Zákaz kouření v restauracích

Co se týče cigaret, patřím jednoznačně mezi nekuřáky, neboť jsem za celý život nevykouřil ani jedinou; fajfku, doutník, vodní dýmku či joint si však čas od času vychutnám – v soukromí, ne na veřejnosti. Načichlé a zakouřené prostředí či oblečení si nijak neužívám, jsem milovníkem dobrého jídla, opravdu rád si zajdu do restaurace, avšak na kouři si zrovna dvakrát nepochutnám; mezi kuřáckou a nekuřáckou části restaurace volím raději tu druhou, je-li k dispozici. Nejvíce by se mi líbilo, kdyby všechny hospody i restaurace byly výhradně nekuřácké.

Protože lidé, jimiž se obklopuji a se kterými mluvím, podobně jako internetové servery, které navštěvuji, nereprezentují zrovna typický vzorek populace, žil jsem v mylném přesvědčení, že zákaz kouření v restauracích je obecně odmítán; nemalé bylo tedy mé překvapení, když jsem náhodou narazil na průzkum Fakulty sociálních věd University Karlovy a společnost Ipsos, podle kterého chce zákaz kouření v restauracích 78% dospělé populace. Zagoogloval jsem tedy, abych přišel celé záležitost na kloub; a objevil jsem ještě další výzkum, tentokrát agentury STEM/MARK, podle kterého souhlasí se státní regulací kouření 82% Čechů.

Výsledky mi stejně vrtaly hlavou, neboť lze na Internetu vyhledat mnoho statistických průzkumů, podle kterých je v české populaci přibližně něco mezi čtvrtinou a třetinou kuřáků. Osobně bych čekal, že ti všichni budou proti zákazu a s nimi ještě nějací nekuřáci. Začal jsem tedy procházet internetové diskuse na všemožných serverech, kde se toto téma probíralo; tam jsem objevil vysvětlení v podobě mnoha vyjádření kuřáků, kteří zákaz kouření v hospodách z různých důvodů podporují: buď nekouří při jídle a nemají to rádi, nebo kouří jen doma, aby neobtěžovali, případně někteří zákaz dokonce vítají proto, že jim samotným pomůže s kouřením přestat a podobně. Inu, drtivá většina lidí se zákazem souhlasí, kouření (i pasivní) prokazatelně škodí zdraví, žijeme v demokracii, takže přece není žádný důvod kouření v restauracích nezakazovat, že?

Věříme-li demokracii a jejím principům, pak by kouření v restauracích skutečně mělo být zakázáno. Je to sice v rozporu s vlastnickými právy majitelů oněch restaurací, avšak demokracie staví hlas většiny nade vše. Někteří poslanci (například Igor Svoják, Tomáš Úleha a další) prohlašují, že takový zákaz je za hranicí demokracie, v čemž se však dle mého názoru mýlí: vždyť samotná podstata demokracie spočívá právě v tom, že když čtyři pětiny občanů něco chtějí zakázat, má to být zakázáno! Demokracie přece není žádná „cochcárna“, kde má být jednou rozhodnutí většiny prosazeno a podruhé nikoliv; vůle většiny je principiálně vždy správná, alespoň to nám tento systém říká. Rozhodnou-li tedy poslanci proti zákazu kouření, budu považovat jejich rozhodnutí za „nedemokratické“, tedy protivící se základním principům demokracie (ač v souladu s pravidly zastupitelské demokracie).

Já však demokracii (jakoukoliv) považuji za zrůdnost a doufám, že naši poslanci budou (nedemokraticky) zamítat všechny podobné totalitní pokusy o další omezování svých poddaných, tedy nás všech. Můj osobní důvod, proč jsem proti takovému zákazu, spočívá v tom, že je ostře ve sporu s vlastnickými právy, takže ještě více pošlapává svobodu nás všech. Na druhou stranu jsem si už zvykl, že taková obhajoba není příliš v módě, neboť většině lidí jsou nějaká vlastnická práva (či svoboda z nich vyplývající) naprosto ukradená, takže si může náš „pravicový“ (!!) ministr zdravotnictví Leoš Heger (z „pravicové“ TOP09) klidně dovolit následující výrok: „Dokonce existují krásné velké studie ekonomické, že to těm restauratérům pomohlo. Takže tady není žádné omezení práv vlastníků.“ Média jej za to nevláčejí bahnem (ačkoliv tento výplod považuji za daleko absurdnější, pravdě vzdálenější, nechutnější a manipulativnější než hloupě nenávistný výrok Jana Mládka o živnostnících-parazitech), lidé se neposmívají. I když pomineme „krásné velké studie ekonomické“, které patří do kategorie „expert pravil, takže je to pravda“, tak i kdyby to náhodou restauratérům skutečně ekonomicky pomohlo (o čemž velmi pochybuji), co to má, zatraceně, společného s jejich vlastnickými právy? Když mi někdo nedovolí nakládat s vlastním majetkem způsobem, který uznám za vhodný, ale „prokáže“ (a krásné velké studie ekonomické rozhodně nejsou žádným důkazem), že na tom nebudu finančně tratit, nenarušuje má vlastnická práva? No výborně! Příště zakažme příspěvky na charitu; a vypracují-li k tomu na zakázku nějací „experti“ krásné velké studie ekonomické, ze kterých bude vyplývat, že po příspěvku na charitu budu chudší než předtím, není to vlastně vůbec žádné omezení mého vlastnictví!

Pro koho nejsou vlastnická práva dostatečným argumentem, je tu stále otázka, zda není podobný zákaz likvidační (nebo alespoň velmi ekonomicky nevýhodný) pro mnohé majitele restaurací. Osobně znám minimálně dvě hospody v Německu, které tamní geniální zákaz kouření prakticky zlikvidoval. To samozřejmě není žádný statistický vzorek a už vůbec ne argument; na druhou stranu kdyby byly ty „krásné velké studie ekonomické“ pravdivé a provozovatelům restauračních zařízení by se tak šíleně vyplatilo kouření zakazovat, nabízí se otázka, proč to už dávno nedělají, případně proč nemají čistě nekuřácké hospody proti těm kuřáckým nějak viditelně více zákazníků, případně proč nevydělávají výrazně více.

Naprosto zásadním argumentem je pak pochopitelně i to, že když je teď v módě omezování kuřáků, relevantní otázkou je, která skupina bude cílem příštím. Řidičům i motorkářům zvoní hrana už dávno, s kuřáky se náš demokratický establishment vypořádá v rámci několika let (předpokládám, že ať už hlasování teď dopadne jakkoliv, podobné návrhy budou přicházet znovu a znovu, až nakonec nějaký uspěje), kdo bude na řadě pak? Pejskaři? Cyklisté? Pekaři? Modeláři? Aneb jak pravil Martin Niemoeller, německý pastor uvězněný nacisty: „Nejdříve si přišli pro komunisty. Neozval jsem se proti tomu, jelikož jsem nebyl komunista. Potom si přišli pro Židy, ale já mlčel, protože jsem nebyl Žid. Potom si přišli pro odboráře, ale ani tehdy jsem se neozval, nebyl jsem totiž odborář. Když přišli pro katolíky, opět jsem mlčel, protože jsem byl protestant. Nakonec si přišli pro mne, jenže už nebylo nikoho, kdo by se mohl ozvat.“ Jakmile začne většina lidí podporovat omezování menšin, otevírá se cesta do pekel: budeme-li postupně utlačovat menšinu za menšinou, po nějakém čase se vlastně budeme utlačovat všichni navzájem, protože každý z nás k nějaké menšině patří. Zákaz rallye je dalším takovým hřebíčkem do rakve.

Co však považuji na celé věci nejsmutnější, je způsob, kterým zastánci zákazu kouření v restauracích své postoje hájí. Ti lidé –a četl jsem na Internetu stovky komentářů– vůbec nechápou, v čem je takový zákaz nemravný a škodlivý. Jejich argumenty jsou v drtivé většině pouze utilitaristické (vlastně jsem se s žádným jiným ani nesetkal): kouření škodí zdraví, kam mám já –chudák nekuřák– chodit do hospody, rodiny s malými dětmi, smrduté oblečení a podobně. I kdyby šlo o věci mnohem závažnější a prokazatelnější, jsou naprosto irelevantní. Když se totiž někdo rozhodne ve své vlastní restauraci hostit kuřáky, je to čistě jeho věc a nikdo by mu do toho neměl zasahovat. I kdyby se v té restauraci rozhodl chovat tchoře, servírovat jejich výkaly, hosté by za jídlo platili vlastní krví a k tomu všemu by vyhrávaly hity Michala Davida, ani tehdy mu do toho nemá nikdo co mluvit (neobtěžuje-li smradem či hlukem okolí), neboť je to jeho restaurace a jeho výsostné rozhodnutí.

Související články: