K tomuto článku mě vyprovokoval článek Urzy, kterému mírně řečeno vadí současné „vlastenecké“ šílenství. Je to tedy jistá reakce na jeho článek, tedy pokud D-FENS dovolí a vydá jej (opravdu bych mu nerad kazil „rating“ stránek).
V úvodu chci nadnést, že nechci, aby někdo trávil svůj cenný čas zbytečnostmi, takže pokud mu svým způsobem obhajoba vlastenectví, vlasti a následně tedy v podstatě i Urzy nebude sedět, nechtěl bych, aby jej ztratil čtením. Ještě jedna věc. V článku je vlast mnohokrát psána s velkým „V“. Je to čistě záměr, stejně jako rodina s velkým „R“. Jsou to pojmy. Ve své nejkrajnější podobě – ideály, chceme-li.
Co je vlastně „Vlast“ a co je „Vlastenec“
Měli bychom si definovat pojmy. Zde zjistíme jednu zajímavou věc. Pojem vlast ani vlastenectví nelze definovat zcela exaktně. Každý na to má svůj osobní názor, každý k tomu přistupuje z trošku jiné strany. Vlast nemá atomovou hmotnost, nelze ji změřit ani zvážit. Jistě, mohli bychom se pohybovat v intencích – řekněme – státní hranice, jenže tím ji zase zdeformujeme na pouhou „plochu“ k životu. Navíc, opomeneme spoustu lidí žijících dnes úplně jinde, kteří se stále cítí vlastenci a naši zemi považují za svou vlast. Co je to tedy vlast? Území lidí se společným jazykem, kulturou, víceméně historickým územím? To je zhruba stejné hodnocení jako čistě na základě území.
Jak definuje vlast Wikipeddie: „Vlast (starším označením otčina) je země narození, ke které cítíme sympatie a chováme ji v jisté úctě. Latinské slovo patria (otčina) dalo vzniknout slovu patriot a patriotismus, které zdůrazňuje lásku ke své zemi až po její vynášení nad jiné, což je znakem nacionalistických radikálů.“
Je to zajímavé, protože před pár lety si pamatuji, že tam vlast byla definována mnohem obšírněji, se spoustou definic. Dnes tam zbyl tento „frcek“, který v sobě již zároveň velmi pěkně a relativně nenápadně spojuje vlast s nebezpečím extrémních nacionalistů. Tudíž pro jednodušší osobnost jako něco, před čím by se měla mít přinejmenším na pozoru, aby ji někdo nespojoval kupříkladu s nějakými vyholenými idioty, pořvávajícími v ulicích, s pravicemi vztyčenými ve známém pozdravu.
Vlast je tedy něco, co se dnes příliš nenosí. Možná, že také proto, že dnes se děje spoustu věcí, kvůli kterým by již naši předkové dávno vzali vidle a začali vyhazovat „konšely z okna“. Již jen pojem „vlast“, sám o sobě představuje nebezpečí. Je to totiž silně sjednocující prvek. Prvek, který z hromady zcela různorodých a názorově často protichůdných lidí, dělá výraznou údernou sílu.
Co mne osobně formovalo
V definici pojmu „Vlast“ bych nerad zabředával do osobní roviny. Jenže se obávám, že právě tohle nejde. Vlast totiž není o území, o jazyku, o kultuře, ani o náboženství. Jistě, každý z těchto pojmů je v ní v určité míře obsažen a dává jí určitý obsah. To, co jí ovšem dává konečnou formu je „Cit“ a „Láska“ – pojmy, které lze definovat jistě ještě mnohem hůře než pojem „Vlast“. Rád bych se tedy alespoň z vlastní osobní roviny zkusil shrnout, co nejvíce formovalo mou lásku k vlasti. V prvé řadě je to rodina. Pocházím z rodiny, která byla a je velmi patriotická, velmi nacionalistická. Kupodivu si střeží svůj vlastenecký pohled na svět o to více, o co více je vlastně určitou směsicí. Jen v nejbližší pokrevní linii tu je Moravan, Moravský Slovák, Valach, Slezan, Ukrajinec, Volyňský Čech.
Zajímavě hodnotí „Čechy“ jako národ třeba jistý pan Reinhard Heydrich ve svém projevu při nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora. Kdo z Vás jej četl, všiml si určitého podtónu, který nevyjadřoval nic než obavy, protože definoval Čechy jako dýku vraženou do srdce Říše: „Zamyslíte-li se pozorněji nad těmito okolnostmi, bude vám bezesporu jasné, jaký osudový význam má tento prostor pro Německo a pro německé dějiny. Přehlédneme-li je, shledáme, že rány dýkou do zad, jež sledovaly porážku říše, vycházely ve většině případů právě z tohoto prostoru“.
Je tam toho mnohem více, což sem, kvůli alespoň minimální stručnosti vynechávám. Nicméně obavy, které tehdy Heydrich měl, byly opodstatněné a byly podloženy chápáním pojmů Vlast i Vlastenectví v jejich ryzí podobě. Byly to obavy podložené činy.
Dalším zajímavým čtením je krátká stať Franze Werfela s názvem: „Co Češi dali Evropě“, kde se výrazně přimlouvá za to, aby evropské mocnosti nedopustily, aby byly Čechy v předvečer druhé světové války odevzdány nacistickému Německu. Kdo bude chtít, ať si ji najde na internetu. Za sebe dodám, že je to opravdu velice pěkná obhajoba a chvála Čechům a českému národu v historických souvislostech zahrnujících přes 1300 let evropského vývoje. Ostatně nad historickými okolnostmi se zamýšlí i výše uvedený Heydrich.
Na závěr je velice pěkným čtením kniha Chrám i tvrz Pavla Eisnera, který ovšem zcela opomíjí pojmy vlast a vlastenectví a věnuje se čistě jen a pouze českému jazyku. Tyto pojmy ovšem prostupují celým dílem jako určitá, mezi řádky skrytý, idea. Pan Eisner se ovšem také netají tím, že vše je posunuto právě do citové a láskyplné roviny.
Vlast – něco o co jsme se nezasloužili
Mnozí namítají, že vlast je něco, o co jsme se nezasloužili. Nemáme tedy právo si osobovat příslušnost k ní. Ano i ne. O Vlast se zasloužili zejména naši předkové. Oni dosáhli toho, že Franz Werfel mohl napsat svou stať, že Pavel Eisner měl jazyk, který nadevše miloval a obdivoval a že samotný Obergruppenführer SS mohl vyjádřit své obavy z Čechů a kladl důraz na to, že český dělnický dobytek musí dostat alespoň nažrat, aby nevymýšlel rebelie. Vlast je něco, co vybudovali naši předkové a snažili se to vždy a za všech okolností uhájit. Od Sámovy říše, přes Velkou Moravu a Český stát až po Československo zde stále byli lidé, kteří v sobě nosili lásku k vlasti. Za stovky let byli pronásledování, zavíráni do žalářů a popravováni. Nikdy se nevzdali a vždy poznali a pochopili, kdy je vlast v nebezpečí.
A tady se dostávám k tomu, co je určitou obhajobou Urzy. Já se mu totiž nedivím. Je hanba, že vše, co z vlasteneckého cítění a z chápání pojmů jako Vlast zbylo, je krátké týdenní šílenství nad partou sportovců, kteří „hájí vlast“ na sportovních kolbištích. Jinak se pojmy „Vlast“ a „Vlastenectví“ z našich životů nějak vytratily. Již si nevšímáme zrůdností multikulturalismu, stupidity oslavování homosexuality a snah o eliminaci tradiční rodiny. Necháváme si vytrhávat kořeny, které nás k něčemu poutají. Zůstávají z nás vykořenění, neukotvení a leckdy často velmi manipulovatelní jedinci žijící ve zcela atomizované společnosti.
Někdo může namítnout, že o „Vlast“ jsme se nezasloužili. Vskutku musím připustit, že já jsem se o Vlast nezasloužil. Zdědil jsem ji. Zdědil jsem ji po pradědečkovi – Československém legionáři, po dědečkovi – vojákovi Rudé armády a mnoha dalších obyčejných lidech, kteří třeba jen pracovali na polích a v továrnách, aby ta malá zemička uprostřed Evropy prosperovala. Je na mně, abych alespoň v sobě ideu vlasti udržel. Nikdo jiný to za mne neudělá. Svou Vlast miluji. Stejně jako miluji svou rodinu, přátele a předky, kteří prolévali svou krev kvůli tomu, abych věděl, kam patřím a co to stálo. Oni s chápáním toho, co znamenají pojmy Vlast, Vlastenectví, Rodina apod. potíže neměli. Dnes, mnohem více než kdykoli před tím, stojí tato Vlast před svým zničením. Možná jsem dinosaurus, anachronismus, překonaný koncept v době, která již podobným ideálům nepřeje. Budiž tedy. Co budu živ, udělám vše proto, aby má Vlast nezahynula.
Při vší úctě L.C.
P.S. neurážejte prosím pojem Vlast tím, že jej budete stavět na roveň, či byť jen srovnávat s pojmem stát. Stát ve své současné podobě je jedno ze současných největších zel a leží na zcela opačné straně fronty.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)