Mám dojem, že ta exploze článků o vlastenectví je způsobena aktuálně probíhající hokejovou událostí, což je fatální chyba úsudku. Hokejové mistrovství nemá s vlastenectvím nic společného, to je parareligiozní fenomén.
V případě hokejového mistrovství se utkávají pravidelně různé týmy s různě zkorumpovanými trenéry a hráči, aby se pod patronátem velkých korporací a mediálních gigantů dopustili poměřování sil ve formě hokejových zápasů. Výsledek je rámcově znám veřejnosti již před započetím celé události. Opakuje se to pořád dokola a přesto (nebo proto) si to najde dost diváků. Kultem je kolektivní božstvo zvané „naši“. Jedná se o hokejové hráče, které se podařilo schrastit z různých zdrojů a jejich zahraničních angažmá za dočasným účelem, „reprezentovat Českou republiku“ na onom turnaji. Je to však naprosto jedno, ať vyhrají nebo prohrají, Česká republika bude existovat dále a na nic to nemá vliv. Nikdo nepřestane pít naše pivo nebo okukovat naše holky jen proto, že „Češi“ prohráli s „Kanadou“, protože v podstatě je to každému jedno. Jak se říká, chleba levnější nebude.
Nevíme většinou, kdo jsou přesně „naši“, známe sice jejich jména a části životopisů, ale nevíme, jaké postoje v reálném nehokejovém životě zaujímají nebo jaké hodnoty mají, co tedy z nich dělá „naše“. Dá se předpokládat, že přinejmenším část z nich má zemi českou úplně na banánu a přinejmenším část z nich hraje od jedenácti jen hokej, takže je příliš blbá na to, aby si uvědomovala nějaký ideologický nebo vlastenecký přesah. Představme si třeba, že všichni etnicky čeští použitelní hráči odmítnou opustit svá zahraniční angažmá, se kterými jsou mnohdy už dávno srostlí natolik, že i českým médiím dávají rozhovory v angličtině, a tak nebude národní tým kým naplnit. A představme si, že tváří v tvář takové krizi najme příslušný kapitán například hokejisty ze Zimbabwe. Jasně, fanouškové by nějakou dobu brblali u piva nad takovým řešením, ale nakonec by to byli stejně dobře použitelní „naši“ jako ti „naši“, co mají být naši teď, a budou je podporovat stejně intenzivně jako jiné naše. Z tohoto příkladu je doufám opět zcela jasné, že o nějakou vlast tady rozhodně neběží.
Jednou to dospěje do stavu, kdy nebudou hokejisté zapotřebí vůbec. Například taková formule 1. Počet různých asistenčních systémů v monopostech roste, rozdíly mezi jednotlivými vozy i stájemi jsou skutečně minimální, předjíždět se beztak nedá a metrosexuální ikony za volanty brzy nebudou zapotřebí anebo se budou jen vozit a hlídat, zda počítač pracuje správně. Někdy uvažuji nad tím, co by se asi stalo, kdyby je někdo posadil do aut z 80. let, kolik minut by vydrželi naživu. To samé se může stát s hokejisty, takový pěkný turnaj družstev hologramů v holomajzně, ve kterém se utká Google, Apple, Agrofert, Rosnefť a protipěchotní čokoládovny premiéra Porošenka bude taky prima podívaná. Naprosto bez vlasteneckých motivů a nikdo si toho nevšimne.
Kromě božstva je znakem církve rituál. Rituál není racionální a účelem rituálu je především upevňování sociálních vztahů v církvi. Jinak řečeno, všichni dělají nějaký nesmysl a ten nesmysl je spojuje. Rituál budiž třeba fandění. Fandění nemá naprosto žádný rozumný základ, protože pro hráče, který zrovna mlátí klackem do ledu, je naproto bezvýznamné, že pan Koudelka navlékl na zrcátko od jeho Fabie kondom s českou vlajkou. Stejně tak nemůže slyšet taktická moudra, který pokřikuje nějaký vohnout u televize. Nakonec i přesvědčení, že prostě je třeba, aby vyhráli naši, je kontraproduktivní a iracionální. Účelem každé soutěže přece je, aby nevyhrál někdo konkrétní, ale aby vyhrál ten nejlepší. Jinak by se na to mohli klidně všichni vysrat a vítěze si například vylosovat.
Jen shodou okolností se přílušnost k této náhradní dočasné církvi vyjadřuje za pomoci různých artefaktů, o kterých nějaký úředník kdysi prohlásil, že se jedná o státní nebo národní symboly. Tohle s vlastenectvím nemá nic společného, je to jen náhoda. Například včera kolem půlnoci jsem spatřil muže středního věku, který měl na sobě horní část dresu a kolem pasu omotanou českou vlajku, takže to vypadalo jako sukně. Nezkoumal jsem, zda měl něco pod tím, neměl jsem na to čas, protože se potácel přes silnici ve stavu silné opilosti. Zažíval jsem přitom všechno možné, jen ne pocit sounáležitosti na národní bázi. Jestli tohle někdo vyhodnocuje jako vlastenectví… OK… já ne.
Nasvědčuje tomu i to, že se v poslední době objevily plnohodnotné sakrální objekty, které nejsou národního charakteru. Zejména se jedná o pivo. Nebude to asi náhodou, že se zrovna objevilo asi milion reklam na pivo. Zvířata nebo dokonce i člověk obyčejně pijí, když mají žízeň, ale když je hokejové mistrovství, jde tento racionální přístup stranou. Zde dochází k rituálnímu pití. Že by něco jako svaté přijímání?
Před pár dny například Český rozhlas někde v Praze rozdával hokejové puky. V rádiu jsem slyšel, že se je podařilo všechny rozdat extrémně rychle. Na co může běžný občan potřebovat puk? Vzhledem k počasí s ním hokej někde doma hrát nelze. Podložit kratší nohu u stolu? Nebo jako dekorační předmět? Puk? Opět svaté přijímání.
Například Sigmund Freud, se kterým asi mnoho čtenářů nemá problém, kdysi formuloval, že náboženství je kolektivní neuróza. Do podobného bodu dospěl i Karl Marx, který si při obšťastňování manželky svého sponzora Engelse stihl udělat čas a konstatovat, že nábožentsví je opium pro lid. Současný sportovní svátek splňuje dobře obě definice. A nic jiného bych v tom nehledal, protože to tam není. Je to jen hra, která má rozptýlit pozornost lidu v duchu přísloví „chléb a hry“, aby pak vopice neviděly přes strom les a přes les pak to, že jim jejich vlast ukradli a prodávají po kusech v second handu.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)