Koronakrize a pochybné kouzlo číselných limitů

V průběhu současné koronakrize mě zejména zaujal názor náměstka ministerstva zdravotnictví Prymuly, který prezentoval v rozhovoru z 11.03. pro kultovní portál Novinky.

Já tedy mám dlouhodobě docela problém s tím, jak tento pán prosazuje svou vůli a své názory. Postřehl jsem to už v době, kdy prosazoval povinné očkování a v podstatě se velmi rychle dostal do pozice, že všichni občané jsou povinni nechat si od státu napíchat do sebe všechno, co stát určí, protože je to určitě správné. Není ani vhodné ptát se na různé věci, jako třeba na vedlejší účinky. Prostě občané jsou povinni nastoupit do řady a vyšpulit prdele, protože pan Prymula ví nejlépe, co je pro nás dobré.

Pak nějakým řízením osudu stanul tento člověk v čele „boje s koronavirem“ a bylo jasné, že odpočátku bude muset čelit výzvě. Reakce celého vládního aparátu byla z mého pohledu opožděná. Mám ještě v živé paměti, jak ministr zdravotnictví, zpěvák a textař Vojtěch vysvětloval divákům, že nevidí důvod, proč by se měly zastavit přímé lety z Číny, a to přesně v době, kdy počet nakažených v Číně exponenciálně stoupal. Stejně tak to měli u prdele, když začaly jarní prázdniny a neinformované obyvatelstvo se vydalo do severní Itálie, přičemž se v té době praktikovala doktrína „bezpečných a nebezpečných“ oblastí, které definoval nevím kdo na základě kdoví čeho. Osobně si myslím, že k uzavření hranic mělo dojít už před třemi týdny, jenže to asi bylo politicky nepřijatelné, protože v Prahe byly jarní prázdniny, Praha není provládně laděna a opozici by to dodalo balistický materiál.

Po dvou třech týdnech strkání hlavy do písku se stát probral a v snaze dohnat probenděný čas sáhl stát k agresívním opatřením, které mají spíše společenský než epidemiologický rozměr. Spíše mi to připadá, že stát testuje, kam až může rozšiřovat svoji autoritu. Absenci rozhodnosti v čase minulém tak nahrazuje drakoničnost v době přítomné, přičemž vládní opatření spíše vyvolávají dojem, že jí jde o vyvolávání pocitu urgence mezi veřejností než o řešení problému. Například mi není jasné, proč musely být hospody zavřené v osm večer, jako by nebylo jedno, zda se občan nakazí v 19:55 nebo 20:05. Pokud někdo vyhodnotil, že hospody jsou z hlediska šíření infekce rizikové, tak je měli zavřít úplně.

Vláda je teď velmi aktivní ve vyhlašování různých opatření a omezení, ale zásadní problém jí dělá srozumitelně sdělit, proč ta opatření zavádějí.

Do tohoto souboru vládních komunikačních přehmatů se řadí také rozhovor s náměstkem Prymulou pocházející z dob, kdy vláda zakázala konání akcí čítajících 100 osob a více. Některé instituce jako třeba kina nebo divadla tehdy oznámily, že uměle omezí kapacitu sálu na 99 a méně osob. To se nelíbilo náměstku Prymulovi, který se nechal slyšet, že „(n)ení vhodné dělat umělé kroky, že budu hrát pro 99 lidí a prodávat 99 lístků“ a dále takové postupy nazval obcházením zákona a že se jedná o důsledek „české nátury“.

Hovno, Prymula.

Jedná se o důsledek neschopnosti vedení státu komunikovat transparentně a důsledek úřednické mentality, která nahrazuje rozum systémem nejrůznějších číselných limitů.

Je to dobře vidět například na silnicích. Tam jsou stejně hloupým způsobem, tedy číselně, stanoveny například rychlostní limity. Někdy dávno byly možná doby, kdy platilo, že každý měl jet nejvýše tak rychle, aby to bylo bezpečné, přičemž nechávali na každém, aby podle své nejlepší vůle usoudil, zda je jeho jízda ještě bezpečná nebo už ne. Pak přišla ropná krize a někoho napadlo stanovit rychlostní limity číselně. Vůbec přitom neměl na mysli bezpečnost. Jenže ono se to ohromně uchytilo. Mělo to několik důvodů. Bylo to komfortní pro bezmozky, protože konečně měli to, po čem pořád tak touží, totiž ta jejich „jednoznačná pravidla“. Už nemuseli přemýšlet o různých aspektech toho, co dělají, stačilo koukat na tachometr. Bylo to komfortní pro policajty, protože se zrovna začaly rozmáhat mobilní radary a tak vznikla příležitost měřit rychlost a vybírat pokuty. Dodatečně se k tomu dolepila ta story, že je to tak vlastně bezpečnější. Výsledný stav zdánlivě vyhovoval všem a všichni si na to zvykli, takže už se dnes po čtyřiceti letech sotva najde někdo, kdo by si položil otázku, proč to vlastně takhle je.

Jaký je rozdíl mezi tím, když po městě jedete 50 km/h a 51 km/h? Z hlediska bezpečnosti žádný. Z hlediska přestupkové odpovědnosti zásadní, protože v prvním případě jste vzorný ukázněný řidič, v druhém silniční pirát, zločinec a vyvrhel. Riziko nákazy koronavirem na akci s 99 účastníky je zhruba stejné jako na akci se 100 účastníky. Je to celé nesmysl.

Ve skutečnosti neexistuje bezpečný počet osob na jednom místě v případě nákazy, stejně jako neexistuje bezpečná rychlost jízdy. Je to sto? Je to třicet? Klesne riziko nákazy, když v místnosti budou jen dva kašlající důchodci z Itálie a vy? Je to prokazatelně méně než 100 a prokazatelně méně než 30, ale být tam s nimi bych stejně nechtěl. Sto lidí v kinosálu představuje jinou situaci než sto lidí v dálkovém autobusu, protože počet osob jako takový asi není jediné kritérium, které určuje pravděpodobnost nákazy. Udělali by lepší, kdyby si ten počet lidí na hromadné akci nechali od cesty a prostě vysvětlili lidem, že se nemají scházet, protože jinak chytnou nějakej ten bordel.

Je s použitím Prymulovy logiky také obcházením zákona a projevem české mentality, když někdo jede po městě rychlostí 49 km/h? Jedná se o švejkování nebo zodpovědné chování? Je na tom vidět, že sami vrcholní úředníci trpí rozdvojením mysli. Na jedné straně jsou v určitých světlých chvilkách schopni vidět, že ten jejich systém číselných limitů nefunguje a dokonce je kontraproduktivní, protože zakrývá skutečnou podstatu věci a účel, pro který jsou tyto limity stanoveny. Na druhé straně je uhranulo kouzlo číselných limitů, protože se snadno vymáhají a mají to kouzlo „jednoznačnosti“ pro nejširší veřejnost. A tak zcela lehkovážně obětují účel regulace ve prospěch její vymahatelnosti.

Prymula také mimoděk ukázal, jak moc si ty jejich limity cucají z prstu. Nejprve se rozhodli zakázat jednorázové akce a uzavřít místa, kde se koncentruje víc než 100 lidí. Po dvou dnech to změnili na 30 osob. Je to jen číslo určené od stolu nějakým úředníkem a je to kontraproduktivní, protože vyvolává falešný dojem, že příjemná společnost 29 krchlajících osob je zcela v pohodě, protože je to přece v limitu.

Fascinovaně jsem sledoval v telce reportáž o svatbě, která byla potrefena vládním nařízením o nejvyšším počtu 30 účastníků organizované akce. Místo co by mladý pár akci zrušil nebo omezíl na ženicha, nevěstu, svědky a pár epidemiologicky neproblematických příbuzných jako třeba rodičů, proškrtal seznam příbuzných tak, aby jich bylo 30. Když se do obřadu zapojil kněz, musel jeden svatebčan z kostela odejít. Když chtěl kameraman pořídit záběry z kostela, musel odejít další. Jaký význam tohle má? Oni neřešili otázku, kdo jsou vlastně pozvaní a jaká rizika plynou směrem od nich a směrem k nim, soustředili se pouze na to, aby vyhověli číslu, které si nějaký náměstek vysoukal z prdele. To je přece Kocourkov live, to se nedá jinak označit.

Koronavirus je sice bordel, ale zase je díky němu vidět hodně věcí, které předtím vidět nebyly. Kéž by si z toho někdo vzal ponaučení.

15.03.2020 D-FENS

Související články: