Service fiction: Historky z Autorizáku Vol II.

Řízením osudu jsem se po otřesných zkušenostech z provinčního zastoupení značky koncernu GM dostal na pozici ještě většího hovna v centru, tedy na pozici automechanika v „multibrandu“ v Praze.

Aby si nikdo nemyslel, že Automechanik si v Praze pod autorizací vydělá, tak uvedu platové podmínky: Netto základ 9000 kč + zákázky, zakázky = průměrná placená hodina v brutto (cca 600kč), a z ní Poměr * normohodiny. Poměr vycházel z veličin utilita, produktivita a efektivita. Utilita = počet hodin v práci (standardně 8) / počet hodin strávených na zakázkách. Produktivita = počet hodin strávených v práci / normohodina. Efektivita, nejdůležitější údaj, počet hodin strávených na zakázce / normohodina.

Tento systém byl geniální v principu vyjebat s automechanikem. Pokud má nízkou utilitu znamená to v podstatě neschopnost příjmacího technika naplánovat nebo sehnat pro automechanika zakázky. Produktivita je ve při výpočtu výplaty z matematického hlediska zbytečná veličina, ale vycházely z ní měsíční výsledky výdělků servisního úseku a tak tam prostě byla. Nejdůležitější údaj, tedy efektivita, teoreticky říká – má víc hodin na zakázce než normohodin = dělá pomalu a naopak.

Jako příklad uvedu servisní prohlídku po 4. roce. Výčet prací je všechny filtry, olej, rozvody + vodní pumpa, výtisk chyb z diagnostiky (samozřejmě musel vyjít vždy bez chyby), celková prohlídka vozu, antikorozní prohlídka (tzn. zápis každého škrábanečku laku na karoserii do servisky) + aftersale servis (dezinfekce klimy, případně přezutí). Normohodiny 6-7,5 h, můj reálný čas na zakázce cca 4-5 hodin. V ideálním světě by automechanik dělal jenom tohle a měl by vyděláno.

Bohužel do servisu jezdí relativně často lidé, kterým auto od prohlídky k prohlídce nefunguje bezchybně, a rádi by chtěli odstranit nějakou závadu. V tomto případě se střetne reálná odborná kvalifikace, praxe a rozhodovací schopnosti automechanika a reálné servisní postupy vs. normovaná práce a příznivá cena pro zákazníka. Každá oprava začíná diagnostikou, tedy posouzením závady, a jedná – li se o cokoliv na pohonné jednotce, tedy motoru, je potřeba provést načtení závad a často jízdní zkoušku. Osobně jsem to prováděl způsobem – načtení závad, úvaha o možných konstrukčních celcích, kde může být závada (palivo, zapalování, chlazení…) a vypíchnutí referenčních dat v živém čase. V překladu pro laika, jsem to napíchnul, nastavil jsem něco na notebooku a pak jsem s notebookem na sedačce spolujezdce jezdil po Praze (většinou stačila Jižní spojka Spořilov-Průhonice a zpět), dokud se závada neprojevila. Potom jsem na dílně na notebooku rozebral, co jsem najezdil a jak, a dobral se zhruba „po čem mám jít dál“. Asi bude každému jasné, že tohle nemůže trvat míň něž 1 hodinu, ale seznam normované práce znal pouze úkon diagnostika stavu řídící jednotky a ten čítal 0,3 h, tedy 20 minut. Navíc příjmací technik, který v životě na autě nic neopravoval, byl opatrný na to, naúčtovat zákazníkovi vícepráci za jízdní zkoušku. Po zjištění závady už většinou oprava (dnes spíše jenom výměna dílu) relativně odpovídá normohodinám.

Osobně si tedy myslím, že profesi automechanika může úspěšně a dlouhodobě provádět jen člověk, kterého to opravdu baví, nemá v životě nic jiného, než dílnu do které dochází a nedovede důstojně ohodnotit svojí práci a odborné znalosti.

Takže příště, až vás bude srát, že máte auto dlouho v servise, se zamyslete nad tím, že člověk, který vám ho opravuje, na něm stráví víc času než byste strávili vy za dobu opravy v něm, a že mu zaplatíte míň než třetinu tohoto času.

A příště nejlepší servisní špeky.

04.09.2016 Švejk

Související články: