Pravda vítězí. Fakt? A kdy? A hlavně: čí?

Za pravdu je různá sazba – jednou pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zlomí vaz. (Karel Havlíček Borovský)

Příběh hesla z prezidentské standarty

Heslo „Pravda vítězí“ se z popudu T. G. Masaryka objevilo na prezidentské vlajce neboli „standartě” dne 30. března 1920. Standarta byla sice neoficiálně používána TGM už od vzniku republiky, ale až v roce 1920 byla finalizována její podoba a vešla do zákona č. 252/1920 Sb. o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti. Heslo samotné prokazatelně používal už husitský král Jiří z Poděbrad, ale protože prezidenti ani prezidentské standarty koncem 15. století ještě neexistovaly, dal jej kališnický arcibiskup Jan Rokycana alespoň vyvést zlatými písmeny spolu s kalichem a sochou Jiříka na průčelí Týnského chrámu. Nápis tam vydržel až do 17. ledna 1623, kdy nápis, kalich i sochu nechal snést a roztavit pobělohorský katolický kněz Jan Ctibor Kotva z Freifelsu. Později jej nahradili Pannou Marií, jak praví Wikipedie [1].

O pouhých 19 let později toto ctnostné heslo nevydrželo nápor nacistické diktatury a hned po vzniku Protektorátu Čechy a Morava bylo z prezidentské standarty odstraněno. Protože a poněvadž už dva a půl tisíce let platí citát dramatika Aischyla z Atén: „První obětí války je pravda.“ Pravda v době okupace rozhodně nevítězila a nacistům budiž ke cti alespoň to, že tuto skutečnost ani nijak neskrývali.

S koncem protektorátu se heslo Pravda vítězí na prezidentskou standartu vrátilo a s drobnými vizuálními obměnami jej tam najdeme dodnes. Lid český vždy tajně doufal, že všichni hradní pánové, ať už je dle dnešního výkladu dějin považujeme za diktátory, demokraty či nástroje cizích mocností, budou mít toto heslo na paměti. A ideálně nejen ti co sedí na hradě, ale i ti pohůnci v podhradí.

Tři předpoklady k hledání pravdy a jejich vývoj v letech 1918 – 1989

Ať už je u moci režim jakýkoliv, hledání a nalézání pravdy je podle mého názoru nikdy nekončící proces, který, aby vůbec mohl ve společnosti probíhat, musí k tomu mít splněny tři předpoklady:

Svobodný přístup k informacím
Svobodu projevu, (která ovšem trvá i po projevu)
Mechanismy, které nejenže zakazují cenzuru, ale všechny její projevy aktivně potírají.

Bez těchto nutných předpokladů nelze pravdu ani hledat, ani nalézat, natožpak se domnívat, že by i přes to všechno pravda tak nějak sama od sebe zvítězila.

Pro mnohé bude překvapivé, že tyto předpoklady nebyly splněny ani za Masarykovy první republiky, kterou mnozí považují za vzor demokracie i pro dnešní dobu. Ústava z 29. února 1920 v § 113 sice zajišťovala svobodu tisku a zakazovala cenzuru [2], nicméně hned následný zákon o mimořádných opatřeních 300/1920 Sb. z 14. dubna 1920 stanovil výjimky po dobu války nebo občanských nepokojů – viz [3]. Za jeho porušování hrozily vysoké pokuty až deset tisíc tehdejších korun, což byla polovina ceny menšího automobilu. Zejména novináři se proti tomuto zákonu bouřili, ale bez úspěchu, jak uvádí Vlastimil Vondruška ve své knize O svobodě myšlení [4] na str. 207. Přesto se mnohým dařilo kličkovat mezi pastmi tohoto zákona zleva i zprava, například Osvobozené divadlo si s kritikou německého nacismu užilo své ještě dávno před Mnichovem.

Situaci za protektorátu pak nemá z pohledu svobody slova ani cenu rozebírat, byli jsme tehdy doopravdy ve válce a doopravdy okupováni jinou mocností. Nesouhlas se často trestal smrtí, zvláště pak po atentátu na říšského protektora Heydricha.

Pominu-li období 1945 – 1948, kdy už se na prvorepublikový vývoj navázat nepodařilo a moc postupně převzali komunisté, byla v socialistické ústavě svoboda slova sice formálně zaručena, ale fungovalo to podle dobového vtipu: Víte, jaký je rozdíl ve svobodě projevu mezi Východem a Západem? Žádný, ale na Západě svoboda trvá i po projevu.

Článek č. 28 ústavy ČSSR z července 1960 k tomu říkal:

(1) V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku. Těchto svobod občané užívají jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého tvůrčího úsilí, tak k uplatňování své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země. K témuž cíli se zaručuje svoboda shromažďovací a svoboda pouličních průvodů a manifestací.

(2) Tyto svobody jsou zajištěny tím, že se pracujícím a jejich organizacím dávají k dispozici vydavatelství a tiskové podniky, veřejné budovy, sály, prostranství, jakož i rozhlas, televize a jiné prostředky.

Pokud tedy váš projev nebyl v souladu se zájmy pracujícího lidu, mohla u vás následně zastavit černá Volha se dvěma nesmlouvavými pány, kteří měli celý arzenál prostředků k tomu, aby vás opět uvedli do souladu s pracujícím lidem.

Pilně se též rozjela cenzura tisku, rozhlasu a později i televize, která byla právně podchycena Zákonem o vydávání časopisů 184/1950 Sb. a zákony souvisejícími. Hlavním cenzurním nástrojem se pak stal Úřad státního tiskového dohledu zřízený v dubnu 1953.

Dobře namazaná cenzurní mašina se nakrátko zastavila jen v období Pražského jara, kdy byl 4. března 1968 usnesením UV KSČ novelizován tiskový zákon přijatý v roce 1966. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a po podpisu tzv. „moskevského protokolu“ 26. 8. 1968 se však Dubčekova vláda zavázala opět převzít kontrolu nad sdělovacími prostředky a za pouhé 4 dny se tak i stalo [5].

O tom, že by nám jako národu velmi pomohlo zbavit se iluzí o Pražském jaru, abychom mohli tuhle kapitolu jednou provždy střízlivě vyhodnotit, uzavřít a začít si budovat jasnou pozici na mapě Evropy, o tom snad napíšu někdy příště.

Západu se v 70. a především v 80. letech podařilo Východní blok ekonomicky i vojensky vyčerpat natolik, že po smrti Leonida Brežněva v listopadu 1982 se systém začal postupně rozkládat zevnitř. Změna kurzu nastolená Gorbačovovou perestrojkou a glasností jen odkryla vady reálného socialismu a ukázala je světu v plné nahotě. Byť je Gorbi mnohými považován za hrobníka Východního bloku, myslím, že tento model socialismu by se časem zhroutil i bez perestrojky, jen o něco později a pravděpodobně i krutějším způsobem.

Co je však z toho velmi aktuální pro dnešek, je fakt, že pokud stát není schopen zajistit fungující hospodářství a obyvatelstvu přijatelnou životní úroveň srovnatelnou s okolními zeměmi, je dříve či později odsouzen k zániku. Polské demonstrace vyvolané prudkým zdražením potravin v prosinci 1970 za sebou zanechaly 44 mrtvých a přes tisícovku zraněných, o třech tisících zatčených ani nemluvě. To už se dnes přece nemůže stát, že pane Fialo? Ne – nemůže, polská vláda tehdy demonstrace potlačila s použitím 27 000 vojáků a 550 tanků no a všechny provozuschopné tanky naší armády jsou už dávno na Ukrajině. No to jsem si vážně oddechl.

Ale to bylo jen tak na okraj, vraťme se k tématu hledání pravdy, teď už v časech postkomunistických či demokratických.

90. léta a dál: opora v ústavě, dekonstrukce a atomizace pravdy

Pád komunismu ve východní Evropě následovaný dobou internetovou, kterou můžeme datovat přibližně od poloviny 90. letech 20. století, s sebou přinesla kromě nově definované svobody projevu, zakotvené v roce 1993 do Ústavy ČR a Listiny práv a svobod (zákony 1/1993 a 2/1993 Sb.), především velmi praktickou možnost, aby se mohl kdokoliv vyjadřovat k čemukoliv a plody své mentální aktivity vypouštět do veřejného prostoru.

Už nebylo třeba mít redakci, redaktory a šéfredaktory, psací stroje, sazeče, rotačky a kolportéry a v pozadí toho všeho někoho, kdo výrobu a distribuci novin zafinancuje, než se mu sejdou zpátky drobné z prodaných výtisků. Dnes k psaní blogu, který si mohou přečíst desetitisíce lidí, stačí počítač a připojení k internetu. Nebo chytrý telefon, co máte v kapse. A kdo nemá čas nebo schopnosti na psaní článků, tomu k projevu poslouží sociální sítě plné vzkazů, obrázků a krátkých videí. Amíci tomu říkají tweetování, já tomu říkám (s ohledem na obvyklou kvalitu obsahu) po česku hýkání.

Události už se jen zřídkakdy analyzují a diskutují, protože řečeno po ostravacki „bo neni čas“. Jedna stejně brzy nahradí druhou. Každý majitel chytrého telefonu s internetem si na informace, co se na něj hrnou, vytváří svůj názor, hněte si svoji ryze soukromou „pravdičku” a za pár vteřin si dokáže na webu obstarat dost argumentů, kterými zrovna tu svou pravdičku podpoří – „no koukni, tady to píšou“. Přemíra informací, které jen obtížně vstřebáváme, nás ovšem paradoxně obírá o schopnost vzájemné komunikace nutné pro skutečné hledání pravdy, jenž je a vždy bude procesem, nikoliv však stavem. Pravdě se lze analýzou informací a diskuzí jiných názorů přiblížit a lépe ji poznat, ale v žádném případě ji nelze „vlastnit”, byť se nás smečky factcheckerů a jiných moderních vymítačů ďábla snaží přesvědčit o opaku.

V přírodních vědách, jako je matematika, fyzika atd. sice existují teorie podložené důkazy, které se všeobecně přijímají za pravdivé. Ale i exaktní matematika je postavena na výchozích axiomech, na kterých se mezi sebou matematici dohodli. Platí Euklidovská geometrie? Bolzanova věta? Za určitých výchozích předpokladů ano. Změníte-li axiomy, dostanete úplně svět řídící se jinými pravidly. Pravda je tedy i zde založena na určitém společenském konsensu, byť šlo o konsens jen několika geniálních matematiků.

No a pak tu máme skoro osm miliard obyvatel zeměkoule s téměř šesti miliardami chytrých telefonů, přes které dnes už jede většina internetového provozu [6]. Každý z majitelů má díky internetu sice na všechno názor, ale o nějakých axiomech, pravidlech komunikace, a hlavně o nejpoužívanějších komunikačních klamech většinou nic netuší. Dá se jim tedy do hlavy natlouct kdejaká ptákovina, nebo i lež. Rychle, bezbolestně, prakticky v celosvětovém měřítku, a ještě ji nakonec budou srdnatě bránit. Co je k tomu potřeba? Cosi jako příběh, cizím slovem: narativ.

Kouzlo narativu

Dlouho jsem hledal co nejpřesnější překlad slova anglického slova narativ (tam psáno se dvěma „er”). Slovo u nás rychle zdomácnělo, protože dobrý narativ dokáže velké věci. Přivést vás na žádoucí myšlenku, změnit vaše chování, v masovém měřítku pak pohnout veřejným míněním tak, aby akceptovalo něco do té doby nemyslitelného. Cestu na Měsíc. Zrušení velkých státních zakázek. Zavedení státu do dluhové pasti. Ospravedlnit válku proti čemukoliv nebo komukoliv.

Dle mého tu správnou definici narativu netrefil ani Joža ve svém úderném článku [7] tady na D-FENSu. Narativ není ani dogma, ani tabu. Narativy se v porovnání s dogmaty mohou měnit dle potřeby a na rozdíl od tabu je naopak žádoucí, aby se o nich mluvilo – a to pokud možno všude a pořád. Aby narativ dobře fungoval, mívá tyto charakteristiky:

Je uměle vytvořený
Musí mít co největší uvěřitelnost pro co nejširší veřejnost
Uvěřitelnost narativu se nutně nemusí zakládat na míře jeho pravdivosti
Musí být stručně a jasně formulovaný, aby se mohl dobře šířit médii i mezi lidmi
Skrytou podstatou narativu je MANIPULACE

Když jsem si to uvědomil, přestala fungovat i má původní definice narativu jako příběhu. Ten se tvoří kolem narativu až sekundárně, jako doprovodná podpůrná legenda. Nakonec tedy vidím narativ jako: REKLAMNÍ HESLO. TITULEK DO NOVIN. Pár příkladů:

„Rozhodli jsme se letět na Měsíc v tomto desetiletí a vykonat další skutky ne proto, že jsou lehké, ale právě proto, že je to obtížné”.

„Získali jsme informaci, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení a nebude váhat je použít.”

„Stojíme na prahu světové epidemie, která může být horší než AIDS.”

„Člověk očkovaný proti koronaviru nemůže onemocnět nebo přenést nemoc na někoho dalšího.”

„Existuje důvodné podezření o zapojení ruských důstojníků do výbuchu ve Vrběticích”

„Válka na Ukrajině je ničím nevyvolanou agresí Putinova Ruska.”

„Válka na Ukrajině je důsledkem dlouholeté expanzivní politiky NATO po rozpadu Varšavské smlouvy”.

Ráčej si vybrat, laskavý čtenáři, narativů bylo stvořeno víc než dost. Ale je nanejvýš vhodné použít tu houbovitou věc mezi ušima, než některý z nich přijmete za svůj a začnete se podle něj chovat, či dokonce k tomu nabádat druhé. Kromě toho prvního jsou všechny výše uvedené příklady narativů společensky destruktivní nebo ospravedlňují zabíjení. A nezapomeňte přitom na základní antickou otázku: cui bono? (v čí prospěch?)

Narativy neškodné k vylepšování image tvůrců

Je celá řada narativů, na kterých neshledávám nic špatného. O některých lze dokonce říct, že přispěly k rozvoji lidského poznání. Třeba ten první výše uvedený od J. F. Kennedyho fakticky odstartoval závod o dobytí Měsíce a pomohl z mysli Američanů vymazat hořké porážky, které jim uštědřil Sovětský svaz ve formě prvního Sputniku a prvního člověka ve vesmíru – Jurije Gagarina.

Zajímavější je, jak Američané dokázali svých úspěchů využít. O programu Apollo bylo natočeno nejen pár celovečerních filmů, ale na dokumentárních kanálech typu Spektrum nebo National Geographic běželo v posledních letech hned několik dokumentárních sérií současně. Zvláště kolem 50. výročí přistání Apolla 11 bylo o tomto tématu řečeno “znovu a lépe” snad vše a raději hned několikrát z různých úhlů pohledu. A k tomu připočtěte články v novinách, doprovodné výstavy… Prostě pokud se Američanům něco podaří, dokáží z toho vykřesat dlouholetý pozitivní mediální účinek. A to i z medializace dílčích neúspěchů, jako byl v tomto případě tragický osud posádky Apolla 1 nebo havárie Niela Armstronga na simulátoru lunárního modulu, která neskončila další tragédií jen tak tak. Z chyb jsme se poučili a nakonec zvítězili.

A co na to Sověti? Tehdy nic moc a ani 30 let po rozpadu SSSR to v podání Ruska to není o mnoho lepší. Přitom rozhodně je o čem vyprávět: Koroljov, Sputnik, Gagarin, Leonov, Lunochody na Měsíci, které se staly předlohou roverů NASA pro Mars, dodnes nepřekonané Veněry na Venuši, dlouhodobé pobyty v kosmu řádově překonávající americké pokusy…

Gagarin se nepříliš povedeného celovečeráku Gagarin: Pěrvyj v kosmose dočkal ne dříve než 45 let po své smrti, až v roce 2013. Úrovně špičkové hollywoodské produkce ovšem dosáhly až následující filmy Vremja pěrvych (česky: Čas dobyvatelů, angl.: Spacewalker) z roku 2017 nebo film Saljut-7 o záchraně vesmírné stanice, která se vymkla kontrole, z téhož roku. Ale ruku na srdce: kolik lidí ví alespoň něco o současné ruské kinematografii? Kolik lidí tyto povedené filmy vidělo? Přitom hrdinného Toma Hankse z Apolla 13 viděli skoro všichni. Možná, že Rusové pořádně neumí marketing a distribuci, možná že taktika “bránění” všemu, co má původ v Ruské federaci byla aktivována o mnoho let dřív, než se o ní začalo veřejně mluvit v souvislosti s událostmi na Ukrajině.

Shrnu-li tuto podkapitolu, tak význam “bezpečných narativů“ vidím zejména v ovlivnění postojů veřejnosti v okamžiku, kdy vláda přistoupí k realizaci takového velkého projektu, jako bylo vyslání člověka k Měsíci. Někdo musel schválit dvoj- až trojnásobný rozpočet NASA a několik let ho udržovat, k čemuž musela nastat shoda v Kongresu a tichý souhlas veřejnosti. A sekundární význam narativu pak shledávám v propagačním využití výsledků projektu – my jsme ti úspěšní, ti správní, co společným úsilím dokážou velké věci. V případě projektu Apollo to Američané opakují světu přes 50 let a tento narativ stále uspokojivě funguje a přispívá k pozitivnímu obrazu USA ve světě.

Narativy nebezpečné až vražedné

Úspěchy v medicíně nebo v dobývání kosmu prodáte lidem celkem snadno. Zaplatí to přinejhorším mírně zvýšenými daněmi celkem rádi a ještě se budou nad svými hrdiny dmout pýchou. Ale jak se lidem a hlavně potřebnému množství poslanců prodá násilná změna režimu, vojenská humanitární operace, fakticky však: ZABÍJENÍ LIDÍ? Paradoxně ještě jednodušeji. Přes emoce. Kvalitní narativ musí v poslancích i v obyčejných lidech (kteří nakonec každou válku zaplatí, ať už svými daněmi nebo i životy) vyvolat nejistotu a strach.

Mistry v tomto oboru jsou opět USA. Do rukou se mi před časem dostala kniha švýcarského historika Daniele Gansera Nezákonné války [8], která mapuje vojenské operace NATO od 2. světové války až do doby vydání knihy v polovině roku 2016. S povděkem jsem kvitoval hutný styl autora s řadou odkazů na informační zdroje na konci každé z kapitol. Po vzniku OSN by se v souladu s Chartou OSN už na mezinárodní úrovni žádné války ani vojenské operace bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN vést neměly. Kolik jich USA nebo jejich spojenci z NATO za 70 poválečných let vedlo? Skoro dvě desítky. Kolik jich mělo mandát Rady bezpečnosti OSN? Jedna. JEDNA! Byla jí první Válka v Zálivu po napadení Kuvajtu Irákem. Všechny ostatní válečné narativy, které vedly k vojenským operacím v zahraničí byly vytvořeny na základě větší či menší lži a Charta OSN byla ignorována. V knize najdete jednotlivé narativy velmi podrobně zdokumentované.

Že přitom zahynuly miliony lidí, přitom země NATO na mezinárodní scéně nijak výrazně nepoškodilo. Američané sice mluví třeba o traumatu z války ve Vietnamu, ale nezdá se, že by to i přes vzedmutí mírového hnutí v USA vedlo k nějaké zásadní změně zahraničně-politické orientace této velmoci. Těch válek následovalo od 70. let ještě několik, nějakou z nich vedl každý prezident, snad až na Trumpa. A jeden z nich si (patrně za zdokonalování válečného umění) dokonce odnesl Nobelovu cenu míru – Barack Obama v roce 2009. Ale dost ironie.

Máslo na hlavě má samozřejmě i Sovětský svaz, třeba za potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956 a společně s většinou států Varšavské smlouvy pak za realizaci našeho národního traumatu – ukončení Pražského jara v roce 1968. Po přečtení několika knih na toto téma se však domnívám, že Pražské jaro mělo podobnou šanci na úspěch, jako hnutí hippies v USA – šanci sněhových koulí v pekle. Z mezinárodního pohledu tehdy nepřipadalo v úvahu, že by některý stát Varšavské smlouvy otočil kormidlem od kurzu nastaveného k budování reálného socialismu. Neprošla ani jeho verze s lidskou tváří. Jakkoliv tehdy velmi populární, ale politicky velmi naivní Dubček věřil v něco jiného.

Stejně tak se dnes žádnému členu NATO nejspíš nepodaří z NATO vystoupit a obnovit vojenskou neutralitu. A to jsou přitom v NATO tak antagonistické státy, jako Turecko s Řeckem. Pamatujete invazi Turků na Kypr v roce 1974? Vyřešilo NATO tuto roztržku vlastních členů za uplynulých skoro padesát let nějak smírně? Ne, přibyla jen další demarkační linie oddělující nepřátelské strany. Jako předtím v Koreji. A “důvodně se domnívám”, že podobná patová situace nevyhovující nikomu nakonec bude i osudem Ukrajiny. Bez ohledu na válečné narativy proudící z Kyjeva, od našich současných spojenců či z úst vládních činitelů.

Před časem jsem zde napsal [9], že válku na Ukrajině bude možno ukončit jen dohodou těch velmocí, které tuto válku fakticky vyvolaly. Dost jsem to za tuto teorii v diskuzi pod článkem schytal. Jasně, válku je možno ukončit i porážkou a kapitulací některé z válčících stran, podobně jako skončila 2. světová válka kapitulací zemí Osy. Zdá se vám ale totální destrukce Ukrajiny nebo Ruska, která by tomu musela přecházet, jako nejlepší možné řešení? Myslíte si, že by v případě výhledu na porážku Ruska nechala Čína všechno jen tak, s vědomím, že bude hned další na řadě? Porovnejte si velikost armád a vývoj vojenských rozpočtů v posledních letech, stačí i ta základní data, co jsou k dohledání na Wikipedii [10]. S překvapením zde zjistíte, že dnes pro mnohé “ďábelské” Rusko vynakládá na obranu méně než desetinu toho, co USA. Jen s ní už mnoho let nakládá mnohem, mnohem efektivněji.

Narativy popírané aneb s ďáblem a s teroristy se nediskutuje

Oni totiž Rusové a Číňané mají také svoje narativy, jen se tu o nich buď nemluví vůbec, nebo se na ně s vědomím morální převahy povýšeně plive. S teroristy, agresory a diktátory se přeci nemluví, řekli by mnozí hospodští válečníci. Vždyť už Ronald Reagan nazval Sovětský svaz říší zla!

Já si naopak myslím, že tato teatrální “nekomunikace” a pocit nadřazenosti, kterou Západ aplikuje na Rusko a Čínu posledních 70 let (což eskalovalo to od doby, kdy byl v roce 2003 uvězněn Chodorkovskij a bylo zřejmé, že USA už tak snadno ruské nerostné bohatství nezprivatizují), že právě to je příčinou mnoha dnešních problémů na mezinárodní i lokální úrovní. Kopeme příkopy mezi názory, lidmi i národy tak rychle, že už je ani nepočítáme.

Když pozoruji válečnou rétoriku naší vlády, mám pocit, že každý správný občan EU musí horovat pro válku proti Rusku a kdo je pro diplomatické řešení konfliktu, je proruský dezolát. Pokud vám výsledná implikace: „více zbraní pro Ukrajinu = kratší válka” připadá logická, tak tím dezolátem skutečně jsem. Mě to totiž logické nepřipadá ani trochu. Jen si dovolím podotknout, že Rusko a především Čína mají dost zbraní, vojáků a zdrojů na mnohaletý konflikt. Mnohem víc, než měl Taliban v Afghánistánu. A jistě víte, jak to s tou „trvalou svobodou”, kterou jsme za 20 let trvání operace v Afghánistánu (2001 – 2021) v této zemi implementovali, nakonec dopadlo. A jak rychle pak Taliban obsadil zpět mocenské pozice. A také jak v 80. letech dopadli Sověti tamtéž. Velmoci jsou, jak vidno, nepoučitelné.

Položme si teď zásadní otázku: musí být země naší velikosti a s naší historickou zkušeností, jak se k nám chovali západní i východní velmoci, i nadále obětí takových velmocenských her?

Když se německého kancléře Konráda Adeanuera v létě 1961 (kdy na každé straně checkpointů rozděleného Berlína stály americké a ruské tanky a mířily přímo na sebe) zeptali, co hodlá v této situaci udělat, odpověděl: „Nic – když sloni tančí, myši se musí schovat.”

Tím nijak nenabádám k defétismu či vlezdoprdelství, které je nám historicky vlastní. Tím si respektovanou pozici na mezinárodní scéně rozhodně nevybudujeme. Z naší politiky se totiž zcela vytratil pragmatismus Beneše či Adenauera. Co se české zahraniční politiky týče, domnívám se, že ta už prakticky neexistuje, zůstaly v ní jen prázdné hlavy vyplněné ideologií. A tak i v podstatě méně vypjaté situaci, než byli Němci v roce 1961, si to my Češi poděláme pro jistotu tuplovaně. Protože nejenže bez přemýšlení přijímáme za své destruktivní narativy cizích mocností, ale ještě si republiku radostně likvidujeme narativy vlastními.

Destruktivní narativ po česku: Jsme ve válce!

Je přitom zhola jedno, proti komu nebo čemu Češi aktuálně válčí. Jestli proti viru Covid-19, jak tvrdila Babišova vláda, nebo proti Putinovu Rusku, jak tvrdí ústy premiéra vláda současná. Fakt, že vyhlášení války musí schválit parlament, není nijak na překážku. Vyhlášení války znamená vždy totéž:

O předmětu války vám budeme lhát a postaráme se, abyste se dostatečně báli
Z války uděláme “vyšší zájem”
Budeme v tomto “vyšším zájmu” obcházet zákony, Ústavu nevyjímaje
Na škody v oblasti hospodářské či sociální nebudeme brát ohled
Veřejné rozpočty, které máme zodpovědně spravovat, ohneme ve prospěch války
Zadlužíme vás, jako nikdy předtím
Nejlepší válka je taková, kterou lze vést libovolně dlouho.

A opovažte se o tom pochybovat, vy….vy dezoláti!

Výši takových válečných škod v oblasti hospodářské ilustruje například porovnání růstu státního dluhu v ještě relativně normálních letech 2018-2019 v kontrastu s roky následujícími:

2018: 1622 mld. Kč
2019: 1640 mld. Kč
2020: 2050 mld. Kč
2021: 2466 mld. Kč
2022: 2890 mld. Kč (údaj ČNB k 30.9.2022 a samozřejmě dál roste)

V listopadu 2021, kdy v ČR vrcholila perzekuce neočkovaných, jsem proti některým vládním opatřením podal trestní oznámení na příslušné členy Babišovy vlády. Dopadlo to podle očekávání, Policie nebyla ochotna se případem nijak zabývat a odbyla mě stručnou prefabrikovanou odpovědí. Podobně na tom bylo státní zastupitelství, které jsem požádal prošetřit postup Policie. To sice odpovědělo mnohem sofistikovaněji, nicméně se stejným výsledkem: pro vládu konající “ve vyšším zájmu” zákony neplatí. Až skoro po roce, kdy restrikce dávno pominuly, mi (a tisícům dalších postižených) dal za pravdu Nejvyšší správní soud, který většinu opatření zrušil jako nezákonná. Pravda sice nakonec (bez jakékoliv mediální odezvy) vyšla najevo, ale bylo to už houby platné.

Doufám, že jste se na mém příkladu alespoň zbavili iluze, že žijeme v demokracii, která ctí zákony. Nic takového. Jaké jsem to v úvodu definoval postuláty zajištěné Ústavou ČR a Listinou práv a svobod, které jsou nutné pro hledání pravdy? Svoboda projevu? Právo na informace? Zákaz cenzury? Cha cha cha cha cha.

Žijeme totiž v mediokracii s pozvolna rostoucími totalitními sklony, která si zákony ohýbá po svém.

Svoboda projevu

Pokud je váš názor v souladu s oficiální linií, projde vám kde co. I za vyhrožování smrtí dostanete maximálně pokutu ve výši ani ne měsíčního platu, že, pane starosto Novotný? [11]. Když ovšem s oficiální linií v souladu nejste, můžete skončit i ve vězení, pokud nemáte schopného advokáta, jak dokazuje nedávné odsouzení pánů Tušla a Čermáka. Jakub Netík zaštítěný JUDr. Rajchlem měl pro tentokrát kliku. Ani jednomu z obžalovaných nefandím, ale podle rozdílného přístupu orgánů v trestním řízení mám pocit, že se suneme zpět do 70. let.

Nezapomeňme na nedávné aktivity Víta Rakušana na tomto poli, které vyústily až do vzniku týmu pro boj s dezinformacemi zvaného KRIT. Novodobí svazáci se pustili do práce a jedním z prvních hmatatelných výsledků jejich úsilí byla trojice doporučení pro očištění státní správy. Hned to první stojí za zamyšlení:

1. Anonymizovaný monitoring nálad ve státní a veřejné správě. Včasná identifikace osob, které mohou šířit antisystémové nálady a jejich zapojení do dialogu.

A víte, jak se takovému pozvání k „dialogu” ve výše zmiňovaných sedmdesátých letech říkalo? PROVĚRKY. Takže od pouhého omezování svobody projevu známého z osmdesátek, kdy jsme se alespoň naučili číst mezi řádky a lapat jemné protirežimní narážky, se proklatě rychle suneme do drsnějších sedmdesátek, kde lidé za své názory přicházeli o práci a v horších případech skončili ve vězení. Pásky přes oči a šibenice z let padesátých jsou ještě daleko, ale máme už jasný směr a cíl. Jak nadšeně praví KRIT: “Jsme sice malou zemí, ale nebojíme se. A navzdory ruským výhrůžkám neuhneme ani o píď.”

Neméně zajímavý je i druhý výsledek práce KRITu: Komunikační doporučení Válka & energetická krize [12]. Hned první věta na titulní straně je dezinformační lež jak Brno (brňáci prominou) a ve stejném duchu jede všech dvanáct stran. Najdete tam skutečné perly jako např. že “Rusko již nebude vydírat české občany a škodit českému státu. Trh s elektřinou dostaneme pod kontrolu.”

Aha, zlý Putin tedy může za to, že ČEZ vyrábí jednu kWh za 0,40 – 0,85 Kč (variabilní náklady se liší dle produkčního zdroje) a po formálním propláchnutí produkce přes lipskou burzu tam a zpět si tu kilowatthodinu od toho samého ČEZu koupíme za více než desetinásobek. Přitom ČEZ je většinově státní a ta elektřina ani neopustí hranice země, protože se hned spotřebuje. Počítejte se mnou: i kdyby produkční náklady na kWh byla celá jedna koruna, tak při roční spotřebě republiky asi 74 TWh (údaj za rok 2021) měl by ČEZ variabilní náklady 74 mld. Kč na množství energie, kterou soukromníkům a firmám prodá zpět v současných cenách za zhruba 740 mld. Kč. Byť je tento výpočet zjednodušený, i uklízečka z něj pochopí, že se takto ročně kamsi vyvede minimálně 650 mld. Kč. To je ale hajzl, že? No ten Putin, samozřejmě.

Už chápete, proč země s největší produkcí elektřiny na hlavu, která vyrábí ročně o 10 TWh víc, než sama spotřebuje, má jednu z nejvyšších cen elektřiny v Evropě? Až tuhle zvrácenou logiku pochopí třeba Saudové, bude u nich na čerpačce stát benzín v přepočtu taky padesát. Samozřejmě korun a né haléřů, jak to měli doteď. A saudští ovčané pro takové okrádání budou mít jistě také pochopení a nebudou remcat, jako já tu.

Chlapci a děvčata z KRITu prostě „jedou bomby”, pracují s nadšením a co především: pracují pro nás zadarmo! Nevěříte? Celé to jejich „Komunikační doporučení” totiž nás, daňové poplatníky vyšlo toliko na 0,- Kč (!), jak vyplývá z odpovědi právníka JUDr. Jaroslava Saveljeva na otázku č. 4. nějakého zvídavého občana [13]. Doufám, že na tu jeho zvědavost zatím nenašli paragraf a že svoboda projevu potrvá i po projevu.

Právo na informace

Další z komplikací, s níž se naše věrchuška statečně vypořádala, je článek 17 Listiny práv a svobod, který nám v odstavci (1) kromě již výše zmíněné svobody projevu zaručuje též právo na informace. Co s tím, zatraceně? Řešení je geniálně jednoduché: informace, které se nám nehodí, označíme za dezinformace a ti, co nevhodné informace šíří, označíme za dezinformátory. Dezinformace je fuj, je to v podstatě protiklad hodnotné informace, jako je tma protikladem světla. Jasné jak facka, nemyslíte? No to je dobře. Že nemyslíte.

Ochrana před dezinformacemi u nás došla tak daleko, že bojovníci proti dezinformacím aktivně zpracovali a vypustili do světa interaktivní mapu dezinformační scény [14]. Děkuji mnohokrát, odteď už přesně vím, před jakými osobami a závadnými zdroji informací se mám chránit!

Cenzura a nová vládní taktika

Prohlášení premiéra Fialy, kterým se vláda vědomě přiznává k porušování Listiny práv a svobod (ve velmi symbolické datum 25. 2. 2022) a kde zavedení cenzury definuje jako „akt odvahy” [15], jasně naznačilo další směřování a společenský vývoj v České republice. Cenzurovat, to chce odvahu. Aha. Vláda hledá na všechno celoevropské řešení a přitom její premiér “nezná žádný evropský recept, který funguje”, jak tvrdí v tomto videu z 25. kongresu ODS [16]. Aha. Přiznáme konečně, že vláda lže, nebo pro to najdeme vhodný eufemismus – třeba že je “názorově flexibilní”? Anebo o tom budeme jednoduše mlčet a zmedializujeme nějakou jinou historku, aby se na to rychle zapomnělo?

Záměrně jsem v předchozím odstavci nepoužil termín „česká vláda” nebo „naše vláda”, nechci totiž zdejší čtenářstvo uvádět v omyl. Je to jen “vláda” a můžeme se domýšlet, komu vlastně slouží. Zjevné však je, že zájmy občanů České republiky jsou současné vládě naprosto fuk – viz výše uvedený příklad neřešeného vyvádění stovek miliard Kč ven z republiky a to mluvím jen o elektrické energii. Co však vládě fuk není a nebude, bude hledání efektivního způsobu, jak zkonfiskovat to, co zde ještě zbylo, aby bylo z čeho hradit enormní státní výdaje – je třeba krmit Pfizer, EU, Ukrajinu atd. a platit úroky z rostoucích dluhů. Pomůže prodej státního majetku? Tak o ten už nepůjde, ten se z velké části zprivatizoval a přesunul do rukou zahraničních vlastníků už dávno. Existuje mnohem jednodušší cesta. V nynější etapě jsou ve hře především úspory a majetek občanů. A nebude třeba ani nic veřejně konfiskovat, vyšroubované životní náklady, daně a inflace postupně odplaví úspory a majetky tam, kam třeba.

Střílet do nespokojených lidí jako v Katlánsku v říjnu 2019 [17], to do nás zatím ještě nebudou, protože ani Václavák dvakrát plný českých vlajek pro ně nepředstavuje existenční hrozbu. Ale okrádat a zadlužovat, to nás mohou velmi snadno. A dělají to. Latinské „divide et impera” (rozděl a panuj) platí už tisíce let. Názorově rozdělený národ rozdrobený na mnoho důkladně zadlužených entit se ovládá velmi snadno. Na nadnárodní úrovni to pak platí zrovna tak, jen je třeba podpořit zadlužování a vzájemnou nevraživost.

Cesta k pravdě

Jak jsem popsal na troše teorie a pár příkladech z naší současnosti, cesta k pravdě nebyla jednoduchá nikdy v minulosti a není ani dnes. I ta nejdelší cesta však začíná prvním krokem. Když si přestaneme lhát do kapsy, nebo se navzájem obviňovat my tady, ve zdejší komunitě svobodně myslících lidí, snad se tento dobrý zvyk podaří propašovat i do okolního světa.

Aby mohla pravda jednou zvítězit, musíme se vrátit od výkřiků v médiích zpět k přemýšlení nad fakty a k diskuzi o nich. Nemůže donekonečna vyhrávat ten, kdo má obrazně řečeno „silnější megafon”. Když současná média rezignovala na roli „strážce demokracie” ba naopak se stala hlásnou troubou vlády, není jiné cesty, než je přestat poslouchat, informace si sami hledat a začít se o tom, co víme, bavit mezi sebou. Třeba se časem podaří najít to, co nás spojuje a vytvořit z ostrůvků alternativy vlastní média. Aby i občan, který nemá čas denně šmejdit po webu, měl přístup k informacím bez cenzury, mohl o nich přemýšlet a diskutovat je ve svém okolí. Pouze ve svobodné diskuzi mohou vznikat a následně být vybírána ta nejlepší řešení společenských problémů. Zároveň budou informovaní lidé méně podléhat lžím, protože je budou umět identifikovat a odmítat. A pokud i jejich „jiný“ názor bude slyšet a bude předmětem společenské diskuze, půjdou kromě demonstrace třeba i zodpovědně volit.

Diskuze totiž není výsada odborníků, jak nám tvrdí veřejnoprávní i soukromé televize plné “expertů” na každý prd. Diskutovat lze i s onou uklízečkou, pokud se snažíte pochopit její vidění světa a ne jen dokázat svoji mentální převahu, pokud možno ji zesměšnit a rychle „sestřelit toho dezoláta”, jen aby bylo polaskáno zbytnělé ego pana redaktora.

Osobně si vážím každého autora, který si utřídí myšlenky i fakta a napíše na tento web nějaký článek. Jde s kůží na trh. A to je mi sympatické, i když s obsahem článku třeba nesouhlasím. Ale zkuste se podívat do komentářů pod článkem. Někdo vás pochválí a ego se tetelí, někdo si do vás naštvaně kopne. A hlavně po pár příspěvcích diskuze uhne někam pryč od tématu a diskutující si to jaksepatří rozdají mezi sebou. Žádná z těchto tří variant ovšem nikam nevede. Těch, kteří přemýšlí a ptají se k věci, nebo přinesou jiný pohled na dané téma, těch je zoufale málo. Jednotky procent. Zatím. Zkusme to prosím jinak. Pak bude mít pravda skutečně šanci pomalu, ale jistě vítězit.

Odkazy:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Pravda_vítězí

[2] https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html

[3] https://www.koncelik.eu/a300-1920-ochrana-rep/

[4] https://www.mobaknihy.cz/o-svobode-mysleni-vondruska-vlastimil.html

[5] https://cs.wikipedia.org/wiki/Cenzura_v_Československu_v_době_komunistického_režimu

[6] https://www.epenize.eu/kolik-je-na-svete-chytrych-telefonu/

[7] https://dfens-cz.com/pekarova-s-lipavskym-jedou-do-moskvy-aneb-konec-narativu-a-prumyslu-v-cechach/

[8] https://www.grada.cz/nezakonne-valky-9661/ (jako e-kniha je stále dostupná)

[9] https://dfens-cz.com/ukonceni-valky-zpusobem-ktery-pochopi-i-vas-pes/

[10] https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_military_expenditures

[11] https://www.lidovky.cz/domov/mlaticka-ondracek-by-mel-viset-novotny-podle-soudu-nespachal-trestny-cin-vyzyvani-k-vrazde.A200826_182644_ln_domov_ele