O ctnostném flikování bolševických špitálů aneb jak bolševická vrchnost proreformovala zdravotnictví k dokonalému nedostatku

Dějiny reforem českého zdravotnictví jsou fascinujícím příběhem o tom, jak se z bohulibého řemesla felčarského stal nejprve státní stroj na loajalitu a posléze rafinovaná hra na schovávanou s penězi. Každá nová bolševická prasata, jež usedla na ministerský stolec, pocítila posvátnou povinnost zatřást tímto aparátem. Výsledkem dekád reforem je dnešní stav, kdy se péče úspěšně koncentruje do několika politicky nedotknutelných center, kde vohnouty ošetřuje personál bez atestace, kde pacienti sice občas chybí, ale o to radostněji tam leží, zatímco v jiných místech pipeliny přebývají tak intenzivně, že už se nevejdou ani na pořadník.

Epocha první: Velké opravářství státního stroje

V dobách, kdy se reformní vítr dmul nejvíce, v letech 2007 a následných, převládala víra soudruha Julínka, že stačí do soukolí nasypat ty správné poplatky a systém se roztočí s lehkostí švýcarských hodinek. Vrchnost tehdy usoudila, že největším nepřítelem pokroku je dochtor, hajzl intelektuálskej, který nechce poskytovat službu zcela zdarma, a taky občan, který si chodí do špitálu povídat s doktorem z čiré dlouhé chvíle. To sice platí v pár případech, ale většinově je situace trochu jiná.

Byl tedy zaveden poplatek za vstup do chrámů zdraví o velikosti hazlpoplatku, protože zas tak statečnej soudruh Julínek nebyl. Tento smělý krok měl naučit plebs vážit si medicíny. Plán to byl velkolepý, avšak narazil na prostou pravdu: státní monopol vymáhaný násilným okrádáním lidi o něco, čemu se eufeministicky říká pojištění, nelze opravit tím, že se na jeho přepážku namontuje kasička. Výše poplatku byla příliš velká pro vohnoutstvo a příliš malá pro zdravotníky, kteří tak byli eliminováni do role hajzlbáby, odmítli to tedy úplně všichni a když se tedy posléze ukázalo, že třicetikoruna revoluci nezažehne a zbytek reforem se zadrhl na odporu všech, vrchnost pochopila, že na to musí jít jinak. Rafinovaněji. Od lesa. Nebo spíše přes odborné společnosti a pojišťovenské molochy.

Epocha druhá: Vzestup akademického feudalismu

Když nevyšla reforma shora, začala se dít revoluce zevnitř. Na scénu nastoupily odborné společnosti, vedené osvícenými hlavami z největších fakultních chrámů. Tito novodobí feudálové si povšimli, že v podhradí – na menších okresních špitálech – si drzí felčaři dovolují úspěšně léčit lidi, aniž by k tomu vlastnili patřičné akademické dekretování a razítka. Většinou se jednalo o lidi, kteří kvůli feudálním poměrům utekli z fuckutlních špitálů a tím pádem si s sebou odnesli i know-how. Naopak – ve fuckultních nemocnicích se hromadili absolventi, kteří pak sice léčit moc neuměli, ale zato byli levní a tvární.

Byl tedy stvořen koncept „standardu vybavení a doporučených postupů“. Jde o geniální administrativní klacek:

Do standardu se napíše, že k provozu venkovské neonatologické JIPky je nezbytný přístroj na měření kosmického záření a přítomnost tří docentů s úzkou subspecializací nonstop na telefonu. Tito „docenti“, sice normálně do léčby zasahují jen minimálně, protože jejich odměnou je, že za svůj mizerný plat mohou ležet na inspekčáku a nadávat na nespravedlnost světa, ale tyto jemné nuance nevidí ani novinářská vonuce a pacoš už vůbec ne.

Konkrétně u neonatologických JIPek revoluce začala z jiného důvodu a tím je demografie. Bolševicko-feministická justiční chamraď a nástup vlády feminismu desincentivizuje šukání a manželství, tudíž a nastává éra MGTOW, což znamená, že malí spratci se nerodí. Stávají se vzácným zdrojem a když se o ně neumíme poprat v konkurenčním boji, musíme si svoji malou rentu zajistit jinak. Nejlépe nějakým zákonem.

Jelikož okresní špitál takovým rozpočtem na přístroje měřicí vesmírné záření nedisponuje a docenty, kteří by se váleli na inspekčáku, si nemůže z finančních důvodů dovolit, pojišťovna mu s povzdechem odebere kódy.

Trh se následně vyčistí a pacienti (v tomto případě ubývající novorozenci, kterých se nedostává ani ve velkých centrech pro naplnění tabulek obložnosti) jsou slavnostně nasměrováni do fakultních center.

Ředitelé menších špitálů, vědomi si toho, že případný průšvih, který se statisticky stane naprosto nevyhnutelně, by u soudu posuzoval právě onen přednosta z konkurenční fakultní nemocnice, raději sami hodili ručník do ringu. Stal se tak historický průlom: poprvé v dějinách ekonomie bylo bolševiky vědecky dokázáno, že vymýcení konkurence a nastolení bolševického monopolu vedou k nebývalému zvýšení kvality. Hmm… není to vlastně podruhé v dějinách? Nevím.

Epocha třetí: Pojišťovenský trychtýř a onkologický paradox

Zatímco u dětí se centralizuje z nedostatku materiálu, u dospělých onkologických pacientů narazila vrchnost na opačný problém – těch bohužel stále přebývá. Příklad lítého nekalého konkurenčního boje však vnuknul soudruhům z VZP spásnou myšlenku. Do hry tak vstupují soudruzi z VZP a jejich regulace, vedené čistou láskou k vyrovnanému rozpočtu.

Inovativní léčba a moderní chirurgie totiž stojí na rozdíl od nihilitid nekřesťanské peníze. Nechat tyto metody „volně“ k dispozici v regionech, kde by je místní lékaři prováděli rychle, efektivně, nákladově výrazně levněji a bez zbytečných průtahů, by mohlo soudruhy z VZP zruinovat, nebylo by na odměny pro soudruha Duškova a dalších papalášů. Proto byla vyhlášena Velká říjnová socialistická revoluce v centralizaci onkologické péče.

Vesnická nemocnice, kde jsou všichni ti nasraní doktoři, kterým se nelíbil fuckultní feudalismus a z fuckultek utekli, sice má personální i věcné vybavení, ale nepřátelé systému – onkologiční pacoši – by se dostali k léčbě včas, a to by zintenzivnilo výdaje papalášů a soudruhů z VZP. Omezit vohnouty, kteří zneužívají pohotovost by byla politická sebevražda. Takže co papaláši provedou, aby zachovali aspoň zdání vyrovnaného rozpočtu? Omezí ty vážně onkologicky nemocné. Na rozdíl od drzých bolševických vohnoutů s nihilitidami a jejich nároků na vícepráce, které, jak jsem se dozvěděl i z minulé diskuse, pocházejí z jejich ublíženého přesvědčení, že si někde něco „předplatili“ (nepředplatili, stát je okradl, ale o to drzeji budou okrádat jiné) onkologický pacient nemá žádnou lobby, která by bránila jeho zájmy. Nehrozí zde prohrané volby. Onkologický pacient se bojí o život a voleb se již nedožije, není hlasitý a to je bohužel přesně ten důvod, proč ho soudruzi z VZP o ten život klidně připraví. Ne cíleně – statisticky. Takže na kom se asi hyeny z VZP regulatorně vyřádí?

Tímto tahem dosáhli soudruzi z VZP administrativní nirvány. Namísto kontroly stovek smluv v regionech se kohoutky napříště budou cíleně přivírat jen v přímo v patnácti vyvolených centrech (KOC), obvykle přímo řízených ministerstvem. Nastaví se globální paušály a limity na drahé léky. Že se tím vytvořil takové to úzké hrdlo lahve, kde se z onkologického nálezu stává čekatelská listina jako na byt v socialistickém družstvu. Pacoši sice umírají, ale to úředníka netrápí. V tabulce VZP to totiž vypadá skvěle – náklady jsou pod kontrolou a papírová efektivita vzkvétá.

Finále: Dokonalá harmonie obložnosti

A jak vypadá tento reformovaný ráj v každodenní praxi? Vládne v něm neochvějný řád lůžkodnů.

Zatímco v zatracovaném okresním špitálu pouštěli pacienta po složité krční disekci domů pátý den (protože tam se pracuje a postele se mají točit), v centralizovaném chrámu fakultní nemocnice si tentýž pacient poleží dní patnáct. Proč? Protože obří aparát potřebuje vykázat obložnost pro pojišťovnu. Stabilizovaný, hojící se pacient je pro statistiku tím nejlepším požehnáním – nezlobí, generuje body za lůžko a nekazí průměr. Říká se mu postelový špuntař.

Mohou sice nastat komplikace, ale s tím si prasata z VZP a systém rovněž poradí.

Tak například pokud by snad hrozil transport akutního pacienta z regionu ve dvě ráno, protože na okrese již neonatologickou JIPku z rozhodnutí vrchnosti nemají, systém se elegantně ubrání přirozeným lidským faktorem: vyhořením a defenzivní administrativou. Službu konající lékař v centru jednoduše oznámí, že „nemá kapacitu“, a doporučí dítě stabilizovat na místě – tedy tam, kde už na to sice nemají ministerskou bumážku, ale stále tam mají svědomí. Pak je otázkou, zda budou mít okresní lékaři koule a znalosti na to, aby to dítě udrželi při životě. Možná to udělají do té doby, než se fuckultní feudální chrám vědění a lékařské vzdělanosti ustrne, ale možná taky ne. Když ne v případném soudním sporu to znalecká chamraď z FN to vyřeší podle toho, jak je vesnický špitál odbojný.

České zdravotnictví tak pod taktovkou reformátorů dospělo do stádia absolutní stability. Náklady jsou zastropované, velká centra jsou díky monopolu politicky nedotknutelná, pojišťovny spokojeně škrtají a pacient se může hřát vědomím, že pokud se na něj v pořadníku usměje štěstí, dostane se mu té nejšpičkovější, přísně centralizované péče. Pokud se tedy toho dne ovšem dožije.

Epilog

Reformy způsobí nevratné změny. Tam, kde se péče jednou redukuje, je velmi obtížné ji znovu obnovit a děje se tak pouze za cenu značných ekonomických nákladů a incentiv zřizovatele.

Na reformě pomocí chytrých bolševických regulací ale nakonec perspektivně vydělají všichni felčaři. Pro nárokové vohnouty bude sice teoreticky více peněz, aby se léčily jejich nihilitidy, ale jelikož se na okresech bude péče spíše utlumovat, nebyl bych si tím tak jistý. Zvýší se tlak na zbylé zdravotníky a ti budou mít silnou motivaci opustit ten koncentrák hned, jak to bude možné.

Onkologičtí pacienti chcípnou v rámci systému matematiky řízeného umírání, takže nebudou v systému pojištění užírat další peníze, a navíc ani nebudou brát důchod. To povede ke geniální makroekonomické stabilitě přesně dle gusta soudruha Babiše či jiných papalášů – v zásadě je to jedno, kdo tam sedí.

Pořadníky navíc vytvoří geniální korupční prostředí pro všechny. Kdo bude chtít ve strachu o život přeskočit jiné a přežít, bude si muset připlatit – neoficiálně a nezdaněně a taky pro vybrané, samozřejmě.

Primáři okresních špitálů nakonec taky nepřijdou zkrátka. Nebudou se muset honit za produkcí. Až jim seberou příležitost léčit, řeknou prostě řediteli: „Sorry, šéfe, přece víš, že nám sebrali onkologické pacienty a to dělalo 40 % našich příjmů. No tak se nesmíš divit, že jsme teď ve ztrátě… klidně nás pro neefektivitu zruš.“

A to bude ta pravá voda na mlýn destrukce. Až se to okresní oddělení definitivně zavře, všichni ti pacoši budou muset jinam: sednou na autobus, pojedou 100 kilometrů do krajského města, kde stojí ten jediný správný fuckultní feudální chrám vědění, a pokorně se postaví do fronty.

Možná na ně za 16 hodin přijde řada.

16. 7. 2026 Challenger

Související články: