Kdysi dávno, v samotných počátcích lidských civilizací, určovali chod dosud malých skupin lidí ti, kteří v takové skupině čítající do 500 jedinců, měli přirozenou autoritu a byli všeobecně respektováni, což byl přirozený ideální stav.
Jak se lidská společenství zvětšovala a také vlivem postupných socioekonomických změn, začali společnost ovládat tzv. silní psi. Oni určovali pravidla a povinnosti ostatním a sobě privilegia, vymáhali a zastrašovali, protože tohle jim umožňovalo pohodlný život na úkor jiných a zároveň naplňovalo jejich mocenské ambice. S dalším rozvojem socioekonomických vztahů se však začalo objevovat množství dalších sílících psů aspirujících na posty silných psů a těm se stávající poměry, kdy společnost ovládali dědičně privilegovaní silní psi, přestaly líbit. Proto se rozhodli stávající pořádky změnit. Jelikož jich bylo hodně, nemohli se mezi sebou rvát o postavení těch nejsilnějších, protože nakonec by byli škodní všichni a tak dali hlavy dohromady a promysleli jak to udělat, aby žádný z nich nebyl moc škodný a všichni vespolek měli z nové formy fungování společnosti užitek. Protože to také nebyli žádní blbci ani hlupáci a věděli, jak lidé fungují – znali totiž tzv. antropologické konstanty – vymysleli DEMOKRACII.
A nyní trochu spekulací o tom, jak na to tihle vynálezci moderní demokracie (moderní demokracie je totiž něco jiného, než demokracie antická řecká) patrně šli.
Pro potřeby demokracie lze společnost lidí v zásadě rozdělit do tří základních skupin a to podle kognitivních schopností jednotlivého člověka obecného, který zde úmyslně není označen názvem homo sapiens.
Nejpočetněji je v lidské společnosti zastoupen druh HLUPÁK. Druhou poměrně početnou skupinou je druh BLBEC.
Blbec neví, že je blbec, o sobě nikdy nepochybuje, nikdy nepochybuje o správnosti jím vygenerovaných blbostí. Blbec si velice rychle dovede udělat názor na cokoliv ze zcela nedostatečných, nebo chybných informací a údajů a je ochotný ho tvrdošíjně a někdy i násilně prosazovat, nejčastěji tak, že všechny, kteří s ním nesouhlasí hanlivě onálepkuje, přičemž ta nejmírnější nálepka označuje oponenta za lháře. Blbec je rovněž velmi ambiciózní, kterážto vlastnost ve spojení s jeho charakteristikami předchozími tvoří pro širší společnost velice nebezpečnou slož. Blbec dokáže klidně s elegancí matematického génia proložit dvěmi, třemi, body jakoukoliv spojitou křivku, třeba i sinusoidu, která pak tvoří jeho „cestovní mapu“. Blbce vystihuje zlidovělé rčení, že kozel je nebezpečný zepředu, kůň zezadu, avšak blbec ze všech stran. Na blbce a blbost dobře pasují i výroky J. Wericha, které vyznívají spíše jako varování: 1. Kde blbec, tam nebezpečno. 2. Blbost je věčná a nelze nad ní zvítězit, avšak boj s blbostí se nesmí nikdy vzdát, protože jinak by blbost zaplavila svět.
Nyní k nejpočetnější skupině, k hlupákům. Hlupák, na rozdíl od blbce, si o sobě nemyslí, že je etalonem inteligence, dokonce snadno připouští, že se ve spoustě věcí neorientuje a že jim nerozumí. Ví také, že myšlení bolí a je namáhavé….a on se nechce namáhat. Sám nemá příliš silný pocit pevné půdy pod nohama, proto rád věří lidem, kteří mají jasný názor, pevně si za ním stojí a trvají na něm. Tím mu vlastně poskytují určitý pocit jistoty a on rád jejich názory přijímá za vlastní. Čili hlupák ochotně naslouchá a věří blbcům. Hlupáků je naprostá většina. Klídek, leháro, pivko a cigáro – toť jejich životní filozofie. Tvoří vhodný elektorát pro moderní demokracii.
Blbci jsou na rozdíl od hlupáků velmi aktivní a akční. Neustále generují nové a nové blbosti a zamořují jimi prostor. Běžné blbosti se lze bránit, lze si vytvořit obranné mechanismy po nichž blbost sklouzne…. i když někdy to stojí velké úsilí. Mnozí z nás někdy třeba měli za šéfa blbce, takže vědí vo co go. Blbci s ohledem na svojí akčnost mají rovněž úžasný tah na branku, dovedou se také výhodně spojovat, podporovat a tvořit sítě, které nelze roztrhnout. Blbci si velmi věří a proto je mezi nimi i hodně takových, kteří jdou do politiky a tam se živí lhaním. To je pro ně ta nejvyšší meta, protože lhaním se v jiných oblastech lidské činnosti nelze tak snadno uživit. Snad ještě působením v médiích, ale tam to už není tak výnosné a nemůže se tam lhát zcela svobodně, nýbrž jen souhlasně s výše postaveným blbcem. A to, jak čtenář jistě uzná, již není tak zábavné.
Z uvedeného vyplývá, že hlupáci a blbci se vzájemně potřebují. Hlupáci potřebují blbce proto, aby jim tito poskytli pocit jistoty a blbci hlupáky proto, aby jim odkývali jejich blbosti. Nejlépe ve volbách. Proto všechny volby dopadají tak, jak dopadají a v zásadě s tím nelze nic dělat. A to je podstata demokracie potvrzující axiom, že kdyby volby mohly něco změnit, byly by už dávno zakázány. Vadí jen lidé myslící, ale těch, naštěstí pro blbce, není tolik, takže je pomocí voleb lze snadno zpacifikovat, neboť ve volbách hlas filozofa i hlas idiota mají stejnou váhu a to je to, co se na volbách všem hlupákům a blbcům líbí nejvíce.
Jeden bývalý můj kolega, graduovaný a podle měřítka současných médií tedy „vzdělaný“, měl zato, že smyslem života člověka je mít se dobře. Tímhle svým duchovním horizontem patřil k hlupákům. Patřil tam však i svým mentálním ustrojením, protože se ani nenamáhal být akčním blbcem. Neškodil, avšak prospíval hlavně blbcům. O takovéto jedince se opírají všechny ty „průzkumy veřejného mínění“, když tvrdí, že stranu XYZ upřednostňují především ti „vzdělaní“. K těm se pak přidávají ochotně další hlupáci a blbci, kteří ač „nevzdělaní“, stejnou volbou se „vzdělanými“ jakoby na nich na chvíli, při vhozu lístku do urny, ulpěl odlesk oné „vzdělanosti“. Někdy majnstrýmová média ještě dodávají, že nejen vzdělaní, ale také mladí upřednostňují stranu XYZ. No řekněte – kdo ze starých hlupáků a blbců by nechtěl být znovu mladým alespoň v den voleb?
Je třeba se zmínit ještě o třetí skupině – o lidech s dobrými kognitivními schopnostmi – jsou to lidé myslící, uvažující, posuzující, pochybující. Tvoří ve společnosti naprostou menšinu, ale jsou rozděleni ve dva proudy tak, jako proudy Rio Negro a Amazonky na soutoku. Ty sice také tečou jedním řečištěm, ale po dlouhou dobu jsou jasně odděleny a nemísí se. Tak je tomu i v této společenské skupině. Na jedné straně lidé se sociálním cítěním, mající na zřeteli prospěch celku, jehož se cítí být součástí, na druhé straně asociálové, sledující především prospěch svůj – mít se dobře, jako již zde zmíněný kolega, graduovaný vzdělanec. Tito společnost považují za materii, kterou je třeba uchopit a vytvarovat tak, aby jim co nejlépe a neradostněji umožnila dosažení jejich cílů. Tohle jsou ti, kteří dodávají – lépe řečeno zadávají – ty dva, či tři základní body upatlané z pochybných informací a údajů v lákavé a třpytivé ambaláži blbcům, kteří se jich potom dychtivě chápou, prokládají jimi křivky své cestovní mapy a aktivně po nich ručkují, tvarujíc společnost ke spokojenosti zadavatelů. Někdy jsou blbci příliš aktivní, někdy až nepředvídatelně a ty proložené křivky nevedou správným směrem. Potom je třeba zasáhnout. Ty korekční technologie už jsou dnes naprosto dokonale zmáknuté. Buď se blbcům zadají nové lákavé body pro jejich cestovní mapy a pokud jsou blbci příliš úporní a nechápaví – a to oni někdy opravdu jsou – tak se jim některé body zcela jednoduše smáznou …., někdy i spolu s některými blbci, coby oběť bohům a pro chvilkovou potěchu hlupáků, kteří pak mají uklidňující pocit, že boží mlýny přece jen melou. Blbci na chvíli znejistí, ale pak začnou spřádat nové křivky a posléze je zase vše, jak má být ke spokojenosti zadavatelů. A tak pořád dál a dokola, dokud nám demokracie funguje. Demokracie a volby v současném pojetí nemohou nic změnit a s tím je třeba se smířit. Za 33 poplyšových let už i hlupáci nejhlupákovitější pochopili, že pravda spolu s láskou zvítězí až tehdy a jen tehdy, když dokáží to, co lež a nenávist. K tomu samozřejmě dojít nemůže, protože je to protimluv stejný jako mokrý oheň.
Osamocena a nepochopena zůstává malá skupina těch, kterým navzdory jejich výborným kognitivním schopnostem nezbývá nic, než tiché zoufalství nad stavem světa. Je to podobné stavu probuzení ze špatného snu, do ještě horší reality. Jak by mohlo dopadnout takové nechtěné probuzení, popsal v jednom ze svých románů E. M. Remarque takto: Hloupost je vzácný statek. Toho, kdo ji má, chrání jako kouzelný plášť. Běda však, ztratí-li ji. Už nikdy ji nenabude zpět.
Volby, o nichž se tvrdí, že jsou známkou demokracie (opravdu?) jsou velikou fintou privilegovaných. Ti volby pod tlakem socioekonomického vývoje připustili, ale zároveň s dobrou znalostí antropologických konstant vymysleli tak, aby nikdy nemohli přijít o své privilegované postavení. Volby se dělají jen proto, aby si vládnoucí vrstva nechala posvětit držbu moci vět-šinou společnosti a zároveň byl vytvořen dojem, že taková je i vůle jí ovládané většiny.
12.03.2023 Turbin
(220x známkováno, průměr: 1,76 z 5)