Ponoříte-li se do amerických médií, shledáte, že s výjimkou Fox News a rozházeného souhvězdí pravicových blogerů je myšlenková linie kolem hnutí Black Lives Matter nápadně monotónní, natolik monotónní, že připomíná hromadné skandování nějakého zpitomělého, ale vysoce agresivního davu. Hodně se přitom skloňuje jméno současného prezidenta Donalda Trumpa. To, že za necelých pět měsíců jsou prezidentské volby, je jistě čistá náhoda. Pouze zatvrzelý rasista by si mohl myslet něco jiného…
Pokud ale od situace „poodstoupíme“ a podíváme se na reálné politické poměry, shledáme, že jako obvykle křičí nejvíce ti, kdo mají sami nejvíce másla na hlavě. Spojené státy americké nejsou centralizovaný stát po vzoru Francie a Trump na rozdíl od Macrona ve svých rukou výkon všeobecné policejní moci nemá.
Existují sice různé federální policejní složky (FBI, BATF, DEA), ale jsou personálně poměrně nepočetné a jejich kill list za poslední léta je krátký. Většina policistů v Americe je součástí městských a státních sborů, které jsou pod plnou kontrolou místních politiků a federální vláda je neřídí. Spojovat tedy Trumpa se zabitím černocha v Minneapolis dává zhruba stejný smysl, jako kdyby pražská městská policie zardousila nějakého Abdulláha a poté Pirátská strana, ke které patří sám primátor Hřib, uspořádala pochody proti Zemanovi a jeho protiislámské rétorice. Což o to, A2larm by to jistě nějak zdůvodnil, ale stejně by to bylo dost „na hlavu“.
Americký politický systém je fakticky založen na dvou stranách, které se na nejvyšší úrovni vesměs střídají u moci. V tom ale poněkud zaniká skutečnost, že tahle vyrovnanost a střídání na místní úrovni nefungují a řada oblastí Ameriky je už desítky let pod vládou jedné strany. Týká se to i Minneapolis, města, kde skončil svoji životní pouť George Floyd. Poslední republikánský starosta města Minneapolis opustil úřad roku 1973 (a vykonával jej přesně jeden den). Od té doby je správa města, včetně tamního policejního sboru, plně v rukou demokratů. To není výjimka; valná většina měst, ve kterých nepokoje probíhají, je dlouhodobě pod kontrolou demokratů.
Americká policie střílí obecně velice snadno, za rok 2019 zabila přes tisíc lidí (370 bílých, 235 černých, 158 Hispánců, 39 příslušníků jiných etnik a 202 osob neznámé identity, zdroj). Jako vždy, někteří z těch zabitých se skutečně chovali nebezpečně, kdežto jiní k tomu přišli jako slepí k houslím. Hlavní důvod, proč je těžké zjistit, kolik bylo kterých, spočívá v doktríně jménem kvalifikovaná imunita. Kvalifikovaná imunita znamená, že policii a jiné státní složky je velmi těžké žalovat u soudu za porušení něčích práv nebo zákona. V podstatě k tomu nemáte šanci, pokud už někdy předtím jiný soud ve velmi podobném případě nerozhodl o tom, že došlo k porušení základních občanských práv.
Tím je fakticky vyřazen jeden z nejdůležitějších mírových mechanismů, který jinak udržuje USA funkční, a to právě možnost podat na někoho žalobu. Ze střední Evropy se americkému chtíči draze a dlouze se soudit o kdeco (litigious society) smějeme, ale v totálně multikulturní a názorově roztříštěné zemi je to pořád ještě lepší pojistka řešení problémů než létající kulky. Kvalifikovaná imunita je z tohoto hlediska korozivní, protože státní moc, která má všude na světě tendenci se chovat jako slon v porcelánu, je v USA docela významným zdrojem nespravedlnosti – ale ničeho se proti ní nedomůžete, nebo jen velmi zřídka a velmi málo.
(Jeden hodně brutální příklad: u federálního odvolacího soudu se řešila otázka, zda měla policie právo poštvat psa na podezřelého, který už držel ruce nahoře a vzdával se. Existoval precedent, kdy soud rozhodl, že poštvat psa na ležícího podezřelého je neústavní. Leč federální odvolací soud rozhodl v listopadu 2019, že tento precedent se neuplatní, protože stojící podezřelý s rukama nahoře je úplně něco jiného než ležící podezřelý. Tím vstoupila do hry kvalifikovaná imunita a policistům se nic nestalo. Bohužel se Nejvyšší soud právě teď odmítl podobnými případy zabývat.)
S principem kvalifikované imunity by samozřejmě mohli zákonodárci leccos dělat, například ji omezit nebo zrušit úplně, případně ji aspoň doplnit o nějaké kontrolní mechanismy. Není z principu věčný a dá se upravit zákonem. Nicméně ani v demokraty ovládaných státech se tak nestalo. Proč?
Zde se skrývá odpověď v odborovém uspořádání moderní Ameriky. V soukromém sektoru jsou odbory dnes nevýznamné. Daleko silnější jsou mezi státními zaměstnanci (učitelé, policisté, vězeňští dozorci), kde jsou zároveň naprosto prorostlé s Demokratickou stranou a nahrávají si navzájem. Odbory nahrávají politikům hlasy a politici pak zase přijímají zákony, které zvýhodňují příslušné odboráře.
Jedním příkladem takových výhod jsou vysoké a nedotknutelné důchody pro státní zaměstnance, do kterých je navíc většinou možné jít předčasně, takže dotyčný pak statisticky vzato stráví v důchodu více času než v práci. Už jen kvůli nákladům na tyto důchody hrozí některým státům USA v dlouhodobější perspektivě bankrot. V nejhorší situaci jsou asi Illinois a New Jersey. Illinois, počtem obyvatel srovnatelný s ČR, má vůči svým 726 tisícům státním zaměstnancům nekryté důchodové závazky ve výši 130 miliard dolarů. Pokus o reformu narazil roku 2013 u místního ústavního soudu.
Právě policejní odbory patří k těm vůbec nejsilnějším a prosadily si u místních a státních politiků řadu výhod sahajících daleko nad důchodové zabezpečení. Jednou z nejkřiklavějších je sada policejních výsad (Law Enforcement Officer Bill of Rights), která platí v šestnácti státech a podle které jsou i policisté vyšetřovaní pro podezření ze zločinů poživateli velikých výhod, které normální člověk mletý v kolech trestního práva rozhodně nemá. V některých případech jsou chráněni před vyhazovem od policie dokonce i tehdy, byli-li mezitím soudně uznáni vinnými ze zločinu. Zejména jde ale o zakotvení principu, že policii vyšetřuje výlučně zase jen policie a nesmí existovat žádný vnější dozorčí orgán, což vůbec, ani trochu, nesvádí ke zneužití.
Tenhle systém, při kterém ruka ruku myje, fungoval velmi dlouho. Začal se třepit až teď, kdy v Demokratické straně posilují ony lunatické „progresivně-antirasistické“ okraje, silně ideově podporované z univerzit a médií. Tenhle proces, kterému můžeme pracovně říkat corbynizace (podle podobného jevu ve Velké Británii), nejspíš brzy přátelské vztahy mezi policejními odboráři a místními radnicemi zcela roztrhá. Pro mládež novou, Floydovu, jsou policisté vesměs rasistická prasata (pigs), a peníze na nich ušetřené by nejradši dala na sociální programy, realizované nepříliš překvapivě právě jejich spolužáky a absolventy všelijakých zvláštních oborů.
Cui prodest, komu to prospěje – otázka kladená již starými bílými muži (antickými Římany), leč dodnes velmi plodná.
V druhém díle si řekneme něco o ghettech a o absenci policie v nich.
20.6.2020 Marian Kechlibar
Související články:
- Velká teplická fízlí blamáž: we came, we saw, he died. Už poněkolikáté. (26.6.2021), Challenger
(335x známkováno, průměr: 1,13 z 5)