Opotřebovací válka proti ultralevným kamikaze dronům resp. vrtulovým střelám s plochou drahou letu – ceny efektorů, výrobní kapacita a řešení

Existuje svérázný druh války, zvaná opotřebovací. Kromě všech geril světa ji vedl nejznáměji asi Egypt proti Izraeli na přelomu 60. a 70. let. Spočívá v tom, že strana se silnější ekonomikou nutí svého soupeře k takové spotřebě munice a vojenského vybavení, které ji nakonec přivedou k bankrotu a tedy prohře. Moderní kamikaze drony střední váhové kategorie, jako jsou HESA Šahíd-136 a jeho derivát Geran-2, jsou tak velký kvantitativní skok v opotřebovací válce, až je kvalitativní. Obránce nemůže Šahídy ignorovat, protože i kdyby byla polovina zmetková – každý nese padesátikilovou hlavici, která umí udělat kráter o hloubce 1,5 a šířce až 3,6 metru, plus střepinový účinek. Není možné nechat něco takového spadnout do města – obránce musí takové hrozby sestřelit za každou cenu. A právě o sestřelování za každou cenu tu jde.

 

Tyto drony zároveň využívají pokrok na poli zlevňování senzorů polohy a výpočetního výkonu k tomu, aby létaly nízko a nikoli rovně jako V-1 válek předvčerejška, nýbrž aby se držely předprogramované komplexní trasy podobně, jako řízené střely s plochou drahou letu s cenovkou o několik řádů vyšší.

 

Cena a výrobní kapacita Šahídů-136 / Gerania  2

Íránská HESA vyrábí drony Šahíd za cenu odhadem mezi 12 a 60 tisíci dolarů. Rusové vyrábí jejich licenční kopie, Geran-2, údajně za v přepočtu 14 tisíc dolarů (může to být jejich propaganda, to je ale jedno.) Řádově jde prostě o nižší desítky tisíc dolarů. Rusové přeměnili technologický park Alabuga na výrobnu Geranů, nahnali tam studenty a plánují vyrábět tempem cca. 1500 až 3000 kusů ročně, přičemž již nyní údajně vyrábí 200 ks měsíčně. V praxi je toto číslo pochybné, protože proč by potom posílali na Ukrajinu jen pár desítek měsíčně? Spíše to zatím vypadá na vyšší desítky.

Jenže zásadní kvalitativní faktor je, že výroba jakýchkoli primitivních, pomalých dronů kategorie Šahíd/Geran (nebo jejich ukrajinských, tureckých či jakýchkoli jiných ne-korporátních, tzn. nemaximalizujících marži a hi-tech přirážku výrobce ekvivalentů), probíhá fakticky modelářskou technologií. Je prostě naprosto zásadně low-tech konstrukce – inovace jsou možné pro zvýšení efektivity produkce (např. skořepiny z uhlíkových kompozitů), ale nejsou nutné. A pracovní síla může být do značné míry nekvalifikovaná, viz afričtí studenti v Alabuze.

Oproti tomu výroba vysoce nadzvukových, radarem naváděných řízených střel raketové PVO vyžaduje naprosto precizní práci, hi-tech díly i vybavení, a kvalifikovanou pracovní sílu. Z toho plyne, že výroba dronů je z principu mnohem lépe a levněji škálovatelná, než výroba radarem naváděných raket. Jednoduše řečeno – pokud vezmete množství peněz, za jaké navýšíte výrobu raket pro PVO řekněme desetinásobně, a místo toho ji narvete do výroby dronů, navýšíte její kapacitu nikoli deseti, ale kupříkladu padesáti- nebo stonásobně.

To v žádném případě neznamená, že by drony kategorie Šahíd mávnutím proutku učinily řízené střely a rakety bezcennými, viz dovětek. Ale umožňuje to zcela nové synergické efekty, kdy použití malého množství drahých raket v kombinaci s velkým množstvím levných dronů dokáže dohromady dosáhnout stejného výsledku, k jakému by dříve bylo potřeba zbytečně vyplýtvat velké množství drahých raket. A jakkoli toto nemá takřka žádnou cenu z hlediska konvenční vojenské strategie (pro dobře vyzbrojenou armádu), má to obrovskou cenu z hlediska opotřebovací války.

 

Cena a výrobní kapacita Patriotu PAC-3 MSE

High-end antirakety Patriot MSE nejsou v žádném případě určeny proti dronům, ale pro úplnost výčtu jimi začněme. Po aplikaci některých opatření z úsporného programu PAC-3 CRI a zefektivnění výroby, a po otevření druhé výrobní linky, dokáže Lockheed vyrábět tempem 500 ročně, tj. 42 ks měsíčně. Jedna raketa Patriot PAC-3 MSE (s vyšším dosahem) se přitom prodává za 4,1 milionu USD (menší a méně výkonný PAC-3 CRI je o něco levnější, hovořilo se o cca. 2 milionech).

Pro úplnost – Raytheon ještě paralelně dodává verzi PAC-2 GEM+, ale zřejmě se jedná jen o upgrade starých raket. Cena za kus a aktuální kapacita výroby je proto irelevantní, protože kdo nemá staré rakety PAC-2, ten si je nemůže nechat upgradovat a o nějakých nových dodávkách nemůže být řeč.

 

Cena a výrobní kapacita NASAMS s AIM-120

Americko-norská náhrada sovětských systémů KUB a BUK je systém NASAMS, schopný chytře recyklovat „olétané“ (resp. spíše „ovibrované“) protiletadlové střely AIM-120 AMRAAM, které už se sice nesmí zavěsit pod stíhačku, ale jinak jsou ještě plně funkční. V době míru proto mohou být AMRAAMy do NASAMSů účetně i zdarma, protože už byly použity, „spotřebovány“ a odepsány letectvem.  

 

Jenže v době války se samozřejmě AMRAAMy nestihnou na letounech skoro ani ohřát, natož aby se stihly olétat, a NASAMS bere novovýrobu přímo z linky. Ohledně jednotkové ceny víme, že Ukrajina do svých NASAMSů dostala rakety AIM-120D za 1,2 milionu USD za kus. Ohledně kapacity víme, že Raytheon normálně vyrábí 800 AMRAAMů ročně, ale kapacitní limit továrny je 1200 ks ročně neboli 100 měsíčně. Teoreticky by tedy NASAMSy samotné mohly kapacitně pokrýt veškerou hrozbu Geranů – háček je, že se o tuto produkci musí podělit pozemní PVO s letectvy NATO, a ta je pochopitelně odebírají prioritně.

Na druhou stranu má (optimisticky) od roku 2026 začít AMRAAMy nahrazovat nová AIM-260 od konkurenčního Lockheedu, a odběr AMRAAMů pro letectva se má trvale zmenšovat až k zastavení. Tím by byla plná kapacita výrobní linky k dispozici pro NASAMS – ovšem současně to znamená, že do nějaké míry již bez podstatných ekonomických úspor z recyklace „olétaných“ a odepsaných raket. (Samozřejmě záleží, kdy které exportní letectvo přejde z AIM-120 na citelně dražší AIM-260, a také kdy Američané dovolí jejich export, a neamerický zákazník AIM-260 dostane. Je takřka jisté, že první šarže AIM-260 půjdou prioritně do Indopacifiku.)

 

Cena a výrobní kapacita IRIST-T SLM, SAMP/T

Moderní evropské rakety, jako IRIS-T SL z komplexu Diehl/Hensoldt IRIS SLM nebo Aster 30 z komplexu SAMP/T, se plánují vyrábět tempem také 500 ročně (42 měsíčně) v případě IRIS-T SL, resp. „700 ks za několik let“ v případě Asteru. Cena za jednotku není známa – pro IRIS-T se odhaduje na něco okolo půl milionu USD, Aster-30 si Francouzi utajili dokonale.

 

Cena a výrobní kapacita AIM-9X a Stingerů

Aspekty opotřebovací války se zabývá i článek Defeating the cost curve in Ukraine, který přináší odhad ceny ještě pro raketu AIM-9X (tu je též možné odpalovat z OZ NASAMS, i když Ukrajina tyto rakety nedostala) v ceně 337 tisíc dolarů, Stinger v ceně 38 tisíc až100 tisíc dolarů, a dokonce účetní odpisovou cenu již nevyráběných sovětských raket komplexu S-300, vyčíslenou na 777 tisíc dolarů.

 

Čísla hovoří jasně

Nikdo na světě si nemůže dovolit dlouhodobě sestřelovat drony kategorie Šáhid/Geran raketovou PVO. Prostě by se zruinoval, a to v lepším případě:

V tom horším by mu zcela došly rakety do PVO – načež by mu nejen ve městech začaly vybuchovat padesátikilové hlavice, ale hlavně by přiletěly i všechny bombardéry, které se doposud v obavách z raketové PVO držely opodál.

Někteří komentátoři, např. Trent Telenko, dokonce usuzovali, že to je účel celé ruské podzimní kampaně útoku na strategické civilní cíle. Donutit ukrajinskou PVO – která si už z humanitárních důvodů za žádnou cenu nemohla dovolit nebránit trafostanice a teplárny – vyplýtvat všechny své zbývající rakety na Šáhidy, Gerany a ŘSPDL jako svéráznou formu taktiky umlčení PVO (SEAD)… A pak naletět na nebráněné ukrajinské nebe s bombami. Bylo by to bývalo Rusům i vyšlo, sovětské rakety ukrajincům skutečně došly. Ale pak Ukrajina dostala NASAMSy, IRIS-T a Patrioty, Gepardy a Starstreaky, svůj vzdušný prostor jakž takž ubránila, a katastrofální prohra se k vzteku mnohých opět nekoná…

Dokud by opravdu protistrana nenaškálovala jejich výrobní kapacity tak, že by mohla zaútočit dvěma stovkami Geranů měsíčně. To by Raytheon, Lockheed, Diehl i Euromissile museli posílat na Ukrajinu takřka veškerou svoji produkci, což je samozřejmě představa z říše pohádek.

Jediná udržitelná obrana v opotřebovací válce s drony – nespojovat senzor s efektorem

Existuje jen jediné, ekonomicky a vojensky dlouhodobě udržitelné řešení – takto levné drony sestřelovat „hloupou“ výzbrojí. Jedná se opět o „systemickou“ vlastnost, spočívající v otázce, kde je zaměřovací senzor a „inteligence“?

1. Zda je součástí „efektoru“ – rakety či střely, a tedy je zničen společně se zásahem cíle.
2. Nebo zda je součástí odpalovacího zařízení či nosiče, které je z principu mnohonásobně znovupoužitelné.

Žádná protiletadlová munice, která má senzor a výpočetní kapacitu v jednorázově použitelném efektoru (první skupina), nikdy nemůže být cenově srovnatelná s municí, která má senzor a výpočetní kapacitu v mnohonásobně použitelném odpalovacím zařízení. Z principu.

Takže poté, co jsme rozebrali cenu a výrobní kapacitu první skupiny – radarem naváděných raket – teď rozebereme druhou skupinu.

 

Pozemní hlavňová PVO

 

Jedna varianta je pozemní hlavňová PVO – samohybné protiletadlové kanony naváděné radary, jako je německý Gepard (již nevyráběný), čímž také výčet této kategorie ve státech NATO víceméně končí – západní státy se s výjimkou Německa a Skandinávie vždy spoléhaly dominantně na raketovou PVO. Jeden kus 35×228 mm munice do Gepardu z novovýroby stojí 560 dolarů a normálně se střílí dávka 48 až 96 ran, což znamená náklady 27 až 56 tisíc dolarů na sestřel. Rheinmetall právě otevřel novou výrobní linku s kapacitou nejméně 40,000 ks za 3 měsíce, což dělá cca. 13 tisíc kusů měsíčně – dostatek pro 138 sestřelů Gepardy plnou dávkou a 277 sestřelů omezenou dávkou měsíčně.

Dnes jsou alternativou různé narychlo vyvinuté aplikace standardizovaných řetězových kanonů NATO typu Bushmaster, lafetované na BVP a KBVP, do role PVO krátkého dosahu. Napřiklad americký IM-SHORAD se 30mm kanonem XM914 dokonce dostal „nalepené“ zaměřovací AESA radary MHR. Ostatní aplikace zahrnují softwarové úpravy SŘP, které (K)BVP dávají sekundární schopnost jejich termovizními SŘP zaměřit i vrtulníky a drony a spočítat potřebné předsazení palby. Cena se zjistit nedá, protože pro munici M789 se „transparentně“ uvádí kontrakty a jejich celková cena, ovšem nikoli za kolik kusů byla zaplacena.

Hluboko v týlu se dají použít i statická řešení, jako v Evropě oblíbené dvojkanony Oerlikon nebo americký autonomní Centurion C-RAM. To je zajímavé řešení – jde o pozemní verzi původně námořního 20mm protiraketového systému CIWS, která ve 43 exemplářích úspěšně ubránila americké základny a ambasády na Blízkém východě před stovkami útoky minometů a katuší různých povstalců, partyzánů a teroristů. Oficiální odhad ceny 20mm munice na jeden sestřel dronu Centurionem je „pouhých“ 8100 dolarů (při ceně 27 USD za 1ks M940 z posledního nákupu z roku 2006), tedy minimálně dvojnásobně méně, než je výrobní cena kamikaze dronů a bezkonkurenčně nejlevněji ze všech řešení – na tom by tedy v opotřebovací válce vykrvácel naopak útočník. Tuto munici přitom dodávají firmy ATK a GD a dělí se o kontrakty 1:1, takže roční produkční kapacita je mezi 300,000 až 600,000 kusů.

 

V blízkém budoucnu možná budou použitelné i laserové prostředky PVO, kde je teoretická cena na výstřel ještě nižší a teoretická výrobní kapacita munice prakticky nekonečná.

Když tedy doplníme tabulku o hlavňové prostředky a o výrobní kapacity, vyjde tento důležitý graf:

 

Problém s takovými pozemními prostředky je, že jich nemůže být dostatek – mají geograficky malé pokrytí. Mohou fungovat jen po linii přímé viditelnosti – a přitom nejsou dost rychlé na to, aby se stihly přesunout do cesty byť i s předstíhem zjištěným dronům. Aby ochránily všechny zajímavé pozemní cíle před drony typu Šahíd, které se umí navigovat i po složité trase jako primitivní alegorie na ŘSPDL, musely by jich být destitisíce. To je pochopitelně zcela vyloučeno jak finančně, tak co do živé síly – nikdo by neměl dost obsluh. Ve výsledku je možné (a vhodné) jimi efektivně chránit největší města a důležité bodové cíle včetně stanovišť raketové PVO – ale zbytek země má smůlu.

(To samé se v jen o něco menší míře týká vychvalované primitivnější hlavňové PVO, jako jsou různé vychvalované dvojmontáže kulometů na pick-upy.)

 

Proti-drony nejsou řešení

Logicky se nabízí paralela, proč tedy proti útočným kamikaze dronům země-země nepoužívat obranné „stíhací“ drony země-vzduch?

Důvod je trojí. Zaprvé – jak už jsme si řekli, jakékoli drahé naváděcí a zaměřovací senzory nemohou být na efektoru, který je zničen spolu se zasaženým cílem, ale musí být mimo. Stíhací dron by tedy z cenových důvodů nemohl nosit radar, termovizi ani jiný podobný zaměřovač.Určitou alternativu představují stíhací drony, které neničí cíl nárazem, ale chytáním do sítě, díky čemuž jsou opakovaně použitelné a cena se snižuje.

Zadruhé – čistě optické navedení, navíc televizní, je nepoužitelné v noci, kdy kamikaze drony většinou útočí. Navíc jsou při relativních rychlostech, o jakých zde hovoříme, reakce lidského operátora a zpoždění přenosu signálu příliš vysoké na efektivní řízení k bodu střetu.

Zatřetí – dohánět útočný kamikaze dron s benzinovým motorem jiným dronem je podobné, jako snažit se dohnat vysoce podzvukový Airbus s cestovní rychlosti 900 km/h  taktéž vysoce podzvukovou L-159 s maximální rychlostí 936 km/h. Rozdíl rychlostí je tak malý, že je vyloučeno dohnat cíl v rozumném prostoru a čase – v našem případě předtím, než kamikaze dron doletí k cíli a zasáhne jej.

Určitou použitelnost mohou mít stíhací proti-dronové drony v nasazení bodové ochrany pozemních cílů (kdy by letěly přímo naproti kamikaze dronu). To je přesně případ ukrajinského systému „Shahed hunter„, který kombinuje o čem píši – stíhací drony používají sítě, nikoli náraz, a tak jsou znovupoužitelné, a senzory jsou na pozemních stanicích mimo drony. To je ale tak komplexní a přitom statický systém, že se hodí jen pro obranu bodových cílů – a to už je jednodušší a možní i levnější použít místo toho hlavňovou PVO.

Čistokrevné opticky/CMOS kamerkou naváděné stíhací drony tak reálně mají smysluplné použití takřka jen na frontě v roli sestřelování nepřátelských pozorovacích dronů navádějících např. dělostřelectvo protivníka, které předvídatelně krouží nebo visí stále v jedné oblasti.

 

Stíhací letouny jsou nejschopnější řešení, ale…

Zbývá tak jen jediné udržitelné řešení této opotřebovací války – drony kategorie Šahíd sestřelovat hlavňovou výzbrojí stíhaček. Cena za letovou hodinu stíhačky vychází také v nižších desítek tisíc dolarů, tzn. srovnatelná s cenou Šahídu-136/Geranu. Navíc za tu letovou hodinu stihne zničit dronů hned několik, čímž se průměrná cena v opotřebovací válce dostává drtivě na stranu obránce. Cena na munici za samotnou palbu je pro většinu typů shodná s Centurion C-RAM – 27 dolarů za kus a dávka maximálně několik set ran.

Jedině stíhací letouny jsou tak rychlé, že snadno pokryjí celé území bráněného státu – mohou přelétávat od dronu ke dronu násobně rychleji, než je letová rychlost útočníků, vykrývat oblasti kde pozemní PVO zcela chybí nebo tam nedosáhne (např. v údolích, kde se rády schovávají ŘSPDL i drony). Zároveň jsou stíhačky s moderními, vhodně nastavenými dopplerovskými AESA radary typu look-down/shoot-down lépe vybaveny nacházet a zaměřovat nízkoletící drony proti rušivému pozadí terénu, než většina pozemních prostředků.

To vše však má jeden dost podstatný háček. Drony této kategorie jsou malé (rozpětí jen 2,5 metru) a pomalé (190 km/h). Pilot stíhačky by musel manévrovat na hranici pádové rychlosti a cíl by fyzicky viděl teprve na tak krátkou vzdálenost, že by mu bezprostředně hrozila srážka se zbytky sestřeleného dronu.

 

Pokud by došlo k explozi bojové hlavice zničeného dronu nebo průletu pomalu padajícími troskami dronu, stíhačka by se snadno mohla sebe-sestřelit. Přesně takto Ukrajinci přišli o MiG-29 sestřelující Šahídy nad Vinnicijou. Vyměnit stíhací letoun za dron, byť celkem šest dronů, je z hlediska opotřebovací války ten nejhorší výsledek vůbec – jenže pokud není k dispozici lepší obrana, je to stále menší zlo, než škody napáchané dopadem bojových hlavic dronů na civilní či ekonomické infrastruktuře. Akorátže dlouhodobě neudržitelná.

 

…Potřebují softwarovou úpravu

Řešení technologicky existuje, i když jej zatím nikdo nenaimplementoval. Narozdíl od pilota senzory letounu všechny potřebné informace mají, akorát s nimi neumí dostatečně chytře pracovat.

Stíhací letouny již desetiletí nabízí střelecké režimy, kdy pilotu radar ve spolupráci s balistickým počítačem poměrně přesně ukazují, kam dopadne dávka z kanonu vzhledem ke vzdálenosti, rychlosti a úhlové rychlosti cíle. A k tomu symbol „+“ nebo „T“, kam přesně musí pilot předsadit, aby vystřelil do bodu, kam střely za kanonu doletí ve stejné chvíli jako nepřátelský letoun.

Funguje to dobře, ale má to jedno významné konstrukční omezení – předpokládá to, že pilot bude schopen opticky vidět nepřátelský cíl, a správně na něj položit zaměřovací symbol. To v případě dronů neplatí – pilot by takový Šahíd/Geran viděl teprve na vzdálenost, která by byla nebezpečně blízká.

Pro cenově-efektivní boj proti dronům kategorie Šahíd/Geran, bezpečný pro stíhací letoun i obyvatele na zemi, je tedy nutné doplnit nový režim – řekněme zvaný „Air-to-Drone„. Fungoval by podobně jako dosavadní režimy, ale

1. nepočítal by s optickou viditelností cíle, takže by ukazoval kromě čtverečku pro zaměření i naváděcí bod s malou úhlovou velikostí, kam přesně musí pilot mířit
2. symbolika by byla nastavena tak, aby nic jiného nepřekrývalo zaměřovací symboly pro dron a balisticky propočtený směr střelby
3. jelikož při takovýchto úhlových velikostech není možné spoléhat na lidské oko a ruku, počítač by softwarově blokoval střelbu kanonu až do chvíle, kdy by propočetl vysokou jistotu zásahu dronu (=aby byla minimalizována spotřeba munice a riziko, že pilot cíl mine a munice z kanonu dopadne na zem)
4. počítač by zablokoval střelbu a ukázal symboliku pro odval, pokud by se pilot přiblížil do vzdálenosti ke dronu nebezpečné pro sestřel (=hrozilo by riziko srážky s troskami či poškození bojovou hlavici dronu)

Počítač stíhacího letounu má všechny potřebné informace ze svého radaru a výpočtů – je to jen relativně drobná softwarová změna, kterou je ovšem samozřejmě nutné dobře navrhnout s ohledem na okrajové podmínky, naimplementovat a otestovat.

A to je další důvod, proč potřebujeme pro obranu našeho vzdušného prostotu, naší civilní infrastruktury, a našich základen a dopravních uzlů, moderní stíhačky na moderní, udržitelné a open systems architecture softwarové platformě.

 

Není jedna softwarová architektura bojového letounu jako druhá

Ve vývoji softwaru znamená „architektura“ celkové pojetí systému na úrovni blokového schéma funkcí, datových zdrojů a rozhraní, a celkové koncepce.

Pokusím se to vyložit zjednodušeně. Jakýkoli digitální systém, který řeší spolupráci hardwaru a softwaru, je možné naarchitektovat víceméně třemi způsoby:

• Jako decentralizovaný „hloupý“, kde výpočty probíhají ve vnitřních počítačích samostatných koncových komponent systému (senzory, obrazovky) a centrální počítač je jen propojuje a koordinuje. Takto se stavěla první generace „digitálních“ bojových letounů v 80. letech.
  • To je zásadně špatné řešení, protože koncové komponenty představují „černé skříňky“ do kterých může sáhnout jedině jejich původní výrobce. Pokud není ochoten k úpravám, prostě nejde modernizovat letoun.
  • Pokud navíc dodavatel takové komponenty zbankrotuje – často je na odpis celý letoun, jakmile dojdou zásoby původních náhradních dílů. Tomu se říká Diminishing Manufacturing Source, například Britové kvůli tomu museli sešrotovat jinak perfektně letuschopné vrtulníky WAH-64D, a Rakušané museli kompletně vyměnit kokpit svých UH-60 za obrovských nákladů, aby je nemuseli také úplně vyhodit. Tento problém trápí i naše L-159.
• Jako centralizovaný „chytrý“ systém, což je opačný extrém – všechny koncové komponenty jsou otroky centrálního systému, kterému zcela tupě posílají/přijímají data, a úplně všechno zpracování a výpočty probíhají v centrálním systému.
  • Výhodou je nezávislost na dodavatelích koncových komponent – ty byly degradovány prakticky na pouhý zaměnitelný hloupý hardware, který nic nepočítá ale jen tupě kopíruje data na vstup/výstup.
  • Zásadní a předvídatelný problém této architektury je, že pokud jediný výrobce přejme odpovědnost za řešení a naprogramování úplně všeho centrálně, vznikne monolitický blob softwaru tak šíleného rozsahu, že začne být jeho vývoj naprosto nezvladatelný.
  • Každá opravená chyba vytvoří tři jiné chyby jinde, vývojáři jsou věčně ve skluzu a s vypětím všech sil se snaží aby to vůbec fungovalo – přidat nové funkce stojí pekelné úsilí a ohromné prostředky, a neexistuje žádné světlo na konci tunelu. Naopak – s přidáváním nové funkcionality je to stále horší.
• Jako systém systémů, což už po desetiletí best practice z hardwarového inženýrství, který IT vývojáři SW hříšně často ignorovali. Jednotlivé periferie a počítač si ani nenechávají všechna data pro sebe v nějaké uzamčené, proprietární podobě, ani nevrhají lavinu všech dat data v surové podobě na centrální softwarový blob šíleného rozsahu. Namísto toho jsou dopředu přesně definována rozhraní, zodpovědnosti za výpočty a protokoly na rozmezí „krabiček“.
  • Ve výsledku jsou všechny součásti systému modulární bloky, které mají každá přiřazenu jednoznačnou funkci a úkoly, „mluví“ spolu jasně dohodnutým jazykem, a je možné kdykoli kterýkoli blok vyměnit za jakýkoli jiný, který navenek provádí stejnou definovanou vnitřní funkci a na rozhraní s ostatními moduly hovoří stejným definovaným jazykem, jako ten původní.
  • Proto se tomu také říká „otevřená“ architektura.
  • Její další ohromnou výhodou je, že hlavní vývojář/integrátor nemusí řešit všechnu funkcionalitu – třetí strana řeší funkcionalitu svých modulů a vývojář/integrátor na ně může bezpečně tuto funkci delegovat a spolehnout se, že dostane srozumitelný vstup.

Lockheed původně pojal vývoj mission software F-35 z větší části jako centralizovaný, monolitický software podle druhého bodu – centrální Integrated  Core Processor F-35 řešil daleko více, než kdy bylo rozumné. To mělo samozřejmě za následek všechna negativa, která se s tím pojí – gigantický blob softwarového kódu, nekonečná záplava softwarových chyb, nezvladatelné řízení projektu, astronomické náklady na vývoj, přitom pomalé a náročné přidávání nových funkcí.

Konkurence, v popředí s týmem L3 Harris a Boeing Phantom Works, se mezitím vrhla po hlavě do Open Systems Architecture. Když začal Boeing nabízet OSA i v modernizovaných F-15EX, americkému ministerstvu obrany došla trpělivost. V roce 2020 prošel zákon, že veškerý nový software prostě musí být OSA. Takže se Lockheed musel přizpůsobit tlaku trhu a Pentagonu – a konečně, konečně! začíná zavádět OSA v rámci iterace F-35 TR3.

Takže zpět k téma – až bude jednou mission software F-35 plně Open (Mission) Systems Architecture, bude triviální do něj dodělat Air-to-Drone režim.

Na všechny ostatní stroje na světě, které mají Open (Mission) Systems Architecture již nyní – tzn. na F-15EX, Saab Gripen E, Super Hornet Block III, možná i Dassault Rafale? – by Air-to-Drone režim šel dodělat již dnes.

A tím by se ze stíhacích letounů, o kterých zbrklí komentátoři usuzují, že patří na smetiště dějin jsa nahrazeny drony, stali ti cenově nejefektivnější zabijáci dronů.

Douška: nikoli revoluce, ale synergické efekty

U každé nové zbraně se samozřejmě vyrojí přehršel proroků modernity a pokroku s názory, že všechny dosavadní zbraně jsou tím odsunuty do role vykopávek stejně, jako kavalerie na koních vynálezem kulometu. Akorát že to bývá povrchní nesmysl na úrovni středního managementu, který otrocky regurgituje poslední trendy slovíčka z časopisů Forbes a Business Week.

Stejně jako protitankové řízené střely neznamenají konec tanků a boje na Ukrajině prokazují, že jich obě strany konfliktu chtějí více, ještě více a nenasytitelně více – ani drony kategorie Šáhid/Geran neznamenají zbytečnost, konec nebo zastaralost taktického stíhacího letectva ani střel s plochou drahou letu (ŘSPDL).

Právě proto, že jsou drony této kategorie poruchové, dají se radioelektronicky zarušit, jsou extrémně pomalé a zranitelné, jsou prakticky nevyužitelné pro útok na silně bráněné cíle – tedy ty vojenské. A protože jsou a kvůli udržení výhodného cenového poměru musí být „hloupé“, nemohou ani využívat datalinků, algoritmů strojového řízení (nechce se mi psát „AI“) a synchronizace v čase a prostoru ke koordinovanému zahlcení obránce (taktika „swarming“).

Fakticky se hodí jen k terorizování nebráněného civilního obyvatelstva… A k aktivaci, zmapování a zahlcení PVO protivníka.

Víte, jaké bylo úplně první bojové použití dronů na světě? Když se armáda Sýrie natáhla do Libanonu aby tam podporovala islamisty z OOP, a Izrael se natáhl do Libanonu aby OOP zatnul tipec, bylo pro izraelské vzdušné síly nutné zlikvidovat syrské komplexy PVO v libanonském údolí Bekka. Krom jiných technologických inovací toho dosáhl nasazením dronů BQM-74 Chukar alias Telem, a Teledyne Ryan Firebee, alias Šakem, jako provokací/návnad pro syrskou PVO. Syřané návnadu sežrali, aktivovali radary a začali střílet ze svých PLRK Kub na bezcenné drony – načež Izraelci jejich radary snadno zaměřili a vymazali syrskou PVO z existence. Tento fígl vzápětí do písmene opsaly USA v operaci Desert Storm, se vším všudy včetně typu dronu BQM-74.

Šlo by to samotnými drony? V žádném případě.
Šlo by to jinak? Jistě – IAF a USAF tam mohly naletět v první vlně s pilotovanými letouny a zahájit krvavou přestřelku protiradarových střel Shrike a Standard ARM proti střelám PLRK Kub.
Ale kombinace dronů a pilotovaných letounů se Shrike/Standard ARM vytvořila synergický efekt, kdy to šlo neporovnatelně efektivněji a bezpečněji.

Totéž se týká i dronů jako Geran nebo jejich ukrajinských protějšků UJ-22 Airborne.
Dokázaly by samy prorazit vícevrstvou PVO protivníka a zničit bodové cíle vysoké důležitosti, jako různé mosty na Krymu či důležité sklady ubraní? V žádném případě.
Šlo by tyto cíle zničit pouze s nasazením ŘSPDL? Ano, ale hodně by jich bylo sestřeleno, takže by to stálo hodně zásob a hodně peněz v opotřebovací válce.
Ale kombinace dronů a ŘSPDL jako Geran/Kalibr, nebo UJ-22/Storm Shadow (či high-end ekvivalent TALD/Storm Shadow) vytvořila synergický efekt, kdy k cíli dokáže prorazit násobně nižší množství drahých ŘSPDL za obětování mnoha komparativně levných dronů. Které PVO obránce sice dokáže rozlišit – ale přesto si nemůže dovolit je ignorovat.

Jednoduše řečeno chytrý a efektivní útočník, dobře hrající opotřebovací válku, musí umně kombinovat silné a slabé stránky drahých high-end i levných low-end prostředků k dosažení nejlepšího synergického efektu na bojišti i na účtech opotřebovací války. A to platí jak pro drony a ŘSPDL, tak pro raketovou, hlavňovou a stíhací PVO.

 

---

P.S.: samozřejmě by šlo poslat střely s plochou drahou letu na továrnu, v nichž se Šahídy nebo Gerany vyrábí. Bylo by to i cenově nejefektivnější. Ale kdo na světě by si dnes dovolil vybombardovat továrnu, plnou afrických studentů nalákaných na „pracovně-studijní pobyt v Rusku“? Rozhodně nikdo, kdo musí doma řešit hnutí BLM… Pro které z Petěrburgu projistotu ještě na dálku sponzorují a rozdmýchávají černošské protesty.

Související články:

• Výběru a koupi stíhacích letounů musí předcházet racionální koncepce a analýza provozu a funkčních požadavků (aktualizováno) (20.9.2023), Jan Mrcasik
• Fact check: generál Míka bohužel prokazatelně nemluví pravdu o F-35 (25.5.2023), Jan Mrcasik
• Ilustrovaný průvodce schopnostmi a volbou stíhaček 5. či „4,75.“ generace pro ČR (11.8.2022), Jan Mrcasik
• Ceny stíhacích letounů – historie, metodiky, účetní triky a náklady F-35 pro ČR (19.7.2022), Jan Mrcasik

17 071x přečteno