Motto: „Zmrda je nutno demaskovat dříve, než se plně rozvine“ (D-FENS)
Počátkem roku 2019 poskočilo srdce nejednoho petrolheada, neboť v kuloárech se začaly šířit zvěsti.
I moje tukem obalené srdíčko bouchlo hlasitěji, pleš se sklonila nad Ohníčkem z roku 1987 a na ohmatanou stránku s fotkou modrého kamionu na Václaváku kápla slza.
Líza napříč plackou je zpět!
Zanedlouho jsem se dozvěděl víc. Bude se jednat o neziskový projekt dvou nadšenců. Karla H. Borovského (známého dobrodruha z Kralup nad Vltavou a majitele prosperující sítě stánků s grilovanou drůbeží) a Jiřího Jářky, milovníka nákladních aut, mechanika a provozovatele autodopravy v extrémních podmínkách.
Pan Borovský si koupil zachovalý vojenský náklaďák proslulé specifikace 111.154 a nyní ho chce spolu s Jářkou a partou nadšenců přestavět na ultimátní expediční speciál a vydat se na dlouhou dobrodružnou cestu. Za tím účelem založili s. r. o., což je v příběhu podstatné.
Sám v automobilové dopravě podnikám, tudíž mi bylo jasné, že to bude stát balík a ani technicky nepůjde o žádnou srandu.
A byl jsem zvědav, jak se s tím dva soukromníci bez státní i fabrické podpory popasují.
Vysvětlení přišlo záhy, v dubnu se na portálu bradpit.cz objevila crowdfundingová kampaň s názvem „Svez se taky“.
Světoběžníci si byli vědomi, že ambiciózní cestu neufinancují sami, a nabídli účast na vybraných etapách veřejnosti. Proč ne, dávalo mi to smysl.
Taky jsem odjakživa toužil vidět Kavkaz, a hned druhého dne jsem tak na Bradpitu zakoupil za 33.333 Kč výlet do Gruzie. Dětské sny se mají plnit.
Čas plynul a sociální sítě mne zásobovaly pestrými fotkami příprav. Na novou obytnou nástavbu přibývaly samolepky sponzorů a k projektu se začala hlásit i sama jablonecká automobilka, několikanásobný dakarský vítěz Mňouk starší a dokonce sám ministr zahraničí Borovský (žádná přízeň).
Zakladatelé, najaté firmy i dobrovolníci makali jako o život a vozidlo vypadalo dobře. Bylo zřejmé, že absence třetí nápravy a dlouhý zadní převis neslibují bůhvíjaké terénní schopnosti, ale tehdy jsem to velkoryse přehlížel.
To jsem ještě netušil, že v převisu bude „ředitelna“ s kachličkovanou koupelnou pro šéfa.
Že většina z osmnácti tun bude ležet na zadní nápravě.
A že ezoterik Borovský namontuje do vzduchem chlazeného dieselového osmiválce generátor HHO.
Někdy v polovině ledna dalšího roku přišel mail s pozvánkou do restaurace Neruda v Praze. Sympatický tým v bílých košilích s typickým žlutým a modrým pruhem nám nastínil podrobnosti cesty, rozdělil kompetence (já měl na naší etapě vařit) a seznámil nás s ostatními účastníky. Potud bylo vše v pořádku. Potom nám rozdali papíry k podpisu.
To už tak v pořádku nebylo a dost jsem se vnitřně cukal.
Vlastně až nyní se můžu plně vcítit do seniorů na prodejních výstavách nádobí.
A taky musím veřejně přiznat, že jsem blbec.
Daroval jsem totiž vlastní ksicht pro účely TV seriálu a taky se zřekl víceméně všech svých práv, mimo jiné nároku na vrácení peněz.
Ale tehdy jsem viděl jen romantický obraz zaprášeného náklaďáku parkujícího za jurtou. A sebe – cestovatele – pojídajícího beraninu zapíjenou koňakem. Bylo to zkrátka silnější.
A taky se to celé mohlo neposrat.
Ale posralo.
Ještě v únoru jsem jel do Prahy zamávat odjíždějící koloně a v březnu přišel Covid.
Někdy tou dobou vyštípal Borovský Jářku z projektu. Jářka chtěl cestu pozastavit, protože vzhledem k uzavření hranic nemohli dorazit platící účastníci. Borovský pokračoval dál bez nich. Tedy bez nás, že ano.
Slíbené etapy se samozřejmě nekonaly, přiletět jsme nemohli.
Borovský s partou (a asi dvěma nebo třemi původně platícími) kroužil po Blízkém východě.
Chvíli jsem záviděl.
Když je zavřeli za létání s rogalem blízko strategického objektu, závidět jsem přestal.
Když museli na poslední chvíli nalodit auto a utéct ze země kvůli propadlým vízům, začal jsem silně pochybovat o kompetentnosti vedoucího a začal zjišťovat, která bije.
A věci vyplouvaly:
- Společnost je údajně v minusu. Což je (vzhledem k příspěvkům z Bradpitu ve výši přes tři miliony Kč) podivné.
- Pan Borovský chtěl pana Jářku vydírat a vystavil mu fiktivní fakturu (na 1,2 milionu) za reklamu velikosti A4 na stupačce auta. Věc řeší právníci.
- Ve výše uvedeném kontextu si lze představit, že pan Borovský mohl vyplatit těmi třemi miliony z Bradpitu sama sebe. Jak by to udělal? Dejme tomu, že celá přestavba (násobně převyšující původní hodnotu náklaďáku) se dělala v době, kdy byl LIAZ ještě Borovského majetkem. A až po dokončení ho prodal své společnosti včetně koupelny s dlažičkama. Za tři mega. Kapišto? Takže společnost teď skutečně žádné peníze nemá. A dobrovolníci zhodnotili v dobré víře zadarmo Borovskému auťák.
- HHO nesmysl cestou propálil ventily. Mechanici, jenž pomáhali auto stavět a upozorňovali Borovského na problém, byli nevybíravě posláni tam, kam slunce nesvítí.
- Borovský nemá řidičák D, nutný k řízení vlastního vozidla. V autě jsou totiž sedačky. Víc sedaček, než na které stačí oprávnění C. Borovský kolem tohoto faktu urputně mlží.
- Pan Borovský skutečně natočil televizní seriál. Pak ho pod přezdívkou „Pařátek“ sám ohodnotil na filmovém serveru ČSSR.cz pěti body, zatímco ostatním cestovatelským seriálům dal „odpad“. Přišli mu na to podle IP adresy a smázli ho.
Mimochodem, ten seriál je něco hroznýho. Nechci v něm vidět svůj ksicht. Nechci s tím vším mít nic společného. Napsal jsem Borovskému, ať mi vrátí peníze. Nabídl milostivě, že mi vrátí půlku. Těžko můžu protestovat, podepsal jsem ten papír.
Ostatně Borovský vrací peníze jen známým, sousedům z Kralup a lidem, kterých se bojí.
Obloukem se vracím k citátu na začátku. Zmrd už se rozvinul, ale disponuje mediální mocí. Pamatujete na to, protože na jaře bude chtít vyjet znovu a usilovně hledá nový hejly. Vábí na cestu do Dakaru, nebo tam někam.
Příspěvek, který jste právě dočetli, je pokusem o sci-fi povídku.
Autor si je plně vědom skutečnosti, že LIAZ 111.154 je poháněn kapalinou chlazeným šestiválcem.
Všichni víme, že Země je kulatá.
Jakákoli podobnost se skutečnými osobami nebo ději je náhodná.
27.12.2020 M.A.M. Strager.
(167x známkováno, průměr: 1,47 z 5)