Musím reagovat na třídílný seriál o prodejci elektra, asi ho úplně nechci hodnotit, každý svého štěstí strůjce sám, ale některé repliky mě donutily reagovat k napsání mého prodejního života.
Nuže, byl jsem ve kšeftě 25 let. Začal jsem v malých rodinných potravinách mých rodičů ve 12 letech. Chodil jsem jen na víkendy, protože jsem byl školou povinný, vlastně jen soboty, neděle jsme měli zavřené. Zlatý devadesátky, potraviny jsme měli na periferii Liberce na ploše ať nepřeháním max na 30 metrech čtverečních, no fakt malý krámek. Klientelu nám tvořili převážně staří lidé. Těšili se na mě, protože, když jsem třeba nemohl a byl tam Tatu sám, ptali se „A kde máte synka?“ Pro mě to byly cenné začátky a přesně tam jsem si začal vštěpovat do hlavy Náš zákazník, náš Pán. Bez výjimky. My jsme z toho měli obživu, neexistovalo odmlouvání, laxní přístup a nedej bože kyselý xicht. Naši padali na hubu, ale za pultem to nesmělo být poznat.
Příklad: Mladej, ukroj mi 15 deka cihly. Jejda, 18, můžu nechat? Jé to ne, já chtěla 15. Tak znova. 16 už mi prominula a já měl k večeři smažák pokud jsem to neudal. Kolikrát nic nekoupili jen přišli na drby. Když jsme neprodali a zbyla bedna loupáků, já to žral tejden to fakt pominu- nemilé vzpomínky, ale na loupáky jsem nezanevřel.
Vyučil jsem se jako prodavač potravinového zboží (již zaniklý obor), pochopitelně. Praxi jsem měl uprostřed sídliště ve velkých samoobslužných potravinách tam jsem se taky hodně naučil. Krapet se mnou třískala ta slečna od puberty a přiznám se, párkrát sem si otevřel hubu na opravdu divnozákazníky, ty ovšem nelenili a šli ihned za mistrovou. Bez výplaty. Rozmyslíš si pro příště. Po vyučení naši otevřeli obuv, táhlo mě to opět k nim, to mi bylo 17. Asi nemá smysl řešit jak se chováš v rodinném podniku a jak se chováš u molocha. Ovšem i v obuvi platilo výše psané Náš zákazník.
Chodil k nám i pan herec Peterka, čest mu prodávat, ale nebyl to zákazník jednoduchý. Musel jsi vědět. Nekoupil jen tak něco. Vybral si a s oblibou mě zkoušel, já musel vědět všechny materiály, z čeho ta bota je. Nubuk, to neberte, pane Peterko, tam je pak vidět sůl v zimě, vemte leštěnou kůži tu jen přetřete hadrem. Filc ve stélce to ne, to Vám bude zima navíc se časem sešlape, vemte tuto s kožíškem z pravého berana. Pan Peterka pustil kačky, ale museli jste ho přesvědčit o kvalitě a to tenkrát ještě byly boty kvalitní (Svit Zlín, Toll Praha, Mastob Kladno, Bardějov apod). Chodil k nám rád, rozuměli jsme tomu, obzvlášť Mamka. Po nákupu si pak sednul na lavici a vyprávěl o divadlu, hlavně o Janžurce, ta musela bej šídlo.
Pak jsem šel obuv prodávat na vlastní ŽL. To byla taky škola. Co nevíš, dali ti odběratelé sežrat. V nejhorším případě: Prodáváš šunty? Už si u mě neškrtneš. Naštěstí jsem měl dobré velkoobchody s minimem reklamací. Jenže pak přišli vietnamci a s tím padal můj kšeft, krámy mě padaly před očima, konkurovat jejich cenám bylo nemožné.
Poté mě to zaválo shodou okolností do rodinného krámu s mobilama, vysílačkama, GPS a nakonec jsme prodávali i RC modely a detektory kovů, byla to šéfova vášeň. Tam jsem byl 13 let. Krásná doba. Tam si musel sakra vědět, protože to bylo i příslušenství všeho druhu, koaxy, konektory, přijímače, vysílače do toho smlouvy na GSM, naskladni, vystav fakturu, vyplň záručák a jiné laskominy. Než jsem začal mít jakž takž přehled, uplynuly 3 roky. Po 7 letech jsem byl hotový. Další škola. Na zákazníky jsme byli přívětiví, ale tím že to byla spíš vášeň, nebyl to problém a tak jsme prodávali jak na běžícím páse. Plat fixní, žádné lopocení, lovení zákazníků. Máme se dobře jako firma? Tak tu máš prémie. Za kolik že si to poslal? Tolik? Tak tu máš. Jedinečný šéf, jedinečný tým, tak to má být. Byli jsme široko daleko specialisté, problémy se zákazníkem jsem nikdy nezažil, familiární až někdy žoviální jednání, ale nikdy nadřazenost, nebo povýšenost z naší strany. To se tam dodnes nepěstuje.
A pak to přišlo. Práce v Alze. Vychován v malých rodinných firmách to byl brutální skok, ale nic co by se nedalo. Zaučení v Praze během 14 dnů, tam bych tu rivalitu věřil, přeci jen je tam po kokot podavačů-prodavačů a jak si tam kradou kšefty jsem u cigárek slyšel dost. Já putoval do Liberce. Nic se tam takového za mých 36 měsíců nedělo. Dobrá parta.
K vysíračům: Jo chodil týpek od pondělí do čtvrtka ptát se na jednu pračku, nikdy sem ho neposlal vzteky taktně do prdele i když mě zdržoval, koupil v pátek, u mě.
K chytrolínům: Ptal se, na všechno, až mě někdy dostal do úzkých a musel jsem přiznat, no vidíte to jsem nevěděl. Začal jsem se ptát já na to, co mě zajímalo. Obvykle jsem to zaobalil slovy „to jsem rád, že jsem se něco nového dozvěděl“. Světe div se, byl rád, že ho někdo poslouchá a objednal u mě.
Ostatní skupiny jako slevaři, objednám z netu, tam to maj levnější, počkám na akci mě buď nechávali chladným, nebo jsem zkusil s nima zasoutěžit a dostat je na svou stranu úspěšnost 1/25.
Nikdy jsem se s nechutí nevěnoval někomu, kdo chtěl pouze poradit, nebo i jen pod záminkou nákupu blbě pokecat. Někomu něco prodat je v dnešní době opravdu um, který se milý hochu nenaučíš za 3 nebo 5 let. Já to na to měl kotel a bez tak si myslím, že bych se měl ještě hooodně učit. Vše je to o přístupu, neustálém vzdělávání se, protože elektro (a nejenom) jde kvapíkem dopředu.
Prodavač, tak jak to vnímám já, není podavač. Musíš být psycholog, stratég, rétor, chodící wiki a někdy i vrba, ale nikdy ne manipulátor. To lidé – hlavně ty modří velmi rychle poznají. Škoda, že se tě to netýká. Já vyměnil obchod za kancl, ne že bych vyhořel v obchodě, ale tak nějak se zas chci přiučit něčemu jinému. Páni prodavači totiž pomalu vymírají a brzy z nich zbudou již jen fosílie. Příště Vám napíšu jak obchodoval můj děda, to byl jinej štramák.
14.02.2021 Jizik
Související články:
(234x známkováno, průměr: 1,24 z 5)