Kde se berou auta? V garáži přece!

V podstatě kontinuálně se dozvídáme, že mladé už auta nezajímají, mladé auta nebaví, mladí auta prý dokonce nenávidí, protože je více zajímá kolo a internet. Čím to je? Je to tím, že jsme je to naučili.

Mobilita nemá pro parchanty žádnou cenu, protože jim jí prodáváme pod cenou. Prodáváme jim jí kurva levně, v podstatě zadarmo. Stačí, když si fracínek pískne a přijede limuzína. Velmi snadno tak nabydou dojmu, že auto nepotřebují. Nač by ho potřebovali. Už ho mají k dispozici, dokonce i s řidičem a ve skvělé kvalitě.

Někdy je to úplně absurdní. Rodiče je v pátek dovezou SUVčkem do školy, aby tam rezignovaly na vyučování a jaly se zaškolačit podle vzoru psychicky nemocné švédské pubescentky. A tak provádějí tu jejich uhlíkovou onanii a požadují okamžitou akci, třeba zákaz vjezdu aut do centra, ale než se to schválí, tak jim bude o deset víc, budou řešit zaměstnání a rodinu a až zjistí, že stráví denně tři hodiny zavěšeni za mastnou tyč cestou z domova do školky, ze školky do práce, z práce do školky, ze školky na nákup a z nákupu domů, budou se logicky ptát, kdo takovou kravinu vymyslel a proč dnes už nemohou autem jet tam, kam se ještě včera mohlo. No proč.

Jasně že si žádné auto kupovat nebudou. Proč by to dělali. Já bych taky žádné auto neměl, kdyby po světě pobíhal nějakej vořežprut, který mi přistaví vozidlo spolehlivě, zcela zdarma a na pouhé zavolání. Ve volném čase,kdy nemusí vozit VIP, v něm uklízí, tankuje do něj palivo a udržuje ho, aby bylo pořád připravené na zavolání klienta, který pak pobíhá po světě a rozhlašuje, že auto nepotřebuje. A i pak to pokračuje. Hodně mých známých má dvě tři auta, takže když pubescent nabude oprávnění řídit, určitě jeho kroky nepovedou někam do bazaru, když je doma půjčovna zcela zdarma, někdy i s úhradou paliva. S rodičema to nějak skoulí a máme tady pravý nefalšovaný carsharing.

Naše situace byla diametrálně odlišná. Nám nikdo mobilitu zadarmo nedával, nebo alespoň ne tak často. Já nepochybuji, že se v diskusi najde celá řada čtenářů, kteří budou tvrdit, že se narodili se stříbrnou lžičkou v orálním otvoru a počínaje prvním prdem měli k dispozici Bentley s řidičem, protože se mnou potřebují za každou cenu polemizovat, ale moje situace v dětském věku byla taková, že rodiče a) měli starej křáp, který hodinu jezdil a pak se hodinu spravoval b) neměli dost peněz na benzín. Jen zřídka se stávalo, že mě někam popovezli autem, když se to stalo, mělo to většinou dobrý důvod, třeba že jsem byl nemocný. Vozit do školy nebo na nákupy? Nepadalo v úvahu. Do školy jsem jezdil mastnou tyčí a zpátky chodil čtyři kilometry pěšky. Těšil jsem se i na cesty, které neměly právě formát zážitkové turistiky, jako třeba cesta na dušičky do Lhenic a do Českého Krumlova na hřbitov. Protože se jelo AUTEM. Materiální i emocionální hodnota jízdy autem za takových okolností byla podstatně vyšší. Pak jednoho dne nadešel ten okamžik, kdy jsem byl oprávněn automobil provozovat a řídit. Byla to jedna z prvních věcí, na kterou jsem šetřil. Jako první přišla na řadu oprava Wartburga zahozeného na zahradě, následně pak škodovka s motorem vzadu a ojetý Favorit za těžko uvěřitelných 85 tisíc korun v cenách roku 1995, což by dnes odpovídalo zhruba 300 tisícům korun. Proč to všechno? Protože svoboda. Už jsem nebyl závislý na tom, jak budou rodiče nakládat s mojí mobilitou, protože jsem si to zařídil sám. Mobilita rozhodně nebyla zadarmo a tak jsem si jí náležitě vážil.

Když už padlo to slovo „svoboda“. Mobilita není to jediné, co kurevsky zlevnilo. Svoboda prošla stejnou devalvací hodnot jako mobilita. Také se stala samozřejmou a tím pádem velmi levnou. Většinově nás nikdo nenutí riskovat pro svobodu život při „nelegálním“ přechodu hranice, útěku z gulagu nebo nějaké to životní příkoří od komunistických kádrováků, což má za následek, že mladí lidé zacházejí lehkovážně s touto komoditou a prodávají ji pod cenou výměnou za bezcenný pocit bezpečí nebo něco podobného, což ústí v situaci, že to hází Pirátům, Zeleným, Starostům a dalším takovým zmrdům, kteří velmi nenápadně pracují na tom, aby se nám svoboda stala opět dražší.

O tom, že mladý auta nezajímají, se začalo psát někdy v letech 2010-2012. Od té doby tato informace žije svým životem a papouškuje se pořád dokola, asi abychom jí konečně začali věřit. Nevnímáme přitom faktor času. Celá řada z těch pokrokových mládežníků, kterým před 10 lety auto nic neříkalo, pomalu a bez velké mediální pozornosti změnila názor. Naběhly různé takové ty komplikace, jako třeba zaměstnání a děti. Řada z nich narazila na problém, že dopravovat se do zaměstnání pomocí instagramu nejde a že dítě nelze odeslat do školky mailem jako přílohu. Rodiče mezitím zestárli a jejich výkony na poli taxislužby pro haranta jsou suboptimální, nehledě na to, že jejich motivace k převážení plnoletého potomka nemusí být velká. A tak se ve vší tichosti do úvah mileniálů vkradla věc, na kterou dosud nepomysleli. Ano, tamta věc se čtyřma kolama. Myslím si, že ti jedinci, kteří vytvořili před deseti lety mediální chiméru o tom, že mladé auta nezajímají, jsou dnes už úspěšně motorizovaní jako by se nechumelilo, jen to zapomněli oznámit médiím, která se tak soustředí zase na aktuální generaci puberťáků, které auto překvapivě opět nezajímá, aby je po čase zajímat začalo.

Pokud tedy chceme zachovat automobilismus pro příští generace, musíme jim mobilitu nabídnout za reálnější cenu. Třeba domácí Arbeit macht frei, pravidelné uklízení interiéru a mytí vozidla nebo občasný denial of service je dobrý začátek.

01.02.2020 D-FENS

Související články: