V posledním díle se podíváme na průběh pozorování, zpracování obrázků a hlavně taky na to, jak vypadá noční obloha na observatoři a co tam člověka při pohledu na ni napadá.

Začíná noc, což pro mě v případě, že jsem neměl dopředu naplánované nějaké pozorování hned od setmění, paradoxně většinou znamenalo po přípravě a kalibraci detektoru uklidit se stranou k nějakému filmu nebo něco zapařit před tím, než mi začne šrumec.

Dost keců o oslech a sklípkanech, jde se pozorovat. Šichta začíná už několik hodin před setměním, takže nasedám do Pandí rakety a letím do kopule zkontrolovat stav detektoru. Kvůli omezení šumu je totiž celý vnitřek detektoru chlazen na -193℃, infračervené čipy pak ještě zvlášť na -208℃. To už je ale zase až moc na optické CCD, takže ty jsou ohřívány na -108℃, prostě hodně věcí, co se může podělat. Neřízená změna teplot by nejspíš znamenala destrukci snímačů, takže musím zkontrolovat, že je vše OK.

Tak jsem se po nějakých dvou dnech strávených v letadlech konečně dostal na observatoř a polomrtvý (nedokážu spát v sedě) vypadnul z taxíku. Což se i docela hodilo, protože my mazáci, co už nepotřebovali zaučovat, jsme často střídali předchozího kolegu bez překrytí, abychom tam nemuseli trávit ani o den navíc. To znamenalo makat už první noc a tak jsem to hned zalomil do postele, spánkem se jetlag řeší nejlépe.

Tentokrát se z kanadského dolu přesuneme o 4,5 km výše do jihoamerických And. V rámci svého profesního vzdělávání jsem strávil celkově rok na jižní polokouli na astronomické observatoři La Silla ve výšce 2400 metrů nad mořem. Tato evropská observatoř se nachází v chilské poušti Atacama, na jednom z nejsušších míst na světě a zcela izolována od civilizace. Zatímco práce ve SNOLABu byla neobvyklá zkušenost po fyzické stránce, tak samota pod hvězdami je také silně duchovní zážitek.