Je čas na změnu

Featured Image

Narodil jsem se ještě za minulého režimu. Pamatuji si, jak za námi domu přišli příslušníci SNB kvůli tomu, že má matka vyvěsila inzerát na prodej použitého kočárku na zastávku. Pamatuji také na nadšené svazácké jiskřičky, běhající po hřišti a plnící nesmyslné úkoly. Pionýr se mi naštěstí již vyhnul.

Proběhla změna systému, nikoliv však změna lidí. Když jsme měli na střední škole napsat hodnocení na nějakého přednášejícího, tak ho většina potichu kritizovala, ale pak do hodnocení napsala jedničku nebo dvojku. Nechápal jsem to. Já napsal čtyřku. Asi jako jediný.

Už v té době, přišli k nám do třídy zástupci nějaké romské neziskovky, a přesvědčovali nás o výhodnosti aktivního začleňování Romů do společnosti. Jenže já měl již zkušenosti s cikánskou matematikou. (Za ten výkop jsme se dohodli na 10.000 Kč, ale poslední den přišlo 3x více lidí a tak nám musíte dát 30.000,-.) K tématu jsem se tedy vyjádřil nevhodně. Později jsem musel na kobereček do ředitelny. Byl jsem oficiálně pokárán, ale oči ředitelky (a vlastně i slova) říkaly něco úplně jiného.

Tím chci říci, že lidé říkají jednu věc v soukromí a jinou na veřejnosti dlouhodobě. Pouze v některé době je to více viditelné.

Po střední jsem nevěděl co dál, a tak jsem si rozhodl prodloužit si mládí na Vysoké škole ekonomické. Jednoho dne k nám přišel prezentovat svou osobu Jiří Paroubek. Říkal jsem si, tak a teď konečně uvidím, co na něm jeho voliči vidí. Zřejmě má nějaké charizma, či co. Paroubek, začal slovy: „Moji poradci mi sice připravili řeč, ale já Vám to raději řeknu po svém“ a pak pokračoval. Nevěřil jsem vlastním uším. Očekával jsem, že uslyším, nebo uvidím něco, čím dokáže přesvědčit a oslovit lidi. Ale on pouze ukázal, jak hloupý ve skutečnosti je. To byl asi den, kdy jsem opravdu vážně začal pochybovat o našem systému. Jak se proboha takový člověk může vůbec dostat do vysoké politiky?

Jako absolvent fakulty národohospodářské jsem ukončil školu s teoriemi a znalostmi, o které ve skutečnosti nikdo z potenciálních zaměstnavatelů nestál. A tak jsem skončil v bance. V ní jsem nejspíše přišel o zbytek svých iluzí o našem současném systému. Jelikož mi zobák narostl tak, že říkám, co si myslím, nikoliv to, co je po mě žádáno, další kariérní cesta v bance či korporaci pro mě byla vyloučena. A já naštěstí dost brzo pochopil, že ji vlastně ani nechci.

Výše uvedené mělo ukázat, že jsem nad současným systémem zlomil hůl již před delší dobou a že otevřeně říkám, co si myslím, nebo považuji za správné. V tomto duchu budu pokračovat dále v článku.

V naší zemi volíme již více než 20 let různé politické strany s očekáváním, že se něco změní v náš prospěch. A mění se akorát to, že na státním pěnězovodu je závislá stále větší část obyvatel. Úředníků, neziskovek a firem. Naše svobody jsou ukrajovány salámovou metodou dlouhodobě a v poslední době se dá říci, že již úspěšně budujeme totalitu. Současná pandemie vytvořila vládám ideálního nepřítele, proti kterému je třeba bojovat. A která ospravedlní totalitní způsob vedení společnosti.

Části obyvatel je to jedno. Ti jdou tam, kam jsou vedeni. Nicméně existuje skupina obyvatel, které se tento proces nelíbí. A dovolím si tvrdit, že tato skupina, zejména poslední dobou (tedy i díky Covidu), rychle narůstá. Myslím si, že nastal čas přehodnotit, jestli strategie, kterou jsme využívali posledních 20 let, a očividně moc nefungovala, je ta správná. A jestli náhodou neexistuje nějaká strategie lepší, ideálně již vyzkoušená a funkční. A ona dle mého soudu existuje. Vznikla sice náhodou, ale byla funkční. A to je hlavní. Konkrétněji dále v textu.

Aby došlo ke skutečné změně, ve prospěch nás, svobodomyslných obyvatel, musí se podle mého stát dvě věci:

  1. Musí vzniknout skutečná alternativa ve způsobu řízení a správy našeho státu
  2. Ti, co zatím nechápou, že se ubíráme špatným směrem a případně volají po cenzuře a zavádění totalitních pravidel, si musí svůj vytoužený systém vyzkoušet. Musí takzvaně dopadnout na držku, aby se probrali. Některým lidem není možné předem cokoliv vysvětlit.

Ani jeden z bodů zatím nenastal. Nicméně si myslím, že o bod 2) strach mít nemusíme. Dle průzkumů jsou na tom s preferencemi nejlépe Piráti, Starostové a Ano. Tedy strany velmi levicové, pro-globalistické a ve své podstatě i pro-totalitní. K tomu si můžeme přidat současnou pandemii, blížící se ekonomickou krizi a již delší dobu ututlávané problémy bankovního systému. V příštích letech bude bod 2) naplněn dostatečně. Není to nic, na co bych se těšil, ale je to něco, co vnímám jako nutné a nevyhnutelné.

Náš skutečný problém není to, že politici jsou zkorumpovaní. Finančně nebo ideologicky. Nebo to, že se objevují snahy o zavedení korespondenčního hlasování, po vzoru voleb v USA. Náš hlavní problém je to, že volby u nás zatím ani manipulovány být nemusí. Ultralevicoví a totalitní ideologové budou dosazeni i bez toho. Lidé si je zvolí sami. V historii lidstva nic nového.

A co je ta vyzkoušená strategie? Kde se můžeme inspirovat? V Maďarsku. Maďarsko bylo v roce 2008 postiženo finanční krizí více než Česká republika. Lidé si brali hypotéky v zahraničních měnách a po oslabení Forintu měli problém s jejich splácením. Socialistická vláda Ference Gyurcsányho navíc zemi zadlužila a ekonomiku státu značně poškodila. Žít a podnikat v Maďarsku nebylo nic moc. A teprve to byl moment, kdy si obyvatelstvo uvědomilo, že jsou potřeba zásadní reformy. I ty, které považovalo za neortodoxní.

Maďarsko mělo v té době již splněný bod 1) Mělo polickou stranu a leadera, který prosazoval reformy ve prospěch, občanů, nikoliv ve prospěch bank, korporací a jiných zájmových skupin. Byl ochotný použít nástroje, do té doby nepoužité. V roce 2010 proto zvítězila Orbánova strana FIDESZ ústavní většinou. To se samozřejmě okamžitě projevilo v domácím i zahraničním tisku, který začal hrozit úpadkem hospodářství, odchodem korporací a podobně. Nic z toho se nestalo. Vláda, která hájí zájmy obyvatel, se nelíbí zájmovým skupinám, bankám ani korporacím. A tak je potřeba vytvořit to „správné“ PR. Média začala soustavně házet špínu jak na Viktora Orbána, tak na celé Maďarsko. A ovečky to jako vždy, baští i s navijákem. „Správná“ demokracie generuje ve volbách pouze ty „správné“ výsledky.

Tím neříkám, že reformy FIDEZu jsou ty nejlepší. Pouze popisuji proces, který je podle mého názoru jedinou skutečnou cestou, jak současný trend zvrátit. Dokud lidé nepocítí potřebu změny, nebudou žádnou požadovat. V současné době je však jedinou alternativou „Great Reset“ globalistických totalitních demagogů. Je občas děsivé pozorovat, kolika lidem stále ještě nedochází, co se ve světě děje, a kam to spěje. Na druhé straně však rychle rostou počty těch, kteří se takzvaně probouzí do reality. Tito však zatím nemají nic, co by je sjednotilo. Mnoho z nich zatím pouze hledá rychlá řešení. Je nutné vytvořit skutečnou alternativu.

V naší zemi však zatím žádná skutečná alternativa neexistuje. A to ani včetně stran jako jsou Svobodní, nebo Trikolora. Jednak jsou jejich naděje na úspěch ve volbách mizivé a jednak ani oni sami nepředstavují skutečnou změnu. Skuteční reformátoři šli totiž takřka proti všem. Jako příklad mohu uvést Ludwiga Erharda, otce německého hospodářského zázraku. Podle mého, jednoho z nejlepších státníků vůbec. On a částečně i již zmíněný Viktor Orbán udělali něco, co u nás žádná politická strana nenabízí. Začali se zabývat dopady bankovního systému na společnost a ekonomiku.

Erhart si byl vědom nedostatků současného bankovního systému a řešil je v té době známými nástroji. Zavedl úvěrové limity. Místo oslabování měny chtěl měnu silnou. Reguloval toky spekulačního kapitálu. Uvědomoval si význam spoření obyvatel. Uvědomoval si nebezpečí kartelů. Jeho politika a politika tehdejší Bundesbank byly v souladu. A byla to politika, která šla úplně opačným směrem, než jde politika dnešních centrálních bank i vlád. Reformy zafungovaly a Západní Německo se stalo ekonomickou velmocí. (Samozřejmě v tom sehrály úlohu i další reformy státního sektoru a další vlivy, jako německá preciznost atd.)

Po té přezkoumal bankovnictví i světově významný ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman. Ve svém díle, Program pro měnovou stabilitu (1960), dospěl k závěru, že zdrojem našich současných problémů (růst cen, cenové bubliny, krize a já bych dodal i bohatnutí těch nejbohatších a centralizace moci) je právě způsob fungování našeho bankovního systému.

Řešení, podobné tomu navrženému M. Friedmanem, se pokusila prosadit v roce 2018 pomocí referenda ve Švýcarsku iniciativa Vollgeld. Jednalo se sice pouze o ideový návrh, ale důležité je to, že tato iniciativa vzešla odspoda, nikoliv odshora.

Naši politici, ekonomové a mnoho diskutujících, se stále točí v zajetí svých většinou naučených levicových, nebo pravicových teorií a přitom zcela zapomínají na podstatnou složku našeho současného systému – bankovnictví. Podstata problému je v tom, že peníze využíváme všichni. Jsou tedy jakýmsi veřejným statkem. Ale zisk z jejich tvorby je příjmem soukromých osob. Nikoliv náhodou těch nejbohatších. Jednoduchou změnou, lze docílit toho, aby zisk z tvorby peněz byl příjmem státního sektou. Pokud by ve vládě neseděli sociopati spolu s přikyvovači Eurokolchozu, byl by to příjem všech. Bylo by tedy možné snížit daňové zatížení obyvatelstva, aniž by se musely snižovat státní výdaje. Současný způsob vytváření nových peněz je navíc základem vzniku hospodářských krizí, bublin na trzích a růstu cen akcií, nemovitostí a vzdělání. Stále zvyšuje rozdíly mezi bohatými a chudými a v hospodářských krizích se ekonomika dostává do dluhové pasti. To, co se často označuje jako problémy ekonomiky, jsou ve skutečnosti problémy bankovního systému přenesené do ekonomiky.

Pro stabilizaci ekonomiky, případně zvýšení příjmů státního rozpočtu, bez potřeby zvyšovat daně, by měl logicky hlasovat každý politik. Přesto se ve Švýcarsku stal přesný opak. Prakticky všichni politici, téměř všechna média a dokonce i centrální banka Švýcarska (jejíž význam by změnou systému stoupl) byli proti navrhované změně. A nyní kacířská otázka: Proč byli téměř všichni politici proti? Protože tito ve skutečnosti pracují pro ty, kdo jim nejvíce zaplatí, nikoliv pro obyvatelstvo. A když se náhodou v někom pohne svědomí, tak je ostatními rychle „přiveden k rozumu“. Případně je zdiskreditován médii. Až si toto plně uvědomíme, a přestaneme si stále něco nalhávat, tak teprve po té, může dojít k nějaké skutečné změně. Můj názor.

Podle mého je tedy skutečná změna možná pouze odspoda a až ve vhodnou dobu. Je to cesta dlouhodobá a nikoliv jednoduchá. Musí vzniknout skupina, která má opravdový zájem na řešení současných problémů. A v jejímž čele by ideálně měla stát nějaká veřejně známá osobnost. Která je ochotná za tyto ideály bojovat. A která je schopná unést nějaký ten škraloup na své osobnosti. Protože shitstorm médií, fanatických eurohujerů a různých on-line „myslitelů“ bude jistě značný.

Myslím si, že v naší zemi je dost lidí, kteří již se současným režimem nesouhlasí. Včetně těch, kteří jsou skutečné špičky ve svých oborech. Tito však často neprosazují ty „správné“ myšlenky. A proto v médiích zpravidla nedostanou ani prostor, nebo jsou různě zesměšňováni. Velká část těchto lidí není vůbec veřejnosti známa. Tito lidé, by se podle mého názoru měli začít spojovat. Pod nějakým společným symbolem, osobností, nebo něčím podobným.

Spousta veřejně známých osobností (zpravidla z Youtube) se sice vyslovuje proti současnému režimu, ale stále se pohybuje ve způsobu myšlení: „zatlačíme na politiky a stane se něco“. Jenže, to by jich musel být alespoň milion a museli by být spojeni nějakou nosnou myšlenkou. A pokud by jich byl milion, tak už by si mohli založit stranu vlastní.

Výše uvedené je můj pohled na věc a netvrdím, že mám patent na pravdu. Možná někdo přijde s lepší vizí. Já jsem akorát již před lety přestal věřit iluzi, že pouhým vhozením hlasovacího lístku do urny, lze něco změnit.

Tím, co píšu a říkám o bankovnictví, si však naprosto jistý jsem. Aby tento článek nebyl jenom o „bylo by hezké kdyby …“ provedu první výkop. V dnešní době již máme dostatek znalostí, zkušeností i technologie na to, abychom provedli smysluplné změny v našem bankovním systému. Řešení navržené Miltonem Friedmanem jsem ve své knize Cesta z krize přizpůsobil dnešní době. Tu jsem tři roky přepisoval tak, aby byla srozumitelná a pochopitelná pro většinu čtenářů. Mám již k dispozici dostatek zpětných reakcí na to, abych věděl, že se to povedlo. Její čtenáři rozumí potřebnosti a výhodnosti navrhovaných změn. Koho zajímá více, jak bankovnictví ovlivňuje naše životy, a jak to lze změnit, nechť si vyhradí jeden nebo dva večery, podle toho jak rychle čte. Kniha je k dispozici ke stažení zdarma.

Samozřejmě a oprávněně mezi čtenáři převládá skepse v tom, jak navrhované změny prosadit. Myslím si, že způsob jak reformy prosadit existuje a popsal jsem ho výše. Na závěr bych dodal, že ve světě se již děje spousta pozitivních událostí, ale tyto v drtivé většině unikají pozornosti veřejnosti. Já osobně již světlo na konci tunelu vidím. Je potřeba zaměřit svou pozornost na toto světlo, a nevěnovat příliš pozornost špíně na stěnách tunelu.

 


14.02.2021 Petr Podobský

12345 (146x známkováno, průměr: 1,60 z 5)
8 563x přečteno
Updatováno: 14.2.2021 — 22:14

Reklama

D-FENS © 2017