Abych mírně odlehčil celkově chmurné atmosféře dnešních dní způsobené koronavirem, chtěl bych se podělit se čtenáři tohoto webu o zkušenost se získáním řidičského průkazu sk. A.
Před časem jsem pojal myšlenku, že si koupím 125tku skútra, kterého můžu řídit s řp sk. B. V Praze bych pro něj našel využití, měl bych ho kam dát a nějak se mi nechce do MHD. Dále parkování na zónách placeného stání mají motorky zdarma.
Nechtěl jsem skútra nového, ale ojetého a při prohledávání inzerátů jsem si všimnul, že cena 125tek je zpravidla vyšší, než cena vyšších kubatur postavených na stejném rámu, zejména u Italů, namátkou třeba Piaggio X EVO nebo Aprilia Atlantic. Přikládám to tomu, že o 125tky je vyšší zájem, protože nemusíte mít řp. sk. A. O jeho získání jsem stejně už nějakou dobu uvažoval a tak jsem si řekl, že to zkusím a pokud to klapne, že si koupím nějaký maxi scooter o objemu 400+, ať trochu nadeženu ten poměr cena/výkon.
Tento úmysl jsem pojal koncem srpna a jal jsem se obvolávat autoškoly. V jedné mi bylo řečeno, že pokud budu flexibilní, stihneme to odjezdit tak, abych šel na zkoušky do konce října. Ať ale nepočítám moc s tím, že to bude v Praze, protože zájemců je hodně a bude tedy nutno ke konci výcviku změnit autoškolu a přihlásit se do nějakého menšího města, kde budou volné termíny. S tím jsem byl OK.
Pro získání Ačka je nutno odjezdit nejméně 13 hodin, pak je tam nějaká výuka teorie, údržby a zdravotní přípravy. Můj výcvik proběhl tak, že po první hodině na cvičišti instruktor konstatoval, že „na tom jezdím v pohodě“ a že půjdeme do provozu. Tam jsem absolvoval další 4 hodiny a bylo mi řečeno, že jsem připraven na zkoušku. Poté došlo k přehlášení do okresního města N a bylo mi vystaveno potvrzení o absolvování 12 hodin jízd a všech povinných hodin teorie a všeho dalšího.
Ve městě N mě považovali za velmi zkušeného a bylo mi řečeno, že si dáme jedno cvičiště a provoz a udivíme, když už mám tolik, odježděno. Poté, co toto proběhlo, bylo mi řečeno, že jsem připraven na zkoušky….výkazy byly vyplněny, přihláška zaslána a nastal zkušební den.
Trochu jsem se trápil s nalezením parkovacího místa poblíž úřadu v pro mě neznámém městě N a byl jsem nucen auto dát na chodník, kde se evidentně parkovat nesmělo. Tzn. teoretickou zkoušku jsem předzahájil praktickým porušením zákazu stání na dobu cca 50 minut. Nicméně pak ve mně hlodalo svědomí a po značném úsilí jsem to napravil, bylo by asi blbé, kdyby mě strážník policie nebo komisař přistihl při činu při přesunu z úřadu na cvičiště. Zkouška se skládá z teoretické (testy) a praktické části (cvičiště a provoz).
Příprava na teoretický test spočívá v namemorování otázek přes mobilní aplikaci. U řady otázek jsem se nějak nezatěžoval tím, že bych chtěl pochopit jejich smysl, ale spíše jsem šel metodou klíčových slov – tzn. odpověď na otázku, co je to krajnice musí obsahovat slovo „koruny“, když značka vypadá složitě, jedu poslední atp. Dosáhl jsem hezkých 50 bodů z 50 a mohli jsme přistoupit k praktické části.
První část praktické zkoušky probíhá na cvičišti, kde zákonem zmiňovaná část o údržbě vozidla nenastala a komisař se na ni neptal. Ježdění mezi kužely je část zkoušky, která je v zásadě považována za nejtěžší či komplikovanou. Tomu musím dát za pravdu. Zajímavé je ovšem sledovat, že každý má problém s něčím jiným. Pro mě osobně bylo asi nejtěžší předstírat, že při vyhnutí se překážce při min. rychlosti 50 jedu 50 a při rychlém slalomu 40. Uchazeči, kterým toto nečinilo problém, byly zřejmě šťastnější a klidnější než já. Nízkou rychlostí najížděly hlavně uchazečky, u kterých to bylo ale jaksi tolerováno ještě více, než u uchazečů.
U uchazeček bylo rovněž zajímavé sledovat, že mají problémy s ovládáním motorky v malé rychlosti – je to asi logické, když máte 50 kilo, měříte 160 cm a doma Vás čeká v garáži motorka s objemem 1000+, kterou Vám koupil přítel, nikdo po Vás nemůže chtít, abyste zvládala jízdu rychlostí chůze, to dá rozum. Při pomalém slalomu také padalo dost kuželů, ale pokusy jsou tři, takže se to zvládnout dá.
Jistou výhodou bylo, že u zkoušky byla na cvičišti zima, takže komisař nám sdělil, že hlavně bude hodnotit, jestli projedeme mezi kužely bezpečně, tedy pomalu, to dá rozum. Všichni jsme pomalu a bezpečně splnili a jeli jsme do provozu.
Při předchozí přípravě na tuto část zkoušky ve městě N bylo vidět, že zludračelí Pražáci by chodce nikdy nepustili, neblikají při objíždění cyklistů, a když nejsou v extra presu od tramvaje, autobusu nebo dalších 10 řidičů v autech, z nichž 4 telefonují a 2 se věnují dětem na zadních sedadlech, kteří se na ně tlačí zprava i zleva, považují město N za relaxační zónu, kterou využívají zejména na pokec s instruktorem a spolujedoucími a tím ztrácejí pozornost. Není bez zajímavostí, že trénink v N probíhal ve skupině tří motorek a auta s instruktorem – toto se mi zdálo mírně nebezpečné (V Praze jsem byl jenom já a auto), ale co, asi to tam tak chodí.
Město N Vás ve srovnání s Prahou tedy přímo neohrožuje na životě, ale má také svá úskalí, protože se zde jaksi předpokládá, že pokud nemusíte bojovat o přežití, máte čas na to jet super předpisově. Zpovykanci, kteří jezdí v Praze autem, včetně mě, s tímto měli mírný problém, ale snažili jsme se přizpůsobit. Ještě krátce k pouštění chodců, v Praze je podle mě ustálená praxe, že chodce je bezpečnější někdy spíše nepustit, když je za Vámi 5 nasraných řidičů, kteří spěchají na různá místa a narazili by do Vás, pokud byste před přechodem zastavili. Takže je z pohledu chodce lepší, a chodci to většinou vědí, počkat cca 15 sekund, až těch 5 až 6 aut s frustrovanými Pražáky přejede, než se vrhat do přechodu a myslet si, že jich všech 6 zastaví. Toto je bezpečnější jak pro chodce, tak pro řidiče.
Do provozu jsme na zkoušce jeli dva, já a ještě kluk, kterému bylo 16 a dělal si nějaké nižší A. Borec to po městě na své 125tce solil cca 65+ a mě bylo trochu blbé mu do interkomu (společného – my, instruktor, komisař) říct, že se tady jezdí 50, tak jsem se snažil prostě jet 50, přičemž mi typos pořád ujížděl. Na křižovatce jsem ho zpravidla dojel a všiml jsem si, že pokud měl pak za křižovatkou jet doleva, stál zásadně vpravo, no holt, když to tak někdo má, co už. Nějak jsme projeli město N sem a tam, párkrát zatočili a zablikali, mně to ani jednou nezdechlo (přece jenom ta spojka se chová jinak, než na Jawe 23 pionýr a těch mých 5 hodin jízd…no, jo a pionýr řadí obráceně…je to nezvyk), ale zvládl jsem asi vytvářet dojem, že svůj stroj ovládám. Paradoxně mi pomohl teenager, protože to, že jsem jel ve městě 50 a řadil jsem se na křižovatce většinou vlevo, když se tam pak odbočovalo, působilo pak velmi profesionálním dojmem.
Jízdy skončily, pan komisař nám rozdal osvědčení, popřál hodně štěstí a ať jezdíme kolama na zemi, nebo tak něco.
Mé hlavní postřehy:
-
V Praze je přetlak lidí, kteří chtějí sk. A. Někteří instruktoři mají tendenci krátit hodiny, aby s Vámi měli méně práce, a nechají si zaplatit celý kurz. Na druhou stranu si Vás nepamatují a mohou zapomenout, že jste nezaplatil všechny platby za kurz a vy jim to nepřipomínejte, budete to mít levnější
-
V Praze nikdo nepouští chodce a vy taky ne – to se ale dozvíte až při jízdě na motorce
-
Město N je v pohodě a tamní lidé rovněž, děkuji
-
Na motorce fouká, hodně fouká, opravdu hodně moc fouká a v říjnu už je na ní zima jako pra..!!!!
-
Motorka řve
-
Motorka nezatáčí tak dobře, jako auto
-
Motorka nebrzdí tak dobře, jako auto
-
Na motorce není v zrcátkách nic vidět, slouží spíše jako dekorace
-
Máte moc rádi své auto po přesednutí z motorky, připadáte si jako v obyváku a jezdíte rychleji, protože to zatáčí a brzdí, a je vidět (zejména ve srovnání s Hondou Hornet a Yamaha Fazer) do zrcátek. Na druhou stranu máte tendenci víc se dívat po značkách a sem tam pustíte i toho chodce.
Poznámka autora: všechny postavy a situace v tomto příběhu jsou smyšlené a nikdy se nestaly, jakákoli podobnost s reálným životem je čistě náhodná
Mějte se hezky a jezděte kolama dolů, nebo tak něco a možná se potkáme na silnici
01.11.2020 AV
(189x známkováno, průměr: 1,69 z 5)