Výběru a koupi stíhacích letounů musí předcházet racionální koncepce a analýza provozu a funkčních požadavků (aktualizováno)

Ministerstvo obrany zarytě odmítá vypsat transparentní výběrové řízení -nebo alespoň objektivní analýzu nepodléhající politickému zadání- na nový stíhací letoun. Namísto toho stále více zdrojů naznačuje, že si MOČR napřed vybralo jeden typ letounu a teprve zpětně pro něj hledá odůvodnění. Pojďme to napravit – při plném respektování stávající obranné a zahraničněpolitické doktríny ČR střízlivě, racionálně a dospěle probrat, co doopravdy potřebuje ČR, co po nás reálně požaduje NATO, a jaké požadavky z toho kauzálně plynou. Výsledky budou pro mnoho lidí překvapivé.

Nejsem žádný „vojenský expert“ ani „vojenský analytik“, zato jsem profesně ostřílený harcovník vývoje softwaru. Viděl jsem desítky vývojových projektů selhat, desítky zhrzených a rozezlených zákazníků. Těmi mnoha špatnými zkušenostmi a pozorováním, co se pokazilo, proč, a jak to dělat lépe, jsem se „po zlém“ naučil důležitosti koncepčního zadání akvizičních projektů. Záchranné stéblo tonoucímu, aby to alespoň trochu fungovalo, představují tzv. V-model a Systémové Inženýrství – disciplíny původně vypiplané v 50. a 60. letech na kosmickém programu a balistických raketách. Krásně srozumitelný úvod viz zde.

Aby tedy jakýkoli složitější systém či projekt uspěl, je nutné nepropadnout nadšení pro nějaký produkt s krásnou reklamou. Produkt není cíl, produkt je jen prostředek. To platí i pro stíhačky.

Stejně tak je zcela zásadní nepropadnout nadšení z toho, jak by hypoteticky šlo použít nějaké úžasné nové funkce – které se ale ve skutečnosti zcela míjí s „nudnými“ provozními potřebami a požadavky core businessu zákazníka. I to platí i pro stíhačky.

Namísto toho je potřeba začít Konceptem Operací (CONOP) – detailně propracovanou studií zaprvé k čemu všemu přesně a zadruhé jak přesně ten produkt vůbec zákazník chce a reálně bude používat.

Z toho vyplynou přesné požadavky různého druhu, co všechno musí konkrétně produkt umět a jak musí fungovat… A vždy se jedná o ohromné překvapení, protože polovina takto odhalených požadavků by nikdy nikoho nenapadla. Často právě ty nejdůležitější požadavky zůstávají skryty a neviditelné, dokud se k nim pracně nepropracuje tým analytiků a zákazník neřekne – „no jo vlastně, tohle je přeci tak samozřejmé, že nás to vůbec nenapadlo říct.“

Nebo častěji – „nás v managementu to tedy opravdu nebere, ale chlapi z Produkce vzkazují, že prý je to naprosto zásadní.“

A teprve poté je možné si vybrat či zkonstruovat produkt, který bude doopravdy naplňovat reálné potřeby zákazníka – namísto aby neuměl polovinu toho, co je nutně potřeba, zato nabízel spoustu zbytečností, které nikdo jaktěživ reálně nevyužije, to vše za trojnásobek přijatelné ceny.

Pokud si tedy máme zodpovědět otázku, jaký stíhací letoun doopravdy potřebuje letectvo ČR – potom musíme racionálně zhodnotit, k čemu AČR doopravdy stíhací letouny používá v míru, co po nás doopravdy a nikoli v něčích fantaziích chce NATO, a jaká by byla naše role v případném střetnutí velkého rozsahu.

CONOP v době míru – potřeby ČR a požadavky NATO

Česká Republika, díky Bohu, nemá územní spory se svými sousedy. Nehrozí nám ani mor iridentismu a revizionismu. Nemáme žádné přírodní zdroje, kvůli kterým by komukoli stálo za to nás okupovat. A narozdíl od Studené války nemáme strategickou polohu na čáře dotyku znepřátelených mocností. Jsme obklopeni spojenci, hluboko v týlu NATO.

Naše mírová národní potřeba pro letectvo je tedy jednoduchá. V prvé řadě se jedná o tzv. Air Policing – tedy záchyt nekomunikujících nebo jinak podezřelých letadel. K tomu jsou potřeba nadzvukové stíhačky prostě proto, že žádný podzvuk nedožene v použitelném čase a prostoru Airbus, letící také rychlostí 900 km/h.

Samozřejmě i s F-35 lze zachytávat ztracené dopravní letouny. Ale proč?

Sekundární potřeba je zajištění a udržení výcviku a schopností nasazení stíhacího letectva tak, aby cenově efektivním způsobem drželo krok s trendy a hrozbami a neatrofovalo. Každý stíhací pilot potřebuje ročně nalétat minimálně 200 letových hodin a ideálně čtyři vzlety týdně – jinak pravděpodobně nebude schopen obstát v boji.

Co se týče NATO, Aliance po nás dlouhodobě vůbec nechce nějaké ofenzivní letecké schopnosti. Požaduje po nás výslovně a prioritně pozemní těžkou mechanizovanou brigádu pro obranu našeho území či území bezprostředních spojenců s tanky a BVP – to je náš úkol. Ohledně stíhacích letounů požaduje integraci v aliančním systému PVO NATINADS, a stíhací letouny schopné hlídání (opět Air Policing) a obrany vzdušného prostoru těch spojenců v NATO, kteří nemají vlastní nadzvukové letectvo. To jsou dlouhodobě Litva, Estonsko, Lotyšsko a Island.

CONOP v případě války – reálné potřeby ČR a požadavky NATO

Kdyby přišlo na nejhorší – na jakoukoli válku vysoké intenzity, do které by se zapojilo NATO jako celek, včetně ČR -, z logiky věci by se odehrávala na vnějších hranicích NATO. To znamená stovky či tisíce kilometrů od hranic ČR. To znamená, že naše země by v tom případě nebyla frontou bojiště – byla by týlovým transportním a logistickým uzlem, přes který by na vzdálenou frontu proudily posily a zásoby NATO od pozemních konvojů přes logistické vlaky až po stíhačky doplňující munici a palivo cestou na vzdálenou frontu.

Letecká základna přeplněná k prasknutí posilami NATO při operaci Rapid Forge – nácviku ochrany východního křídla

Je zcela scestné, dětinské a absurdní si představovat, že by po nás v takovém případě NATO chtělo, aby naše miniaturní letectvo odletělo někam do dáli hrdinsky provádět expediční hloubkové strategické údery na nepřátelské území, jak vehementně naznačují některé šarže armády a ministerstva. Tato role přísluší jiným, vybavenějším, v čele s USA, Británií a Polskem.

Po nás, jakožto týlu a kritickému přepravnímu uzlu, by NATO požadovalo a očekávalo v prvé řadě to jediné – že ochráníme konvoje a letouny, přesouvající se přes naše dálnice, nádraží a letecké základny, před zničením nepřátelskými vzdušnými údery. Všechny ty letouny čerpající palivo jsou totiž na zemi bezbranné jako kachny. A vzhledem k nahuštění hrozí, že zásah jediného letounu jedinou proniknuvší střelou či dronem řetězově zapálí všechny stroje v okolí – jako se to stalo Rusům na Krymu.

Jediný zásah letecké základny Saki na Krymu zahájil řetězový požár letounů, nahuštěných na stojánkách blízko sebe

Proto by byl mnohonásobně důležitější úkol Vzdušných sil AČR chránit území, mosty, dopravní uzly a vojenské základny v ČR. Před střelami s plochou drahou letu, před aerobalistickými raketami, před hypersonickými prostředky, i před záplavou pomalých, ale ďábelsky levných sebevražedných dronů jako Šahíd/Geranium, přetěžujících a ekonomicky vyčerpávajících jakoukoli raketovou PVO.

Pouze zcela výjimečně by se do našeho vzdušného prostoru mohly přes celé po zuby ozbrojené Polsko, přes Rumunsko s Maďarskem, či Itálii a Rakousko (nečlen, ale ozbrojeně neutrální), probít zdecimované zbytky formací nepřátelských taktických letounů. Ale jsme v tak hlubokém týlu, že to nepředstavuje zásadní hrozbu.

Tato role není alibismem, švejkováním, „hraním si na vlastním písečku“ ani „černým pasažérstvím“ na NATO, jak se ozývá z resortu a spřízněných médií. Přesně naopak – je dospělou, kvalifikovanou a v realitě NATO založenou rolí. Americké ozbrojené síly již třičtvrtěstoletí citují jednoduchou poučku – „amatéři řeší taktiku, profesionálové řeší logistiku.“ Ochrana území ČR coby logistického uzlu a týlového prostoru pro operace NATO je daleko, násobně důležitější, než ambice s malinkými Vzdušnými silami AČR odletět do dálky na frontu a zažívat tam hrdinské eposy s velkými chlapci.

Takové expedičně-hrdinské pojetí role Vzdušných sil silně připomíná neprofesionalitu některých elitních vojenských jednotek minulosti, které ignorovaly své „nudné“ přidělené úkoly, aby se namísto toho mohly vrhnout do hrdinských útoků ideálně na přesilu nepřátel. Přitom však nechaly nechráněný týl či strategické dopravní uzly – a prohrály tak bitvu nebo celou válku.

Namátkou např. bitva u Aikenu 1865, kde takové „hrdinství“ způsobilo strašlivou strategickou porážku Konfederace. Nebo řada jiných událostí i z naší a polské historie – disproporčně často zahrnujících elitní jízdní jednotky, které jsou historickým předobrazem dnešních bojových pilotů. Touha po hrdinství a reputaci bojovníků, kvůli které letci nechtěli bránit týl ale pronikat co nejhlouběji do území nepřítele, se ostatně v dřívějších konfliktech řešila opakovaně.

CONOPS pro obranu spojenců v případě války spíše nezahrnuje boj proti letounům 5. generace

Sekundární rolí v konfliktu by byla příležitostná defenzivní role obrany vzdušného prostoru našich bezprizorních spojenců v NATO, abychom silnějším členům uvolnili ruce od hlídání pro ofenzivní mise. Zejména Pobaltské státy by se sice mohly ocitnout na frontové linii, ale jejich obrana také nevyžaduje žádné penetrace do hloubky nepřátelského vzdušného prostoru. Naopak: vyžaduje co nejrychleji vystřílet co nejvíce protiletadlových raket s co nejdelším doletem na přilétající formace nepřátelských bombardérů, jako Tu-22 či Su-34, pak co nejrychleji přistát, přezbrojit a odstartovat k odpálení další salvy – a při tom všem se nenechat zničit, zejména zásahem nepřátelského bombardování na zemi.

Ideální raketou pro účely této mise je MBDA Meteor – protiletadlová střela s nejdelším dosahem v arzenálu celého NATO. Meteor ovšem umí používat pouze tři letouny v celém NATO – Eurofighter Typhoon/Taifun, Saab Gripen a Dassault Rafale, žádný jiný. (Plánuje se sice integrace upraveného Meteoru na F-35 s plánovaným termínem 2027, ale takové programy téměř nikdy nejdou de plánu). Američané ekvivalent Meteoru teprve vyvíjejí a jejich AIM-260 se bude v omezených počtech dodávat primárně pro Indopacifický region jako protiváha Číně, nikoli pro Evropu.

Opět přitom platí, že NATO neočekává, že by malé Vzdušné síly ČR se 24ks stíhaček porazily například ruské či čínské námořní letectvo se stroji 5. generace, které naši vojáci též zmiňují – a to ani kdybychom nakrásně měli F-35. Všichni silnější spojenci v NATO mají kromě F-35 ještě i dedikované letouny pro vybojování vzdušné nadvlády -F-22 Raptor, Typhoony a Taifuny- s kinematikou, rychlostí, energií i schopnostmi boje vzduch-vzduch vysoce nadřazenými F-35.

Pokud by reálně hrozilo, že se v cílovém prostoru nebude stačit odrážet nepřátelské nálety bombardérů, ale proběhne tam bitva o vzdušnou nadvládu s účasti nepřátelských stíhaček 5. generace? Velení NATO nejsou žádní amatéři, neriskují zbytečně.

Okamžitě by tam nasměrovalo nejlepší dostupné stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády, Raptory a Typhoony. Ostatní jednomotorové víceúčelové stroje, které by sice obstát mohly, ale nemají „overmatch“ neboli zdrcující převahu, by pravděpodobně stáhlo do bezpečí nebo do podpůrné role. Ať už by se jednalo o F-35, nebo o Gripen E, nebo cokoli jiného.

Boj s letouny 5. generace tedy není klíčová potřeba VzS AČR vzhledem k naší geografické pozici a geostrategické i vojenské roli v NATO – jakkoli je jasné a naprosto pochopitelné, že každý stíhací pilot by chtěl řídit stroj, který si umí i s takovou hrozbou poradit.

Potřebné schopnosti stíhacího letounu pro obranu ČR a závazky NATO

Co z toho všeho plyne za požadavky?

Pro mírový domácí Air Policing jsou důležité:

- flexibilita reakce – rychlý „cold start“ vypnutého, popř. dokonce i „zazáslepkovaného“ hotovostního nebo bojeschopného stíhacího letounu, aby dokázal dohnat potenciální hrozby dříve, než by stihly ohrozit citlivý pozemní cíl

- provozní spolehlivost – aby bylo, zejména u početně malého letectva, vždy maximální množství strojů letuschopných a bojeschopných, nikoli v servisu či údržbě

- ekonomika provozu – aby rutinní dohánění neškodných civilních letounů se špatně nastavenou radiostanicí a hlavně stovky letových hodin tréningu nejen neudělalo příslovečnou „díru do rozpočtu“ letectva, ale aby zbylo hodně prostředků na výstavbu raketové PVO (viz dále – poučení z Ukrajiny)

Pro mírový Air Policing našich spojenců v NATO (pobaltí, Island, Slovensko) jsou důležité:

- logistická zátěž – kolik podpůrného personálu a vybavení musí odcestovat s letouny na zahraniční misi (aby doma nechyběl klíčový personál či vybavení)

- transportní zátěž – aby k přepravě podpůrného personálu a vybavení do země určení nebylo potřeba zrekvírovat absurdně velkou část chronicky nedostatečných vzdušných přepravních kapacit (airlift) AČR či NATO

- udržitelnost nasazení v poli – zda naše stíhací letouny zvládnou operovat mimo svou domovskou základnu dlouhodobě tak, aby z nich nebyly poloviční vraky, které po návratu nadlouho zmizí v hangáru údržby

- kompatibilita v Alianci – abychom mohli v maximální míře využívat provozní zázemí a zejména spotřební hmoty (PHM, maziva atd.) a munici spojenců, a nemuseli vždy vše vozit s sebou

Pro válečnou obranu území ČR, klíčových základen a transportních uzlů jsou důležité:

- Disperze – nebýt zasažen prvním masivním úderem vším, co protivník má a může vystřelit, ale vyhnout se mu a přežít na záložních letištích. Navíc s takovou stíhačky uvolní kapacitu leteckých základen pro alianční stroje neschopné disperze.

- Vyhledávání vzdušných cílů – schopnost najít velmi malé vzdušné cíle (ŘSPDL, drony) seshora na pozadí terénu

- Flexibilita a „magazine depth“ – zejména v plánovaných počtech AČR musí relativně malý počet letounů pokrýt celé území ČR, a každý z letounů musí být schopen postřelovat velké množství vzdušných cílů. Musí proto umět nést maximální možný počet PLŘS najednou.

- Udržitelnost nasazení – v intenzivním bojovém nasazení není čas na preventivní údržbu a servis nad rámec základního, bojový letoun to musí co nejdéle zvládnout i bez „luxusní“ péče (zejména bez péče o nátěr pohlcující vyzařování radarů)

- Hlavňová výzbroj – zákeřnost vrtulových sebevražedných dronů jako Šáhid-136 spočívá v tom, že na sestřelování dronů v ceně pár tisíc dolarů, chrlených v sériích destitisíců měsíčně, prostě není udržitelné plýtvat špičkové protiletadlové rakety v ceně několik set tisíc dolarů, vyráběné v nejlepším případě po tisících měsíčně. Časem nevyhnutelně dojde na jejich sestřelování hlavňovou výzbrojí. Stíhací letouny musejí nejen najít, zaměřit a trefit pomalé vrtulové drony kanonem – musejí to zvládnout takovým způsobem, aby nebyly ohroženy explozí či kolizí se sestřeleným dronem (jako neslavný ukrajinský MiG-29 „vyměněný“ za pět dronů). A to vše nejen ve dne, ale zejména v noci.

- Manévrovatelnost, široká a bezpečná letová obálka – pro působení proti nízkoletícím ŘSPDL a pomalým vrtulovým dronům musí být stíhací letoun skvěle a bezpečně manévrovatelný v širokém rozsahu rychlostí a výšek.

Pro válečnou obranu území aliančních států bez vlastního letectva je důležité:

- situační povědomí – maximálně rychle si udělat obrázek o vzdušné situaci, oddělit spřátelené od nepřátelských letounů a vzdušných cílů, prioritizovat nejdůležitější útočící cíle a naplánovat jejich napadení

- magazine depth – nosnost PLŘS zejména středního (či dalekého) doletu, aby na jeden bojový let mohli obránci vystřelit na co nejvíce nepřátelských letounů (ne nutně je trefit, ale donutit je k odhození protizemní výzbroje a obranným manévrům, tj. „mission loss“).

- rychlost přezbrojení – jak rychle je možné podvěsit nové PLŘS a doplnit palivo pro vygenerování dalšího bojového vzletu.

- přežitelnost ve vzdušném boji – útočníci budou na obránce také střílet, a to hlavně na střední vzdálenost. Jedná se tedy o systémy RWR a MAWS (varování před zaměřením radarem a postřelováním nepřátelskými PLŘS), REB (rušení radarem naváděných nepřátelských PLŘS), DIRCM (rušení infračerveně naváděných nepřátelských PLŘS), schopnost použít vlečné klamné cíle a/nebo létající klamné cíle/návnady (např. MALD), a případně opatření ke snížení signatury v infračervených i radiofrekvenčních pásmech pro snížení rizika zaměření a zásahu (to má synergický efekt s rušením a klamnými cíli).

- udržitelnost nasazení v poli – schopnost operovat ve vysokém tempu bez preventivní a hlubší údržby, jen s minimálním nutným servisem ideálně přímo v poli, mimo servisní zázemí známé z doby míru. Letoun v servisním hangáru chybí v obraně a je zranitelný nepřátelským bombardováním předem známého, statického a prioritního cíle. (Viz vybombardování ukrajinského servisního centra pro MiG-29 PS ZSU ve Lvově hned na začátku války na Ukrajině.)

- Interoperabilita se zásobami a technickým vybavením NATO – v intenzivních obranných bojích často letouny musí vzít zavděk tím, co zrovna je k dispozici od spojenců, nikoli specializovaným vybavením z domova – např. po neplánovaném přistání na jiné letecké základně, než původně plánované (tzv. „divert“).

- schopnost disperze – poblíž fronty je nemožné udržet letecké základny v bezpečí; pokud se z nich obránci mohou přesunout na záložní či improvizované základny a přesouvat se mezi nimi, radikálně roste jejich přežitelnost.

- nízká logistická náročnost – v intenzivních bojích jsou zásobníky a konvoje s PHM ideální a snadno zranitelné cíle a přepravní kapacita pro jakýkoli náklad je ukrutně nedostatková komodita. Čím menší tzv. „logistický footprint“ (spotřebu PHM, potřebu ND, potřebu přepravovat zázemí a personál) stíhací letoun má, tím méně zatěžuje logistiku spojenců a tím spíše může generovat bojové mise.

Výběr nového typu musí reflektovat zkušenosti z války na Ukrajině

Říká se, že armáda se vždy připravuje na tu minulou válku. Je to logické, protože nikdo nemůže doopravdy vědět, jak jsou které nové zbraně, doktríny a taktiky nasazení dobré, dokud nečelí skutečnému protivníku. Proto je nesmírně důležité pozorně sledovat a poučit se z reálných, symetrických konfliktů – a tím je v prvé řadě válka Ruska proti Ukrajině.

Pozorování z ukrajinského konfliktu hlavně nade vše jasně ukazují, že nic není tak jednoduché a černobílé, jak se zdá. Kupříkladu v prvním roce války zavládlo všeobecné přesvědčení, že tanky jsou reliktem minulosti, protože je snadno zničí PTŘS jako Javelin – ale na sklonku druhého roku války je naopak vidět, že tanky jsou stále nenahraditelné, ovšem musí se citelně změnit jejich taktika nasazení.

Totéž platí pro dělostřelectvo a letectvo – těm byl odtrouben údajný konec ve prospěch taktických kvadrakoptér na baterie shazujících granáty, sebevražedných dronů s unitární bojovou hlavicí jako Šáhid-136, a naváděných dělostřeleckých raket jako GMLRS odpalované z kompletu HIMARS. Jenže se nepřekvapivě ukázalo, že to je krajně krajně zjednodušené, černobílé vidění.

Dělostřelectvo je stále nenahraditelné v situaci, kdy je potřeba při ofenzivě zahltit velký prostor nepřátelských pozic hustou přehradnou palbou – zejména pokud může použít submunici. Drony mohou být snadno zarušeny prostředky REB, může být zničeno jejich kontrolní stanoviště, a je technicky snadné je sestřelovat po desítkách kdekoli, kde vletí do prostoru kompetentně řízené PVO.

Pro taktické letectvo je sebevražedné provádět útočné lety klasickou neřízenou municí – ale střely s plochou drahou letu s kompetentně naplánovanými útočnými profily mají mnohonásobně vyšší pravděpodobnost i účinek v cíli, než sebevražedné drony. A pokud používá klouzavé bomby vybavené rozevíracími křídly, jako americké JSOW-ER nebo jejich v poli posvařované ruské ekvivalenty, může taktické letectvo svými proudovými letouny shazovat bomby s bezkonkurenčně těžkou půltunovou hlavicí z bezpečné vzdálenosti až 70 km – tomu opět drony ani dělostřelectvo nemohou konkurovat.

Ukrajinská taktika je klíčová pro přežití i našeho letectva a PVO v hypotetickém konfliktu

To ale není vše. Příklad Ukrajiny v plné nahotě ukázal naprosto exemplární důležitost tří taktických postupů, na které takřka nikdo jiný na východě ani na západě není připraven a bez kterých přitom slabší nebo méně bohatý stát nepřežije.

První taktika se týká vysoce mobilní PVO s pasivními přehledem vzdušné situace a radary zapínanými jen bleskově. Na počátku války každý předpokládal, že ruské letecko-kosmické síly (VKS) si rychle vybojují vzdušnou nadvládu a budou beztrestně rovnat Ukrajinu se zemí. Tento předpoklad vycházel ze symetrických doktrín Ruska a NATO. Rusové stavěli integrovaný systém PVO (IADS) – tzn. kde se obálky jednotlivých systémů překrývají a vytváří teoreticky neproniknutelný štít:

NATO se připravovalo takový systém v případě potřeby prorazit, umlčet a ničit (tzn. SEAD/DEAD) protiradarovými řízenými střelami a vzdušným i pozemním rušením. A Rusko se samozřejmě inspirovalo a učilo, takže VKS RF byly připraveny použít taktiku SEAD/DEAD proti předpokládanému ukrajinskému IADS.

Jenže Ukrajina zhodnotila, že zkoušet to tímto stylem by byl logicky její konec. IADS tak moc vysílá svými radary, že o ní protivník má dokonalý přehled. Doktrína IADS počítá, že i přesto bude neprorazitelná; doktrína SEAD vymýšlí, jak přesto prorazit. Ukrajina namísto toho ze své PVO udělala lovce – podobně, jako předtím Srbsko v roce 1999.

Nechává radary vypnuté a pasivními senzory čeká, až se nepřátelský letoun dostane na dostřel. Jako myslivec čeká, až se nepřátelský letoun dostane blíž. Blíž. Ještě blíž. A pak zcela překvapivě, na minimální vzdálenost, aktivuje radar a odpálí ŘS tak rychle, že nepřátelský pilot téměř nemá šanci reagovat. Načež se neprodleně sbalí a přesune do jiné pozice (shoot-and-scoot).

To je taktika, která sice nemá nepřetržité radarové pokrytí jako IADS – ale s pasivními senzory je ani nepotřebuje. Narozdíl od IADS není možné ji umlčet protiradiolokačními střelami. A je mnohem náročnější (nikoli však nemožné!) takto rozmístěné prostředky PVO najít, vyhnout se jim nebo je zničit.

Druhé poučení z Ukrajiny je naprosto esenciální důležitost disperze letounů – kdo zůstane na mírových základnách zaměřených ze satelitů, ten je zničen jako tato neslavně proslulá ukrajinská Su-24:

Ukrajina měla tu výhodu, že měla menší množství letounů alokovaných na obrovské ploše – a na základnách parkovaly neletuschopné stroje stejného typu, což strašlivě mátlo nepřátelské plánovače. Ze satelitu se to poznat nedá.

Přeživší bojeschopné ukrajinské MiGy a Suchoje se musely okamžitě rozprchnout na velké množství tajných záložních ploch, sestávajících jednak z formálně zrušených a léta zavřených leteckých základen, které ale měly funkční VPD (podobně, jako u nás např. Milovice), a jednak zřejmě i na silnice. To prokazatelně intenzivně nacvičovali – v srpnu 2020 si takto poškodili Su-27 o neodstraněné dopravní značení.

Mezi těmito základnami navíc musely v nepravidelných intervalech rotovat, protože Rusové samozřejmě postupně zaměřovali, odkud a kam PS ZSU létají. Zaměřit, natrasovat, naprogramovat a odpálit ŘSPDL ale trvá organizačně řádově vyšší hodiny, což znamená že letouny i zázemí se musely přesouvat ještě rychleji. Říká se tomu „working inside enemy decision loop“ a je to extrémně náročné na piloty i personál, kteří se musí nepřetržitě přesouvat a mají extrémní nedostatek spánku. Je zapotřebí mít více pilotů, než stíhaček – což může např. pro VzS AČR, kde doposud většinu nákladů patří výdaje na personál, být značný problém.

Na silnicích běžně přistávají Gripeny švédského a Hornety finského letectva, a také F-35B STOVL americké námořní pěchoty. Právě dnes, 22. září, pak přistála poprvé v historii na silnici i F-35A a Eurofightery – konečně! (Zádrhel je, že podle předpisů plně naložená F-35 vyžaduje VPD o délce 8,000 stop, neboli 2,4 kilometru.)

Třetí poučení z Ukrajiny se týká nekonvenčního, flexibilního a asymetrického nasazení stíhacích letounů. Pro technicky zastaralé Su-27 a MiG-29 PS ZSU by byla sebevražda snažit se symetricky střetnout v obraně proti početní přesile formací VKS RF tak, jak se na to připravuje většina států NATO. To ale v žádném případě neznamená, že by byly neužitečné. Ukrajinci se namísto toho 8 let připravovali na asymetrickou obranu.

Vypilovali k dokonalosti pilotáž v malé výšce, kde se bez stealth schovají v radarovém stínu nepřátelských prostředků PVO dalekého dosahu:

Namísto snahy zničit modernější ruské bojové letouny (target kill) je pouze obtěžovali a zastrašovali na dálku takovým způsobem, aby pokud možno sami nebyli sestřeleni, ale aby ruští bojoví piloti museli zahájit obranné manévry a kvůli tomu odhodit protipozemní výzbroj – což je tzv. „mission kill“, pro obranu ve výsledku skoro stejně dobré, protože bomba nedopadla.

Spolupracovali s PVO a snažili se ruské letouny buď nalákat, nebo zahnat do zóny ohrožení číhající baterií raketové PVO.

Nepředvídatelně se zjevovali a ohrožovali bojem vzduch-vzduch nepřátelské výsadky (na letišti v Hostomelu aj.), takže útočník raději neriskoval vyslání letounů s výsadkáři a používal je jako pěchotu.

A byli používání i jako symetrická reakce na sebevražedné drony kategorie Šáhid-136 – protože je vojensky, logisticky i ekonomicky neudržitelné je sestřelovat raketami.

Slovo závěrem – CONOPS, požadavky na Vzdušné síly a PVO ČR, a upozornění na nově vyvíjené typy

Realita je taková, že po našem letectvu nikdo, ani NATO, nechce ani expediční bombardovací mise do hloubky nepřátelského území, ani hrdinské výkony na hypotetické frontě. To jsou ničím ambice některých důstojníků a politiků. Nesouhlasíte? Tak mi ukažte jediný dokument nebo požadavek NATO, který by po AČR požadoval rozvoj schopností leteckých úderů do hloubky nepřátelského území.

I naši spojenci a NATO po nás chtějí v prvé řadě to, co je prvořadým přirozeným úkolem armády od nepaměti – obranu vlastního území ČR a strategických cílů a uzlů na jejím území. To vyžaduje chytrou, koordinovanou a důsledně proplánovanou koordinaci a balanc typů a množství stíhacích letounů, raketové PVO, záložních letištních ploch, a zásob munice v popředí s raketami vzduch-vzduch a země-vzduch.

Naprosto ignorovaný je také nástup nových typů bojových letounů, které jsou právě ve vývoji. Jižní Korea vyvíjí KF-21, jakousi „zmenšenou F-22“ (viz obr. výše) optimalizovanou pro „racionální úroveň stealth“ – vyšší než Typhoon a Rafale, ale menší než F-35, aby se snížily provozní náklady technologie stealth. Polsko se chce účastnit druhé fáze vývoje KF-21 Block 2 po roce 2026. Jelikož by první F-35 stejně dorazily až v roce 2030 a VzS AČR by stejně „překlenovaly“ období do roku 2030 pronájmem jiného typu, velmi stojí za zvážení, zda neodložit výběr a nákup do doby, kdy se na trh dostanou nové typy velmi zajímavých parametrů, jako právě KF-21.

Závěrem si dovolím apel: vážení páni poslanci z Výboru pro obranu – pokud náhodou tajná analýza MOČR, resp. VzS AČR o F-35, kterou vám vláda ukázala, neřešila všechny výše položené otázky a témata? Znamenalo by to, že je zcela zásadně objektivně děravá, nekoncepční a podezřele nekompletní – nebo že přinejmenším absolutně nereflektuje poznatky a poučení z války na Ukrajině.

Skuteční odborníci na ministerstvu by měli být schopni vám předložit strukturálně podobnou, ale přitom profesionální, mnohem propracovanější a kompetentnější analýzu. Pokud se tak nestalo, je vysloveně vaše poslání z titulu vaší funkce zjistit proč – a zjednat nápravu. Jinak selžeme v obraně své vlastní země a zklameme i své spojence.

Aktualizováno 22.9.2023 – kritika ministerstva a rozebírání možných nepřímých důkazů o korupci byla přesunuta do šuplíku, protože nepatří k téma a stylu článku. Namísto toho byla zásadně dopracována a doplněna část o poučení z ukrajinského konfliktu (rozšířená na dvě kapitoly).

V rámci toho jsem rozpracoval i ekonomicko-logistickou analýzu opotřebovací války dronů Šáhid-136/Geran-2 proti raketové PVO, ale ta by se do článku nevešla, takže je také bokem.

Související články: