Dobrý den, pane. Vy si fotíte ty děti?

V Kingdom of Condom jest každý, kdo fotografuje v blízkosti školky, nebezpečným pedofilem; proč by ostatně slušný člověk fotil kolem školky? A jelikož to tak mají na západě, musí to být určitě správné, takže by bylo záhodno, abychom je v Kocourkově dohnali, nebo pokud možno dokonce trumfli!

Jednoho krásného rána jsem cestoval do českého sídla své oblíbené nadnárodní korporace, abych tam programoval za chléb vezdejší. Cestu jsem absolvoval dopravním prostředkem, který je v této denní době pro danou trasu nejrychlejší; překvapivě se jedná o metro (ač má většinou D-FENS ve srovnávání rychlosti MHD a auta pravdu, existují i výjimky), které mám osobně docela rád, neboť v něm jednak nikdy není vedro (jsem tak trochu zimní tvor, takže v zimě chodím venku v triku, od jara do podzimu živořím), ale především se nemusím věnovat jeho řízení a celý čas cesty mohu trávit čtením.

Zrovna jsem byl ponořen do knihy Obhajoba neobhajitelného od Waltera Blocka, což je mimochodem četba, kterou všem čtenářům vřele doporučuji. Někteří ji bezesporu ocení, ostatním alespoň praskne při čtení žilka, protože je to nechutný „ultralib“ (ale vážně zajímavý). Četba byla tak zajímavá, že když jsem pomalu sestoupil do stanice metra, pokračoval jsem v chůzi šnečím tempem dál, směrem k opačnému konci, ač jsem chtěl vystupovat na té straně, odkud jsem vešel. Zpětně si vybavuji, že jsem na začátku této zbytečné procházky minul jakousi školku (či nějakou z prvních tříd základky) na výletě, které jsem však nevěnoval pozornost, neboť mě zcela zaujala Blockova obhajoba výrobců šmejdů s okchatovanými kchosty. Když jsem si uvědomil, že jsem došel dál, než jsem měl původně v úmyslu, otočil jsem se a vydal se na stejně pomalou cestu zpět. Prošel jsem znovu kolem většiny dětí a zastavil se.

Najednou mé rozjímání nad knihou přeruší ženský hlas: „Dobrý den, pane. Vy si fotíte ty děti?“
Zvednu oči a vidím příslušnici městapa. A druhé bengo registruji na třetí hodině v cca metrové vzdálenosti. Naštěstí jsem ve škole neprošel vymýváním mozků na téma, že fízl je kamarád, takže jsem naprosto intuitivně od první vteřiny věděl, že proti mně stojí nepřátelé, ne nějací pomahači a chrániči (i když tohle vlastně ani PaChové nebyli, šlo jen o strážníky). Tento reflex je dle mého názoru velice důležitý a snažím se jej proto vypěstovat i ve svých dětech. První myšlenka v mé hlavě tedy byla, že se strážníky se zásadně nebavím.

Na otázku jsem tedy neodpověděl a věnoval se zvažování své situace. Prošel jsem pomalu s telefonem kolem dětí. Pak jsem se otočil a stejně pomalu prošel i zpět. Nakonec jsem se vedle nich zastavil. V telefonu jsem sice jen četl knihu a žádné fotografie nepořizoval, avšak přístroj je toho schopen. Mimo jiné jsem si vzpomněl i na pana OCe, který mi před pár dny v diskusi psal, jak se budu divit, až se jednou v mém počítači nečekaně objeví dětské porno a žádného soudce nebude zajímat, jak se tam dostalo a zda je vůbec mé. Ač jsem shledal jako velmi nepravděpodobné, že by tato příhoda mohla eskalovat tímto směrem, celá situace mi byla extrémně nepříjemná. Co je, zatraceně, nějakým šimpanzům v uniformách po tom, co dělám se svým telefonem? I kdybych si ty děti nakrásně fotografoval, tak co jako?

Oba strážníci na mě střídavě mluvili, otázku opakovali, ptali se, zda jim rozumím, dokonce se mě ty dvě žumpy lidské společnosti vyptávali, zda bych jim neukázal obsah svého telefonu a tak dále. Nereagoval jsem. Zhodnotil jsem své šance a vyhlídky. Po vyloučení naprosto legitimních -ač nelegálních- potenciálně sebevražedných možností spočívajících v souboji s uniformovanými opičáky zbývaly v zásadě dvě možnosti. Buď se podvolit jejich buzeraci a sehrát s nimi tuhle nechutnou hru, nebo si počkat na metro a na poslední chvíli skočit do zavírajících se dveří. Ač jsem ještě nebyl rozhodnut, započal jsem zaujímat strategickou polohu pro tento manévr; naštěstí touto trasou jezdím často, takže přesně vím, kde budou dveře. Protože vlak podzemky ještě nepřijel a ty dvě opice patrně nic netušily o poloze budoucích dveří, mé nepatrné přesouvání ani nezaregistrovaly. Nejspíše mi v tom pomohly i učitelky, které začaly přesouvat své svěřence dál od nebezpečného pedofila, takže kolem vládl čilý ruch.

Mým firewallem v hlavě, který v zásadě filtroval plky těch dvou šimpanzů, pronikla věta, o které tuším (možná špatně), že na ni reagovat musím. Žádost o doklad totožnosti. „Hned to bude,“ odpověděl jsem a začal pomalu prohrabovat tašku, protože doklady nosím vždy v kapse. Při sundávání tašky z ramene a jejím pokládání na koleno jsem získal skvělou příležitosti k definitivnímu zaujetí nejstrategičtější pozice vzhledem ke dveřím, které už každou chvíli přijedou. Měl jsem je přesně na dva dlouhé kroky; blíž jsem raději nešel, aby to nějakému z těch dvou sráčů nedošlo. Prohrabování tašky mi dalo prakticky libovolné množství času k přemýšlení.

První možnost mi připadala relativně bezpečná. Legitimuji se, dám chlupatým třeba i telefon do ruky, vymyslím si, že je mi blbě a jsem nevyspalý, tak reaguji pomalu a zmateně. Oni si pohoní ego a nechají mě jít. Mohl bych je sice také vypruzovat, natáčet si je a získat nezapomenutelné video strážníků porušujících nějaký zákon; jenže co já vím, v jakém případě a na základě čeho po mně můžou třeba chtít telefon, když si vlastně nejsem ani jist tím, zda vůbec mohli žádat ty doklady. Znám jen zdejší FSM, který však platí pro situaci, kdy jsem v autě…. a po posledním rozhovoru se zdejšími právníky bych si i tipnul, že pravomoci, kterými disponují benga proti řidiči, se budou asi výrazně odlišovat od těch, kterými disponují proti pedofilovi čtoucím knihu v telefonu s fotoaparátem. Navíc po mně ten telefon nechtěli moc direktivně, pouze se zeptali, zda bych jim jej ukázal. Tuto alternativu jsem tedy zhodnotil přibližně následujícím způsobem:
Šance na bezproblémové vyváznutí ze situace: vysoká.
Šance na vyváznutí ze situace maximálně po nějaké buzeraci na fízlárně: velmi vysoká.
Šance na zatracený průser: mizivá.
Šance na zbuzerování orgánů za jednání mimo zákon: nízká.
Vnitřní pocit z tohoto řešení: na blití.

Druhá možnost zahrnovala jistá rizika. Možná je jedna z těch opic bystrá a skočí po mně dřív, než stihnu udělat ty dva kroky. Navíc když budou ti hajzlové uvědomělí, tak začnou burcovat poplach v metru, zastaví vlak, nebo na mě pošlou hlídku v další stanici. Jsem v davu dost výrazný a identifikace zarostlého, vlasatého a vousatého chlápka v černém tričku s obrovským bílým nápisem „Good people disobey bad laws“ asi nebude takový problém ani pro strážníky. Na druhou stranu by to vyžadovalo nějakou aktivitu a koordinaci té zvěře v řádu minut, což patrně nepřekonatelný problém bude. Bohužel v případě, že mě budou nahánět a povede se jim mě ulovit, bude to průser větší a šance na OCeho scénáře s dětským pornem záhadně se objevivším v počítači, případně rootův popis výslechu na fízlárně s pomocí mokrého telefonního seznamu, se zvyšují. Finální zhodnocení tedy vypadalo takto:
Šance na bezproblémové vyváznutí ze situace: střední.
Šance na vyváznutí ze situace maximálně po nějaké buzeraci na fízlárně: střední.
Šance na zatracený průser: střední.
Šance na zbuzerování orgánů za jednání mimo zákon: nulová.
Vnitřní pocit z tohoto řešení: neutrální.

Nakonec převážila nechutnost celé věci. Už jen vést dialog s tím hnojem v uniformách je mi prostě nechutný. Následné rýpání se v zákonech a jednání se systémem za účelem udělat těm kurvám nějaký problém, je činnost, která by určitě třeba takového D-FENSe naplňovala radostí, leč já takové nadšení z potápění se v žumpě nesdílím, ač je v mnohých případech prospěšné, za což má D-FENS a jemu podobní můj obdiv. Navíc tipuji (ač to může být mylná domněnka), že mé šance na způsobení problémů opičákům by byly beztak nevalné, protože když je v souladu se zákonem i jejich nedávná vražda a těžké škody na zdraví i majetku nevinných lidí na D1, řekl bych, že nějaká buzerace vyžadováním dokladů a telefonů bude zanedbatelný detail. Přítomné právníky prosím, zda by byli tak hodní a poučili mě v diskusi.

Souprava metra tedy přijela, dveře se otevřely, nikdo nevystupoval; já se hrabal v tašce. Když se rozsvítilo červené světlo nade dveřmi, zpozorněl jsem. V momentě, kdy se začaly dveře zavírat, udělal jsem dva dlouhé kroky. Benga vůbec nereagovala. Ani se mě nezkusili strhnout zpátky, dostat se za mnou do dveří a dokonce jsem ani nezaslechl, že by na mě něco volali. Asi jim to bylo fakt úplně jedno a chtěli si jen zabuzerovat. Když vlak opouštěl stanici, otočili se a odcházeli. Nic nehulákali do vysílaček, úplná ignorace. To mě výrazně uklidnilo.

Ve vagónu seděl jakýsi dobrotivý stařík povahy typicky české. Viděl, že jsem strážníkům utekl, asi by s tím i rád něco dělal, ale tak nějak doufal, že se toho „někdo“ ujme. Situaci tedy řešil tím, že začal poměrně nahlas (avšak hlasem stále spíše přidušeným, aby mohl vždy říct, že on nic) sdělovat svému okolí něco ve smyslu: „Viděli jste to? On utekl policajtům!“ Okolí jej ignorovalo. Přesto mu tato činnost vydržela ještě celé dvě minuty do další stanice. Pro jistotu jsem se při příjezdu do další stanice přikrčil, abych tolik nebil do očí, kdyby tam skutečně někdo čekal (čemuž jsem vlastně ani nevěřil – vzhledem k reakci toho uniformovaného póvlu před chvilkou). Dědek mé chování stále monitoroval a oznamoval okolí: „Vidíte? Teď se krčí, protože utekl policajtům!“ Ani toto s nikým nehnulo. Když jsem opouštěl vagón (jen jsem pro jistotu přestupoval do jiného), stařík za mnou -teď už nahlas- ječel: „ON UTEKL POLICAJTŮM!!“

Ač se vlastně vůbec nic nestalo, dokonce i těm ploskolebcům to bylo úplně jedno, jen jeden dědek si užil druhé Vánoce, jsem touto příhodou poněkud znechucen. Opravdu už se dostáváme do stavu, kdy dvakrát projít s telefonem v ruce kolem skupiny dětí je důvodem k policejní buzeraci? Nezbývá než doufat, že se jednalo jen o nějakou ojedinělou demenci těch dvou výkvětů. Má-li být ale toto standard, tak jsme Kingdom of Condom skutečně trumfli.

Související články: