Stovkou po magistrále + na červenou + smrt člověka = přestupek

Tak schválně. Jak byste to označili vy, čtenáři. Řidič jede autem do křižovatky rychlostí přes 100 km/h na červený signál. Přitom dál ztrychluje. V křižovatce se srazí s jiným autem, které nejelo na červenou ani nepřiměřeně rychle. Výsledek srážky je jedno úmrtí a několik lehkých a jedno středně těžké zranění.

Jak se tomu říká? Trestný čin?

Ne, ne, to je přece přestupek. Jako když špatně zaparkujete nebo nemáte lékárničku, to jsou také přestupky. Tak pravila soudkyně Fialová tento pátek v řízení s policistkou Vavrochovou, která svou bezhlavou jízdou způsobila vážnou dopravní nehodu, při které přišla o život mladá spolujezdkyně v náhodně projíždějícím autě.

Mám k dispozici znalecký posudek, který ve věci zpracoval znalec Kopal. Posudek se nejeví „cinkutý“, znalec pracoval svědomitě a využil data z EDR alias černé skříňky policejního vozidla, což efektivně znemožnilo fízlům manipulovat s různými parametry jako rychlost jízdy. Dozvěděli jsme se tak, že těsně před nárazem byla rychlost policejního vozidla 103,8 km/h a asi 5 s před nárazem Vavrochová jela rychlostí 110,5 km/h s koly v přímém směru. 1,76 s před střetem sešlápla Vavrochová plynový pedál na 100%, to se právě blížila k semaforu, na kterém svítila červená. Vavrochová se podle všeho musela úplně zbláznit.

Posudek obsáhle rozebírá možnosti zabránění nehodě. Klíčovým se jeví závěr, že řidič vozidla Opel byl schopen zastavit před místem střetu brzděním, i pokud by do křižovatky najížděl rychlostí, která byla povolena v ulici Wenzigova, tedy rychlostí 30 km/h.

Nicméně i v posudku jsou bílá místa. Záznam z policejní kamery ve vozidle tak končí 3,43 s před střetem, aniž by k tomu byl nalezen nějaký technický důvod. Není poruchovějšího zařízení než je policejní kamera. Je možné, že video bylo upraveno, protože některý z policajtů na palubě mohl Vavrochovou hecovat, aby přidala, protože ta právě v tu chvíli přestala šlapat na plyn a vozidlo decelerovalo, aby v 1,76 s před nárazem sešlápla plyn na doraz. Velmi výmluvné.

Účastnil jsem se jednoho ze soudních projednávání, konkrétně 5. 12. t.r. a účast veřejnosti i médií byla velká. Jsem rád, že se to nepovedlo zapatlat a jsem rád, že jsem k tomu přispěl.

Soudkyní Fialovou jsem byl od samého počátku zcela znechucen. Na jednom serveru zabývajícím se hodnocením soudců jeden z komentujících použil popis „justiční zrůda“, já jsem to nazval poněkud mírněji „tvář Blažkovy justice“. Nepříjemná, arogantní a povýšená soudkyně. Zejména mě znechutilo, jak si otevírala ústa na poškozeného a současně řidiče vozidla Opel, ve kterém zemřela spolujezdkyně, a veřejně se na něj obořila, že nejel předepsanou rychlostí 30 km/h a údajně projížděl křižovatkou na žlutý signál. V ten moment jsem také nabyl dojmu, že je již rozhodnuto.

O tom, že se nám paní soudkyně nějak kloní k policii svědčí i drobná příhoda ze začátku jednání, kdy byl vyslechnut policejní svědek s vyloučením veřejnosti „s ohledem na jeho výkon služby“ (nejsem si jist, že něco takového je schopno naplnit kritéria § 200 odst. 1 tr. ř.), nicméně určitě se stalo v rozporu s odst. 3, neboť usnesení nebylo vyhlášeno veřejně. Bral jsem to tak, že před zákonem jsme si všichni rovni, ovšem kromě policistů, což je něco jako nový normál.

Návrh státního zástupce Muravského na podmíněný trest jsem chápal jako velice vstřícný. Osobně si myslím, že jízdu rychlostí více než 100 km/h na červený signál již nelze kvalifikovat jako nedbalost, zvláště když se tak děje v centru města. O nedbalost se nejedná zejména proto, že už nejde bezdůvodně spoléhat na to, že se nic nestane, protože vzhledem k rozhledovým poměrům, červenému signálu na semaforu a vysoké rychlosti, více než dvojnásobné, co je v daném místě dovoleno, se něco stát prostě musí a policistce Vavrochové to bylo jistě známo. Státní zástupce také ponechal stranou zjevnou nepřiměřenost počínání policistky Vavrochové také nezmínil, že za zběsilým pronásledováním domněle tuningových aut nestálo žádné důvodné podezření z přestupku. Mimoto tato „tuningová auta“ nebyla během líčení nijak dále identifikována, osobně si myslím, že žádná ani neexistovala a jedná se o účelový prvek policejní obhajoby, kterým se policie rozhodla Vavrochovou přikrýt, aby jejímu zhovadilému chování za volantem dodala legitimitu. Také si myslím, že v závěrečné řeči mohl být státní zástupce více konkrétní a věnovat se více naprosto bezmyšlenkovitému počínání Vavrochové jako řidiče. Vjíždět rychlostí 100 km/h do křižovatky na červenou mi prostě nepřipadá normální.

Obhájce Vavrochové Maxa odvedl výbornou práci. Škoda, že jí dělal pro tak špatné lidi, ale jeho závěrečná řeč byla perfektní. Věděl úplně přesně, co má nezmínit, co má zamlčet a na jakou strunu propolicejní paní samosoudkyně má naopak zabrnkat. Zcela podle očekávání si na podporu svých právních závěru vybral starý a poněkud lunatický rozsudek Nejvyššího soudu 8 Tdo 63/2018, do kterého se zamilovaly složky IZS v procesu čím dá extenzivnějšího výkladu práva přednostní jízdy. Samozřejmě pan obhájce neopomněl zmínit „společenský přesah“, kdy arogantní jednoduchou Vavrochovou vykreslil jako bdělou a svědomitou ochránkyni veřejného pořádku, která bojuje s nebezpečnými tuningáři, kteří tehdy byli mediálně „v kurzu“, protože si v Jičíně zabrali náměstí a driftovali tam. V podstatě nám pan obhájce vysvětlil, že boj za bezpečné silnice je potřebné vést, i kdyby u toho měl někdo nezúčastněný zemřít. V jeho podání je jediným viníkem poškozený, protože jel příliš rychle a na žlutý signál. Ale jinak se obhájce ukázal jako velmi zdatný a všechna čest, kdo umí, ten umí.

Ohledně zmíněného rozsudku 8 Tdo 63/2018, šlo o sanitku vezoucí pacienta, která vjížděla na červenou do křižovatky s nepříznivými rozhledovými poměry rychlostí 42 km/h a k bezkoliznímu zastavení v případě, že by z vedlejší silnice vyjelo vozidlo, by bylo třeba 39 km/h. Řidič tohoto sanitního vozidla se tedy zachoval v mezích možností skoro zodpovědně. Bohužel pak se to nějak zvrtlo, nevysokou rychlostí narazil z boku do jiného vozidla, jehož řidič nad ním ztratil kontrolu a vozidlo usmrtilo cyklistku a zranilo chodkyni. Jedinou analogií s případem bláznivé jízdy policistky Vavrochové je to, že šlo rovněž o jízdu vozidla s právem přednostní jízdy na červenou a tím to končí. Vavrochová provozovala vysokorychlostní pronásledování podstatně vyšší rychlostí, do křižovatky se ani neobtěžovala zpomalit a nikomu přitom nešlo o život.

Nejvíce mě však fascinovala samotná obviněná Lucie Vavrochová. Bylo jasné, že to není žádný raketový vědec. Připadala mi jako stupidní, povýšená, arogantní a celkově odporná lidská bytost, jak by řekl náš pan prezident rozvědčík-sjednotitel. Obhájci asi dalo určité úsilí, aby ji donutil navléknout do nějakých seriózně vypadajících hadrů, nicméně pořád to byla arogantní potetovaná fízlovka s účesem jak z nějakého punkového koncertu. Z nezbytných atributů policisty nové doby jí chyběl jen taktický plnovous a pekyč by byl kompletní. Obhájce jí asi také vysvětlil, že by se u soudu měla tvářit neutrálně, nicméně občas se zapomněla a ušklíbala se, když někde zaznělo něco k její tíži. Vavrochová nejspíš žije v nějakém svém zvláštním světě, kde na lidském životě moc nezáleží, a v něm zvládla přesvědčit sama sebe, že jet stovkou na červenou je normální, protože já jsem policajt, mám majáky a tak můžu. Nikde jsem nezaznamenal ani stopu opravdové lítosti, že zabila člověka. Tomu nasvědčovala i její závěrečná řeč, kde soudu vysvětlila, jak je jí to hrozně líto, přičemž to znělo asi stejně procítěně jako „už patnáct minut čekám na tramvaj“.

Paní soudkyně Fialová to při vynášení rozsudku kompletně hodila na řidiče vozidla Opel, který porušil předpisy. Jednak nejel v ulici Wenzigově předepsanou rychlostí 30 km/h, což byl povinen, ale také mu nelze věřit, že neviděl a neslyšel výstražné zařízení, což je taky povinen. Spravedlnost šla do kouta klečet na hanbu.

Také je škoda, že se soud nezaměřil na to, co se skutečně dělo na palubě policejního vozidla. Z popisu policejních svědků to vypadalo, jako by v autě seděli, mlčeli, Vavrochová honila a pak přišla rána, takže si nic nepamatují. Zde se uplatňuje další empirická poučka. Policejní kamera je nejporuchovější zařízení na světě a policejní paměť je pomíjivá jako mávnutí motýlích křídel. Doporučuji si to pamatovat zejména těm jedincům, co mají tendenci při podání vysvětlení mluvit a mluvit a uvádět různé detaily a domněnky, které se nikdy nestaly. Učme se od profíků. Nepamatuji si, už nevím, ztráta paměti, nervový otřes, jsem tak zmatený, nic nepodepíšu, sbohem.

Státní zástupce se na místě odvolal. Vavrochová se tak podívá k druhé instanci. Nicméně nedělám si iluze. Snaha policie popírat některé právní aspekty použití vozidel s právem přednostní jízdy je soustavná, probíhá s pomocí soudů a salámovou metodou, a tento případ je vhodný k dalšímu pokračování v tomto procesu.

Díky účasti na jednání u soudu jsem se začal na celou věc dívat ještě jinou optikou. Vavrochová je svým způsobem taky oběť. Nikoli oběť nehody, ale oběť něčeho jiného. Identifikovala se se špatným systémem. Sice si to neuvědomuje a nejspíš ani nikdy nebude, ale je to tak. Její pupkatí frčkatí nadřízení postupně vytvářeli „firemní kulturu“, kde se běžný občan vnímá jako nepřítel a kde se přiměřenost veškerých úkonů a zásahů hodnotí kritériem „my můžem, oni musí“. Ve svých lidech pěstují kult nadřazenosti a agresivity výměnou za jejich loajalitu. Výsledek toho všeho je, že třiadvacetiletá nepříliš chytrá Vavrochová jede do křižovatky na červenou „na plnej“, zabije jednoho člověka, několik dalších zraní a nepřipadá jí na tom vůbec nic divného. Ze stejného důvodu se velení policie brání jakkoli usměrňovat činnost policistů při aktivitách, které jsou z principu nebezpečné pro veřejnost, jako třeba toto dětinské honění nějakých „domnělých možná z něčeho podezřelých“ vysokou rychlostí v městských podmínkách. Vavrochová a další „správňáci od policie“ pod vlivem soustavně pěstovaného kultu agrese a nadřazenosti postupně přestávají chápat, kde jsou hranice a pro běžného občana jsou postupně větším nebezpečím, než „zločinci“ sami. U soudu však nebudou stát ti pupkatí frčkatí velitelé, ti nemají čas, ti jsou teď někde s lokálními papaláši na honu a nějakou nehodou nějaké Vavrochové se nebudou rozptylovat.

Vzhledem k tomu, že se tato situace už nějakou donu táhne a ze strany policie není vidět jakákoli snaha tento proces zastavit, bude muset dříve nebo později přijít zákonodárce a velmi kriticky zkoumat veškerá oprávnění policie, která jí byla svěřena za účelem ochrany práva, ale výsledkem je pravý opak.

Uvedenou situací, tedy postupnou erozí povinností řidičů vozidel IZS a nafukováním jejich práv, jsme svým způsobem vinni všichni. Nepočítaně vidíme policii nebo strážníky, jak zneužívají výstražná zařízení nebo se chovají nepřístojně v silničním provozu, ale stížnost podá málokdo.

Na závěr tohoto článku bych vzpomněl jednu už skoro deset let starou událost, která se stala v Berlíně, ve městě, kde se v druhé polovině třicátých let minulého století zrodily základy moderní policejní práce.

Hlavním účastníkem události byl bývalý voják Bundeswehru jménem Marwin a osoba nezjištěného povolání jménem Hamdi s IQ 94, takže by si s Vavrochovou dobře rozuměli. Marwin řídil Mercedes CLA AMG, Hamdi Audi A6. Marwin a Hamdi pořádali závody v nočním Berlíně, rychlost jízdy byla přes 100 km/h a na semafory se nebral ohled. Na jedné z křižovatek se Hamdiho Audi střetlo s Jeepem náhodného řidiče, který byl na místě mrtev. Berlínský městský soud rozhodl , že oba obvinění jsou ve shodě s obžalobou vinní trestným činem vraždy a odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí. Jádrem právní argumentace bylo, že již nejednalo o nedbalost, ale o nepřímý úmysl. O tomto exemplárním společenskou poptávkou nadiktovaném rozsudku jsem psal zde.

Co udělal Marwin s Hamdim doopravdy špatně? Jezdili a honili za špatný klub. Kdyby se dali k policii a měli na střeše majáky, usmrcení člověka by nebyl zločin za doživotí, ale pouhý přestupek. Jako bonus ještě k tomu by na to dostali auto zdarma z prostředků daňových poplatníků.

14.12.2025 D-FENS

Související články: