Rodinné záležitosti - zpět na článek

Počet komentářů: 468

Přidat komentář
  1. Systémová diskriminace jako mýtus? Možná, ze svého blízkého okolí znám následující:
    Rozvod manželství s jedním společným dítětem. Než rozvod stačil proběhnout, žena si našla nového partnera a měla další dítě. Muž si našel novou partnerku a měl s ní další dítě. Sociálně-ekonomická situace obou nových rodin v zásadě stejná.
    Nejprve se oba rodiče dohodli, že společné dítě bude s matkou. Soudkyně rozhodla, že muž bude platit 3 000 Kč měsíčně.
    Později se dohodli, že dítě bude s otcem. Ta stejná (!) soudkyně rozhodla, že matka bude měsíčně platit 100 Kč (sto korun).

    1. „Systémová diskriminace“

      Pokud je mi znamo, tak mesicni plat se odviji od toho jaky ma dana osoba prijem. Takze pokud mely ty dve osoby prijem commensurate with temi zminenymi castkami, je to rozhodnuti perfektne systemicke.

      Systemova diskriminace by byla kdyby nejaky paragraph explicitne zvyhodonoval nejakou stranu nebo vice versa.

      Vsechno ostatni jsou anekdotalni nebo subjektivni zalezitosti.

      Idealni by bylo kdyby se nejdriv lidi obeznamili se semantickym vyznamem slov a nasledne s koncepty ktere slova representuji. DOkud to neudelaj, tak budou tak nejak zvanit vo hovne.

      1. Cituji sám sebe: „Sociálně-ekonomická situace obou nových rodin v zásadě stejná.“

        1. „Sociálně-ekonomická situace obou nových rodin v zásadě stejná“

          Nevim co to znamena. Pokud vim tak se bere v potaz prijem z danoveho priznani.

          I pokud by soudce ktery to rozhodl byl najeka prejudiced mrdka, tak to neni „Systemova diskriminace“. Systemove by to bylo pokud by takova praktika byla vestavena do systemu.

          1. Ta sociálně-ekonomická situace – řekněme, životní úroveň.
            Příjem z daňového přiznání není jediný ukazatel; zkoumat by se měla celková životní úroveň rodiče.

            1. That’s NOT the point. The point is the alleged SYSTEMIC nature of the alleged discrimination.

    2. Tak ono se to odvíjí hodně od příjmů povinného rodiče. Pokud byla matka na rodičovské a pobírala jen rod. příspěvek, tak to lze pochopit, výživné bylo stanoveno symbolické.
      Je třeba si uvědomit, že nový partner matky nemá vůči jejímu dítěti z předchozího manželství vyživovací povinnost.
      Jeho příjmy se mohou zjišťovat k dokreslení celkové situace rodiny, ale on není povinen platit výživné na cizí dítě.

      1. To je právnická teorie zcela odtržená ze života. V praxi matka tahá prachy z obou a stará se aby její dítě z prvního manželství na tom bylo materiálně stejně jako to malé dítě, kterým si „pojistila“ nového chlapa. Nikde jsem v praxi neviděl, že by ten její nový partner vlastnímu dítěti koupil zmrzlinu a nevlastnímu dal suchý rohlík na žužlání.
        Nebo že by vlastní dítě poslal na vysokou a nevlastní by nechal jít povinně na učňák ať v 18ti vypadne z domu.

        Takové poměry by totiž rozvrátily jeho novou rodinu. Takže chlap své nevlastní dítě de facto musí přijmout za své, chtě nechtě, se vším všudy. Snad až na vyjímku dědictví.

        Kde jsou ty časy „pokrokové antické demokracie“ kdy bylo standardem, když si bral chlap vdovu, že napřed pozabíjel její původní děti.
        Zajímavé že tohle nám ve škole nikdy neřekli, když nám vyprávěli o úžasné pokrokové otrokářské antice a jejich duchovních velikánech.

        1. On ale toho nového partnera nikdo nenutí, aby si k sobě nastěhoval ženu s cizím dítětem a to dítě živil. Je to jeho rozhodnutí.

          Jinak samozřejmě, pokud už taková patchworková rodina existuje, tak by bylo ze strany dospělých křivé jednomu koupit zmrzlinu a druhému ne. Ty děti za to opravdu nemohou.

          1. @Christabel
            Zmrzlinu asi koupí oběma, ale jak půjde o studium, bydlení ap. tak to bude zajímavější…

          2. Tohle právě hezky ilustruje odtrženost současného právního systému od života, i to, jak z hlediska společenského páchá víc škody než užitku.
            Zlatý Chamurappiho zákoník :-)
            Tam bylo vše jasné. Jenže tehdy lidi měli ještě nějaké svědomí. A o tom to je.

      2. Rozumím, že takto je to podle zákona. Nicméně, „spotřeba“ dítěte je stejná u matky i u otce. Systémovou diskriminaci vidím v „alimenty se odvíjí od příjmu povinného“. Podle mne správně by mělo být „alimenty se odvíjí od potřeb dítěte“.
        Ale nechci tady vyvolávat nějaký flame, jak psal Jacq „soudnictví není o spravedlnosti“.

        1. Pro určení alimentů jsou důležité tři proměnné, které se v řízení zkoumají:
          potřeby dítěte,
          majetkové a výdělkové poměry otce,
          majetkové a výdělkové poměry matky.

          Takže ano, potřeby dítěte jsou stěžejní; tyto potřeby dítěte saturují oba rodiče, částečně osobní péčí a částečně finančně, podle svých možností a dohody. Přirozená situace je taková, že rodiče a dítě tvoří spotřební společenství – domácnost, kde se tolik neřeší, kdo vydělává, kdo se stará. Rozchod rodičů to ale naruší, a pak z toho vznikají takové patálie, o jakých si tu píšeme.

          1. Rozumím, že zákonem je to takto stanoveno, jen jsem toho názoru, že pro určení alimentů by mělo stačit prozkoumat potřeby dítěte, tj. jídlo, bydlení, ošacení, obutí, škola a potřeby do ní. Vše ostatní je podle mne nadstandard, na kterém se mohou (ale nemusí) dohodnout oba rodiče. Stejně jako v rodině, která se nerozpadla.
            A v neposlední řadě děkuji, že věnujete svůj čas odpovědím na komentáře.

            1. A u těch, co ani na ten základ nemají, ať to doplatí ostatní daňoví poplatníci?

              1. Tak obecně, pokud je rodina v sociální nouzi, tak by měla zafungovat nějaká záchytná síť sociálního systému. To ale platí pro rozvedené i nerozvedené rodiče, řekla bych.

              2. Nejsem si jistý, jak to myslíte, ale zkusím odpovědět takto:
                1) Otec i matka jsou spolu – Pak zajišťují potřeby dítěte společně.
                2) Otec a matka nejsou spolu – Základní potřeby dítěte se vydělí dvěma a každý hradí polovinu. Další potřeby dítěte výhradně po dohodě obou rodičů.
                2a) Jeden z rodičů není schopen hradit ani „svou“ polovinu základních potřeb dítěte, typicky matka na mateřské dovolené s dalším dítětem? Pak se musí matka rozhodnout, že další dítě nebude, nebo třeba požádá nového partnera, aby to platil za ni. Aby se do takové situace otec ani matka nedostali, musí předcházet bod 0.
                0) Zodpovědnost při výběru partnera: Dokážeme společně zabezpečit sebe i naše dítě/děti? Jsme natolik kompatibilní, abychom spolu vydrželi následujících zhruba 20 let?
                A podotýkám, že ani tak není zaručeno, že se to vydaří. Nic není stoprocentní.

                1. Ad 2) To je ale zkreslující. Vyživovací povinnost se plní i osobní péčí.
                  Matka novorozeněte např. může plnit svou vyživovací povinnost ze 100% osobní péčí, neboť dítě je na ní zcela závislé, finanční náklady potom musí hradit otec.
                  Jak dítě roste, klesá osobní podíl matky na péči (tedy v tomto modelu, kdy je matka primární pečující osobou), a tím pádem se může více podílet finančně. Ale neklesá to tak rychle, jak by si někdo myslel, i dítě třeba na druhém stupni základní školy dá spoustu starostí. Takže nelze říci – dítěti jsou čtyři roky, chodí do školky, matka vydělává, dělíme napůl.
                  Takže „každý svou polovinu“ není vůbec přesné, kdepak.

                  Ad 2a) Ano, v zásadě má mít člověk tolik dětí, kolik uživí, což někdy opatrovničtí soudci připomínají (když tam je otec se čtyřmi dětmi ze tří manželství, třeba).

                  1. Svým návrhem „základní potřeby děleno dvěma“ sleduji něco jiného než „spravedlivé“ rozdělení péče o dítě a povinností. Sleduji zodpovědný přístup k výběru partnera. Vyberete si blbě otce/matku svých dětí? Případný rozchod bude hodně bolet a mít třeba trvalé „následky“ v té formě, že se budete muset sama věnovat osobní péči o dítě. A od toho druhého Vám budou v horším případě chodit jen peníze a v nejhorším případě nic. A nikdo, ani stát, Vám Váš čas a Vaše úsilí nezaplatí.
                    Negativní příklady, které uvidím ve svém okolí, budou působit jako varování, abych takto nedopadl, a proto se budu víc věnovat výběru vhodného partnera. Dnešní stav, kdy sociální záchranná síť způsobuje, že rozpad manželství nebolí finančně ani společensky, podle mne přispívá k tomu, že se 50 % manželství rozvádí, protože už na začátku budoucí manželé vybírají poněkud lehkovážně, beze strachu z následků.
                    Ano, malé procento manželství dopadne špatně i tak, ale budou varováním pro ty ostatní. A holt bude muset nastoupit pomoc od širší rodiny, od přátel nebo známých v okolí. A to podle mne povede k lepším vztahům obecně a k větší ochotě poskytnout někomu pomoc, protože nikdy nevíte, kdy tu pomoc budete potřebovat Vy.

                    1. to pohan

                      no jo, ale kdo pak bude živit advokáty… sis nevšim že Cristabel se ty tvoje vývody moc nelíbí?… bacha aby se zas nemusel někdo omlouvat

                    2. Jak jsem psala, advokáty musíte kolikrát spíš přemlouvat, aby se takové kauzy ujali. Spousta kolegů to vůbec nechce dělat a odmítá tyto případy přebírat.
                      Já přeji každému, aby mne nepotřeboval. A až mne nebude potřebovat nikdo, nechám se živit manželem :-)

                      Nevím, kdo se musel omlouvat, aspoň já jsem žádné omluvy po nikom nechtěla.
                      A za co by se měl ve Vaší představě omlouvat tento diskutující, to mi nějak není jasné…

                    3. to nevadí, hlavně že je mír

      3. „Jeho příjmy se mohou zjišťovat k dokreslení celkové situace rodiny, ale on není povinen platit výživné na cizí dítě.“
        A není to chyba? Tím nový partner de facto nepřijímá do svazku druhého(druhou) kompletně, ale jen tu pro sebe výhodnější část. Tím nechci nijak zpochybňovat primární zodpovědnost za dítě ze strany rodičů, nicméně noví partneři těžko mohou zůstat stranou, leda by je rodiče z věci dovedli zcela vyloučit. To je těžko představitelné.

        1. V praxi to samozřejmě funguje tak, že nový partner, pokud financuje domácnost, tak s ní automaticky i potřeby dítěte své partnerky z jiného vztahu. Ale podle zákona mají vyživovací povinnost primárně rodiče.

          Zákon postavení partnera matky upravuje takto:

          § 885
          Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti. To platí i pro toho, kdo s rodičem dítěte žije, aniž s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti.

          1. To mi přijde rozumné.

    3. Zajímavé. Stovku výživného jsem naposledy zažil tak před dvaceti lety, matka byla sociální případ (totální). Potom jsem zažil nějaké ty cca. pětistovky, snad dvě nebo tři, buď sociálové, v jednom případě pak soud nevyhověl návrhu otce, aby nízkopříjmová matka neplatila žádné výživné a určil pět nebo šest stovek, zda jsou reálně placeny netuším.

  2. @Christabel – Váš náhled je realistický a v mnohých ohledech velmi rozumný, ale ke zvládnutí konfliktního rozvodu je potřeba zcela na rovinu říct, že opatrovnické řízení systémově diskriminuje otce a strategii je tomu potřeba přizpůsobit komplexně. Pár rozsudků rozumných soudců, které neviděné šedi praxe nižších instancí dělají výborný fíkový list znám.

    Vedoucí OSPOD NL Brno (mj. radnice kde léta vládne progresivní zelenina) mně zcela bez okolků sdělila, že bez souhlasu matky střídavá péče nebude a důvody přezkoumávat nebude. A měla pravdu.

    1. Přesně tak. Když se podíváte na seznam lidí, co na těch OSPODech pracují, nenajdete tam ani jednoho muže. Čeká snad někdo, že ospoďačka nebude držet s rozvedenou matkou, která si navíc vymyslí svou verzi? Polovina těch sociálních pracovnic navíc bude taky rozvedená (už jen podle statistiky), čekáte, že si tam nebudou kompenzovat svoje vlastní problémy?

      1. Je to stres za mizerný prachy. Do tohohle se chlapi nehrnou. Podobně jako výuka na ZŠ, ale za míň peněz. Známá je vyšší soudní úřednice (to je označení profese, ne hodnostní stupeň) a jednu dobu dělala opatrovnictví. Příběhy co vyprávěla byly šílený

      2. Za dvacet tři let jsem potkal na OSPODech muže dva.
        Mezi opatrovnickými soudci ženy převažují, ale muži jsou tam také.

        Znám OSPOD, kde jednu dobu byly rozvedené všechny úřednice, ovšem všechny pokud vím dohodou a rozumně, což se projevovalo na rozumném jednání. Už jsou tam nějaké obměny, ale pořád se tam drží víceméně rozumný duch.

        Znám i naprosto opačný pól.

        U soudců je to někde velmi rozdílné co v pohledech na věc (vzhledem ke značnému prostoru pro soudcovskou úvahu a absenci dovolací judikatury)

        1. to LWG, puf

          tento stav je již naprosto neudržitelný… zcela odporuje směrnicím EU… již brzy bude polovina těch čarodějnic na OSPRD vykopnuta… a nahrazena muži… z poloviny samozřejmě LGBTIQTYQ… nezákonná diskriminace musí skončit… se svobodou a rovnoprávností přijde i zákon… howgh

    2. K jednotlivým případům se vyjadřovat nechci, ale obecně je opravdu model střídavé péče bez souhlasu rodičů problematický, a když se prosadí na sílu, nemusí to moc dlouho vydržet. Vyžaduje opravdu dobrou spolupráci. Prosadit střídavku tam, kde se rodiče nezvládnou ani pozdravit, aniž by se vzájemně neurazili, není úplně dobrý nápad. První problém nastane už ve chvíli, kdy je potřeba děcku koupit zimní boty.

      OSPOD nemá v řízení rozhodovací pravomoc, dává nějaké doporučení, ale nerozhoduje. (Nezastírám, že jít proti názoru OSPOD může být obtížné, ale není to vyloučeno.)

      Samotný vztah muže a ženy jakožto rodičů dítěte je nevyvážený: žena je – alespoň v části té doby, kdy je dítě na nich závislé – ekonomicky slabší a potřebuje ochranu a výživu od muže, muž je jí zase vydán tak trochu na milost a nemilost pokud jde o vztah k dítěti, protože vazba mezi matkou a dítětem je jedinečná a upřímně, pokud si matka vytkne za cíl, že otce odstřihne a zadupe do země, že prostě nebude v životě dítěte figurovat, tak se jí to nejspíš podaří, a žádná instituce s tím nic neudělá. Proto píšu, že je potřeba se hlavně podívat předem, s kým to dítě budete mít.

      1. @Christabel
        Boty jsou krásná případová studie.
        Napůl?
        Každý dle svého vkusu?
        Na tyhle Ti nic nedám a další už se kupovat nebudou!

      2. @Christabel – zkuste poodstoupit, v klidu srovnat dech a přečíst si po sobě, co jste napsal/a. Příště by bohatě stačilo nekomentovat, nebo konstatovat že pussy paragraf existuje.

        (a to v závěrech a mnohých dalších věcech s Challengerem nesouhlasím, ono to je jaksi o tom, jak kdo se s tím vyrovná, …)

        1. Chápu, že se Vám nelíbí, co jsem napsala, a nijak nerozporuji Vaše právo se mnou nesouhlasit :-)

          Ale komentuji zde, protože jsem autorku článku, a rozhodla jsem se podle možností komentátorům odpovídat, tak mi do toho prosím nemluvte, ano?

      3. Christabel

        jsou to desinformace a lži… stejně jedinečná je vazba mezi dítětem a otcem… nedivím se že v opatrovnických věcech vznikají problémy… když se zúčastnění tváří že je rok 1750… v dnešní době žádnou ochranu od muže žena nepotřebuje… je to právě naopak… muži by většinou potřebovali ochranu před tichými společníky – státem a ženami… tedy ti muži kteří naivně do toho soukolí spadnou a nejsou předvídavě připravení a neumí ten systém vyfakovat

        1. Ano, mezi dítětem a otcem je také jedinečná vazba, to nikdo nepopírá.

          Ochranu potřebuje asi jak kdo, já jsem to tedy ve svém životě vnímala, v době těhotenství a mateřství, už jenom to omezení ekonomických aktivit dělá hodně a klade nároky na spolupráci rodičů, protože v té době je vklad každého do rodičovství jiný.

          Muže nikdo nenutí žít se ženami, když ty je jenom využívají… máte svobodu volby, jak si svůj život zařídíte.

          1. na mě ty vaše sofismata neplatí… dokud je diskriminace nezákonná, tak to platí i pro průmysl juvenilní justice a pro ženy taky… svoboda volby a kdo koho nutí/nenutí je irelevantní…

            pokud tedy chceme nějaký zákony, chceme aby byly spravedlivý a chceme aby platily… jestli si na to všechno jenom hrajeme tak to je jiná… potom není vůbec potřeba se na tohle téma bavit… rozhodne džungle – právo silnějšího… ovšem je dobrý předem sdělit pravidla této „hry na zákon“ všem zúčastněným

        2. re: Modrý Klokan

          Spousta žen potřebu ochrany od muže cítí, občas i reálně potřebuje. Krom toho je to znak galantnosti.

  3. Nějaké moje poznámky:

    > I ve vztazích platí, že nejlepším lékem na nemoci je prevence. Už když si vybíráte matku svého dítěte, myslete na to, že s touto osobou budete řadu let…

    Jsou věci, které si předem nevyzkoušíte, můžete svou polovičku znát dlouho a dobře, ale nemůžete vědět, co udělá se vztahem taková změna jako je narození dítěte.

    > Vím, že to čtenáři tohoto fóra neradi uslyší, ale systémová diskriminace jedné nebo druhé strany v opatrovnických záležitostech je mýtus.

    Justice nevím (i když…), ale OSPOD?

    > Pokud se dokážete v klidu a rozumně dohodnout, budou všichni rádi; není v zájmu žádné instituce, aby řešila rodinné tahanice, mají toho dost i bez vás.

    Ve chvíli, kdy jedna strana vytrvale odmítá rozumnou nebo jakoukoliv dohodu, nezbyde než se obrátit na soud. Ten tu je přesně od toho. A případy, kdy se někdo dohodnout nechce, jsou celkem obvyklé.

    1. Ano, současná dlouhověkost vede k tomu, že i svazky jsou dlouhodobé, delší, než s tím příroda původně počítala. Takže nelze vždy dopředu odhadnout, kam se bude vztah nebo vývoj osobnosti ubírat.

      OSPOD ale zase nemá rozhodovací pravomoci, byť v řízení svou úlohu má – a ta úloha je tím významnější, čím hlubší je konflikt rodičů (zjednodušeně řečeno).
      Jít proti názoru OSPOD není snadné, ale není to nemožné. K tomu už je ale právní zastoupení opravdu vhodné.

      Případů, kdy dohoda na začátku není, nebo se prostě nedaří, je dost. Ale v průběhu procesu se to často nějak upraví.

  4. Napadlo mne – co se rozvodů týče, v mediích vždy proběhnou ty nejhorší případy, např. když matka ponouká děti, aby tvrdily, že je táta zneužíval. Předpokládám (tedy doufám), že jde o naprosté vyjímky a že takové případy se nědějí nijak často. Jak v případě, že se nedejbože něco podobného objeví, reaguje advokát? Okamžitě ruce pryč?

    1. Teď nevím, jak to myslíte, jestli od toho chce dát ruce pryč advokát, nebo jestli doporučí klientovi-rodiči, aby prchal a vykašlal se na to, čeho chce dosáhnout…?

      Případ, o kterém bych dopředu věděla, že tam lítají falešná obvinění, bych přebírala nerada, mj. i z kapacitních důvodů, je s tím celkem piplačka.
      Ale pokud by to postihlo stálého klienta, tak ho samozřejmě nevyhodím.

      Jinak ano, jsou to excesy, v naprosté většině případů k takovým věcem nedochází.

      1. Od kolika rozvodů se stává klient stálým?

        1. Takhle to nemyslím :-)
          Spíš třeba působím pro někoho dlouhodobě jako víceméně rodinný advokát, řeším jim různé věci, a najednou se objeví nějaký takový průšvih, tak je přece nepošlu pryč.
          Nebo někoho zastupuji, pořád dobrý, dohody fungují a pak to někde zkolabuje… nechci to zakřiknout, ale nestává se mi to, v mých případech.

          1. Tušil jsem to :-).

    2. @vše vyjímkářům
      Sisyfofsky vzkazuji: výjimka!

  5. Moc pěkný článek, správně realistický; když jsem se rozváděl (a rozvod to byl nadmíru slušný), požádal jsem o pomoc kamaráda advokáta, a po první diskusi jsem měl sto chutí mu vynadat, jaký je to hajzlík spolčený s mou ženou, ignorující moje zájmy. Pak jsem pochopil, jak to je. :)

    Chybí mi tam vypíchnutí nesmírné důležitosti předmanželské smlouvy; protože jsem paranoidní, naše předmanželská smlouva byla velmi dobře napsaná a zabránila nadměrným tahanicím o majetek. Doporučuju při jejím sepisování s právníkem spolupracovat, byť mám zkušenost s tvorbou smluv, byl bych nepomyslel na vše.

    Z pohledu muže nechápu to volání po střídavé péči a větším zapojení otce. Jestliže jsem si špatně vybral, chci zbořit vztah, koukám se taky do budoucna a chci mít vztah nový. Zní to surově, ale pro tvorbu nového vztahu je best option nemít v péči děti vůbec, second best option mít v péči děti trvale, a jakési předávání dětí z ruky do ruky, kdy jsou pořád napůl cizí a napůl vlastní je skoro nejhorší možnost. Ono i pro ty děti; kočovný život bere kamarády, partnerské vztahy, vytváří nejistotu. Navíc očekávám, že bývalá žena bude chtít totéž co já a bude hledat nový vztah, nového partnera. A zraňovat nový vztah tím, že neustále s bývalým partnerem řeším chod polospolečné polodomácnosti, není dobré. I ex se na to dívala podobně. Proto jsme řešili pouze to, v které domácnosti potomek zůstane; a protože sám bych narozdíl od ženy péči na full time nebyl schopen poskytnout (než by se našla nová žena), zůstali jsme v podstatě „jen“ kamarádi. Oba máme nové vztahy a nové rodiny a stále vztahy v úrovni kamarádské, vídáme se, ale ne pravidelně a nemáme žádný právně závazný mechanismus střídání. Stále si myslím, že to bylo těžké, ale nejlepší řešení.

    1. Vím, že je to osobní, ale proč jste se rozvedli, když jste se dokázali slušně domluvit?

      1. Nekompatibilita životních stylů a odchod lásky. Stručně řečeno.

        1. Nejak tak to znam taky, jenze zivot meni. Taky jsme se domluvili, ze deti zustanou matce (spolu s barakem, aby mely kdy zit). Bohuzel zena nemela na splaceni podilu a az ho splatil dalsi jeji manzel (dnes uz taky byvaly), tak z toho menova reforma udelala 10% byvale hodnoty. No a jedno dite nakonec muselo ke mne, protoze zena jej nezvladala.

          Nejzkurvenejsi na tom nakonec je to, ze na tom vydelal akorat stat. Jelikoz jsme meli kazdy jedno dite, chteli jsme zrusit vyzivne. Jenze to pry nejde, takze kazdy ma stanovene to svoje a navzajem si to neplatime. Jenze FU vase vydaje (vyzivne) nezajima, zato vase prijmy (vyzivne) jej zajima. Takze od nas obou sosa dane za nic. Teda dnes uz je to cele davna historie, ale ano, cely ten system je zkurveny, kdyby jsme se nedomluvili, oskube nas jeste mnohem vic.

    2. Tohle je zajímavý komentář, který prolamuje určité tabu, ráda bych k tomu něco napsala, snad se k tomu dostanu později.

  6. Jak tu sleduji nářky některých nespravedlivě odsouzených, přijde mi, že pro svědomí to může mít až očistný účinek. Je totiž konečně možné odvést pozornost a stěžovat si na někoho mimo vlastní nitro. To bude možná u mnohých nepříjemně zatížené jednak nezdarem v 1. etapě – založení, rozvoje a zachování harmonického vztahu a pak i v té 2. – nekonfliktním rozchodu. Nebo většina rozchodníků i za nezdar v předchozích etapách o vnější příčině nepochybuje.

    1. Na konci ?

  7. Date na ni kontakt???
    😂😂😂

  8. Na me melo nejakou dobu souziti se zenou takovej efekt, ze jsem treba nebyl stavu x dni skoro vubec fungovat. Plus tim zacinaly trpet i decka. I kvuli nim jsem do toho hodil vidle a zacali jsme domlouvat rozvod. Jenze jsem nevymyslel system, ve kterym to decka nevodserou jeste vic. Nakonec jsem to dal k ledu, puvodne nez vyrostou.

    Svete div se, behem roku cela ta zkurvena katarze vycistila vzduch. Zena se naucila se vic kontrolovat a ovladat, ja nakladat s jejima vrtochama, k tomu jsem asi trochu mensi kokot nez driv. Celkove jsme se oba posunuli a cajk. Zpetne vzato vlastne neuveritelny.

    Kdyz pominu pripady, kdy je jeden z partneru uplnej psychopat nebo jsou lidi uplne rozdilni, vetsina lidi se podle me zasekne na neschopnosti resit problemy spolecnyho souziti. Ty ale bude mit kazdym. Navic harmonie neexistuje a rozvodem se clovek zenske / chlapa nezbavi. Nektery hapry sice vyresi, no hromada veci bude operativne na jeste vetsi hovno. Net efekt je proto fakt diskutabilni. Navic vsechno byva casto pade na pade, takze vymena manzelek v case nemusi byt bingo a existuje velka pravdepodobnost, ze za pulku rozvodu si clovek muze sam.

    Celkove proto s deckama neni spatny si dat trochu pohov a zkusit to nejak vyresit.

  9. Pokud Christabel tvrdí, že případy jsou nekonečně variabilní, pak nežije v konečném světě s konečnou biologickou a kulturní podmíněností a může tedy být na procházce sexuálně přitahována třeba chorošem na stromě. Ale ponechám stranou výrokovou logiku a ještě jednou bych se zamyslel nad obsahem článku + přidaných komentářů, který směšuje několik fenoménů dohromady, zejména omáčku okolo výběru partnera a slušného chování, ve které tak nějak zaniká strannost institucí při soudním opatrovnickém řízení. Pokud tedy budeme předpokládat, že soudy si platíme od toho, aby plnily ústavní funkci rozsuzování práv. Jinak bychom si v justičních palácích mohli zřídit třeba kasina, principielně by to možná vyšlo nastejno.

    1. Rodiče by měli zůstat spolu – s tím nelze než souhlasit.
    2. Rodiče by se měli při rozchodu slušně dohodnout – ano souhlas.
    3. Otcové mají oproti minulosti zpravidla širší kontakt s dítětem, tzv. široký styk.
    4. Vazba mezi matkou a dítětem je jedinečná a upřímně, pokud si matka vytkne za cíl, že otce odstřihne a zadupe do země, že prostě nebude v životě dítěte figurovat, tak se jí to nejspíš podaří, a žádná instituce s tím nic neudělá.
    5.“K jednotlivým případům se vyjadřovat nechci, ale obecně je opravdu model střídavé péče bez souhlasu rodičů problematický, a když se prosadí na sílu, nemusí to moc dlouho vydržet. Vyžaduje opravdu dobrou spolupráci. Prosadit střídavku tam, kde se rodiče nezvládnou ani pozdravit, aniž by se vzájemně neurazili, není úplně dobrý nápad. První problém nastane už ve chvíli, kdy je potřeba děcku koupit zimní boty.“

    Paní právnička nám v bodě 3 sděluje, že aktuální systémovou normou je rozšířený styk. Je otázkou, proč se nevyjadřuje pro péči obou rodičů, je-li rozšířený styk s tímto modelem časově prakticky shodný, neboť rodiče mohou pečovat i nestejnoměrně. Možná půjde o dělení na povinného (otec) a oprávněného (matka) a současně i další výhody spojené se statusem péče, jako třeba daňový bonus nebo důchod..

    V bodě 4 se z paní právničky stává se suverenitou sobě vlastní expert na biologii a evoluční psychologii (je otázkou, zda četla trilogii od sira Bowlbyho, protože by se zde dočetla, že již v 70. letech minulého století na základě důkazů svůj názor revidoval. Ale možná jenom papouškuje komunisty). Jedná se o mýtus kultu mateřství, který s přírodou, adaptací na přežití nemá nic společného. Dítě je vázáno na pečovatele, z podstaty přenosu genů na matku a otce, kteří jsou (vyjma kojení) zcela zastupitelní. Z hlediska vědeckých důkazů zcela, ale možná se vědci zapomněli zeptat právníků. Viz rodiny, kde je otec na rodičovské a matka je živitelkou rodiny. Informace jsou dostupné každému, pokud se paní právnička prezentuje ve svém oboru, předpokládal bych, že se bude opírat o validnější zdroje než názory pavlače.

    Dále straší, že se matka může od otce odstřihnout a zadupat do země a on přestane v životě dítěte figurovat a žádná instituce s tím nic neudělá. Jinými slovy, přijdete za paní právničkou, že byste chtěli o dítě pečovat, ona vám podá výklad z biologie o unikátnosti vazby mezi matkou a dítětem a pak vás informuje o riziku odstřižení od dítěte, když matku namíchnete požadavkem na sdílenou péči… A neudělali byste lépe, kdybyste zašli třeba za kartářkou?

    To je opravdu tak složité prohlédnout myšlení a způsob manipulace paní právničky, ideologicky se podílející na diskriminaci otců v opatrovnických řízeních? Vždyť to sděluje na rovinu… Nerozumím naivitě některých diskutujících. Ale třeba jim široký styk s dětmi vyhovuje a lebedí si, jak to mají s dětmi fajn, však negři si v autobusech také mohli sednout, ovšem do doby než přistoupili bílí..

    Ale pojďme k bodu 5: péče obou rodičů je dle právničky problematická bez souhlasu obou rodičů a bez opravdu dobré spolupráce. A pak připojuje příklady pozdravu a problém zimních bot. Co nám tímto sděluje? Stačí, aby matka setrvala na požadavku své výlučné péče a s pravděpodobností 85/15 ji bude přiklepnuta, neboť patrně při rozšířeném styku spolupracovat nijak netřeba, zvláště mají-li oba rodiče rodičovskou odpovědnost, zahrnující výběr zdravotní péče, pojišťovny, školy, kroužků, bydliště apod. A při rozšířeném styku se patrně účinněji uplatňuje globální oteplování, takže zimní boty se kupovat nemusí.. Fakt těmto pohádkám věříte?

    Shrnuto, paní právnička (možná ve svaté nevědomosti) pomáhá udržovat v chodu diskriminační systém, ve kterém je role otce nastavena na rozšířený styk, s čímž počítá rámování dohod. Jakmile požadujete sdílenou péči, nastávají komplikace v podobě nezastupitelného vztahu dítěte s matkou, komunikace a supersložitých otázek typu pozdravu a nákupu zimních bot.

    A teď k jednotlivým bodům nález ÚS, raději to zde vylepím, ať je možnost porovnání např. se strašením advokátky o odstřižení otce od dítěte matkou.
    https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2022/I._US_3065_21_an.pdf

    Úroveň komunikace mezi rodiči

    37. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu absence či horší úroveň komunikacemezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednaloo ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče,který měl dosud dítě v péči. Obecné soudy mají případně zkoumat důvody nízké kvalitykomunikace a pokusit se její úroveň zlepšit. I samotné svěření dítěte do střídavé péčemůže být impulsem k posílení komunikace a spolupráce rodičů. Nelze však vyloučitsituaci, kdy i přes všechny pokusy o nápravu ze strany soudu je stále vzájemnákomunikace natolik konfliktní, něco navícJakmile požádáte o péči, j že brání svěření dítěte do střídavé péče. Poté však musí
    obecné soudy posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný a
    zjištění při rozhodování o péči a rozsahu styku příslušným způsobem zohlednit, přičemž
    příslušná úvaha v tomto směru se musí v odůvodnění rozhodnutí jasně objevit
    (za všechny srov. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, body 31-32).
    38. Nalézací i odvolací soud zdůraznily potřebu dobré komunikace v modelu střídavé
    péče. Dle prvního z nich by v takovém případě museli rodiče řešit záležitosti syna
    „…v mnohem větším rozsahu než dosud.“. Druhý ze soudů tezi podrobněji rozvedl,
    střídavá péče podle něj „…může plnit svůj účel pouze tehdy, pokud jsou rodiče schopni
    … dohodnout o všem podstatném, co se dítěte týká (např. o volbě školských zařízení,
    kroužků, lékařů, způsobu léčby, ale též třeba o tom, co bude kdo z rodičů dítěti hradit“,
    zároveň musí rodiče nedávat najevo své negativní emoce vůči sobě a naopak podporovat
    vztah dítěte k druhému rodiči.
    39. Ústavní soud uznává, že v případě harmonické komunikace rodičů a ochotě se
    domlouvat se jedná o ideální předpoklady střídavé péče. Zároveň ovšem platí, že takový
    stav bude v rozjitřené situaci po rozchodu rodičů či i dlouho po něm (někdy dokonce
    navždy) bohužel spíše výjimkou než pravidlem. Proto by obecné soudy raději než
    poukazovat na nedosažení obvykle nedostižné mety bezvadné komunikace měly úroveň
    komunikace realisticky posuzovat ve světle rozsahu a účelnosti výměny informací
    vyžadované v modelu střídavé péče oproti péči výlučné. Není to totiž tak, že by v druhém
    případě byl nepečující (nerezidentní) rodič z rozhodování o nezletilém vyloučen – i jemu
    samozřejmě stále přísluší rodičovská odpovědnost (pokud ji není zbaven) a na pro dítě
    významných otázkách se musí shodnout oba rodiče (§ 877 občanského zákoníku). Mezi
    taková rozhodnutí patří mj. volba školského zařízení, způsoby léčby nezletilého a také
    výběr jeho praktického lékaře (srov. možnost odebrání informovaného souhlasu v § 34
    odst. 4 zákona č. 371/2001 Sb., o zdravotních službách), tedy takřka všechny příklady
    použité v odůvodnění odvolacím soudem. Z logiky věci tedy u těchto rozhodnutí model
    péče nemá na nutnost shody rodičů fakticky žádný vliv. Dle Ústavního soudu to ale platí
    obdobně i ve zbylých dvou krajským soudem uvedených situacích, kdy o otázku
    významnou pro dítě nejde a společná rodičovská odpovědnost se neuplatní. Pokud
    v modelu výlučné péče nerezidentní rodič rozhodne o tom, že dítě bude v době jeho styku
    chodit do kroužku X, nesouhlasící pečující rodič není oprávněn tomu nijak bránit. Rovněž
    argument ohledně vzájemného hrazení potřeb dítěte neobstojí – nikde není určeno,
    že rodiče musí u střídavé péče nějaké náklady sdílet. Naopak je její logika taková, že při
    obvyklé rovnocennosti styku by děti měly mít věci běžné potřeby (nikoliv vyloženě
    osobní) k dispozici u každého z rodičů. Krátce shrnuto, obecně není u vyžadovaného
    obsahu a kvality komunikace rodičů mezi modely výlučné a střídavé péče velký
    teoretický ani praktický rozdíl.
    40. Po předestřených obecnějších úvahách obecné soudy v řízení zhodnotily konkrétní
    zjištěné poznatky o komunikaci otce a matky. Nalézací soud ji hodnotí jako velmi
    špatnou, přičemž na ni „dle názoru soudu nese větší podíl otec, který se vůči matce
    vymezuje negativně nebo ji přehlíží a ani nevnímá potřebu zapracovat na zlepšení v tomto
    směru“, „matka rovněž otce řádně informuje o podstatných skutečnostech, týkajících se
    dítěte a jeho zájmů“. Z citací lze odvodit, že se okresní soud pokusil v souladu s výše
    citovanou judikaturou zdejšího soudu zjistit odpovědnost toho či onoho rodiče za špatnou
    komunikaci. Ústavnímu soudu však nezbývá než označit výsledek posouzení obsažený
    v odůvodnění prvostupňového rozsudku za extrémně nesouladný se skutečnostmi
    zjištěnými v řízení.

    Posuzování rozdílu mezi střídavou a výlučnou péčí s „širokým“ stykem

    58. Obecné soudy se v napadených rozsudcích soustředily na odůvodnění rozhodnutí
    nesvěřit nezletilého M. do střídavé péče rodičů a snažily se svůj závěr podpořit řadou
    argumentů. Na druhou stranu je třeba poukázat na to, že implicitně a částečně i výslovně
    (viz výše) uznaly pozitivní charakter vztahu otce se synem a důležitost stěžovatele
    v životě nezletilého M. Nalézací soud v napadeném rozsudku při ponechání výlučné péče
    matky stanovil otci běžný styk se synem v rozsahu přibližně jedné třetiny celkového času
    (ve 14 denním cyklu). Odvolací soud takové řešení výslovně kvalifikoval jako „model
    výlučné péče matky spojený se širokou úpravou styku otce s nezletilým“ (bod 26
    rozsudku). Není zřejmé, z jaké metodologie krajský soud při použití daného označení
    vycházel, tj. s jakou dle něj „běžnou“ délkou styku provedl porovnání a došel k závěru,
    že rozsudkem stanovený rozsah je široký. Dle Ústavního soudu jde naopak o rozsah styku
    i při výlučné péči standardní, a to rovněž s ohledem na společenský vývoj v posledních
    letech, podpořený i judikaturou Ústavního soudu poukazující na zásadu rovnoměrné péče
    rodičů (ve vztahu k výlučné péči již citovaný nález IV. ÚS 1921/17). Terminologie
    nicméně není nyní zásadní, účelem dalších odstavců je nastínit přístup, který by měly
    obecné soudy zohlednit při volbě mezi modely výlučné péče s širokým stykem
    (tj. situace, kdy nerezidentnímu rodiči dle soudů náleží „nadstandardní“ rozsah styku) a
    střídavou péčí.
    59. V judikatuře Ústavního soudu je obsažena teze, že v českém kontextu instituty péče
    o dítě a styk s dítětem mají v podstatě stejný obsah (např. nález ze dne 26. 7. 2016 sp. zn.
    I. ÚS 153/16, bod 17). To je dozajista pravda a v řadě ohledů zůstávají povinnosti rodičů
    shodné bez ohledu na model péče (srov. výše např. otázka rodičovské odpovědnosti).
    Také v praktické rovině zatímco u výlučné péče mohou obecné soudy určit
    nerezidentnímu rodiči styk s dítětem v rozsahu klidně rovnocenném s pečujícím rodičem,
    v případě střídavé péče naopak nemusí být časový rozsah péče automaticky shodný
    (nestejnoměrná střídavá péče). Obdobně se rozdíly mezi modely stírají při určování
    výživného. U výlučné péče je standardně stanovováno pouze nerezidentnímu rodiči,
    obecné soudy jsou nicméně povinny při určení jeho výše zohlednit rozsah styku (spojený
    s osobní péčí a náklady) dítěte s nerezidentním rodičem, tj. výživné se musí poměrově
    snižovat s prodlužující se délkou styku (srov. § 913 odst. 2 věta druhá občanského
    zákoníku, analogicky též nález ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1764/16, bod 28). Oproti
    tomu u střídavé péče není vyloučeno, že soud určí vzájemné výživné rodičů
    nerovnoměrně nejen s ohledem na jejich různě vysoké příjmy, ale přihlédne právě i
    k rozdílu v rozsahu péče u nestejnoměrné střídavé péče.
    60. Na základě uvedeného by se mohlo zdát, že je v podstatě jedno, jestli obecný soud
    zvolí například model výlučné péče s širokým stykem pro nerezidentního rodiče nebo
    střídavé (nestejnoměrné) péče. Podobnou logiku nicméně Ústavní soud musí odmítnout.
    Je nutné znovu připomenout, že pokud jsou naplněna shora diskutovaná kritéria, což by
    v praxi rozhodnutí o širokém styku se značnou pravděpodobností naznačovalo (proč by
    jinak obecný soud nerezidentnímu rodiči stanovil samotným soudem zdůrazňovaný
    „nadstandard“?), dle ustálené judikatury Ústavního soudu je střídavá péče zpravidla
    preferovaným modelem. I pokud odhlédneme od toho, že formálně mezi modely péče
    rozlišuje zákon (který mimochodem pojem široký styk neobsahuje a není v něm tedy
    vymezen ani rozdíl mezi standardním stykem a širokým stykem), rovněž fakticky má
    střídavá péče své přednosti – i při stanoveném nestejném rozsahu péče zajišťuje
    rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší
    „oprávnění“ na dítě a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem.
    61. V praxi dané východisko znamená, že obecné soudy by neměly při posuzování změny
    péče i při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče (většinou
    matky) s určitým rozšířením styku druhého rodiče (většinou otce), ale v souladu
    s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče (obecně analogicky
    již nález ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03). Tím samozřejmě není vyloučeno, aby
    obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných
    kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým
    stykem pro druhého rodiče. Jedná se ale poté o výjimku a obecný soud je povinen
    v takových situacích podat přesvědčivé důvody pro svůj postup a zároveň předestřít,
    za jakých podmínek a kdy by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě
    realizovatelná, ideálně rovněž při stanovení konkrétních opatření, které by takové změně
    napomohly dosáhnout.

    Náročnost střídavé péče

    56. Odvolací soud považoval za překážku střídavé péče i celkovou náročnost tohoto
    uspořádání, které má obecně pro nezletilé za náročnější než model společné či výlučné
    péče. Za hlavní důvod v tomto směru považuje nutnost nezletilého „neustále se stěhovat
    od jednoho rodiče k druhému, což představuje závažný zásah do jeho potřeby stabilního
    výchovného prostředí“. Odvozuje z toho, že střídavá péče je vhodná pouze pro děti řádně
    se vyvíjející, dostatečně psychicky odolné, netrpící žádným závažným problémem.
    57. Z odůvodnění je patrné, že zmíněné hodnocení střídavé péče ze strany krajského
    soudu odráží především jeho subjektivní preference, není podloženo žádnými důkazy
    nebo zdroji. Ústavní soud uznává, že mezi odborníky nepanuje o (ne)prospěšnosti
    střídavé péče shoda, byť výsledky výzkumů ze zahraničí (včetně metastudií) se většinově
    kloní k tomu, že za dobře nastavených podmínek je střídavá péče pro nezletilé
    po rozchodu rodičů model nejvhodnější (přehledně ke stavu světového výzkumu a
    zhodnocení celkové situace v České republice srov. rozhovor se sociologem Petrem
    Fučíkem, Střídavá péče nedělá z dětí nešťastné batůžkáře, 29. 7. 2020, dostupné
    na https://1url.cz/HK6UO). Ať je již ale obecný postoj odvolacího soudu ke střídavé péči
    jakýkoliv, problematická byla zejména jeho konkrétní aplikace na přezkoumávaný
    případ. Krajský soud zdůrazňuje negativní dopady neustálého stěhování dítěte od jednoho
    rodiče k druhému. Opomenul však, že dle rozsahu styku stanoveného nalézacím soudem
    se nezletilý M. přesouvá mezi matkou a otcem čtyřikrát za 14 dnů, zatímco při
    „standardním“ rozsahu střídavé péče týden/týden by frekvence střídání byla poloviční.
    Pokud pak upozorňuje na vhodnost střídavé péče výhradně pro děti s určitými (byť
    v podstatě velmi vágními) předpoklady, vůbec nevysvětlil, v čem dané předpoklady
    nezletilý M. nenaplňuje (srov. také výše otázku jeho údajné špatné adaptace). Aplikace
    kritéria náročnosti střídavé péče odvolacím soudem tak trpí jak nepřezkoumatelností, tak
    je rovněž v extrémním rozporu s v řízení zjištěnými skutečnostmi.

    Nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm matky a otce

    54. Krajský soud vnímal jako „okolnost do jisté míry hovořící proti střídavé péči“ i
    vzdálenost mezi bydlištěm otce a bydlištěm matky, potažmo mateřskou školou, kterou
    nezletilý M. navštěvuje a kam by otec musel syna odvážet a přivážet.
    55. Otec bydlí v T. u O., matka v H., kde dochází nezletilý též do školky. Vzdálenost
    mezi oběma místy po silnici je 35 km, dojezdová doba pak dle dopravní situace mezi 30-
    40 minutami (přes Š., kde otec i matka pracují). Judikatura Ústavního soudu již rámcově
    vymezila vzdálenosti mezi bydlišti rodičů, které mohou bránit střídavé péči, k tomu
    nicméně vždy dodává, že je třeba především zkoumat vliv přesunů na dítě (shrnutí viz
    nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20, bod 27). Citovaná vzdálenost se zaprvé
    ani neblíží limitům, které byly v judikatuře brány za nepřekonatelné, zadruhé ve spisu
    nejsou žádné náznaky toho, že by dosavadní dojíždění mělo na nezletilého M. negativní
    dopad. Hodnocení kritéria vzdálenosti odvolacím soudem je tak opět v extrémním
    rozporu se zjištěnými skutečnostmi.

    Pracovní vytížení otce

    50. Matka vysoké pracovní vytížení otce konstantně vnímá jako překážku střídavé péče,
    otec to odmítá. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že daná skutečnost již
    střídavé péči nebrání, neboť stěžovatel dodal potvrzení od zaměstnavatelů, že je schopen
    se s nimi domluvit na dostatečně flexibilní pracovní době umožňující plnohodnotnou péči
    o syna. Odvolací soud naopak prvek pracovního vytížení za překážku nadále považoval
    a dodal: „Nelze si představit, že by tyto úlevy mohly být takového rozsahu, že by umožnily
    otci plnohodnotnou péči o nezletilého bez nutnosti zapojit do ní ve významném rozsahu
    blízké osoby otce.“
    51. Postup krajského soudu je rozporný. V obecné rovině sice skutkové závěry nalézacího
    soudu přijal (srov. bod 17 rozsudku), ale otázku pracovní vytíženosti otce vyhodnotil
    opačně. Není přitom zřejmé, o co svůj závěr opřel, dle odůvodnění se zdá, že pouze
    o vlastní představu. Navíc úvahu svévolně posunul: zaměstnavatelé stěžovatele netvrdili,
    že by mu poskytli v práci „úlevy“ (to by bylo vskutku málo pochopitelné), ale že jsou
    schopni mu pracovní dobu přizpůsobit péči o syna (např. rozvržením směn), což je něco
    jiného. Hodnocení prvku pracovního vytížení otce odvolacím soudem je tak v extrémním
    rozporu s provedenými důkazy.
    52. Argumentace odvolacího soudu je ovšem nepřijatelná též v obecné rovině.
    Podle judikatury Ústavního soudu pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako
    faktor při rozhodování o péči (srov. nález I. ÚS 2482/13, bod 30). Ačkoliv podrobnější
    vodítka v tomto směru v judikatuře Ústavního soudu chybí, není pochyb o tom, že pokud
    již nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit
    překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se
    o dítě v delších časových úsecích (typicky voják na zahraniční misi, řidič kamiónu
    s dlouhodobými cestami do zahraničí atd.). Standardní pracovní poměr dle zákoníku
    práce, byť by byl i z různých hledisek náročný (zde vedoucí lékař), k takovým výjimkám
    nepatří, a to ani pokud má stěžovatel další (velmi nízké) úvazky mimo hlavní pracovní
    poměr. Opak by znamenal v podstatě diskriminaci na základě zaměstnání. Osoby
    v náročných profesích by byly znevýhodněny oproti „běžným“ zaměstnáním. Rodič by
    byl vedle toho postaven před tíživé dilema – buď si pracovní pozici ponechat a střídavé
    péče se vzdát, nebo své náročné zaměstnání změnit na takové, které by soudu připadalo
    jako méně zatěžující. To by ale mimochodem většinou vyústilo ve snížení platu
    (při podnikání zisku) a následně tedy i požadavku na snížení výživného, což by mohlo
    iniciovat další konflikt s druhým rodičem ohledně potenciality výdělku (srov. § 913 odst.
    2 věta první občanského zákoníku).
    53. Rovněž nepřípustné je nesouhlasné poukazování odvolacího soudu na možnost, že by
    se do péče o nezletilého M. mohly zapojit otci blízké osoby. Ústavní soud má za to, že i
    když je primární díl odpovědnosti za realizaci péče o nezletilého na rodiči, zapojení osob
    blízkých rodiči (pokud jde o příbuzné, tak zpravidla blízkých i dítěti…) do péče patří
    k běžným jevům v životě kteréhokoliv dítěte a může mu být naopak z mnoha důvodů
    prospěšné. Opět se nejedná o argument proti střídavé péči (je tomu právě naopak, srov. –
    jakkoliv aktuálně již v podstatě obsoletní – § 885 občanského zákoníku). Především ale
    odvolací soud opět nijak neodůvodnil, na základě jakých důkazů se obával nemožnosti
    „plnohodnotné péče“ o M. otcem bez nutnosti zapojení otci blízkých osob. Jednostrannost
    hodnocení důkazů v tomto směru mimochodem dokládá, že obdobnou námitku nepoužil
    ve vztahu k vedlejší účastnici, žijící přitom se synem v jedné domácnosti se svou matkou,
    která se jistě (a zcela logicky) do péče o nezletilého M. rovněž zapojuje.

Napsat komentář

D-FENS © 2017