Manažeři II (Galerie kapitalistického naivismu)

Featured Image

A je to tady. Díky vaší podpoře jsem mohl vytvořit další podsekci zmrdologie, totiž Galerii kapitalistického naivismu. Jedná se o fotografie manažerů, kteří jsou na nich zachyceni v různých pozicích počínaje hlubokým hloubáním a konče radostným jásáním.

Jeden čtenář mých stránek srovnával tato dílka se socialistickým realismem. Jedná se o přirovnání neobyčejně trefné, protože směřuje přímo k podstatě věci. V podobných situacích, stejně reálných a stejně vykonstruovaných, zachycovali socialističtí realisté dělníky, rolníky, vojáky a havíře a vytvářeli tak díla podobná známé „frontě na maso“. Podobně jako díla socialistického realismu vyznívají i díla jeho kapitalistického následovníka nevěrohodně. Řekněte sami, viděli jste někdy vedle sebe stát dělníka s plochým klíčem velikosti 32 a rolnici se srpem a otýpkou obilí? To se přece nestává.
Začněmež rozborem prvního dílka. Na obrázku, pravda nepříliš kvalitním, je zachycen pracovní tým, který se z něčeho raduje. Ještě dopoledne všechno bylo na prd a píčou ke zdi, ale teď už je to v poho, protože členové týmu zaznamenali úspěch. Týmu sice vévodí, ale nešéfuje Manažerka (sedící, světlý kostým). Z nespecifikovaného technického zařízení před ní se jí podařilo vyzískat informaci, která vnesla do týmu budovatelské našení. Manažerka ukazuje navíc na sebe prstem, něco jako „já to byla“, takže buď se z ní klube Alien I, nebo se na uvedeném benefitu nějak přičinila. Můžeme si myslet, že říká „podívej, jakou jsem uzavřela kartelovou dohodu“. Zejména šedovlasý Senior Manager (zcela vpravo) je touto informací zaujat. Řekl bych, že manažerku píchá, protože se po sobě nějak moc žulí. Mimopracovně, ovšem. Dalším členem týmu Junior manager 1, který drží v ruce tužku. I on se tváří velmi rozjásaně a nadšeně. Vedle něj je Junior manažer dvě. Na tom jsou známky uspokojení mnohem více patrné. Čumí na technické zařízení s ústy dokořán, buď se tam zjevilo něco, co vůbec nečekal, nebo jej trápí hexenšus a bolí ho, když se sehne. Junior manager 3 má ve tváři uznalý výraz a i on je zřejmě výkonem manažerky fascinován.

Myslím, že se tam odehrával následující dialog.

(Na stole stojí mikrovlnná trouba, v ní je nějaké svinstvo).

Senior man.: „… kurva to je síla, já neveděl, že syrový vejce v mikrovlnce bouchne! Taková šleha!“
Manažerka: „To jsem vymyslela já!“
Senior man.: „Jsi geniální. Co děláš večer? Mám ještě nějaká vejce.“
Jun.man.1: „Serte na to a pojďte hrát šipky.“
Jun.man.2: „Ty brďo!“
Jun.man.3: „Zavřem tam ještě psa, třeba bouchne taky“.

Uvedená fotografie patří do kategorie dílek týmových. Manažerské fotografie se podle počtu manažerů dělí na single manager, párové, týmové, kolektivní a hromadné. Mainstream tvoří fotografie týmové, protože týmová práce je pro manažera hlavním pilířem úspěchu.

One-man fotografie zahrnují i fotky tzv. heroické, kde je manager zachycen jako gladiátor, titán, obr Kobr, vykupitel, spasitel či mučedník. Dále fotky relaxační, na kterých je obyčejně manager zachycen v jakémsi pololeže v koženém křesle značky BigBoss, jak odpočívá po nějakém mimořádně náročném manažerském vzepětí se, a fotky hodinářské, kde je manager poblíž chronometru, který obvykle ukazuje něco kolem 11:55 (nedivte se, těchto fotek jsem skutečně několik našel).

One-man fotografie zahrnují i fotky tzv. heroické, kde je manager zachycen jako gladiátor, titán, obr Kobr, vykupitel, spasitel či mučedník. Dále fotky relaxační, na kterých je obyčejně manager zachycen v jakémsi pololeže v koženém křesle značky BigBoss, jak odpočívá po nějakém mimořádně náročném manažerském vzepětí se, a fotky hodinářské, kde je manager poblíž chronometru, který obvykle ukazuje něco kolem 11:55 (nedivte se, těchto fotek jsem skutečně několik našel).

Na manažerských fotkách nacházíme obvykle tyto postavy:

Ustaraný manažer: má problémy a tváří se zasmušile. Zpravidla přitom hledí do počítače nebo nějakých papírů.

Vševědoucí manažer: zpravidla pomáhá ustaranému. Vševědoucí manažer představuje obyvkle troubleshootera a bývá tudíž méně formálněji oblečen, například nemívá sako. Obecně platí pravidlo, že hodný hoch na fotografiích mívá světlou košili, zatímco méně hodný hoch mívá tmavou.

Rozesmátý manažer: je manažer, který se culí, řehní, chechtá až chláme. Manažer většinou reaguje smíchem na blíže nespecifikovaný podnět vycházející zevnitř jeho týmu. Manažer zpravidla neholduje tak komplikované zábavě jako my běžní podlidé a k tomu, aby byl vysmátý, mu stačí podívat se na obrazovku, displej mobilu nebo do nějakých papírů.

Je možné definovat tzv. součinitel rozesmátosti manažera, který se počítá podle níže uvedeného vzorečku a k jehož stanovení potřebujeme manažerské pravítko, při nejhorším i neznačkový trojúhelník z Logarexu.

k = maximum (s / b; v / h) < 1

přičemž
s = šířka manažerových úst v rozesmátém stavu
b = šířka hlavy od ucha k uchu
v = rozevření manažerových úst (měřeno pod nosem)
h = výška manažerovy hlavy (od brady k temeni)

Pokud k = 1, pak nastává situace, kdy má manažer právě hubu od ucha až uchu. Podobnou situaci znají třeba Jů a Hele, ale to zase nebyli manageři (i když já osobně si myslím, že ano, jen se tehdy o tom nesmělo hovořit).
Pokud součinitel přesáhne hodnotu 1, pak si manažer samým smíchem roztrhl hlavu v horizontálním a vetikálním směru, což je jistě tragédie.

Relaxující manažer: studiem manažerských fotek jsem dospěl k závěru, že manažeři nespí jako my prostí lidé, ale že se jen na pár minut, které vyrvali osudu, uvedou u stolu do jakési standby pozice, podobně jako se netopýr zavěsí na trám. Mají přitom otevřené oči a vůbec jsou i nadále v manažerském střehu.

Jednotlivé typy lze libovolně seskupovat, pokud to dává smysl. Není logické dát dohromady samé relaxující manažery, protože by to vypadalo, že jim do office někdo pustil nervový plyn. Ustarané manažery je dobré kombinovat s jásajícími manažery, protože pohled na samé ustarané manažery je deprimující.

Vložka z praxe.
Německý manažer při nějaké debatě během oběda považoval za nezbytné sdělit grupě poškolních zmrdů začátečníků, že mu brzdové destičky (německy die Bremsbelege) vydrží na autě čtyřicet tisíc kilometrů. Jelikož poškolní zmrdi nevládli manažerovým jazykem tak dokonale, považovali to za vtip. Zřejmě jediné, čemu bastards-rookies rozuměli, byla číslovka. Nejprve se začal smát jeden – prevděpodobně se domníval, že je řeč o jeho platu – a postupně se začali smát všichni. Řezali se informaci o životnosti brzdového obložení čím dál intenzivněji. Dosahovali až k = 0,8. Manažer znejistěl, protože informace nebyla primárně určena k pobavení a moc se mu to nelíbilo. Byl z toho docela slušnej trapas, zakončený mým dotazem „můžete mi prosím říci, čemu jste se smáli“, vzneseným samozřejmě v jazyce německém.


Dovolil jsem si zformulovat osmero přikázání, kterými se musí držet autor týmových manažerských fotek.

První přikázání:
Buznu či manekýna fotiti budeš.
Manažer musí být mladý, krásný a mít bezvadný chrup. Na kolozubé, plešaté, šilhající, tupozraké apod. manažery není nikdo zvědavý, i kdyby ve skutečnosti byli sebevýkonnější.
Druhé přikázání:
Jak lečo vychechtané individuum zvěčníš.
Manažer se musí tvářit pozitivně, k se tedy musí limitně blížit jedné. Vypodobňování manažera nasraného, deprimovaného, rozčileného, zakyslého, bankrotujícího, s pistolí u hlavy jekož i trestně stíhaného je nejpřísněji zapovězeno. Zcela normální je, že se podnikatel zubí na notebook nebo na mobil. Být manažerem musí být zřejmě strašná prča, alespoň v představách chorých mozků uctívačů těchto fotek.
Třetí přikázaní:
Opičku olepíš.
Manažer musí být dokonale oblečen. Zejména nepřípustné jsou trička, džíny, bundy, pláštěnky, holinky. Pokud chcete vypodobnit managera klaďase, musí mít bílou košili vypranou v Arielu. Manažer sršící energií musí mít košili světle až středně modrou. Tmavé nebo dokonce přímo černé košile nejsou povoleny. Naopak doporučeny jsou kravaty, samozřejmě se sponou, šle neboli yupee kšandy a košile s monogramem. Nejasnosti panují kolem vestiček a dvouřadých obleků. Vestička sice přidá manažerovi na důstojnosti, zároveň jej ovšem zbavuje toho náboje energie, protože v tom vypadá jak pantáta. Stejné je to s dvouřadým oblekem, ve kterém zase manažer vypadá jako hráč z lázeňského orchestru a tudíž také málo dynamicky. Základní pravidlo je, že pokud je manažer zrovna v akci, nemá sako. Pokud je v tvrdé akci, má povolenou kravatu. Pokud je v naprosto zdrcující akci, má rozepnutý první knoflíček u košile. Pokud je manager ve standby režimu a vykonává pouze doplňující manažerské aktivity, jako poradenství kolegům, poplácávání po zádech a dumání u počítače, sako si ponechá. Žena manažerka pak má zásadně světlý kostýmek.
Čtvrté přikázání
S holýma rukama manažera nefoť
Jako by socrealista nikdy nevyobrazil pohraničníka bez vlčáka a partyzána bez samopalu, musí autor manažerských fotek dát manažerům do ruky zbraně. V jejich případě se jedná o notebooky, mobilní telefony a když je úplně nejhůř, tak plánovací zápisníky ve stylu ADK. Ve stavu krajní nouze je možné vsunout managerovi do ruky alespoň kelímek s kávou, aby to vypadalo, že se narychlo občerstvuje. Je to opět realistický prvek, protože správný zmrdimanager je bez organizéru jako slepec bez hole.
Páté přikázání
Z ženy dělati blbku nebudeš.
Je zapotřebí se vystříhati situací, kdy např. manažerka dřepí u počítače, jakoby snášela vejce, zatímco je obklopena pěti stojícími manažery. Pokud je to nevyhnutelné, musí být zřejmé, že manažerka nad nimi absolutně triumfuje, jako je to v případě uvedeném výše, nebo je s nimi rovnocenná. V opačném případě by mohl vzniknout dojem, že ta kráva blbá neumí zacházet s osobním počítačem a ti chlápkové okolo tiší její hysterický záchvat z toho, že to tlačítko, co mačkala včera, funguje dneska nějak jinak. Jakkoli je tato situace známá z praxe, její vyobrazování není žádoucí, protože zavání sexismem. Obecně musí žena na manažerských fotkách dominovat nebo alespoň budit dojem nejchytřejší, zatímco manažeři kolem ní jsou jen blbí samci paviána a jsou tu než od toho, aby ji drželi diář.
Šesté příkázání
Mouřenína či mongoloida obstaráš sobě
Scény, kdy pět nebo kolik bílých manažerů sedí u stolu a o něčem jedná, připomínají schůzku Ku-Klux-Klanu. V zájmu potlačení xenofobie a propagace pozitivní diskriminace i politické korektnosti je nutno umístit mezi ně několik Afroameričanů či Euroasiatů. Samozřejmě že barevní manažeři musejí zaujímat naprosto rovnocenné postavení s bílými manažery, ne-li postavení vyšší.
Vyobrazování osob zřejmě odlišného etnického původu má jako vedlejší efekt, že tím obrázky získají internacionální ráz a ukáží prostému nemanažerskému vesnickému bohabojnému lidu, že manažeři nejsou žádná banda vypatlaných skinů a myslí takříkajíc nadnárodně, narozdíl od chrapounů, kteří si i nadále myslí, že negr je dobrý nanejvýš k sklizni bavlny a lovu ústřic.
Oba tyto obrázky jsou špatně. Jsou na nich totiž prezentováni přislušníci jiných ras v situaci pracovníků instruovaných bělochy. To je naprosto nepřijatelná situace, vypadá to, jako by byli zavlečeni do Německa na nucené práce. Černoch se navíc tváří zavile a je zřejmé, že není s bílou ženou zcela zajedno a že kdyby padla jemu a jeho bráchům z pouličního gangu pod ruku, že by se měla na co těšit. Z takových obrázků je možné vyvodit, že barevní jsou co inteligence na tom nějak hůře a neustále potřebují od bílých vodit za ručičku, což je silně nežádoucí závěr.
Sedmé přikázání:
Zajímavé kulisy za manažera nachystáš.
Manažery je zvykem zachycovat buď ve sterilním prostředí firem, v autě nebo případně před hypermoderními budovami postavenými ve stylu tzv. podnikatelského baroka. Fotky například v parku, na záchodě, u pískoviště, s hlavou v mraveništi apod. jsou nežádoucí, protože nepodtrhují manažerovu výkonnost a dynamičnost.
Osmé přikázání:
Pravidlo grafů
Veškeré grafy směřují zásadně nahoru. Neptejte se proč, prostě to tak musí být.


Možná vás právě napadlo, že na těch fotkách něco chybí. Na fotkách sice vidíme manažery s různým výrazem v tváři, v různě vražedném pracovním tempu, v různém počtu, s různě drahými přístroji na elektriku a v různém prostředí. Chybí tam dvě věci.

Za prvé tam nejsou nikde vidět ty zdroje, které naši manekýnomanažeři řídí. To by tolik nevadilo. Mnohem horší je, že tam schází jakýkoli náznak produktu práce managerů.

Poté, co shlédnete tolik manažerských fotek jako já v poslední době, položíte si otázku, co oni tedy vlastně dělají? Prodávají nebo produkují letecké motory, těstoviny, korkové špunty, nemovitosti? Ani jedno z toho není správně. Manažeři na našich snímcích totiž dělají úplné hovno. Jsou to jen modelky a modelové, Johne, ty si stoupni tam, Sáro, ty sem, režiřují je idioti a dělají to pro idioty, jako jsou oni sami. Totiž pro lidi, kteří si myslí, že když budou chodit správně oblečeni, používat ty správné manažerské pomůcky a tvářit se nadutě, že z nich bude velkej manager. Pro zmrdy to je!

Na fotkách není ani náznak jakéhokoli hardware, do kterého by se neobyčejné schopnosti vyobrazených buzen zhmotnily. Není divu.

To je tím, že panáčkové na fotkách skutečně nedělají vůbec nic. Jednají, organizují, plánují, svolávají schůzky, zamyšlení čumí na hodinky, ale nikde se nedozvíme, za jakým účelem. Nebývalá expanze této zhovadilé subkultury v českých zemích je důsledkem podivného modelu, který vyvstal devadesátých letech díky éře klausismu. Tato éra se vyznačovala velkou disproporcí mezi ziskem výrobců a prodejců. Výrobci, což nejsou pochopitelně jen strojírenské firmy, ale třeba zemědělci nebo drobní podnikatelé, prodělávali kalhoty, zatímco prodejci jejich zboží neúměrně bohatli. V střednědobém horizontu se to projevilo krachem malých výrobních firem, takových, které si nedovedly vytvořit vlastní distribuční sítě. Důsledky dnešní nezaměstnanosti lze hledat právě tady někde.

Proto se domnívám, že tyhle obrázky jsou jakýmsi doposud nevyhaslým reliktem doby, kdy jsme si mysleli, že všichni zbohatneme z toho, když budeme jeden druhému telefonovat a něco prodávat. Jednodušší povahy si dosud mohou myslet, že stačí celé dny ťukat do mobilů, důležitě civět na organizéry a peníze že se odněkud přisypou. Kapitalistický realismus postrádá jakýkoli náznak tvorby hodnoty. Nelze ho tedy pokládat za realismus, protože tvorba hodnot a následně výměna hodnot za peníze je právě princip kapitalismu. Nejedná se tedy o realismus, ale naivismus, vyjádření víry, že takový systém možná existuje funguje někde ve světě fantazie a kouzel a že Harry Potter, až bude velkej, bude taky Chief Magician Officer.

My ale všichni víme a jsme schopni najít kolem sebe důkazy o tom, že nefunguje. Naopak, že vede k systémovému rozvratu.

Pracuji ve firmě řízené a vlastněné ze zahraničí a držíme se někde poblíž špičky nezávislých výrobců v automobilové branži. V některých oblastech jsme dokonce ta špička. Každý, kdo má trochu modernější auto, má s námi co do činění. Nikdy a nikde u mne v práci neuvidím takové krkolomné scénky, jako jsou zachyceny na snímcích kapitalistického naivismu. Takže se domnívám, že v reálném podnikatelském světě se podobné scénky nedějí.

Asi by bylo lepší, kdyby se za touto částí manažerské zmrdí subkultury udělala čára. Stejně, jako jsme zavrhli dobu divokého kapitalismu ála Klaus a začali jednat racionálněji, měli bychom se také zbavit těchle ikon nového věku. Jsou to sračky a je to lež. Řešením by bylo ve vojenských prostorech, které už armáda stejně nepotřebuje, založit rezervace pro zmrdy a pro tupé blbečky, kteří žerou takovéto prázdné fotky a nechat je tam, ať se tím kochají.

15.8.2003 D-FENS


P.S.
Někdy i předním tvůrcům unikne nějaký detail.

12345 (4x známkováno, průměr: 2,00 z 5)
1 362x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09

Reklama

D-FENS © 2017