Rychlost opravdu zabíjí

Featured Image

Hlavně ta nízká, ale o tom o něco později.

Stalo se, že auto dosloužilo. První verze Mondea. Kdysi bourák, pak kára, posléze auto a nakonec už jen přibližovadlo, kterým jsem vozil psa k rybníku nebo kozu k veterináři. Ale se stále platnou technickou, to zase prr. Jenomže věk je prevít. Milá Fordka byla napadena agresivní zhoubnou formou vrakoviny. První příznaky jsou vždy nenápadné a dají se léčit doma, třeba rozpadlé gumy na stabilizátoru nápravy, stářím popraskané plasty nárazníků nebo kotouče ve tvaru U rampy.

Pak se začaly objevovat problémy při startování, kdy motor naskočil, šel za plynem, aby se tak po půlminutě začal dusit. Stačilo ale nechat plyn na pokoji, a po jednom cigáru volnoběhu problém zmizel. Napadla mě váha vzduchu, volnoběžná klapka, lambda, nějaký ten snímač; no autu už táhlo na dvacátý rok, tak jsem při pohledu na ceny těch součástek došel k závěru, že mi to „zahřívání“ zas až tak nevadí. Pak mi jednou začalo při jízdě „zpívat“ servo, i dolil jsem olej, zakroutil volantem na jeden doraz a na druhý doraz a pohoda. Jenže ta věc začala za dva měsíce zase zpívat. Inu spotřeba tří deci hydraulického oleje za půl roku není tak strašná, zvlášť, když Fordka tou dobou už nesloužila pro denní ježdění, ale jen na to občasné vožení zvířat a jako „železná rezerva“ pro případ posrání se některého z „hlavních“ aut.

Celou tu dobu motor běžel jako hodinky, teda pokud nepočítám ten drobný vrtoch s nutným zahříváním. Takže jsem se k němu choval s úctou a stejně jako u jiného auta co 10 tisíc kilometrů měnil olej, filtry a svíčky. I tak se fáze zahřívání prodlužovala, a ač olej nikterak viditelně nemizel, občas se při startech z výfuku valila mračna, jako když válečná loď pokládá kouřovou clonu. Motoru zkrátka začal docházet dech, a to i po zahřátí. Napřed bylo potřeba víc šlapat na plyn – co dřív jelo na čtvrt plynu, to teď chtělo víc než půlku – a posléze se muselo i podřazovat. Servo už olej doslova hltalo, plnil jsem nádobku před každou jízdou, což byla dost otrava a taky to začalo lézt do peněz. Poslední kapkou bylo, když to prakticky přestalo brzdit; to si tak zlehka šlápnu na pedál, ten se znenadání „propadne“ a nic. Kouknu na brzdovku, nádobka prázdná. Tak ji naplním, brzdy drobátko ožijí a po několika pokusech jsou zase zvadlé jak kytky po dovolené a nádobka prázdná. Rychlostí splašeného šneka dojedu domů, brzdím ručkou a občas ze zvyku šlápnu i na pedál. Učiním zajímavý objev, ono to až u podlahy brzdí, ale asi tak jako stará škoda 120. Doma rychlá kontrola, jestli odněkud neteče brzdovka – neteče – takže je asi v háji posilovač.

Něco umím opravit sám, něco už raději nechám zdatnějším, i když třeba Redguy by kroutil hlavou, s čímže to mám problém ;-) Tady jsem dospěl k závěru, že nechat opravovat/měnit servo, posilovač a to kdovíco způsobující problémy se starty se mi opravdu nevyplatí. Bylo načase se s milou Fordkou rozloučit.

Nejbližší vrakoviště mám asi tak 50 km daleko. Ano, vím, že by bylo správné natáhnout tu chudinku na podval a odvézt ji jako kargo. No, stylově jsem nastartoval a za neutuchajícího zpěvu serva jsme se naposledy spolu vydali do válečné vřavy českého silničního bojiště. Jelo se po zapadlých okreskách, mimo dopravní špičku, za světla kvůli rozhledu a zhruba padesátkou, to kdyby to najednou přestalo zatáčet nebo brzdit, tak abych z toho dokázal vylézt po svých. Technické nedostatky jsem nahrazoval pekelným soustředěním a maximální předvídavostí, abych nezrakvil někoho jiného. Poprvé v životě jsem dodržel každý rychlostní limit, i ty pitomé zóny 40 v dopravně „zklidněných“ vesnicích, třicítky u přechodů, na které je vidět ze 100 metrů a dvacítku v jedné obytné zóně, které se nedalo vyhnout.

Řídký provoz mi dovoloval maximálně využívat zpomalování motorem, téměř jsem nebrzdil (nebylo moc čím), ta jízda byla ukázkově ekologicky plynulá a tudíž prý úsporná. Díky dodržování každého omezení rychlosti, kdy i mimo obec jsem jel tak max. 55, abych si nerozbil hubu, to byla vzorně bezpečná jízda dle současné dopravně-fašistické doktríny.

Podlé téže doktríny bych po té hodince a něco jízdy měl vyskočit z auta uspokojený nad svou kázní, rozradovaný z bezpečně ukončené jízdy, svěží, cool, plný nadšení a skálopevně odhodlán budovat lepší dopravní zítřky.

Ve skutečnosti jsem měl pocit, že ta Fordka je v lepší kondici než já a že můj nedávný výšlap na Luční boudu a Kozí hřbety byla taková kondiční procházka. Bylo to příšerný. Cesta se vlekla jak dny před výplatou, povětšinou chrchlavá jízda na 3 s motorem na hranici podtočení, který se buď na 4 dusil nebo na 2 kvílel o přeřazení, půl oka neustále na teploměru protože při slimáčí rychlosti to moc nechladí a k tomu zahlušen hukotem sahary, jež přeci jenom není z akustického hlediska projektovaná na prakticky neustálý chod. Panovalo příjemně teplé slunečné počasí, což bylo fajn kvůli dobré viditelnosti, nicméně jinak situaci moc nepomohlo. Nejenže to blbě chladilo, navíc jsem se neodvážil pustit klimu, ač ta jediná fungovala na výtečnou. Netroufal jsem si přidat další zátěž již tak trápenému motoru. Takže škodovácká (105 a 120) klasika, otevřená okénka a to pravé potěšení z nefiltrovaného smogu.

Jaká to úleva, když cesta skončila a mohl jsem sednout do o něco mladší a o poznání zachovalejší Fordky a zase jet jako člověk, kašlat na (militantní) ekologii, (extrémní) plynulost/úspornost a (nesmyslná) omezení rychlosti. Cestu zpátky jsem tou samou trasou dal za zhruba poloviční čas a docela si během ní odpočinul. Nyní si již dovedu představit dříve nepředstavitelné, a to, jak by se mi jezdilo podle vší té nesmyslné buzerace. Blbě. Hodně blbě. Zjistil jsem, že rychlost opravdu zabíjí, hlavně ta malá. Zabíjí pozornost, zabíjí ducha, zabíjí radost z řízení, zabíjí čas, zabíjí dobrou náladu, zabíjí lidskost. Osobně jsem po té hoďce a kousku měl vtíravé nutkání zabít každého, kdo se mě ještě pokusí nějak zdržovat.

PS. Fordem tam, pěšky zpátky, jó to znám. Podle vlastního pozorování nejsou Fordky o nic poruchovější, než jiná auta ve své kategorii, ale jsou nevýslovně pohodlnější a zábavnější.

Upozornění: Po celou dobu akce nebyl zabit, zraněn, ohrožen ani omezen žádný účastník silničního provozu. Nedošlo k žádným ztrátám na majetku a nebylo zraněno či usmrceno žádné zvíře. Šrámy na psychice úředníků, strážníků, policistů, poslanců, dopravních expertů, ovčanů, cyklobuzen a mamin z mimibazaru se nepočítají.

 


29.08.2021 Quido Wertz

12345 (170x známkováno, průměr: 1,53 z 5)
10 231x přečteno
Updatováno: 29.8.2021 — 22:40

Reklama

D-FENS © 2017