s kukuřicí, a empanadas, pečené pšeničné kapsičky plněné buď stejnou směsí, jako je v pastel de choclo, nebo sýrem. Taky mě tam Švýcaři zasvětili do sýrového fondue, který tam pokoutně pašovali v bednách s díly k teleskopu nebo si vymýšleli různé historky o tom, jak je to všechno pasterované. Do Chile se totiž nesmí vozit skoro žádné jídlo, protože kvůli geografické izolaci tam nechtějí zanést něco cizího. Nebo spíš jen rádi kasírujou turisty za jabko, co dostali v letadle. Dobré víno už se dalo koupit v Chile, ale zas bylo nutné ho propašovat na observatoř. Jednou se totiž na párty jeden zaměstnanec opil, usnul s cigárem v posteli a bylo po něm. Takže se zavedla prohibice a tím samozřejmě skončily i párty. Naštěstí při příjezdu vás nikdo nešacuje a pokoj má ledničku, takže oficiálně byl sice chlast zakázán, ale každý s sebou v taxíku něco vezl a pak se po nocích směňovalo a pilo.

Když už jsme u těch historek, dřív se ani nezamykalo, ale jedné slečně vědkyni někdo neustále volal na pokoj a jednou v noci, když se probudila, tak u ní seděl na posteli a snad jí i hladil po vlasech či co. Ani nevím, jestli vobšourníka chytili, každopádně to znamenalo nařízení se zamykat, ale jen takovým sranda zámkem, páč zase tu byla ta příhoda s požárem, takže se dveře musí dát lehce rozrazit, debilita. O patro níž pod kuchyní je malé kino a herna s kulečníkem, ale nic se nepromítalo a kulébr skoro nikdo nehrál. Celkově ve mně La Silla dost silně zanechávala dojem jakýchsi minulých lepších časů, zašlé slávy a postupného chátrání, což potvrzovali i zaměstnanci. Těch je tam odhadem několik málo desítek, technici, pomocní astronomové, kuchaři, uklízeči. Týden jsou na observatoři a týden doma, to se pak holt projeví jižanská povaha a po týdnu bez ženy se vloupávají k cizím do postele. Dřív bylo prý všechno volnější, venkovní grilovačky s chlastem, turnaje ve fotbale, pak přišlo pár průserů a hlavně snižování rozpočtu a tím i personálu, takže to upadlo. Ale pořád si všichni chválili, že v porovnání s Paranalem, kde vládne německý ordnung, je La Silla mnohem volnější a najdou se i známky punku.

Na fotbal slouží velká hala, kde byla i skromně vybavená tělocvična, kam jsem chodil vypotit všechny dobroty a zabouchat si do pytle. Tělocvičnu měli pavouci obzvlášť v oblibě, což je možná důvod, proč jsem tam byl vždycky sám. A to je z poskytnutých výdobytků civilizace víceméně všechno, další zábavu jsem si musel najít sám. Často jsem vzal láhev vody a šel se projít po okolí observatoře, protože je tam plno petroglyfů vyrytých do kamenů a starých asi 1500 let. Sice jsou to většinou jen takové čmáranice, ale hezky to dotváří tu atmosféru odlehlosti a samoty. Tam tam stojíte a koukáte na obrázky dávno zaniklé a zapomenuté civilizace, což vás nutí přemýšlet o nicotnosti vlastní existence. Kromě šutrů a seschlých keřů tam ale jinak nebylo nic, takže jsem taky jezdil do oázy. To bylo místo asi 5 km od observatoře, zhruba 700 výškových metrů pod ní, jelo se cestou dolů z kopce a po chvíli se uhnulo na cestu plnou šutrů až do takového skrytého údolíčka, kde z ničeho nic stály zelené stromy a keře. Jsou tam i louže vody, takže to nejspíš souvisí s provozem observatoře, možná tam ústí odpad. Tady se dřív pořádaly ty párty, dnes už jsou tam jen zbytky kamenného grilu a menší stádo oslů. Trhal jsem si tam domů ze stromů pepř, je to prima dekorace a dalo se z něj i vařit. Bylo prima se i vyvalit na sluníčko, obzvláště když byla doma zima, ale jen na chvilku, nejspíš kvůli nadmořské výšce to bylo jako turbosolárko.

V oáze jsem měl vždycky trochu obavy, aby se nerozsypalo auto, protože se mi to fakt nechtělo šlapat zpátky pěšky, signál na mobil tam samozřejmě nebyl a vysílačka už byla taky mimo dosah. S tím souvisí řešení mobility na observatoři. Každý teleskop má přidělen několik aut, z toho obvykle jedno bylo k dispozici astronomovi, co přijel pozorovat, protože ze začátku mých pobytů byla společná řídící místnost větších teleskopů, které nejsou ovládány přímo z kopule, nahoře na kopci a pokoje a jídelna ve spodní části. Flotila se sestávala z bílých Fiatů Palio, taková jebka pro rozvojové země. Už tak cenově optimalizované kvalitě přidával způsob provozu, tedy start, za studena plný kotel do prudkého kopce pár set metrů a chcípnutí. Jako jsme měli skoro vlastní teleskop, tak jsme měli i vlastní auto, prďáckou hranatou Pandu ve verzi 4×4, kterou nejspíš na poslední chvíli zachránili před lisem. Čtyřkolka se hodila na dvě věci, jednak vyškrábat se z oázy zpátky na silnici a taky k těm vzácným pár dnům v roce, kdy na observatoři nasněžilo. To pak mohly jezdit jen čtyřkolky, což bylo míněno pro teréňáky zaměstnanců, ale o to větší sranda byla vidět jejich výrazy, když jsme v pěti v téhle krabičce lítali nahoru dolů.

Řízení celkově byla legrace, obzvlášť v noci, kdy se kvůli možnému osvícení dalekohledů jezdí jen s obrysovými světly, což znamená jet prakticky poslepu na kraji srázu po silnici, na které se motají oslové. Ze zoufalství jsem si občas z okýnka svítil ruční svítilnou. Prdel byla taky s věčně vybitou baterkou, protože na těch popojížďkách nebyla šance ji dobít. Naštěstí je to tam samý kopec a Fiátek vážil jak pytlík brambůrek, takže se vždycky dal nějak roztlačit. Později kvůli snižování rozpočtu, skrytým za zvýšení bezpečnosti, přemístili řídící místnost dolů pod jídelnu, aby astronomové nemuseli nikam jezdit a ušetřilo se na autech. My pořád ke svému detektoru potřebovali jezdit, takže Panda nám zůstala a možná tam drandí dodnes.

Než se příště konečně vrhnu na popis nočního pozorování, tak bych ještě rád zmínil počasí, které je na La Silla dost nevyzpytatelné a dokáže vykouzlit věci, které jsem nikdy neviděl. Začínalo to už ranním pohledem na deku mraků, pomalu se valící těsně pod observatoří. Většina vlhkosti pocházela právě z toho, když tyhle mraky přešly přímo přes hvězdárnu, klasický déšť jsem tam asi nikdy nezažil. V zimě z toho pak bylo všechno krásně namrzlé.

A když už byly mraky na obloze nade mnou, tak zase často nabraly zvláštní tvary. Jednou se mi dokonce podařilo zachytit dvojité halo kolem slunce, tedy jakousi obrácenou duhu. Prostě La Silla je síla i za dne, ale ta pravá show se děje teprve po setmění.


24.01.2021 Redguy


Související články:


12345 (429x známkováno, průměr: 1,12 z 5)
14 173x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017