Názorový článek na konzervativním serveru Echo 24 upozornil na zajímavý a potenciálně přelomový případ. Pan L.M. byl trestně stíhán za údajné vydírání spočívající v tom, že se na ředitelce školky dožadoval odstranění „propagandy multi-kulti”, jinak vše medializuje. Oprávněnost trestního stíhání za údajné „vydírání” přitom potvrdil i Ústavní Soud, k němuž se pan L.M. odvolal pro zjevné bezpráví spáchané krajským státním zastupitelstvím – a tím se z toho stal problém pro všechny občany.
Ale byl pan L.M. skutečně odsouzen v politickém procesu, který by vahou judikátu ÚS postavil na piedestal „neotřesitelné vedoucí postavení multi-kulti světového názoru” – nebo se prostě stal obětí „gumových” zákonů a procesních chyb využitých státním zástupcem na maximum? Zákonů a chyb, jejichž obětí se může stát úplně kdokoli, ať už kritizuje multikulturalismus nebo cokoli a kohokoli jiného?
Celá kauza se začala psát roku 2017. Pan L.M. si všiml že ve školce, do níž dochází jeho dítě, se mezi hračkami nachází i panenka s černou barvou pleti – a to se mu hrubě nelíbilo.
Nikoli však proto, že by byl rasista – ve výpovědi před PČR do protokolu výslovně uvedl, že chtěl chránit své děti před „tou situací, která nám je předkládána politiky, médii, kdy jsou potlačovány křesťanské hodnoty v zájmu větší ochrany práv menšin.”
Řada lidí totiž spíše instinktivně či srovnáním s neblahými zkušenostmi z „reálného socialismu” vnímá, že Západu se k nám valí eskalující kulturní válka, kdy se jedna strana všemožně snaží po komunisticku totalitářsky „převychovávat” tu druhou k těm „jediným správným názorům” a neváhá cílit i na děti; kupříkladu film Zootopia od Disneyho byl plný explicitních progresivně-levicových pouček, jako např. že „jen černoch může jinému černochovi říkat nigga, kdežto když totéž udělá kdokoli jiný, je to rasismus” – akorát namísto „černochů”, „nigga” a „rasismus” to dětem nahradili za „králíky”, „k sežrání” resp. „druhismus”.
V takovém prostředí se lidé snadno stanou paranoidními a, čtouce mezi řádky, automaticky hodnotí jakoukoli anomálii, která se shoduje s narativem „převychovávačů”, jako pokus o ideologickou indoktrinaci, na kterou pak pochopitelně reagují podrážděně. Ale zpět k věci.
Pan L.M., rozhořčený tím, co viděl jako ideologickou indoktrinaci svých dětí ve školce, nelenil a poslal z „anonymní” adresy ředitelce školy e-mail tohoto znění:
Dobrý den
Nedávno jsem byl ve školce a všiml jsem si že zde máte hrčku (miminko které nemá přirozenou středoevropskou barvu). Jsme v české republice a jsme bílý. Nehodlám tento nechutný způsob propagandy multi-kulti v žádném případě tolerovat!! A nebudu tolerovat vymývání mozků dětí už ve školce!! Jestli máte potřebu propagovat multi-kulti tak se můžete jet seberealizovat na západ, tam se na vás ty zločinci už těší!! Pokud tuto skutečnost neprodleně nenapravíte zveřejním fotky na sociální sítě a udělám vám velice nelichotivou reklamu. Berte to jako první a poslední přátelské upozornění. Situaci si osobně zkontroluji. Děti jsou moje největší bohatství a proto ho budu chránit za každou cenu.
S pozdravem Rodič
Tím se dala do pohybu státní mašinérie: na pana L.M. (incognito) bylo podáno trestní oznámení.
Problém I.: t.č. „vydírání” může být úplně všechno
OČTŘ promptně vystopovaly, že dotčený mail odeslal pan L.M. ze svého pracovního počítače, a Policie si jej předvolala a sdělila mu obvinění: prý trestný čin vydírání dle §175 Tr.Z.
Zákon v tomto ohledu praví:
(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem.
Je zcela očividné (ač soudruh prokurátor dovozuje jinak), že pan L.M. nevyhrožoval násilím. Zbývá tedy pouze pohrůžka „jinou těžkou újmou” – a tady je poměrně zásadní právní oříšek.
Taková „jiná těžká újma” totiž vyžaduje, že „musí jít o jednání neoprávněné a pachatel musí nutit poškozeného, aby něco konal, opominul nebo trpěl”. To je v naprostém souladu se spravedlností: nutit nějakého podnikatele vyhovět mafiánskému kápovi pod pohrůžkou, že jinak nalezne v posteli hlavu svého koně, je nelegální protože je nelegální stínat cizím koním hlavy a pokládat je do cizích postelí. Oproti tomu, jak excelentně konstatuje Jan Vučka na Echo24,
Kdyby mně někdo řekl „přestaň psát právní komentáře, nebo ti je krutě veřejně zkritizuji“, pak bych byl za pěkného hlupáka, kdybych kvůli tomu hned běžel na policii. Je mým právem psát komentáře a je právem kritiků je kritizovat. Oni mi to nemohou zakázat a já to nemohu zakázat jim; ani si nemohu stěžovat, že mi kritikou hrozí. To je součást mé svobody a jejich svobody.
Jenže je zde háček. Soudy totiž opakovaně narážely na vydírání, kdy jedna pachatel znal nějaké „kompro” na poškozeného a vydíral jej, že pokud mu nebude po vůli, toto „kompro” předá Policii. Oznámit Policii trestný čin či přestupek přitom není „neoprávněné jednání” – leč jak konstatuje judikatura:
- „I kdyby byl obviněný přesvědčen o správnosti a důvodnosti oznámení policii tvrzeného jednání poškozené, nemůže být toto jednání prostředkem k tomu, aby na poškozené vynucoval, aby něco konala, opominula nebo trpěla”
- „Pohrůžka jiné těžké újmy … musí být neoprávněná, přičemž znak neoprávněnosti je dán i tehdy, když pachatel užije k nátlaku prostředku sice dovoleného, avšak nikoli dovoleného ve vztahu k jím sledovanému účelu.”
- „v pohrůžce jiné těžké újmy … Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví … může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.”
Poučení první: pokud Státní zástupce chce, může jako trestný čin vydírání označit jakýkoli kauzální výrok v duchu „když ty X, tak já Y” – bez ohledu na oprávněnost požadavku a oprávněnost předvídaného jednání. Záleží jen, zda státní zástupce chce.
Aby byl pan L.M. takříkajíc „z obliga”, byl by musel svůj požadavek formulovat „diplomatičtinou” („Přátelsky vás žádám o okamžitou nápravu…”) vyšperkovanou s advokátem. A mluvě o advokátech, dostáváme se ke druhému neuvěřitelnému problému.
Problém II.: když zmršíte svůj proces, ani Ústavní soud vás nezachrání
Případ pana L.M. se vůbec nedostal k nezávislému soudu, který by třeba takový kreativní a extenzivní výklad skutkové podstaty „vydírání kritikou” shodil. Pan L.M. se totiž hned u výslechu na Policii přiznal v plném rozsahu. Poté mu Orgány činné v trestním řízení nabídly zdánlivě výhodné podmíněné zastavení trestního řízení (§ 307 Tr.ř.) a narovnání (§ 309 Tr.ř.), což je něco jako podmínka akorát že bez zápisu do trestního rejstříku a v případě jejího porušení se neaktivuje trest, ale pouze pokračuje pozastavené trestní řízení, které může skončit i vítězstvím obviněného. Pan L.M. s cílem zbavit se problémů a vyhnout se strašlivé hrozbě vězení na 4 roky nepodmíněně přistoupil na hru OČTŘ, přiznal se v plném rozsahu a se vším souhlasil – jak s podmíněným zastavením tr.ř., tak s narovnáním omluvou.
Později, když už mu pak na krk nedýchali policisté, se pan L.M. poradil s advokátem a pochopitelně mu došlo, že výhrůžka 4 lety věznice byla vskutku jen výhrůžkou, protože tak zvrácené obvinění přeci snad nemůže obstát. Zcela tedy změnil názor a konečně se začal bránit – deset minut po půlnoci:
podal prostřednictvím svého obhájce u okresního státního zastupitelství návrh na zastavení svého trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu, že skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem a není důvod pro postoupení věci.
V návrhu uvedl, že je přesvědčen o nedůvodnosti svého trestního stíhání, neboť jednání, pro které je stíhán, nenaplňuje znaky trestného činu. Odkázal na § 12 odst. 2 trestního zákoníku s tím, že jeho jednání nevykazuje společenskou škodlivost, a uvedl, že zároveň nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání, a to kvůli absenci pohrůžky jiné těžké újmy.
Státní zástupce okresního státního zastupitelství návrhu nevyhověl a naopak pokračoval v uložení podmíněného zastavení trestního řízení.
Proti tomu pan L.M. podal stížnost ke Krajskému státnímu zastupitelství, kde zopakoval svou argumentaci o neodůvodněnosti svého trestního stíhání. Krajské státní zastupitelství „podrželo” své kolegy z Okresního státní zastupitelství a „plně se ztotožnilo” s jeho závěry, takže stížnost zamítlo. Jenže to nebylo celé.
V této stížnosti byla totiž poslední možnost, kdy mohl pan L.M. odvolat své doznání z výslechu – leč neučinil tak. Společně se svým advokátem se totiž mylně domnívali, že argumentace nedůvodností trestního stíhání ono podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání ruší jaksi automaticky – leč není tomu tak.
A tak se stalo, že pan L.M. promrhal veškeré příležitosti napravit své doznání od výslechu – a když se pak odvolal k Ústavnímu soudu, ten jej odpálkoval suchým konstatováním, že
Ústavní soud se však nemohl fakticky touto námitkou meritorně zabývat, neboť stěžovatel tuto námitku neuplatnil v jediném opravném prostředku (…) Pokud stěžovatel tuto zásadní námitku v řízení neuplatnil, nemůže Ústavní soud příslušnému orgánu vytknout, že se s ní vypořádal ústavně nekonformním způsobem. Napadená rozhodnutí tak v tomto směru obstojí.
Poučení druhé: s Policií se nemluví. Nebo se jí alespoň nepřiznává. Nebo se alespoň správně podají odvolání a stížnosti. Ale když úplně všechno uděláte takticky i procedurálně špatně, odvolání k Ústavnímu Soudu to už opravdu nezachrání. Nedivte se. A v politicky motivovaných procesech, kde se dá ohýbání a zneužívání práva čekat, to platí tuplem.
Navíc je tu ještě větší problém. V roce 1939 bylo v USA podáno trestní oznámení v rámci nové, účelové a těžce protiústavní legislativy NFA. Obžalovaný byl naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně v právu, odvolal se k Nejvyššímu soudu a kdyby tam přednesl své argumenty, celý zákon NFA by musel být zrušen jako protiústavní. Jenže obžalovaný namísto toho zmizel a jeho advokát se nedostavil k projednávání před NS – díky čemuž paradoxně došlo k tomu, že jednoznačně protiústavní zákon byl zabetonován napořád americkým ústavním soudem prostě proto, že někdo případ poslal k NS ale pak se na to vykašlal a přenechal tím účelové argumentaci státního zástupce bojiště k demagogii. Pan L.M. spáchal svým zmatečným procesním postupem prakticky totéž, jak uvidíme dále.
Problém III.: perverzní argumentace SZ byla potvrzena Ústavním soudem
Jedna věc je extenzivní výklad skutkové podstaty trestného činu státním zástupcem.
Druhá věc jsou procedurální chyby.
A třetí a úplně rozdílná věc jsou argumenty státních zastupitelství v tomto případě, které jsou vysloveně perverzní a překrucují právo bez jakékoli opory v zákoně.
Začněme okresním SZ. To argumentovalo, že „stupeň škodlivosti stěžovatelova jednání je poměrně vysoký vzhledem k jeho příčině” – to už zavání stíháním ideozločinu kritiky multikulturalismu.
Dále jako jako přitěžující okolnost uvádí použití „anonymní e-mailové schránky” (přičemž kdyby byl mail skutečně anonymní, tzn. šifrovaný nespolupracující s OČTŘ nebo nelogující IP adresy, pana L.M. by nikdy ani nepředvolali) – což je šílené. Dále ze shrnutí v rozsudku ÚS plyne, že SZ vykonstruovalo jakési nepravdivé obvinění ohledně údajných „fotek dětí”, které však nemělo žádnou oporu ve spisu – jednalo se tedy o naprostý výmysl (toto posléze krajské SZ zrušilo). A dokonce nesprávně odkazovalo na zákon.
Hlavní těžiště argumentace okresního SZ však spočívalo v konstrukci, kterou ÚS předestírá takto:
„<okresní SZ> dále uvádí, že žijeme v době, kdy projev násilí není ničím neobvyklým, stále více bují ve společnosti rasismus a xenofobie a výjimkou nejsou násilné útoky s tímto pozadím. To má vést u adresátky dopisu nejen k pocitu ohrožení na její cti a dobré pověsti mateřské školy, ale i ke všeobecnému pocitu nekonkrétního nebezpečí hrozícího jí a svěřeným dětem. V tom spatřuje okresní státní zastupitelství naplnění znaku jiné těžké újmy ve smyslu § 175 trestního zákoníku a odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1320/2015.”
Odkazované usnesení NS, 8 Tdo 1320/2015, přitom hovoří o „jiné těžké újmě” takto:
Zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (k tomu srov. rozhodnutí č. 25/2012 Sb. rozh. tr.). Podle konstantní judikatury pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1978, sp. zn. 7 Tz 33/78, uveřejněné pod č. 10/1979 Sb. rozh. tr.). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného.
Porovnejme si to s obviněními, se kterými se vytasila Státní Zastupitelství.
Pokud by pan L.M. naplnil svou „výhrůžku” a na sociální sítě zveřejnil fotku „černé panenky” společně s „nelichotivou reklamou” na školku, prý tím hrozil ředitelce školky způsobit:
- ohrožení ředitelky na cti – ale copak je propagace multi-kulturalismu nečestná, bezectná, ostudná věc?
- ohrožení dobré pověsti mateřské školky – ale pokud může prokázání objektivně existující skutečnosti ohrozit něčí pověst, opravdu může být jednání požadující nápravu stavu považováno za „nedovolené ve vztahu ke sledovanému účelu“?
- všeobecný pocit nekonkrétního ohrožení hrozícího ředitelce a svěřeným dětem
Právě třetí a poslední bod je vysloveně zvráceným konstruktem převracejícím veškeré principy práva naruby. Soudruh prokurátor zde vytvořil řetězový konstrukt výmyslů: někdo hrozí veřejně kritizovat objektivní skutečnost, kterou považuje za propagandu multi-kulti ideologie.
Protože „ve společnosti bují rasismus a xenofobie”, samozřejmě subjektivně a s neměřitelnou kauzalitou, samotné obvinění z propagandy multi-kulti by hypoteticky mohlo někoho úplně jiného vést k tomu, aby se stal hypotetickým nebezpečím – neznámo ovšem jakým -, kterého by se ředitelka hypoteticky mohla bát, a dokonce by hypoteticky mohlo hrozit jakési nespecifikované nebezpečí i dětem, no považte! Není snad nutné chránit děti?!
S takovýmto perverzním hypotetizováním by šlo analogicky „logicky dokázat řetězcem následků”, že příšerná práce okresního státního zastupitelství vyvolá občanskou nestabilitu, která povede k hypotetickému nekonkrétnímu nebezpečí všeobecně hrozící celosvětové jaderné války. A dokažte opak!
Co na to krajské státní zastupitelství? Nejenže tuto právní perverzi podrželo, dokonce ji ještě vyšperkovalo. Přidalo jako přitěžující okolnost, že
„e-mail byl poslán anonymně ředitelce mateřské školy, která odpovídá … i za hodnocení mateřské školky ze strany nadřízených orgánů a veřejnosti (stěžovatel jí hrozil ‚velmi nelichotivou reklamou‘).”
Tzn. protože by zveřejnění pravdy o školce mohlo vyvolat negativní reakci, hrozit zveřejněním pravdy je zločin.
Ale to je ještě pořád celkem nic proti zlatému hřebu. Totiž, judikatura Nejvyššího Soudu, na kterou se v této kauze odkazovala státní zastupitelství, jasně uvádí, že aby výhrůžka „jinou těžkou újmou” objektivně existovala: „napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat„.
Ale potom přišel na řadu Ústavní soud a poté, co shodil odvolání pana L.M. na jeho formálně zcela nedostatečných stížnostech, ještě jen tak mimochodem napsal do rozsudku toto:
„dle skutkových zjištění mohla poškozená nabýt důvodnou obavu z vážného ohrožení jejích práv. Že se tak dle její výpovědi nestalo, je z hlediska formální kvalifikace stěžovatelova jednání irelevantní.”
Tedy: podle ustálené judikatury i selského rozumu a přirozeného práva se žádný trestný čin nestal, protože ředitelka oficiálně vypověděla, že nevnímala žádnou důvodnou obavu.
Ústavní soud ovšem usoudil, že v tomto případě si s předchozí judikaturou i přirozeným právem vytřeme pozadí, protože budeme hrát na hypotetické „co by kdyby“: ano, nikdo sice obavu nevnímal, ale hypoteticky by mohl, takže je to stejné jako by ji reálně vnímal a hotovo.
Pod tímto vysloveně zvrhlým bezprávním konstruktem je podepsán soudruh profesor JUDr. Jan Musil, nepřekvapivě v letech 1960 až 69 člen KSČ, bývalý rektor Policejní akademie a přednášející na slavných plzeňských právech. Na ústavního soudce jej jmenoval nejprve Klaus a posléze Zeman. Zeman o soudruhu Musilovi uvedl toto:
„Je to člověk, který svým hlasováním prokázal odvahu v řadě sporných záležitostí, nebyl to ten, kdo se automaticky připojuje k hlavnímu proudu, což je samozřejmě vždy pohodlnější, a dokázal své stanovisko vždy logicky argumentovat.”
Zeman má úplnou pravdu, JUDr. Musil skutečně v řadě sporných záležitostí nejde s proudem – ani s judikaturou, ani se selským rozumem, natož s Ústavou. To je vidět i jiném politickém procesu, ve kterém se protiústavní soudce Musil vyznamenal: v „kauze growshopy”, kdy Policie naprosto protiprávně a protiústavně zabavila majetek firem prodávajících zcela legální vybavení pro pěstování rostlin ve sklenících na základě presumpce viny, že by hypoteticky mohly být v budoucnu neznámo kým zneužity k pěstování marihuany a tudíž jsou paušálně a plošně nelegální – ač to nemělo žádnou oporu v zákoně a ačkoli Ministerstvo Vnitra legálně prodávalo ty samé produkty, za které growshopy PČR obvinila z trestného činu. Vidíte ten myšlenkový vzorec?
Ale dosti k Musilovi. Hádejte, jaké okresní a státní zastupitelství takto brutálně argumentovalo proti obviněnému L.M.? No ano, uhodli jste, jde o Plzeň.
Dejte si to dohromady s brutálními zneužíváními pravomoci plzeňskými policisty, neustálými skandály v řadách tamních OČTŘ i právníků, „plzeňskými právy” i soudruhem Musilem který tam učí, a musí to ve vás vyvolat naprosto jednoznačný dojem.
Poučení třetí: v Plzeňském kraji asi neexistuje žádný právní stát, žádná Ústava ČR ani žádná spravedlnost a OČTŘ i soudy si tam dělají cokoli se jim zatraceně zachce.
Čest práci plzeňských soudruhů!
(Disclaimer: tento článek ležel 2 roky rozpracovaný „v šuplíku“ a narychlo jsem jej vytáhl kvůli podivování se kolegy Challengera, co všechno se dneska dá stíhat jako údajné „vydírání“. Mohou v něm být drobné nekonsistence a chybky.)
(192x známkováno, průměr: 1,19 z 5)