Rekviem za kůl v plotě: Jak komunismus vyhrál tím, že se zbavil odpovědnosti

Venku je třiatřicet stupňů ve stínu. Uvnitř standardního pokoje okresní nemocnice je pocitově ještě o pět stupňů více. Vzduch stojí, páchne dezinfekcí, hnisajícími nekrotickými tkáněmi, močí, fekáliemi a potem. Na posteli leží pacient po těžké břišní operaci. Každý nádech bolí, tělo je dehydrované, srdce bije na poplach, aby v tom skleníkovém horku vůbec udrželo termoregulaci. Klimatizace tu není. Prý na ni nejsou peníze.

O dvě patra níže, v chladném, klimatizovaném tichu ředitelství, se mezitím schvaluje zakázka století. Nemocnice – coby krajská příspěvková organizace – získala desítky milionů z evropských fondů na „zelenou tranzici a energetickou udržitelnost“. Na střechu se namontují fotovoltaické panely za pětinásobek běžné tržní ceny. Projekt, který by soukromá firma realizovala za dva měsíce a pět milionů, zde spolkne pětadvacet milionů a dva roky papírování.

Pacient na pokoji mezitím dál tiše kolabuje horkem. Pacouch se právě stal nedílnou součástí biologické kulisy, která ospravedlňuje existenci celého dotačního stroje.

Anatomie jedné zakázky: Kdo drží vrtačku a kdo inkasuje

Příspěvková organizace je z podstaty ekonomický mutant. Nemusí generovat zisk, její ztráty vždy pokryje zřizovatel a její rozpočet je tvořen penězi, které nikomu konkrétnímu nepatří. To je ideální živná půda pro parazitismus.

Když se v tomto prostředí vypíše zakázka na energetickou modernizaci, nespustí se soutěž o nejlepší cenu a kvalitu. Spustí se divadlo. Prochcaní právníci a spřátelení konzultanti a političtí soudruzi ze zastupitelstva zřizovatele ušijí zadávací dokumentaci na míru. Do podmínek se propašují tak specifické technické a certifikační nároky, že je dokáže splnit jediný vyvolený holding – soudruh generální dodavatel.

Tento generální dodavatel je čistě papírový organismus. Má krásnou centrálu v nejluxusnějším centru v Karlíně. Jeho manažeři nosí obleky šité na míru, zlaté manžetové knoflíčky, jezdí v bavoráku, disponují armádou právníků, dotačních manažerů a certifikátů, ale nevlastní jedinou vrtačku, nezaměstnávají techniky či řemeslníky, nemají sklady, jejich registraci najdete většinou pod IT specializací, velké firmy ve stavebnictví a inženýringu.

Jeho úkolem je zakázku vyhrát, zinkasovat desetinásobně nadhodnocenou částku a následně najmout subdodavatele. V Čekoprasečáku tak vzniká velmi klasický potravní řetězec, na jehož konci je subdodavatel.

Tím subdodavatelem je pan Novák se svou soukromou firmou KlimaTech s.r.o. s dodávkou a dvěma pomocníky. Člověk, který té práci reálně rozumí a fyzicky ty panely na střechu namontuje. Prasata od generálního dodavatele ho ovšem sedřou z kůže. Stlačí jeho marži na absolutní minimum, přenesou na něj veškerá smluvní rizika. V případě, že soudruh subdodavatel neposlouchá, soudruh Sekyra ho v případě problémů zničí druhotnou platební neschopností. Zadržuje mu platby, vymýšlí si různé nedodělky, pseudoreklamace a další sprosťárny.

Celé to jistí fízlové a justiční chamraď s úplatným justičním ksindlem, kde se samozřejmě subdodavatel nikdy spravedlnosti nedovolá.

Skutečná hodnota je vytvořena dole, za almužnu. Monopolní zisk je inkasován nahoře, za razítka, ideologické plky jako ESG normy a umožňuje jinak nezaměstnatelným smradlavým parazitním ksindlům, aby ani tehdy, když jsou propuštěni z MŽP se mohli v klidu válet, škrabat se v klidu nudou na koulích a nemuseli nic pořádného dělat. Majoritu samozřejmě shrábne novodobý komouš Sekyra za nic.

Morální inverze: Zločin malé korupce versus ctnost velkého lupu

V tomto bodě je nutné provést revizi toho, co vlastně vnímáme jako korupci.

Před pár lety skončila jedna éra. Symbolem jejího konce bylo zatčení a následný pád dlouholetého ředitele FN Motol, Miloslava Ludvíka. Ludvík byl jedním z posledních mohykánů staré školy. Byl to zástupce tzv. „malé korupce“. V systému, kde ředitel špitálu fungoval jako feudál, se občas přihrála zakázka známému, občas se protlačil prominentní pacient na operaci bez čekání, občas se vzal sponzorský dar výměnou za loajalitu. Bylo to vulgární, osobní, srozumitelné – a proto to bylo snadno kriminalizovatelné. Když takový ředitel padne, veřejnost tleská. Spravedlnost byla zjednána, padouch byl potrestán.

Jenže zatímco tupí vohnouti tleskali pádu Ludvíka, přehlédli, že „malá korupce“ byla nahrazena něčím mnohem hrozivějším: korupcí velkou, institucionalizovanou a industrializovanou.

Korupční průmysl pod praporem novodobého komunismu je jedním z nejvýnosnějších typů podnikání s tisíciprocentní marží.

Pokud manažer nemocnice vezme milion v krabici od vína, je to zločin. Pokud však politicko-korporátní kartel na úrovni ministerstev, parlamentu a Bruselu protlačí legislativu, která pod záminkou „ochrany zdraví a klimatu“ nařídí povinné certifikace, audity a nákupy předražených technologií od tří vybraných nadnárodních koncernů, je to prezentováno jako zásluha a hodnota zasluhující to, aby jim komoušský smrad z Hradu udělil Řád Bílého lva. Dá se říct, že i ta historická komoušská linka v podobě gumy z Hradu, kterej si vše odpracoval, a politiků ODS začíná dávat smysl.

Když krade jednotlivec proti zákonu, je to korupce. Když krade celý konglomerát zmrdů prostřednictvím zákona, říká se tomu „implementace evropských standardů“. Tato moderní velká korupce, jejíž představiteli jsou na korporátní úrovni soudruh Sekyra, firma Syner a některé další, na politické úrovni jsou například soudruzi a soudružky Kupka, Fiala, Decroix, Rakušan, Šebelová, Hřib, Demetrashvili, Babiš a někteří další, pro soudruha Sekyru a korporátní neobolševické zmrdy v jejich korupčním zájmu implementuje prokorupční prostředí. Už nepotřebují obálky pod stolem. Vše probíhá legálně, transparentně, pod hlavičkou ochrany pacienta, přírody, planety, dekarbonizace, auditováno renomovanými firmami, posvěcováno Ústavním soudem.

Výsledek je však stejný, jen o několik řádů dražší: miliardy mizí ze systému, kvalita péče pro běžného člověka klesá, ale nikdo nemůže být obviněn. Všichni totiž postupovali podle platných předpisů, které vymyslel líný gauner jako je soudruh Holub, kterého si soudruh Sekyra přesně pro tohle najal. Všechno jistí politické elity, fízlové, justice a neomarxistické novinářské vonuce.

Kdybyste tyhle ksindly chtěli všechny rozvěsit po kandelábrech a zapálit pod nimi ohníček, nebudou vám stačit kandelábry.

Komunismus nevyhrál? Ale kdeže, soudruzi, jen se poučil

Tento stav nás přivádí k největšímu mýtu moderních dějin – k představě, že komunismus v listopadu 1989 prohrál svou dějinnou bitvu. Tupá vohnoutí verbež, která má v hlavě nasráno, nám i po tom všem je schopna tvrdit, že Západ porazil Východ tak, že údajně Východ uzbrojil.

To je samozřejmě jeden z nejlživějších mýtů všech dob.

Komunismus, soudruzi, neprohrál, nýbrž vyhrál. V celé Evropě. Zároveň také zmutoval. Prošel nejúspěšnějším re-brandingem v historii lidstva. Zbavil se totiž své největší systémové zátěže: odpovědnosti.

Když 17. července 1989 vystoupil tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš v kulturním domě v Červeném Hrádku, pronesl větu, která tehdy budila posměch, ale dnes zní jako mrazivé a pravdivé proroctví.

Stěžoval si na to, že lidé sice chtějí reformy, ale po reprezentantech státu se chce, aby za všechno nesli vinu:

„To není jednoduchý proces ta přestavba. […] A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu… abychom my tam nebyli sami jak kůl v plotě. […] My řídíme tu ekonomiku, tedy víceméně jsme za všechno odpovědný. Není chleba, co dělá vláda, jak to, že není chleba…“

Klasický komunismus doplatil na to, že chtěl vlastnit a řídit všechno – od jaderných elektráren až po poslední prodejnu zeleniny. Stát na sebe vzal absolutní odpovědnost za každodenní život líného českého vohnouta. Tomu zároveň vysvětloval, že to dělá pro něj, pro dělnickou třídu a pro pracující. Neměl nástroje, jak ho donutit potit krev. Když chyběl toaletní papír, lidé nevinili trh, ale vinili Ústřední výbor KSČ. Režim se zhroutil pod vahou vlastní mikromanážerské neschopnosti a idiocie.

Dnešní dotační komunisté nedělají takovou chybu.

Moderní dotační neobolševismus se z této fatální chyby poučil. Provedl geniální upgrade: zprivatizoval zisky, ale socializoval ztráty a vinu.

Dnešní nomenklatura už nechce vlastnit nemocnice, továrny ani obchody. Nechává je formálně v soukromých rukou. Když soukromá firma zkrachuje, je to „selhání trhu“. Když lidé nemají na léky nebo teplo, může za to „globální krize“ nebo „neviditelná ruka trhu“. Stát už za nic nenese přímou odpovědnost.

Zároveň si však stát (respektive byrokraticko-manažerská elita) ponechal to nejdůležitější: svévolnou moc regulovat a přerozdělovat. Pomocí dotačních titulů, emisních povolenek, povinných certifikací a tisíců stran regulací dnes tato nová elita ovládá ekonomiku mnohem efektivněji, než to kdy dokázala Komunistická strana Sovětského svazu se svojí Státní plánovací komisí.

Už nemusíte posílat tanky na ty, kteří neposlouchají. Stačí jim odebrat certifikát, neudělit dotaci nebo je uregulovat k smrti. Prasnice Uršula nás prostě ovládá a spoléhá na náš instinkt dodržet zákon a na motivaci parazitních grázlů jako jsou různí fízlové, krysy z celní správy a jiní nemakačenkové, že budou Uršulina pravidla násilím vymáhat a luxusně si žít bez toho, aniž by pro lidi vytvořili jedinou hodnotu.

Komunismus proto zvítězil. Už se nemusí starat o to, jestli se v nemocnici topí, nebo je tam k zadušení. Moderní bolševik už nemusí řešit, jestli má pan Novák s dodávkou a malým eseročkem co jíst. Pouze sedí u dotačního kohoutku, inkasuje desátky z každého namontovaného panelu a s tváří plnou morálního rozhořčení hlídá, aby nikdo nenarušil tento dokonale legální, beztrestný a pro pacienta smrtící penězovod.

Miloš Jakeš by dnes jen tiše záviděl zmrdům, jako jsou soudruzi Sekyra, Holub nebo Fiala, stejně jako by tehdejší bolševičtí novináři záviděli dnešním novinářským vonucím. Už by nebyl sám jako kůl v plotě. Seděl by v představenstvu Sekyra Group, dotačního fondu, usrkával mandlové latté v klimatizované kanceláři a podepisoval certifikáty na záchranu planety a plánoval dovolenou v Karibiku. A nikdo by ho z ničeho nemohl vinit.

Challenger 17. 7. 2026

Související články: