Kniha (+DVD): Jak vítězit ve rvačkách

Featured Image

V celkem nedávné době, kdy starostenští pohůnci z Městapa fackovali holky v parku, protože se o sobě dozvěděli něco ošklivého, se mi do ruky dostala zajímavá knížka. Cesta k ní byla trochu zamotaná. Nejprve se mi stala strašlivá věc, ze které se vzpamatovávám doteď.

Přepnul jsem totiž na vysílání České televize v momentě, kdy vysílala pořad Máte slovo a celý jej shlédl. Jeho námětem bylo vydání knihy obsahující primitivní nacistickou propagandu „pro děti“ s názvem Jedovatá houba, resp. přípustnost vydávání takových knih v moderním lidově liberálně demokratickém zřízení.

Hlavními účastníky jakobydiskuse byli na jedné straně plzeňský exhateman Bernard (tehdy sociální kdemohkrad, nyní STANista) a hysterický křikloun Bartošek z KDU. Z jejich strany padaly ultimátní argumenty pro zákaz podobných děl, například to, že v Německu je to taky zakázané, a proto je to správně. Máme štěstí, že kašpárek ze STANu politicky nepůsobil v 30. letech minulého století, protože by prosazoval, že kniha musí být součástí povinné četby na základce. Také by chtěl změnit zákon, aby bylo zcela jasné, že vydávání „extrémistických“ knih je zakázané. Je vidět, soudruh poslanec úplně nedrží prst na tepu doby, protože nechápe výhody mnohem gumovějšího modelu tzv. kontextuálního extremismu, kde výsledek soudního procesu závisí na provedení posudků znalců objednaných a zaplacených policií.

Druhý zakazovač zase vyřvával, že ho kniha lidsky uráží. To je velmi podnětné. Mít citlivou dušičku, mohlo by mě urážet, že mě mají oba politici za idiota, který když si knihu přečte, tak si z ní nevezme ponaučení a neposílí protilátky vůči propagandě, která pracuje stále se stejnými metodami, ale stane se z něj PEX (™ PČR). Proto bych třeba mohl navrhovat (kdybych byl jako oni, měl nějakou svobodu slova na salámu), aby jim bylo zakázáno veřejně vystupovat. Bartošek dále navrhoval, aby bylo trestné i samotné držení knihy. Nepochybuji, že na Fízlím prasezidiu vyvolal takový nápad nadšení, protože by pak stačilo získat seznam objednatelů a nějaký soudce, který si uvědomuje, v jakém nebezpečí se naše mladá demokracie ocitla, by pak nařizoval domovní prohlídky. Na takovou objasněnost extremismu by se nechytala ani německá facebooková hlídka. V podstatě by už jen zbývalo zorganizovat veřejné a předem amnestované ničení závadových knih. Přeci jen pálit je někde na tajňačku v paneláku ve vaně není ono a, nežijete-li v Chánově, vyvolalo by to zřejmě zájem sousedů a potom třeba i hasičů a policajtů. To je riskantní; čert vem panelák, ale co kdyby onu knihu nějaký nebožák se všemi následky nespálil úplně na troud.

Na jejich podporu vystupoval akademik (pravděpodobně z FF UK), kterému bylo líto, že v knize nebyl obsažen úředně schválený denacifikační komentář. Fakt dobrá myšlenka. Dějiny druhé světové války (včetně holokaustu) tvoří obecně pozapomenutou součást dějin a informace k ní lze obtížně dohledat. Schválně si řekněte, kolik toho víte o válce a následném velkém vítezství demokracie v Rhodésii. Asi nic moc, a to probíhala o 30 let později. Má to i velký potenciál. Časem by mohlo být povinné úřední schválení a komentování každé knihy. Autor s nízkým sociálním kreditem by si pochopitelně ani neškrtl.

Na druhé straně stál vydavatel propagandistické knihy, který vypadal jako postava z Alles gute a moc prostoru nedostal. Omylem se v pořadu vyskytl i Herr Tomáš Pecina, který se původně přihlásil do jeho alternativní verze Nemáte slovo na téma masového vraždění. Pokud už se vůbec pokusil zapojit (například poznámkou, že nechce, aby byly zakazovány knihy jako za minulého režimu) byl moderátorkou okřikován ve smyslu, že tedy souhlasí s holokaustem.

Závěrem jsem mohl bezpečně konstatovat, že česká tradice slizkých politických prasat je stále živá. Také mě baví to novinářské fňukání na téma, že se jim příliš nevěří (hint: samozřejmě za to můžou fake news a dezinformace, proto je potřeba regulace a dohled anonymních ochránců pravdy a lásky pod mentorským vedením Bobliga Kartouse a jeho učňů). Byla to krásná ukázka symbiózy mezi takzvanými systémovými politiky a nositeli odkazu Karla Lažnovského.

Celé neuvěřitelně trapné divadlo mě motivovalo k tomu, že jsem se na stránky nakladatelství podíval s úmyslem něco si koupit. Vydavatel může mít zvýšené náklady na vlastní ochranu před příznivci nerozdělené společnosti nebo před policií a státním zastupičem; a když ne může třeba koupit ženě nový dirndl. Zaujala mě ale jiná kniha, o jejíž recenzi se chci podělit.

Na úvod nakolik poznámek. První je k eventuální eliminaci zbytečné větve diskuse – rvačkou v názvu knihy se nemyslí rvačka ve smyslu § 158 trestního zákoníku, ale násilný střet alespoň dvou osob, který nepíská žádný rozhodčí podle předem daných pravidel. Kdo z nich je obránce a kdo útočník může být předem jasné, stejně tak se některý z účastníků střetu může pohybovat v rámci legální obrany. Zároveň kniha nenabádá ke rvaní se na ulici (k tomu už první kapitola „Rvačce se vyhni, pokud to jen jde“); směřuje k situacím, kdy buď není na vybranou, nebo na vybranou sice je, ale útěk je špatná volba (například proto, že za sebou nemůžete nechat svoje dítě).

Druhá se týká autora knihy. K tomu, aby takové dílko vzniklo, potřebujete člověka, který:

– na ulici něco namlátil,

– chce se s ostatními podělit,

– je schopen extrapolovat to podstatné a

– čtenáři závěry doručit ve srozumitelné a určité podobě.

Tady se všechno sešlo. Další významné plus je i to, že vychází ze známého prostředí; nejedná se o překlad cizozemského díla, jehož závěry si čtenář musel adaptovat na místní poměry.

Jednotlivé kapitoly začínají často krátkým historickým exkurzem. To spolu s osobními zážitky autora a jeho známých dodávají doporučovaným praktikám jednu důležitou věc, a to je kontext. Samy o sobě by některé rady mohly působit na citlivou čtenářskou duši až moc drsně. Taková kapitola „Nikdy nebojuj čestně“ je jich plná; namátkou mě napadá popis, jak někoho rychle „vypnout“ zezadu, což vypadá hrubě a neférově, ale jen do doby, než potřebujete ulevit přiškrcené manželce.

Z následných interakcí autorových známých s policií a soudy vyplývají závěry a doporučení co dělat, nebo čeho se vyvarovat před konfliktem, ale hlavně po něm. V kostce platí, že s policajty se nebavíme pod návalem adrenalinu nebo po jeho spálení a nastalém vyčerpání, ale později; po tom, co si vše rozmyslíme a nejdeme si adekvátní zastoupení. Ideálně se ale s policií vůbec nedostaneme do kontaktu. Tady se mohou hodit náměty, jak nenápadně opustit místo střetu. Toho, kdo trpí představou, že policie je tu pro širokou veřejnost a postupuje maximálně objektivně, určitě potěší historka, kterak policajti vyhodili pachatele, který se přišel přiznat, protože už měli skřípnutého borce, který je dlouho sral.

Pokud byste se náhodou ocitli na špatné straně rány, na nějakou smysluplnou pomoc státu rozhodně nespoléhejte. Tahle (ne)schopnost se bude prohlubovat, protože je znakem každého zkurvystánu, že jeho represivní složky nejsou schopny řešit ani nejkřiklavější případy nebezpečného kriminálního jednání, ale soustředí se na řešení kauz, na kterých je zájem shora, např. potírání hejt spíče. Pokud už se podaří cokoli vyšetřit a dotáhnout k soudu, bude to otázka osobní odpovědnosti a odvahy pár jedinců jít proti trendu. Ostatní se přizpůsobí a časem se policie definitivně stane součástí problémů téhle společnosti.

K tomu na doplnění uvádím jeden okrajově související rozsudek NSS čj. 3 As 118/2015 – 34 (jednalo se o majetek, ne o zdraví nebo život) zabývající se tzv. elasticitou svépomoci, který bude státem zcela doceněn až selže úplně. Ona elasticita v jádru znamená, že čím je stát neschopnější plnit svoje základní funkce, tím více prostoru mají jednotlivci pomoci si sami. Oud tento princip dle očekávání odmítl (jen soudce Šimka připojil disentující stanovisko) a potvrdil, že svépomoc musí ustoupit ochraně z moci úřední, i když je jasné, že ta nepřijde včas nebo vůbec.

Poměrně dost místa je věnováno i použití nože. O tom, zda je právě nůž vhodná zbraň na obranu, se vedou nekonečné dohady. Faktem je, že nůž je jednouchý, spolehlivý, obratný, anonymní, nenápadný a hlavně dostupný (i v zahraničí, kde takový teleskop seženete obtížněji). Každý minimálně tuší jak s ním zacházet a jak bolí obyčejné povrchové proříznutí kůže; odstrašující efekt nože je značný. Kapitola věnovaná jeho použití opět začíná krátkým historickým exkursem o boji s nožem nebo tesákem. Z něj si můžeme odnést několik závěrů mj. k potvrzení smysluplnosti a účelnosti některých v současnosti vyučovaných a doporučovaných technik. Nůž je tady hodně dlouho v prakticky stejné podobě a naši předci čelili podobné hrozbě zranění bodem nebo sekem (či spíše větší, protože zejména palné zbraně se teprve vyvíjely, byly drahé, nedostupné, nespolehlivé a násilí bylo ve společnosti běžnější). Středověký i ranně novověký člověk byl v běžném životě velmi praktický a efektivní; slovy kastelána Sobka „neudělal pohyb navíc“. Nutno doplnit, že určité omezení využitelnosti historických podkladů představuje tehdejší preference reverzního držení nože a techniky počítají především (nikoli však výlučně) s ním. Revers se považoval za výhodnější hlavně v případech, kdy měl protivník zbroj, což už není aktuální.

Je dobře, že autor referuje materiály české a hlouběji do historie i německé (což v lepších časech nízkých daní a svobodnějších poměrů – tedy zejména před Velkou válkou a rozpadem Monarchie a pozdější českou orientací na stát ožralých skřetů z uralských slují – bývala kulturně blízká oblast), ale i další evropské, které odráží evropská specifika. Žádná kimona, rýžové klobouky a zběsilé výpady s katanou tady nenajdete). Zde drobná poznámka: s ohledem na současný demografický vývoj a očekávané postupné šíření nově příchozích po Evropě, dojde v oblasti způsobu útoku nožem k obohacení místních technik o ty blízkovýchodní. Můžeme se tak těšit např. na prořezávání krku krátkým řezem z boku při útoku zezadu, což je něco, co se v (původní) Evropě často nevidělo. Není to moc spolehlivé, avšak velmi rychlé a zákeřné a když se to povede tak i fatální. Tady se to dělalo jinak.

Právním otázkám se kniha příliš nevěnuje. Omezuje se prakticky na základní zopakování znění úpravy § 29 trestního zákoníku. Takové připomenutí neuškodí; na čtenáře zcela neznalého soudní praxe to může působit až příliš optimisticky.

Jádro knihy je věnováno popisu správného provedení úderů pěstí, kopů a dalších způsobů útoku a obrany. Ideální je celou záležitost vypořádat na jednu až dvě rány. Čím rychleji to skončí, tím menší riziko pro vás. K této části patří vložené DVD obsahující i vybraná videa reálných střetů doplněných komentářem. Mimořádně důležitá je psychická příprava a způsob, jak pracovat se vztekem, strachem a zuřivostí; tomu je věnováno hodně místa.

Závěrem můžu shrnout, že kniha je věcná, čtivá, prakticky zaměřená a její přečtení zabere nějaké dva, tři večery. Poučení z ní se může hodit zvlášť v době nadcházející drahoty, nedostatku, exhibujících politických kurev a dalších šašků toužících řídit naše životy podle svých představ a z toho plynoucích zjitřených emocí, podrážděnosti a agresivity.

 


04.09.2022 Porta


Související články:


12345 (226x známkováno, průměr: 1,14 z 5)
22 514x přečteno
Updatováno: 4.9.2022 — 21:29

Reklama

D-FENS © 2017