Jsem fér

Featured Image

Jsem fér. Proto odmítám argumenty směřující k redefinici manželství a s tím spojených právních vztahů, práv a povinností.

Nejprve si zopakujme, kde se vůbec vzaly právní předpisy a instituce. Nejspíš byl někdy v dávných časech pan panovník poněkud líný, takže nechtěl u každého sporu, který měl rozhodnout, zkoumat nanovo všechny okolnosti. Vydal tedy zákoník, do kterého se stačilo podívat a hned měl jasno, jak rozhodnout. Mohl dokonce svou rozhodovací vůli delegovat nějakým soudcům a sám se věnovat jinému vládnutí. V průběhu věků vznikaly zákony a předpisy.

Systém platných zákonů určoval pro všechny, jaká platí pravidla, co je zakázáno nebo za jakých podmínek je něco jiného povoleno. Stejně tak zákony obsahovaly a i dnes obsahují sankce za nedodržení stanovených pravidel. Za dlouhá staletí a tisíciletí vývoje práva od dob zbožštělých panovníků do dnešních dnů se způsob přijímání zákonů proměnil, nicméně motivace ke stanovení pravidel života ve společnosti by se měnit neměla.

Co tedy bylo v minulosti vtěleno do zákonů, jaké chování bylo podporováno, případně zvýhodněno, a jaké trestáno? Je to jednoduché. Společnost si v průběhu staletí uzákonila takové chování, které obecně a většinově podporuje její rozvoj, a stíhala chování, které by šlo proti tomu.

Není dovoleno krást, protože by to rušilo motivaci hromadit majetek, což je jedním z hlavních hybatelů pokroku a rozvoje celé společnosti. Byl uzákoněn institut dědictví, aby člověk před smrtí vše nerozházel. Má zaručeno, že se majetek neztratí. Pro rozvoj společnosti je totiž dobré, když se každý o svůj majetek stará dobře až do své poslední chvíle. Kdyby to neprospívalo společnosti jako celku, nebyl by pro institut dědictví důvod. Je zakázáno falšovat peníze, protože pro společnost je výhodné, když panuje důvěra v místní měnu. Byla zřízena povinná školní docházka, protože pro společnost a její rozvoj je výhodné, když i ten poslední pasáček umí číst. Je zakázáno řídit tramvaje bez oprávnění, šířit pohlavní choroby a stanovena řada dalších pravidel, jejichž vynucování prospívá dlouhodobému rozvoji společnosti jako celku.

Obdobně se v průběhu staletí ukázalo, že kdo měl děti a podílel se tak na zajištění budoucnosti celé společnosti, byl společnosti prospěšný. Proto se mu dostalo určitých výhod oproti těm, kteří takto nežili. Pro dobro společnosti však nestačilo jenom mít hromadu dětí, jež by rostly bez výchovy jako dříví v lese. Pro společnost bylo výhodné, když mělo každé děcko tátu a mámu, kteří mu ukázali, jak se co dělá, jak se má chovat a jak takové vědění přenést do dalších generací. Proto byl zřízen institut manželství a zvýhodnění těch, kdo vychovávali děti v takovém svazku, protože jak jsme si již řekli, pro společnost jako celek to bylo výhodné a o ty dva zamilované v této chvíli příliš nešlo. Pro rozvoj společnosti se ukázalo jako dobré, když lidé žijí, plodí a vychovávají děti ve stabilním prostředí a v trvalých svazcích. Tak se uzákonilo a stalo běžným, že zamilované páry vstupují do smlouvy se státem, kde na jedné straně tyto páry slibují svou věrnost a zajištění onoho bezpečného přístavu pro své budoucí děti a na druhé straně stát deklaruje, že je bude v tomto jejich konání podporovat, poskytovat jim určité úlevy či záruky pro případ krizové situace a i jinak dávat najevo, že takové chování je vítané, protože je pro celek výhodné. Říká se tomu manželství.

Zde je třeba zdůraznit ještě jednou onen princip manželství – nejedná se o smlouvu Pepíka s Aničkou, že se budou mít rádi, jedná se o smlouvu páru Pepík-Anička na straně jedné a společnosti (čili státu) na straně druhé, že dokud se budou mít jakžtakž rádi, budou moci čerpat určité státem zajištěné výhody. Neříká se explicitně, že důvodem je výhoda pro celek, že zde funguje princip win-win, ale jiný důvod tam není. Stát není Ježíšek a nebyl zřízen pro plnění přání. A už vůbec ne pro zaručení „práva na dobrý pocit“.

Nyní se na manželství a jeho výhody podívejme z druhé strany. Existuje nějaký společenský důvod, proč by měl mít k privilegiím manželství přístup kdokoliv, kdo nesplňuje prvotní důvody, pro které byl tento institut zaveden? Měl by čerpat výhody manželství člověk nežijící v páru? Je důvod poskytnout toto privilegium někomu, kdo již v jednom manželství žije a chtěl by uzavřít několik dalších? Splnil by tím důvod, proč je manželství státem chráněno? Samozřejmě že ne.

A úplně ze stejné příčiny neexistuje logický důvod, proč by měl stát uzavírat smlouvu o manželství se stejnopohlavními páry. Jak jsme uvedli, stát je pragmatik a neslouží k plnění přání jednotlivců. Společnost si stát zřídila, aby svými institucemi napomáhal jejímu rozvoji. Co by tomuto rozvoji přineslo stejnopohlavní manželství? Asi totéž jako manželství muže s koněm nebo ženy s jízdním kolem. Mohou se mít rádi, ale proč jim kvůli tomu dávat celospolečenskou podporu ze společného krajíce?

Často se setkáváme s prohlášeními typu „Ať si to klidně uzavřou, mě to nijak neochudí a jim to pomůže.“ Jak si ukážeme, pouze druhá část tvrzení je pravdivá, Představte si hypotetickou skutečnost, kdy na posledním obyvatelném ostrově na Zemi zůstaly jak klasické, tak homosexuální páry a pouze z tohoto ostrova může vzejít další bytí lidstva. Zdroje potravy jsou omezené a vy (stát) máte pravomoc je rozdělit. Pokud hájíte rozvoj společnosti, komu je dáte? Samozřejmě těm, které mají šanci přivést na svět další pokolení. Cokoliv dáte těm, kteří šanci společnost zachránit před vyhynutím nemají, upíráte těm, kteří takovou šanci mají, a nejednáte v souladu s důvodem, pro který si vás společnost zřídila. Proto podpoříte výhradně ty perspektivní. Ostatní asi nenecháte umřít hlady, ale nebudete je zvýhodňovat, tak jednoduché to je. Někteří budou z toho smutní, ale vy svou misi, důvod svého bytí ve funkci, splníte.

Nyní se podívejme na tu analogii. Celá naše společnost je takovým ostrovem a zdroje jsou vždy omezené. Není pravda, že výhoda poskytnutá jednomu nikoho dalšího neomezuje. Omezuje, jinak by to nebyla výhoda. Ovšem jak jsme si řekli, v některých případech je takové omezení z celospolečenského hlediska pro další rozvoj vhodné. Oproti tomu rozdávání výhod kdekomu na potkání v konečném efektu omezuje zdroje pro ty, komu ty výhody byly primárně určeny. To rozhodně není fér.

Mít děti není právo zaručené státem. Být šťastný není právo zaručené státem. Žít v manželství není právo zaručené státem. Stát nesmí přiznávat výhody každému, kdo se ozve, výhoda pro jedny poškozuje ostatní. Stát má uzavírat smlouvy, které jsou pro společnost výhodné. Definici manželství není třeba měnit.

Úkolem státu, který jsme si zřídili a ve kterém žijeme, je vytvářet podmínky pro to, aby žít v manželství muže a ženy a vychovávat spolu děti bylo výhodnější než žít jiným způsobem. Je to totiž výhodné pro společnost. Kdo hlásá opak, jde proti zájmům společnosti a není fér. To si přiznejme. Buďme fér.

 


19.11.2023 Anton_aus_Tyrol


Související články:


12345 (279x známkováno, průměr: 1,47 z 5)
12 522x přečteno
Updatováno: 19.11.2023 — 21:04
D-FENS © 2017