Poklady z knihobudky: Miloslav Švandrlík – Šance jako hrom (ISBN 80-204-0041-9)

Miloslava Švandrlíka asi netřeba dlouze představovat. Hádám, že kdo nežil posledních 100 let v bunkru, bude asi znát jeho Černé barony. Výborné částečně autobiografické dílo o vojně, politice a životě člověka obecně v komunistickém Československu 50. let.

Černí baroni jsou svým způsobem geniální a velmi humorní, i když občas z nich na vás dýchá smutek. Díky tomu, že popisují více méně reálné události, tak jsou ale ochuzeni o jednu naprosto příznačnou Švandrlíkovinu (vizte dále).

Možná si teď říkáte, proč „recenzuji“ tak starou knihu, jak mě to napadlo: No, víte, sotva byl nařízením vlády Koronáček zbaven nakažlivosti a přestaly se nosit roušky, začal Putin. (Budliky budliky Putin! Všichni se před ním schovejte!) A jak tak Putin a Zelenka naplnili mediální prostor, řekl jsem si, že už bylo těch sraček dost a je potřeba přinést taky něco pozitivního. Jako svoji trošku na hromádku protiváhy jsem se rozhodl pro psaní o knihách. A právě tahle útlá knížečka za to všechno může. Právě nad ní jsem dostal tenhle nápad. Nikdy jsem nebyl “recenzent” a už vůbec ne knih, ale díky této knížce jsem se rozhodl začít.

Mám totiž moc rád knihobudky a občas si tam vezmu něco, co mě zujme. Občas tam zase nosím a tak pořád dokola. A jak tak čtu většinou starší knihy, říkám si, že by občas neškodilo ty lepší kousky váženému čtenářstvu připomenout – třeba to někoho osloví, přiměje zalovit v knihovně nebo v antikvariátu a kniha mu pak udělá radost.

Ale zpět k meritu věci: výše zmíněnou příznačnou a typickou Švandrlíkovinou nemyslím nic jiného, než jeho typické naprosto nečekané dějové zvraty. Právě těch si dosyta užijete v knížce Šance jako hrom, kterážto je (na rozdíl od Černých baronů) čistou fikcí od začátku do konce. Kdo zná příběhy žáků Kopyta a Mňouka, tomu Švandrlíkovy dějové zvraty netřeba představovat. Pro toho, kdo je ještě neobjevil: čekáte třeba, že se situace zvrtne z A do B, nebo možná eventuelně v extrémním případě do C. Švandrlík vás překvapí rychlým kotrmelcem z A do D a než se stačíte vzpamatovat, je z toho E a taky velká legrace. Na pouhých 120 stranách (mám 1. vydání z roku 1989) je takovýchto míst vícero. Tak jako u jiných Švandrlíků, i tady se prostě dosyta nasmějete a mezi jednotlivými poryvy smíchu se budete celou cestu alespoň usmívat.

Švandrlík toho napsal mimo Černých baronů opravdu dost, ale troufám si tvrdit, že tohle je jedna z jeho méně známých knih. Právě to ve spojení s příkrostí příběhu z ní ale dělá ten poklad.

O co v knize jde (bez prozrazení pointy): Starý důchodce je zmítán životem, nemá peníze, žena megera, no znáte to. Když se mu naposledy nezadaří, je vyhozen z bytu. Na druhé straně prostitutka, mladá, pěkná, dělá to proto, že ji to baví a chce ty velké “snadno” vydělané peníze. Na třetí stranu malá okresní díra, kde každý každého zná a pomlouvá, policajt nemůže na určité osoby, protože ti ho znají jako dítě s plínama… Za holkou si ale samozřejmě každý chlap rád odskočí, a ne že ne. Tajně si na ni myslí kdekdo, zde jsou postavy různých existencí vykresleny opravdu perfektně. (A když už jsme u toho vykreslování, obálku doprovází – jak jinak – krásná ilustrace Švandrlíkova kamaráda Neprakty.) Jenže holce hrozí flastr za příživnictví. Jak z toho ven? Inu, je tu jedna šance… šance jako hrom! No a tak začne kolotoč událostí, ve kterém se točí láska, peníze, kdo s kým proti komu, stará kamarádství a nepřátelství tzv. na život a na smrt no a nakonec – ale to si přečtěte sami.

Děj je plochý, jednoduchý, sleduje v podstatě jednu linii. Pokud si někam odskočí, je to většinou za první roh ulice a záhy se linie zase setkají. Všechno se odehrává v podstatě na jednom plácku, jakoby na dlani. O všem tedy máte přehled a neztratíte se v ději i přes to, že je celých 120 stran jeden souvislý proud textu. Je trochu škoda, že nikde v knize není žádná další Nepraktova ilustrace, dodala by obsahu knihy i vizuální atraktivitu.

Knihu posílám dál prostřednictvím knihobudky. Doporučuji ji jako relaxační čtení na chatu, když bude pršet, nebo jako oddechovku před spaním. Já, pomalý čtenář, jsem ji dal za jedno nedělní upršené odpoledne. Knihu nemohu doporučit jako čtení do metra nebo tramvaje – ostatní cestující dostanou psotník z vašich záchvatů smíchu.

29.05.2022 C. J. Hornster

Související články: