Hodný, zlý a odpočívající

Příběh, který vám budu vyprávět, se neodehrává, jak by mohl název napovídat, na Divokém západě, nýbrž v pražském Karlíně; a ačkoliv zdaleka nejsem takový formát (ani Blondie) jako Clint Eastwood, zahraji si zde roli hodného (bohužel; až do dneška bych totiž řekl, že mé chování bylo spíš jen normální, nijak zvlášť dobré). Ostatní aktéry asi nebude příliš těžké identifikovat. Na závěr si pak neodpustím několik úvah, které se budou ubírat směrem, na který jste si, moji milí čtenáři, ode mě už asi zvykli.

Vše začalo, když jsem byl dnes v práci pověřen analýzou a programováním čehosi, o čem jednak nikdo nic nevěděl a jednak nebylo efektivně možné na tomto úkolu pracovat ve více lidech, což s oblibou řeším tak, že z práce zmizím, programuji si v pohodlí domova a v práci se neukazuji, dokud nejsem hotov; k takovému počinu si většinou nakoupím zásoby RedBullu, což jsem šel zrovna udělat, když jsem zahlédl ve vzdálenosti přibližně padesáti metrů, v místě, kde se zužuje chodník kvůli nějakému staveništi, ležet na zemi nějakou postavu, kterou sice lidé překračovali (!), ale v tu chvíli k ní zrovna kdosi přiklekl, což jsem vyhodnotil (bohužel mylně, jak jsem zjistil později) jako signál k tomu, že už se stará někdo jiný, takže další pomoci asi netřeba (normálně se v takových situacích optám, ale byl jsem docela daleko a, co si budeme povídat, prostě se mi tam nechtělo).

Nakoupil jsem si, což mohlo trvat nějakých pět až deset minut, vycházím ven, pro jistotu se podívám směrem, kde před chvíli ležel davem překračovaný člověk a… on tam stále ležel davem překračovaný člověk; teď už se k němu však nikdo neskláněl. Trochu v duchu zanadávám: jak těm překračujícím, tak i sobě, že jsem byl před chvílí líný udělat těch pár kroků navíc; nu což, už to spěchám napravit. Již letmý pohled z několika metrů mi napověděl, co tam původně dělal ten, koho jsem považoval za pomáhajícího: on té ženě, před zraky všech překračujících kolemjdoucích (nebo spíš v tomto případě „přesjdoucích“), prostě vybral kabelku, která se –otevřená, probraná a vysypaná– válela právě tam, kde dotyčný klečel.

Jenže to už jsem byl na dosah dané postavy, kterou jsem identifikoval jako přibližně padesátiletou paní (a vzhledem k okolnostem relativně upravenou; ačkoliv se zrovna válela akorát v loužičce psí moči a špíně ulice, poměrně evidentně nešlo o bezdomovkyni). Neviděl jsem žádnou krev ani zjevné zranění, takže jsem se optal, co se jí stalo a zda mohu nějak pomoci. Překvapivě klidně (až možná trochu nepřítomně) odpověděla, že děkuje a že je v pořádku. Na mou následující otázku, proč tedy leží na zemi, odvětila, že odpočívá. Bylo mi celkem jasné, že v pořádku asi není, nicméně co teď? Pomocí několika dalších otázek jsem se dozvěděl, že ji prý nic nebolí, nemá žádné potíže, není zraněná a navíc údajně nespadla, prostě si lehla; tu poslední informaci jsem si rozhodl ověřit pečlivým ohledáním její hlavy a rukou, které sice vykazovaly stopy špíny, ale žádné oděrky a podobně, z čehož jsem usoudil, že asi mluví pravdu. Optal jsem se, zda se může zvednou a chodit, řekla mi, že může, leč ležela dál. Požádal jsem jí tedy, ať se zvedne, což bez sebemenších problémů udělala. Mimochodem, během doby, kdy ležela a já u ní dřepěl, mi nejen nikdo nenabídl pomoc, ale minimálně dva lidi utrousili nějakou nemilou poznámku na téma, že zacpáváme již tak úzký průchod.

Když stála, vzal jsem ji trochu stranou a ohledal pečlivě její hlavu (i pod vlasy), zda tam nemá nějaké zranění; neměla, takže jsem jí v rámci ohledání alespoň nějak rámcově očistil kapesníkem. Pak mě ještě napadlo, zda to není mrtvice, což teď zpětně považuji za velmi nepravděpodobné s ohledem na to, že se mnou bez problémů mluvila, avšak raději jsem udělal rychlotest na diagnózu mrtvice (přeci jen mi to sledování Dr. House k něčemu bylo xD). Závěrem bylo, že mrtvici nemá, rozumí mi a bez dalších otázek vykonává vše, co jí řeknu; na druhou stranu jinak nedělá nic a před chvilkou „odpočívala“ na chodníku. Rozšířené zorničky též neměla a nechovala se jako pod vlivem žádné mně známé drogy. Napadlo mě, jestli náhodou není třeba v šoku (jak se šok přesně projevuje, sice moc detailně nevím, ale nic lepšího jsem nevymyslel).

Nepřišlo mi úplně od věci ji uklidnit, takže jsem sebral její věci, naházel je do kabelky a vzal ji hned vedle do takového krámku, kde se dá sedět (ale i to jsem jí musel „přikázat“, protože bez toho sama jen stála vedle židle a nic; když jsem jí však řekl, ať se posadí, okamžitě bez řečí poslechla). Koupil jsem jí horkou čokoládu, koblihu a vodu. Chvíli jsem ji nechal, aby se napila, najedla a trochu zahřála, bedlivě sledoval, zda nevykazuje nějaké známky zranění (nevykazovala) a začal se vyptávat, jak se jmenuje a kde bydlí; nevypadlo z ní nic než křestní jméno. Požádal jsem ji o kabelku, kterou mi opět bez odporu vydala, podrobně jsem ji prošmejdil, avšak nenašel nic, pomocí čeho bych ji dokázal identifikovat (neboť případnou peněženku s doklady již nejspíše „pořešil“ pan zlý). To jsem začínal být již trochu bezradný, uvažoval jsem i o možnosti vzít ji domů a vyčkat, zda se dá třeba do druhého dne dohromady a vzpomene si (tedy za předpokladu, že teď je v šoku), kam patří, nicméně zas co když už ji někdo shání? Pak mě napadla spásná myšlenka: prohledal jsem kapsy jejího kabátu, kde jsem našel zapnutý telefon se skoro plnou baterií. Pak už to bylo snadné, voláním posledních čísel jsem se dopátral její dcery, která promptně dorazila, neboť už po své matce pátrala.

Řešení záhady? Paní je duševně nemocná, dcera se o ni stará, ale udělala nějakou chybku, v důsledku čehož paní utekla a šla odpočívat na ulici (bydlela nedaleko). Prý mívá někdy lepší dny, jindy horší, tak v zájmu jí i obětavé dcerky doufám, že tohle byl ten horší. Co to bylo za nemoc mi sice dcera možná řekla, ale nějak se mi podařilo to už zapomenout. Pozoruhodné na celé věci mi připadalo zejména to, že ona nemocná paní nedělala žádné problémy a vykonávala bez dotazů vše, oč jsem ji žádal.

A ponaučení?

Nezapomínejte (tak jako já) při poskytování pomoci člověku na zemi, že příčinou jeho ležení nemusí být nutně fyzický problém, drogy, případně šok, ale i duševní nemoc.
K čemu je v praxi zákon o neposkytnutí první pomoci? K hovnu.
Co je odpovědí na oblíbený etatistický argument, že bez státu mohou lidé umírat na ulicích? Že tak dlouho, dokud bude lid obecný indiferentní k osobám na ulicích ležícím, mohou tyto na ulicích umírat nepovšimnuté.
Jaká je v tomto a podobných případech role státu? Jako obvykle jednoznačně negativní; stát vychovává své občany už od malička v tom, že o slabé a nemocné se má starat právě on, z čehož pak bohužel implicitně plyne, že to není věc „obyčejného člověka“, ale státu. Tím nechci tvrdit, že za situaci, ve které lhostejné davy překračují nemocnou paní ležící na ulici, může stát; jen to, že na tom rozhodně má svůj podíl.

Související články: