Homoadopce

Featured Image

Předseda Svobodných Petr Mach se nedávno nechal slyšet, že zpochybnění zákazu adopce dětí homosexuály Ústavním soudem považuje za smutné pro opuštěné děti, institut rodiny a společnost jako celek; přidal samozřejmě něco z takové té konzervativní klasiky, že rodina znamená otce a matku. Jeho prohlášení vyvolalo standardní hádky mezi libertariánským a konzervativním křídlem Svobodných a spoustu zajímavých komentářů; často se v nich opakovaly celkem známé argumenty k této tématice, které však považuji z poměrně velké části za zavádějící či nesmyslné a rád bych je v tomto článku trochu detailněji rozebral.

V první řadě bych rád čtenáře upozornil na to, že adopce dětí homosexuálními páry zdaleka nespočívá jen v tom, aby si tyto braly neznámé děti z ústavů; velmi často se jedná o stav, kdy jeden z partnerů dítě má, vychovávají jej stejně oba dva, přičemž ten druhý se rozhodne pro adopci. Proč by to dělal? Inu, když pomineme emocionální důvody, je to mimo jiné i cesta k překonání některých byrokratických překážek, jež nám stát hází pod nohy; zákony prostě dávají oficiálně registrovaným rodičům nějaká extra práva, která ostatní nemají, kupříkladu získávat informace v nemocnicích a podobně (ale zdaleka nejen to). Mluvíme-li tedy o povolování či zakazování adopcí homosexuálními páry, nezapomínejme, že to zdaleka není jen diskuse o tom, zda si smějí brát opuštěné děti.

Ještě než se začnu vyjadřovat k adopcím, chci poznamenat, že já osobně vidím primární problém v legislativě, jež pro některé úkony vyžaduje, aby byli ti, kdo děti vychovávají, jejich oficiálními a státem uznanými rodiči, jinak pro ně platí rozličná omezení; naprosto ideální stav bych si pak představoval tak, že by tato legislativa neexistovala, veškeré vztahy se ošetřovaly smluvně, čímž pádem by zcela zanikla potřeba toho, aby stát evidoval, kdo je čí rodič, ergo i potřeba adopcí. Co se týče dětských domovů, domnívám se, že tyto by měly fungovat na bázi dobrovolné charity a hledání rodin pro děti by měli provádět jejich majitelé dle vlastního nejlepšího vědomí a svědomí; pravděpodobně by pak například katolická charita nevybírala homosexuální páry, jiná třeba zase ano.

Když ale vycházíme ze současné situace, kdy o adopcích rozhoduje stát (což považuji za úplně špatné, leč v následujících odstavcích to budu brát jako danost), pak nevidím sebemenší důvod, proč z potenciálních zájemců o adopce vylučovat homosexuální páry; za zejména největší a do nebe volající nesmysl to považuji v případě, kdy je dítě již reálně homosexuálním párem vychováváno (typicky se jedná o biologické dítě jednoho z partnerů), takže všechny případné negativní následky již nese, ale stát adopci nepovolí, čímž vystavuje danou rodinu jen bezúčelné buzeraci, byrokratickým překážkám a celé to není nic než úřednická zvůle podporovaná zákonem. V zásadě nevím, co k těmto případům ještě dodat, vlastně jsem totiž ještě neslyšel žádný argument, který by toto zpochybňoval, krom oblíbené šikmé plochy: „Dovolíme jim adoptovat děti svoje a oni budou chtít časem i cizí;“ a o tom budou následující odstavce.

Asi nejčastější argument proti adopcím opuštěných dětí zní, že homosexualita není normální a přirozené je, aby rodiče byli máma a táta, nikoliv dvě mámy či dvě tátové; s těmi fakty jako takovými nemohu nesouhlasit: Ano, homosexualita skutečně není normální, neboť drtivá většina lidí je heterosexuální; a ano, přirozená rodina je máma s tátou, neboť dvě mámy či dva tátové to dítě ani nedokáží vytvořit. Otázka však samozřejmě zní, proč by nenormální mělo být automaticky špatné a nežádoucí, případně proč by přirozené mělo být jediné tolerované; přirozené je přece například i to, že když se někomu, heterosexuálovi či homosexuálovi, zanítí slepé střevo, umře na sepsi – představuje snad přirozenost důvod k odepření operace? Ačkoliv tedy s tvrzením o nepřirozenosti či nenormálnosti homosexuálních rodin souhlasím, jedná se o typický logický klam a falešný argument proti adopcím homosexuálními páry; je to asi jako kdybychom na základě toho, že schopnost létat není lidem přirozená, chtěli zakazovat letadla.

Dalším argumentem bývá škodlivost a tlak, kterému mohou být děti vystavovány například od svých vrstevníků v podobě posměšků cílených na sexuální orientaci rodičů; ani v nejmenším nepochybuji, že k něčemu takovému může a bude docházet. Na druhou stranu… jedná se o jedinou příčinu šikany? V tomto směru bývají děti celkem kreativní; dítě může být šikanováno pro nepřeberné množství důvodů. Dobrá, říkáte si, tak ale odstraňme alespoň tento faktor; fajn, ale jste natolik konzistentní, abyste ze stejného důvodu odepřeli adopce i lidem postiženým, tlustým, nebo prostě velmi ošklivým? To všechno jsou pro šikanu úplně stejně dobré důvody, takže v rámci té logiky uvedené výše, byste na ně měli brát zřetel; chcete-li však zakazovat adopce homosexuálům a odůvodňujete to tím, že by se jejich dětem ve škole smáli, ale tlusťochům nikoliv, pak je na čase zamyslet se nad tím, zda tomu argumentu vážně věříte, nebo jen hledáte způsob, jak odůvodnit svou emocionální nelibost vůči teploušům.

Velmi oblíbeným argumentem bývají statistiky; podle mnohých se mužské homosexuální páry rozpadají s vyšší pravděpodobností než páry heterosexuální (zajímavé je, že pro lesby by to mělo být patrně naopak), ale občas se lze setkat i s takovými, podle kterých se děti z homosexuálních rodin či neúplných rodin častěji potýkají s nejrůznějšími problémy. Ani tomu bych se příliš nedivil, ostatně mít ženský a mužský vzor je rozhodně pro dítě dobré, navíc mu to umožní vidět fungování heterosexuálního vztahu, což je pro většinu z nich lepší příprava do života než znalost fungování vztahů homosexuálních; na druhou stranu tyhle věci ale nejsou vším a existuje obrovský počet heterosexuálních nefunkčních rodin, kde děti trpí tolik, že by se měly daleko lépe s dvěma průměrnými homosexuály. Proto jsou statistiky v takových případech spíše sociální inženýrství a smysl dává jen individuální posuzování jednotlivých rodin; chce-li však někdo k problému přistupovat statisticky, měl by tak činit konzistentně: Určitě budou existovat profese, náboženská vyznání, majetkové poměry a etnické skupiny, v nichž jsou rodiny méně stabilní než v jiných a v nichž mají děti statisticky více problémů; kdo chce zakazovat homosexuálům adopce ze statistických důvodů, měl by logicky zohlednit i další statistiky, protože jinak se nejedná o skutečný důvod, ale jen rychle vymyšlený argument pro obhajobu nějakého pocitu.

Prakticky všechny alespoň trochu použitelné argumenty, které proti adopcím homosexuálními páry slyším, mají společné jedno: Jedná se (v lepším případě) o popis problémů, jež sice děti v homosexuálních rodinách mohou zažívat statisticky častěji než v heterosexuálních, jenže prakticky nikdo z těch lidí, již obdobné argumenty vznášejí, je nechtějí aplikovat na žádné jiné skupiny; vždyť přece je-li pro mě argumentem například to, že svazky gayů jsou méně stabilní než svazky heterosexuálů, nemůže pro mě zároveň nebýt argumentem, že svazky křesťanů jsou zase stabilnější, případně vnímám-li jako relevantní argument šikanu pro jinou orientaci rodičů, nemohu přehlížet šikanu z důvodů rasy či obezity rodičů. Když však vidím někoho, kdo zuřivě argumentuje všemi těmi statistikami, přirozeností a dobrem dětí proti homosexuálům, ale zároveň mu přijde absurdní použít přesně stejné argumenty na jiné skupiny, nemohu se ubránit dojmu, že mu vlastně vůbec nejde o ty děti, ale jen mu připadá nechutná představa, jak si dva chlapi rvou vzájemně péra do prdelí a ventiluje si ji skrze státní buzeraci, jen je mu blbé to takhle na rovinu přiznat, tak si hledá nějaká rádoby logická zdůvodnění.


Související články:


12345 (436x hodnoceno, průměr: 3,45 z 5)
18 497x přečteno
D-FENS © 2017