Na začátek trochu vzpomínkového optimismu. Rád vzpomínám na své dětství, kdy jsem jezdil romantickou lokálkou pošumavskou krajinou k babičce. Byla to doba průvodčích, kteří pravými kleštičkami propíchli cestujícímu lístek z tvrdého papíru. Vlak stál pár korun a dostali jste se jím téměř všude.
Nyní je realita jiná. Vlaková přeprava je pomalejší než autobus a ještě ke všemu dražší. Přesto se České dráhy ještě neodporoučely do horoucích pekel, ale vesele hnijí a kvasí, přičemž stát formou štědrých dotací vozí další sračky do jámy a vzniklá kejda hezky smrdutě obaluje naše peněženky. České dráhy jsou dnes obrovský moloch živící desítky tisíc lemplů. „Kdo nic neumí, jde k policajtům nebo ke dráze“, praví rčení.
Poslyšte moje zkušenosti. Moje přítelkyně pochází z velkého severomoravského města, ke kterému ještě nevede dálnice ani celý koridor. Nemaje auto, využívali jsme k cestám z Prahy k jejím rodičům služeb Českých drah. Pravda, od doby, kdy dráha zakoupila pár vozů západní výroby a několik dalších zrenovovala, nemusíme jezdit v českém dobytčáku, nýbrž soupravou s hrdým názvem „Expres + nějaké srandovní jméno“. Cestu dlouhá přibližně 350 km překoná silná lokomotiva s 15 vagóny za nicotných 5 hodin. Se Z kartou za 260 káblí. Zčásti se jede i po koridoru, takže to nedrncá a člověk si připadá málem jako v letadle. Až na to, že páni poslanci zvládnou stejnou cestu za hodinku.
Historka číslo 1:
Jeli jsme s kamarády z čundru a vystupovali na nádraží Praha Libeň. Jeden z nich měl s sebou svoje kolo, a to ve speciálním vagónu pod bedlivým dozorem svědomitých zaměstnanců ČD. Když jsme se vyvalili z vlaku, vidíme jak nějaká obtloustlá bába v ušmudlané nádražácké uniformě táhne kamarádovo kolo a chystá se s ním zmizet výtahem kdesi v útrobách nádražního podzemí. „Dobrý den, to je moje kolo, tady k němu mám lístek. Já bych si ho kdyžtak už převzal, ať se to urychlí“, řekl můj spolucestující. Babizna vypoulila oči jak žába a maximálně nepřátelským tónem mu sdělila, že teď je kolo v péči ČD a on s ním tedy nemá právo manipulovat a musí počkat až mu ho vydá v zavazadlové pokladně, kam s ním zrovna jede. A že to bude ještě tak půlhodiny trvat. Kámošovi se rozhodně nechtělo čekat, proto usoudil, že si (svoje!) kolo prostě vezme bez zbytečných prodlev. Samozřejmě výměnou za zavazadlový lístek. To ovšem hrubě podcenil protřelou stodvacetikilovou ajznboňačku, která mu kolo vyrvala z ruky. Kamarád mohl být rád, že nedostal po hubě, nehledě na to, že když se přetahovali, bába s velocipédem zrovna dvakrát šetrně nemanipulovala. Nakonec kámoš uznal, že parní válec nepřemůže a smutně sledoval jak mu jeho majetek mizí kdesi v nádražáckém výtahu. Za slabou třičtvrtěhodinku bylo vše vyřízeno a my mohli zase cestovat dál.
Historka číslo 2:
Asi před rokem jsem posílal přítelkynino kolo jako spěšninu z nádraží Praha Vršovice. Odebral jsem se s kolem do příjmu zavazadel. V tu chvíli mi poprvé zatrnulo. Obklopilo mě 5 kriminálních týpků, kteří na mě vyzývavě čuměli. Čekal jsem, kdy vytáhnou kudly. Být na Žižkově, zdrhal bych jak nejrychleji umím. Tenkrát jsem však sebral všechnu odvahu a srdnatě prohlásil, že jdu poslat kolo. Jejich kápo, relativně nejčistší, nejmíň smrdutý, nejoholenější a patrně nejchytřejší, mi strčil do ruky papírek, kam jsem měl vyplnit nejrůznější údaje týkající se přepravovaného kola. Formulář pocházel nejspíš ještě z druhé světové a vymyšlen byl také v té době. Svědomitě jsem tedy zapůjčenou erární umolousanou propiskou zaškrtal, že kolo svítilnu má, avšak dynamo ne, blatníky ano, brašničku na hasáky a jiné nářadí ovšem ne. Primitiv to odborně prostudoval, cosi po mně opravil a pracně pod údaje namaloval jakýsi klikyhák. Ostatní se mezitím lemplovali kolem.
V tu chvíli mi podruhé zatrnulo, a to při představě, že bych těmto individuím měl svěřit drahé kolo své drahé polovičky. Nicméně obejdové mě znovu výhrůžně obklopili, tak jsem raději opřel kolo a rychle vypadl, naštěstí s lístečkem. Asi po pěti metrech jsem se ohlédl a potřetí mi zatrnulo. Zjistil jsem, že živly se s překvapující rychlostí odebraly poflakovat se kamsi do hloubi skladu zavazadel. Kolo nechali úplně opuštěné.
Papírek jsem šel odevzdat a peníze za přepravu zaplatit do spěšninové pokladny. Bylo to pravděpodobně neprůstřelné okýnko z tlustého skla pohlcujícího většinu zvuku. Za ním seděla jakási ježibaba a cosi vyplňovala. Po chvíli marného čekání jsem nesměle zaťukal. „Moméént“, zaječela bába a dál psala. Po několika minutách jsem zaťukal podruhé. Příšera vzhlédla a velice nepříjemným tónem mi oznámila, ať počkám. Namítl jsem, že jsem zákazník a nechce se mi čekat a že ty lejstra si může vyplnit pak. Na to se mi dostalo vysvětlení, že to jsou spěšninové lístky zákazníků, co přišli přede mnou a jsem tedy povinen čekat dokud je nedokončí. Po dalších několika minutách jsem zaťukal potřetí. To už si mě fúrie vůbec nevšímala a prohodila ke své kolegyni, která se příšerně nudila, nějakou nepěknou poznámku na mojí hlavu. Po chvilce přišel nějakej chlápek zvenku z ulice k otevřenému oknu té místnosti s ježibabou a cosi po ní chtěl. Kráva ihned vyskočila a začala mu s úsměvem cosi předávat. Že bych byl u špatného okýnka? Za slabou čtvrthodinku se mi konečně začala věnovat. Poděkoval jsem za přátelský přístup a uvažoval, že si budu stěžovat. Nicméně při představě jednání s dalším dementem od dráhy jsem tuto myšlenku rychle zavrhl. Nutno dodat, že kolo dojelo za dva dny v pořádku. České dráhy prokázaly, že umí dělat svoji práci.
Historka číslo 3:
Zanedlouho potom jsme cestovali s přítelkyní a mým kolem do Prahy. Kolo jsme vezli jako spoluzavazadlo, předpokládám tedy, že bylo ve stejném vlaku jako my. Záhadou zůstává, proč mi kolo vydali až po hodinovém čekání na Hlaváku.
Historka číslo 4:
Dozvěděli jsme se, že dráha poskytuje výhodné slevy na jízdenky do příhraničních německých měst Rozhodli jsme se proto, že vyrazíme do Drážďan. Vstávali jsme ve čtyři, abychom byli v cíli přímým spojem kolem deváté. V pohodě jsme přišli na nádraží, vyhledali již přistavený vlak, uvelebili se a čekali na odjezd. „Ten vlak má nějaký divný zpoždění“, pomyslel jsem si po nějaké době. „Už jsme přece měli být pryč“. Vylezli jsme ven a vytřeštili oči: lokomotiva s polovinou vagónů odjela, přičemž ta naše půlka tam zůstala a měla za hodinu odjíždět kamsi do prdele. Šli jsme tedy podat stížnost. Ten chlápek ve stížnosťárně promptně zavolal informátora, který měl stát u vlaku, nicméně se dle mého názoru někde zašíval. Informátor prohlásil, že vartoval u vlaku, připraven splnit jakýkoliv befel, čímž naše stížnost oba považovali za vyřízenou. Během dalších dvaceti minut jsme donutili stížnosťáka, aby naší žádost zaevidoval a podepsal. Za pár týdnů jsme dostali dopis s omluvou, a že se na nás dráha zase těší. Do Drážďan jsme nakonec dojeli jiným vlakem před polednem.
Historka číslo 5:
Tak ta je fakt chutná. Odehrála se relativně nedávno, takže ji mám v čerstvé paměti. Proto jsem ještě trochu naštvaný, tak odpusťte občasné nadávky. Jeli jsme s přítelkyní zase na Moravu a zase jsem si chtěl vzít svoje kolo. Den předem jsem si to tedy přihasil na Nádraží Vršovice, že to pošlu jako spěšninu, ať se s tím při odjezdu nemusím srát. Tam mi bylo sděleno, že spěšnina je zhruba 2x dražší než spoluzavazadlo, a že to trvá zhruba tři dny. Nepochopil jsem sice, jak je možné, že zavazadlo, které pošlu o den dřív, dorazí na místo o den později, nicméně u ČD se nesmíte divit ničemu. A hlavně proč je to, kurva, dražší. Dobrá tedy, pošlu to jako spoluzavazadlo. V den D jsem přiklusal na Hlavní nádraží v Praze raději hodinu před odjezdem vlaku. Obešel jsem zavazadlové pokladny. Sem tam se někdo poflakoval, jeden nádražák dokonce pospával. Inu náročné povolání. Vyhledal jsem správné okýnko, kde se jako na potvoru nikdo nebimbal, nebyl tam vůbec nikdo. Po chvíli přišel jakýsi skladník. Řekl jsem, že chci poslat kolo jakožto spoluzavazadlo. „Kdy? – No, já pojedu tím vlakem v 17:05. – Ten kola nebere. – Aha, a ten v šest? – Ten taky ne.“ To už se kolem skladníka shlukli tři jeho kolegové, aby dali hlavy dohromady a vyřešili ten složitý problém. Vedení převzala jakási ženská. „Můžete mi teda říct, kdy jede ňákej vlak, co bere kola? – Až zejtra v 5 ráno. – Ale já tam chci bejt dneska. – Bohužel. – A když bych poslal to kolo tím v 5 ráno, kdy tam dorazí? – V 11. – Ale to už chci na tom kole jet. – No to je vaše věc, měl jste si to zjistit a jet dřív. – Ale já pracuju, nemůžu odejít z práce ve 12. – Hm, tak to zkuste rovnou ve vlaku u průvodčího, jestli si ho můžete vzít s sebou do vagónu. Vlak přijede asi o půl hodiny dřív, tak budete mít čas.“ Přítelkyně začínala být naštvaná.
Ve zbývajícím čase jsme šli koupit Z kartu. Chtěla mi ji koupit během dne přítelkyně, ale problém byl v tom, že se nedala použít fotka ze staré Z karty, protože mi ji ti dementi oblepili nějakými fóliemi. Teď jsem měl fotku jinou, odlepenou ze staré tramvajenky, ta kupodivu nevadila. Když ženská v Z kartovém okýnku viděla moje kolo, prohodila: „A nejezděte na tom kole tady v hale“. To už jsem začínal být taky nasraný. Těm kriplům se tam poflakuje spousta houmlesáků, ale zákazníka s kolem budou napomínat, nehledě na to, že jsem kolo celou cestu způsobně vedl.
Vlak přijel nikoliv půl hodiny, ale deset minut před odjezdem. Vyhledali jsme průvodčího: „Tohle je expres, vlak vyšší kvality, takže to nepůjde“, řekl. Že by ten hajzl chtěl úplatek? Nikdy! Přítelkyni začínalo být do pláče. Takže zbývaly dvě možnosti. Jet bez kola anebo jet s kolem až druhý den. Vzhledem k tomu, že rodiče mé přítelkyně mají jedno kolo navíc a ona sama pracuje jen kousek od Hlaváku, bleskově jsem se rozhodl pro první možnost. Zbývalo 7 minut. Popadl jsem kolo a pádil s ním z nástupiště. V nádražní hale jsem nasedl a smažil to nejvyšší rychlostí. Ať se třeba poserou, stejně za to můžou oni. Uskladnil jsem kolo v práci a s vyplazeným jazykem běžel nazpátek. Celou cestu jsem zvládl za rekordní čtyři minuty. Jedeme!
Příběh ovšem nekončí, i když začíná být poněkud dlouhý. Z Prahy do Ostravy by to vlakem mělo trvat pět hodin. Lehké půlhodinové zpoždění je normální, kdo by si s tím lámal hlavu, že? Tentokrát však vlak jel podezřele pomalu, resp. stavěl na každé mezi. Při jedné takové půlhodinové zastávce jsem vyhledal průvodčího, který místo aby lidem sdělil, co se děje, se někde zašíval s cigárem. „Promiňte, vy jste mě v Praze nepustil do vlaku s kolem, že prý je to vlak vyšší kvality, ale co je tohle za vlak, když staví v každé zatáčce? – No já za to nemůžu, že se rozbila lokomotiva!“ Hm, rozbila se lokomotiva, kdo za to může? Mašinfíra ne, průvodčí taky ne. Co je mi ale, do prdele, do toho? Já jsem si zaplatil cestu a chci tam bejt včas. Pokud se něco podělá a já tam včas nejsem, ať mi vrátí prachy. Ale železnice se na to kouká jinak: „Jedeš? Tak drž hubu a neotravuj.“
Do Ostravy Svinova jsme dorazili se zpožděním hodinu a čtvrt. Cestou jsem ještě zaslechl nějaké fámy, že někde něco vykolejilo, tak že se všechny vlaky zdržely. Mimochodem, ten vlak, co vyjížděl hodinu po nás, dorazil do Svinova asi 10 minut po našem příjezdu, a to na něj ještě ten přípoj, kterým jsem ze Svinova odjížděl, čekal. Přemýšlel jsem, kdo mi potvrdí čas příjezdu, abych pak mohl urgovat vrácení peněz, ale už jsem neměl sílu. Nic bych nedostal, tak by to byla zbytečně vynaložená energie.
Cestovat s Českými drahami představuje neustálou drobnou či těžkou buzeraci. Na zákazníky kašlou, protože v tomhle mastodontu pracují tisíce hovad a lemplů (vohnoutů), kteří jsou příliš dementní, aby pochopili, co je to služba na úrovni. Hlavně, že se nepropouští, aby náhodou někdo nebyl nezaměstnanej a nestávkoval. Stěžovat si nemá cenu. Sice Vám odepíšou jako že je to děsně mrzí a že se budou pekelně snažit, abyste byli příště spokojení, ale to je tak všechno. Takže v současné době na České dráhy zvysoka seru a vřele jim přeji, ať co nejdříve zkrachujou. To se bohužel nikdy nestane, protože hodný strýček Špidla jim ve chvíli nouze zase přisype z cizího. Tedy z kapes daňových poplatníků. Pořídili jsme si s přítelkyní ojetou Feldu a se zvoláním „Smrt Českým drahám“ jezdíme vesele po silnici. Je to mnohem rychlejší a ve dvou přibližně stejně drahé (nepočítaje pořizovací cenu vozidla). Vlaky stojí, auta jedou.
EDIT: Abych jen neplival. Těsně před koupí Felicie jsme jeli ze smíchovského nádraží do Radotína (1 stanice). Protože jsme přiběhli na poslední chvíli, nestihl jsem si koupit lístek. Průvodčí mi to odpustil.
(7x známkováno, průměr: 2,86 z 5)