Blbá nálada v české kotlině a souvislost s Deutschchalifátem a EU

Chtěl jsem napsat článek, který bude na D-F úspěšný. Sledoval jsem tedy místní trendy. Podle místního folkloru je nutné v nadpisu zmínit EU (i když ta s tím nemá nic společného) a také psát o Německu jako o chalifátu. Cokoli jiného by totiž bylo politicky nekorektní.

Hlavním tématem tohohle článku je ale ta blbá nálada a EU znamená na DF přece Německo. Já mám blbou náladu také, pokaždé, když se do Čech vracím přes hranici – když nejedu zrovna po dálnici. Existuje spousta nedálničních hraničních přechodů – a stojí za to si je užít.

Zkuste jet z Alp třeba po B20. Je to parádní silnice, vede rovně nahoru, pokud si naplánujete cestu nějak rozumně, vyhnete se zácpám v okolí Mnichova, kde se často stojí v dlouhých kolonách, protože se v těch x pruzích někdo s někým srazí. Česká auta s vanou na lyže na střeše ty kolony sice často chytře podjíždějí zprava, ale nemyslím si, že to vede k časové úspoře. B20 je takový tajný recept, sice se každou chvíli zasekáte za nějakým kamionem a jedete chvíli 70-80, ale jsou tam tříproudé úseky a jedete, nestojíte. Pak chvíli jedete krásnou bavorskou krajinou. Vidíte reklamy na místní řemeslníky, obdělávaná pole, opravené chalupy. Je to opravdu krásná země. Pak přes Furth im Wald a přes hranici – a prásk. Polorozbořené domy, reklamy na Nachtkluby se srdíčky. I na Hoře Sv. Šebestiána zažijete po průjezdu krásnou saskou krajinou poměrně velký šok, když vjedete do místa tvořeného plechovými “obchody” se sádrovými trpaslíky. Člověk se stydí.

Trochu odbočka. V Čechách máme s partnerkou takovou smůlu na sousedy v hospodách. Sedíme vždycky vedle někoho, kdo vykládá hodně nahlas nějaké hovadiny. Před dvěma týdny jsme byli svědky (zřejmě prvního) rande na inzerát. Nepříliš hezká slečna ve středním věku a my dva jsme museli poslouchat výlevy jednoho pána, který jí sáhodlouze a velmi nahlas vykládal o tom, že neví, jestli mezi nimi dojde k pohlavnímu styku, že to nechce předem vylučovat, a že s bývalou manželkou to nikdy nebyl problém a že byla vždy nadmíru spokojená, ale že to záleží hlavně na ní (jako na té paní, co tam seděla s ním a nic neříkala). A pak před týdnem – to jsme seděli vedle stolu plného lidí, kteří zaujatě poslouchali vyprávění jiného pána, který jezdí jednou dvakrát za měsíc dodávkou do Německa. Ale asi do jiného Německa, než jak ho známe my. V reálu Německo funguje, lidi jezdí do práce, chodí do hospod, do kin, žijí normální život – někdy se sem přijeďte podívat, jestli nevěříte. Podle vyprávění toho řidiče dodávky Němci už nevycházejí z domu, venku se vyskytují jenom černí, kteří dělají bordel. Volby jsou zfalšované, protože Merkelovou v Německu každý nenávidí, každý Němec volí AfD. Vpodstatě ten samý nesmysl, jako že manželka toho předchozího pána byla po pohlavním styku vždycky navýsost spokojená. Ale přání je otcem myšlenky a stejně jako se nehezká slečna možná uvolila vyzkoušet pohlavní styk s užvaněným pupkatým páprdou, protože doesn’t matter had sex, vzali i spolustolovníci toho řidiče dodávky jistě zavděk informacemi někoho, kdo to v Německu “zná” a těšili se z naprostého rozpadu německé společnosti, protože skopčáci si to přece zaslouží za druhou světovou válku a za to, jakou krávu si to zvolili.

Povyšovat se nad němce, kteří už se bojí vyjít z domu, je jistě jeden z možných léků na naší havlovskou blbou náladu. Je to ale lék, který tlumí příznaky a neléčí příčinu. Ale kde je sakra ta příčina? Máme se přece líp než kdy předtím. I průměrný český řidič dodávky si může dovolit velkou plochou televizi, počítač, hypotéku, nějaké to auto a hlady rozhodně nestrádá.

Německý národ tak jak ho známe dnes, vznikl v 18-19 století prakticky zdola. Sjednocujícím mechanismem nebyla v té době uzurpace moci nějakým feudálem, ale hlavně jazyk – něco, co určuje příslušnost k určité skupině lidí bez velkého ohledu na etnický původ. Z původního pseudonároda rozdrobeného do velkého množství království, vévodství a jiných státních útvarů vznikl někdy v polovině 19. století jednotný národ a jedině monarchistická konkurence Hohenzollernů a Habsburků zabránila velkoněmeckému řešení (škoda tomu).

Oproti tomu český národ dostal svůj základ mnohem dříve – sjednocením západních slovanských kmenů pod vládou Přemyslovců, tedy jejich monarchistickým snažením, včetně známých bojů o moc jako je vyvraždění Slavníkovců. Jazyk přitom nehrál významnou roli, ani Přemyslovci neváhali inkorporovat do svého “národa” německy mluvící populaci. Celá česká státnost, včetně otce vlasti Karla IV., Lucemburků a nakonec i Habsburků však vznikala v kontextu německé politiky a německé kultury, byla její nedílnou součástí. Proto se v dějepise učíme o ‘minnesengřích’ jako začátku české lyriky, o Petru Parléřovi (nar. v Gmündu) jako o největším českém staviteli. Vývoj našeho národa nebyl ale němectvím a německou kulturou ovlivněn jenom ve smyslu přijímání vývoje přicházejícího od Němců, ale také ve smyslu emancipace a konkurence k německému živlu. Proto se vyvíjí česká vzdělanost se základním kamenem v Karlově Univerzitě po Dekretu Kutnohorském v posílení českého vlivu (pozor, i německy mluvící člověk narozený v království českém byl tehdy čech!), české náboženské cítění paralelně k reformaci v Německu, a nakonec i české národní obrození jako konkurence k vývoji německého národa, kdy se prakticky už poněmčená česká městská elita obrací zpátky k česky mluvící selské většině a snaží se jí kultivovat (např. odmítnutí pozvání ke shromáždění německého národa Palackým, který přesto napsal většinu svých děl v němčině). I tehdy stejně jako dnes existovala městská elita – která tíhla do značné míry k němectví, ale obrátila se zpátky k češtině a ke “svému národu”, tedy k té nevzdělané, selské většině, která mluvila česky, jazykem který tehdy neměl ani slovo pro kapesník, natožpak pro většinu abstraktních pojmů. Naše dnešní květnatá čeština a česká kultura byla v té době vytvářena lidmi, kteří původně mluvili německy (Friedrich Smetana, Barbara Pankl, Friedrich Tirsch, z.B.). Zjednodušeně – samostatně, bez vlivu němectví, bez vlivu německé kultury – ať už ve formě inkluze nebo konkurence, se v téhle zemi nestalo za posledních tisíc let NIC.

Velká zkratka do současnosti. Existují tu prakticky dva české národy – a rozdělení národa na městský a venkovský je čím dál tím podobnější situaci v 19. století, jenom tu chybí ten poznávací znak příklonu k němectví u městské části. To je podle mě ta podstata naší “blbé nálady”.

Venkovský národ (název je pouze arbitrární, spíš založený na situaci v 19. století, dycky Most k tomu patří taky, i když je to město) žije pořád v touze po starém pořádku založeném na slovanském bratrství s Ruskem. Extrémem jsou novinky.cz, ale ty lidi je vidět všude. Když někde zkrachuje nějaký podnik, vidí to automaticky jako zlodějinu, a jejich receptem je “znárodnit a znovu rozjet ČESKOU vírobu, aby měli lidi práci”. Tenhle národ se cítí utlačovaný a opovrhovaný. Tohle opovržení okolí kompenzuje přesvědčením o slovanské nadřazenosti, která se v extrému projevuje adorováním Putina, zakládáním slovanských domobran a nošením nášivek s nápisy “agent kremlu” v azbuce, ale mírnější formy rozladění a zneuznání jsou také časté. Navíc sociálně inženýrský experiment ve formě odsunu tzv. sudetoněmecké populace, která byla hlavním motorem československého hospodářského zázraku za první republiky a přísunu zemědělného lidu z Volyně, jiných “českých” enkláv a karavanového lidu z východu Slovenska vede k tomu, že původně nejbohatší regiony republiky skomírají pod náporem tří generací invalidních důchodců a sádrových trpaslíků. V takovém prostředí se nejde frustraci a blbé náladě moc divit.

A městská elita má podobný problém – experiment s odklonem od němectví a kultivací původně selské slovanské masy se prostě povedl jen zčásti. Přestože všichni mluvíme česky, ta “venkovská” část národa dál závidí, dál se cítí vykořisťovaná, svojí manuální práci staví nade všechno ostatní (“my na vás všechny prochramátory makáme”). Národ, který primárně vznikl feudálním sjednocením pod jedním vladařem, a ne “zdola”, se ani po staletích nezcelil. Chybí elementární národní sounáležitost, ta se objevuje možná jenom v okamžicích, kdy se hraje hokej nebo fotbal. Navíc městský český národ nechce být i přes 40 let propagandy o slovanském bratrství spojován s Ruskem, slovanství mu do značné míry nevoní, nejradši by byl, kdyby Češi byli bohatí jako Němci nebo Nizozemci, ale má pocit, že když se bude řídit příkladem slovanských bratrů, tak se mu to asi nepovede. Po revoluci, kdy panslovanství padlo, přišel loch, ty lidi nevědí, kam doopravdy patří, k Rusku už ne, tak kam. Zároveň už podvědomně cítí, že sliby pana Prof. Fialy z ODS o znovunastolení prosperity první republiky nepůjde realizovat, pokud se sem nevrátí alespoň část populace, která tu prosperitu tehdy z velké části zajišťovala.

Obě dvě části národa mají tedy velmi dobré důvody mít blbou náladu. Ohledně venkovské části národa optimismem nesrším. Záviděli a nadávali vždycky a vždycky budou, tedy frustrace také nikdy nevymizí. Je to v jejich národní povaze. Moje přesvědčení je takové, že češi – alespoň ta městská část národa – patří historicky k Německu, i když jsou po předcích do značné míry Slované. Ale jsem optimista – vidím známky národního obrození – lidé zakládají stránky jako Ústí /// Aussig, chodí po horách, dávají na Facebook fotky ze zaniklých vesnic v krušnohoří, dokumentují náhrobky s německy psanými českými jmény a německými jmény psanými s háčky. Nacházejí svoje kořeny tam, kde doopravdy jsou, a ne ve vylhaném panslavismu. Kultivují krajinu, opravují dávno opuštěné domy, stejně jako to kdysi dělali jejich čeští předci ve svém domově, části Svaté říše římské německého národa. A tohle nové národní obrození je pro mě jediná cesta z oné pověstné havlovské blbé nálady.

18.08.2019 Áčko

Související články: