Eu thanatos

Featured Image

Eu je řecký výraz pro dobrý, thanatos znamená smrt; eutanazie by tedy měla být dobrá smrt. Existuje vůbec něco jako dobrá smrt? Těžko říci; leč v určitých případech ji někteří lidé preferují před životem. Sprovodí-li se ze světa sami, celkem není co řešit. Jsou však i jedinci, kteří chtějí či potřebují, aby jejich život místo nich ukončil někdo jiný, čímž se dotyčný – ač tomu můžeme v rámci humanity říkat jakkoliv – stává vrahem.

Ačkoliv právní řády mnohých zemí eutanazii od vraždy odlišují, ČR mezi ně (neklamou-li mne mé chabé znalosti našeho práva) nepatří, což dle mého názoru dává smysl, neboť se jedná o úmyslné usmrcení člověka. Můžeme to sice pojmenovat jiným slovem, aby to bylo politicky korektní a aby se některým lidem lépe spalo, nic proti tomu nenamítám, nicméně žádná sémantická hříčka na podstatě věci nic nezmění, technicky stále půjde o vraždu.

Naprosto zásadní otázka však zní, zda je vražda vždy špatná. Ačkoliv na tuto otázku řada lidí automaticky a bez delšího přemýšlení odpoví, že ano, často titíž lidé ospravedlňují a někdy až glorifikují vraždy vojáků ve válce; žádá-li si to „společnost“ (v praxi vláda), jsou lidé schopni (sériové) vrahy v určitých situacích i oslavovat. Netvrdím, že je to automaticky vždy špatně, jen poukazuji na to, že vraždění samotné není úplně rozumné šmahem odsuzovat bez ohledu na okolnosti.

Někdy jsou tyto okolnosti velmi složité a hraje v nich roli spousta faktorů, takže je velmi těžké až nemožné rozhodnout, zda je daná vražda špatná, ospravedlnitelná, nebo dokonce správná; leč nám pro účely tohoto článku postačí i ten nejjednodušší případ: Je vražda špatná i tehdy, když si oběť přeje být zavražděna a vrahovi k tomu dala explicitní svolení? Prosím čtenáře, aby si povšiml, že odpověď na tuto otázku neřeší pouze problém eutanazie, ale ještě o něco více.

Vražda je poškozením těla a zmařením života oběti. A abychom se mohli vůbec nějak dobrat k odpovědi na výše položenou otázku, je třeba se zamyslet nad tím, komu ono tělo a život vlastně patří. Někdo řekne, že Hospodinovi, další zas, že nějakému jinému bohu, mnozí považují za vlastníka toho, kdo v daném těle žije; podstatné je, že snad nikdo (krom nějakých naprostých sviní či idiotů, o kterých doufám, že tento článek ani nečtou a se kterými rozhodně nechci mít nic společného) netvrdí, že by to tělo či život patřily „společnosti“ či vládě (státu). Nepatří-li však něco státu, proč by měla vláda rozhodovat, jak s tím bude či nebude nakládáno?

Je-li mé tělo skutečně mým majetkem (lhostejno, zda se jedná o dar od Boha, nebo jsem se do něj prostě náhodou narodil), kdo jiný než já by pak měl rozhodovat o tom, zda a kým (a jak) bude poškozeno? Těžko můžete tvrdit, že vlastníkem mého těla jsem sice já, ale určovat, co se s ním stane, nemůžu já sám, nýbrž by to za mě měl dělat někdo jiný! Řeknete-li totiž, že vláda (či nějaká imaginární „společnost“) by měla mít hlavní slovo při rozhodování, zda někdo smí poškodit mé tělo (a případně mi tím vzít život), říkáte vlastně i to, že mé tělo a život náleží víc té vládě (či „společnosti“) než mně samotnému.

Dovolím-li tedy někomu, aby mne zavraždil, a souhlasí-li s tím dotyčný, pak je to pouze mezi mnou a jím; nikdo by do toho neměl násilím zasahovat a taková vražda by měla zůstat nepotrestána. To se netýká jen eutanazie, ale i jiných případů vražd se souhlasem zavražděného (tedy například i kanibal Armin Meiwes měl zůstat dle mého názoru nepotrestán, neboť jeho oběť zjevně zabita a snězena být chtěla, o čemž existuje řada důkazů); každý, kdo souhlasí s potrestáním takového vraha, pak de facto popírá, že každý člověk je vlastníkem svého těla.

Pro úplnost dodávám, že z úplně stejného důvodu je nepřípustné, aby někdo někoho k vraždě nutil; jak jsem již naznačil výše, jedná se o dohodu uzavřenou mezi dvěma lidmi, kteří s ní oba dobrovolně souhlasí. Je tedy nesmysl, aby například lékař někoho musel zabíjet z donucení, stejně jako je nepřijatelné, že by zdravotnický personál vraždil umírající bez jejich souhlasu jen proto, že tito mají malé šance na přežití, jsou již staří a podobně. Chce-li však jeden člověk být zavražděn a jiný je ochoten to udělat, neměl by jej za takový čin nikdo trestat (a to ani v případě, že zavražděný byl naprosto zdravý) už jen z důvodů uvedených výše (které platí bez ohledu na kvalitu paliativní péče, bolesti případného pacienta a další okolnosti, které se v souvislosti s eutanazií běžně probírají). Uznáváte-li, že tělo a život každého člověka patří jemu a ne vám či vládě, pak těžko můžete konzistentně tvrdit, že se dotyčný nemá právo nechat zavraždit, přeje-li si to.


Související články:


12345 (1x známkováno, průměr: 1,00 z 5)
679x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017