Jak jsem budoval kariéru ve státním

Po absolvování střední školy přede mnou ležela otázka kam dál. Okolí mne přesvědčovalo, ať jdu na vysokou školu. Střední ale byly čtyři roky zabitého života a nulový přínos pro nějaké budoucí zaměstnání, obával jsem se, že by se to mohlo opakovat. Bylo třeba najít si práci.

Vyhrál jsem rozličné konkurzy, ale protože mne střední škola nikam nenasměrovala, netušil jsem, kam mě to táhne a co bych měl a chtěl dělat. Stěžoval to i fakt, že vám některé firmy až do podpisu smlouvy nechtějí říct, kolik budete brát a někdy ani to co konkrétně byste měl dělat. Je pak těžké o něco usilovat, když ani nevíte, co přesně by to mělo být. Shodou nějakých náhod a nátlaku ze strany rodičů, kterým místo ve státním přišlo jako jistota na doživotí, jsem nakonec vybral místo úředníka v jednom z největších finančních úřadů v Praze.

Nastupoval jsem za necelých devět tisíc hrubého, po třech měsících začali nabíhat různé příplatky jako osobní ohodnocení, rizikový příplatek a podobně. Plat byl časem dvojnásobný a každý rok o nějaké to procento rostl. Ustálil jsem se na nějakých osmnácti čistého, což na kluka po maturitě nebylo zlé. Moje pracovní pozice byla oborná a v místních kruzích vážená, běžné úřednice s patnáctiletou praxí dělaly za platy kolem třinácti tisíc čistého a o mém platu si mohly nechat jenom zdát. Každopádně jsem měl další neoficiální práci a pokoušel se i podnikat. Místo na finančním úřadě mi mělo zajistit pouze praxi, abych se následně mohl ucházet o lepší místo někde jinde, ve finále už jsem se o žádné místo nikdy neucházel, ale to je jiná kapitola.

První překvapení pro mě bylo, že drtivá většina úředníků vykonávajících správu spisů a obecné práce neměla o účetnictví a jeho zpracování ani potuchy. Spousta z nich přešla z rozličných oborů a vlivem špatného proškolení pouze v teoretické úrovni ve své práci značně tápala, nebo vůbec netušila, co by měla obnášet. Omezovali se v podstatě jen na zakládání lejster do spisů. Já si jako student zpracováváním účetnictví vydělával na chlast a experimentování s drogami, zkušenosti z praxe se tedy ukázaly jako nenahraditelné a brzo se ke mně chodily radit i kolegyně, které byly na úřadě třeba patnáct let, přesto byli základními zákonitostmi účetnictví netknuty. Musím říct, že většina z nich v tom byla napůl nevinně, protože je zaměstnavatel prostě špatně připravil, respektive vůbec nepřipravil. Školení byla obvykle zdlouhavá, nudná a hlavně zcela nepoužitelná. Vnitřní předpisy, nařízení z ministerstva a nová legislativa byly obvykle natolik chaotické, že ani školitel často netušil co má ve skutečnosti školit, protože předpisy byly neustále v chodu a měnili se ze dne na den. Vyšel třeba nový formulář pro daňové přiznání, opět to měl být konečně ten jednoduchý a pochopitelný pro všechny poplatníky a s ním dorazil list A4 s vypsanými chybami formuláře a na tyto chyby jsme absolvovali tříhodinové školení. Místo aby někdo odvedl dobře svou práci, vyprodukoval zmetek. Další častou záležitostí bylo, že význam nového zákona nechápali ani jeho překladatelé. Takže zatímco by ho úředníci měli dodržovat v praxi, dohadovalo se vedení měsíce a měsíce s ministerstvem a právníky o tom, jak si ten zákon vlastně vyložit. Jako bonus vás často poslali na školení, které sice souviselo s oborem správy daní, pro vaši konkrétní pozici vám ale bylo naprosto k ničemu. Když vás na nesmyslné školení vyslali na týden na druhý konec republiky, bylo to k posrání a nepomohlo ani to že se v rekreačních zařízeních ministerstva financí, kde školení probíhalo, dal koupit panák Johnnyho Walkera za 5kč a biftek za 25kč.

V prvních dnech jsem obdržel několik případů, v kterých bylo třeba zkontrolovat, zda daňoví poplatníci nešidí na DPH. Nešlo o složité případy a po dvou dnech jsem se s výsledky odebíral za svou vedoucí, aby mohly být případy uzavřeny. Všimli si toho kolegové ze stejného oddělení a detailně mi vysvětlili, že pracovat tímto způsobem není možné. Pokud budu odevzdávat za dva dny případy, které oni odevzdávají za tři týdny a déle, mohlo by to někomu přijít divné. Pochopil jsem, spisy na měsíc založil do skříně a přizpůsobil se, válku na pracovišti jsem nepotřeboval. Kolegové byli až na výjimky negativističtí lidé, hýčkající si svou nenávist k podnikatelům. Svou důslednost stupňovali podle toho, jak se podnikateli dařilo, respektive jak to na něm bylo vidět. Když měl v registru vozidel felicii, nikdo se po něm nevozil, když mercedes, zanadávali na něj svorně všichni a už se těšili, jak tomu čurákovi dají sežrat i tu sebemenší pitomost. Vždycky se tam zmiňovalo to co Paroubkovi obyčejní lidé tak rádi říkají, a sice že pokud někdo zbohatl slušně, všichni mu to přejí. Platilo ale zároveň rovnítko, že kdo má peníze, slušně k nim nikdy přijít nemohl. Situace se otočila, pokud za sebe podnikatel poslal nějakého ostřejšího poradce, tam byl náhle úředník v defenzivě a dával si bacha, aby něco neposral, protože poradce mu v tom okamžitě vymáchal čumák a neměl ani problém jít si stěžovat na vedení. Paradoxně velkému respektu se těšili i stěžovači potácející se na hranici mentální retardace. Pokud někdo psal na všechny strany naprosto nesmyslné dopisy, v kterých si na něco stěžoval, měl velkou šanci, že mu některé věci projdou a jeho kontrola proběhne hladce a rychle. Vedení totiž mělo většinou strach, aby tento magor nepsal na ministerstvo a někdo se našim úřadem nezabýval. Proto tvrdím, že často zmiňovaná poučka že nejlepší je s úředníkem vyjít po dobrém naprosto neplatí, pokud je úředník hajzl a vy vypadáte jako člověk co se se vším smíří a nerad se hádá, dá vám to pravděpodobně sežrat. Dva roky praxe mě přesvědčily o tom, že slušný člověk je v konfrontaci s úřadem téměř vždy v nevýhodě.

Začal jsem řešit otázku co v práci dělat, když nemohu pracovat. Vím, čte se vám to asi šíleně, ale sedm hodin z osmi nic nedělat, to vám leze regulérně na palici. Mohl jsem si krátit čas klábosením s kolegy a užívat si každodenní osmihodinovku nenávisti, případně s nimi zakalit. V kurzu byl hlavně fernet citrus a tuzemák. Přes týden lehce občas panák, ve čtvrtek víc a v pátek už se lilo od rána, protože na náš referát nemohli poplatníci přicházet jak se jim zlíbí, nehrozilo že by to někdo odhalil, vedoucí to tolerovali. Po chlastu se mi ale čas táhne, vnitřně mám dodnes zafixováno že lejt v práci není úplně ideální a navíc jsem po práci každý den potřeboval řídit, takže chlast nepřipadal v úvahu.

Těch možností co dělat není tolik, surfování na internetu bylo omezováno a dostali jsme se pouze na annonci a idnes, paradoxně tak člověk nemohl ani najít na internetu věci, které by potřeboval ke své práci. A i když idnes v té době nepatřil Andrejovi a byla to o kapku menší žumpa, nic moc zajímavého se tam ani tenkrát najít nedalo. Ráno se člověk musel rozkoukat, zajít do bufetu a udělat si dobrou snídani, to tak hodinku zabralo. Pak přečíst noviny, mrknout se na annonci na inzerci nových šlapek, pár hodin hrát piškvorky a porovnávat výsledky s kolegy. A už byla doba oběda, díky bohu, bydlel jsem v dostřelu, nebyl problém vyhradit si na oběd dvě hodinky a více, jen vás nikdo moc nesměl vidět a tak bylo třeba ze zpátky do zaměstnání důmyslně plížit. Bez nadsázky jsem zjistil, že osm hodin nedělat nic je dost velká dřina a vracel se domů unavený, jak kdybych někde kopal krumpáčem. Bylo jasné, že pokud mě to nemá zničit, je třeba s tím něco dělat. Časem sem si našel cestičky a zatím co moje schopnost dělat cokoliv s účetnictvím stagnovala, zvyšoval se level lstivého úředníka, kterého nikdo nedoběhne a hlavně ho většinou ani nevidí i když má pocit, že na pracovišti určitě je.

Předně jsem byl přeřazen do menší kanceláře pro dva lidi a dostal novou inteligentní a příjemnou kolegyni (na FÚ už taky nedělá), to v těch kruzích není úplně běžné. Domluvili jsme se, že se budeme navzájem krýt. Ona mě ráno napsala do docházkové listiny a já dorazil na desátou. V práci jsem se ukázal, pozdravil pár lidí, aby věděli, že tam jsem a makám a po obědě se v tichosti vytratil a věnoval se druhé skutečné práci a hlavně podnikání. Od určité doby jsem fungoval většinou jako úředník na telefonu, kdy mi kolegyně volala, jen když mě někdo sháněl, nebo přišel nový případ a bylo třeba ho rychle vyřešit a věnovat se opět nicnedělání. Když nebyla v práci kolegyně, musel se tam být já a to po většinu pracovní doby. Naštěstí pořád šlo zamknout kancelář, dát si pod hlavu dva výtisky zlatých stránek a dát si šlofíka. Pokud byla kolegyně v práci, nebyl problém vzít si na vánoce oficiálně tři dny dovolené a přijít za deset dní. Nikdo si toho nikdy nevšiml, nebo to aspoň neřekl.

Situace se zhoršovala v době Vánoc a letních dovolených. V této době je na úřadě tak málo lidí, že je v podstatě ochromený a vše stojí na místě. Není zvykem se navzájem zastupovat, pokud má tedy úředník dovolenou, jeho práce leží na místě a nikdo jiný na ní obvykle nic nedělá. Řešit se to začínalo v případě, až když byl někdo nemocný v řádech měsíců. Obvzlášť příjemné to je, když vám má FÚ vracet třeba 500tis na DPH a úředník který to má prověřit je nemocný, nebo na dovolené a vy se nikoho a ničeho nedovoláte. Když se měli někomu vracet oprávněně peníze, snažil jsem se případ protlačit co nejdřív, obvykle se to ale zaseklo u vedoucí, která vyznávala stejnou zdržovací metodu jako její podřízení.

Občas se mi podařilo rozkrýt nějaký větší případ v řádech milionů, problém byl, že nějaká vymahatelnost u těchto subjektů byla nulová, protože s odhalením počítali a podle toho se i včas zařídili, to je ostatně i důvod proč nemůže fungovat a nefunguje kontrolní hlášení na DPH. Občas jsem u drobného živnostníka našel nějakou tu drobnou nezdaněnou fakturu, z toho samozřejmě úřad prachy dostal i s tučným penále. VIP, u kterých se na nic přijít nemělo si „řešilo“ přímo vedení a běžnému úředníkovi se materiál do ruky vůbec nedostal. Vyplacení nadměrných odpočtů, případně ututlání čehokoliv tak nic nebránilo a nedělám si iluze, že to tak funguje dodnes. Když vám má stát vracet 100 tis. Kč, protože jste si koupili třeba auto, tak s velkou pravděpodobností půjdete automaticky na kontrolu předtím, než vám peníze pošle. Takže když v novinách čtete, že daňová kobra s velkou slávou (samozřejmě pozdě, ne ve stádiu přípravy ale, když už jsou peníze v tahu) odhalila někoho, komu bylo na nadměrných odpočtech vyplaceno sto milionů, je jasné odkud vítr fouká a že daný subjekt má svého člověka ve státní správě, který zajistí, že subjekt vůbec nebude kontrolován.

Tento způsob „práce“ mě ubíjel a mnohokrát jsem chtěl dát výpověď, cítil jsem, že se jak houba začínám nasákávat všudy přítomnou negativitou, kdy se nadává na všechno a na všechny. Především na malý plat, na zlodějské podnikatele a zavalení prací. Jeden den, když kolegové nadávali nad fernetem na příliš mnoho práce, cítil jsem, že jim najednou poprvé rozumím a skoro bych se ke stěžování i přidal. To mě vyděsilo, sepsal jsem výpověď a odešel. S odstupem času lituji, že jsem to neudělal o nějakou dobu dříve, ale „působení“ na úřadě beru jako zkušenost, i když k účetnictví se pravděpodobně již nikdy nevrátím. Nevím, jestli je horší velké množství zcela zbytečných úředníků jako jsem byl já, kteří jsou placeni z našich daní, nebo to že z nich úřad vychovává lemply a mrzáky často již po několika letech neschopné skutečné práce.

Já jsem si to uvědomil včas, spousta lidí ale ten okamžik nepoznala.

14.08.2016 Účetní

Související články: