Vohnoutí odysseia

V poslední době zde vychází množství článků, které jsou svým zaměřením vážné, až ponuré. Rozhodl jsem se tedy sepsat něco na odlehčení. Cílem není si kopnout do vohnoutí rodinky (i když by to bylo nadmíru snadné), která nedokázala vyřešit triviální problém cestou z dovolené u Baltu. Přiléhavější název by možná byl Oslava vohnoutství v Čechách. Epická cesta české rodinky se totiž stala vděčným tématem českých médií v době okurkové sezóny.

Někomu se může zdát přirovnání této příhody k desetiletému dobrodružství bájného reka poněkud přehnané. A je tomu tak, lstivý Odysseus byl totiž v porovnání s touto rodinou ze severu Čech pouhý žabař. Tedy alespoň dle českých médií. Jen server Idnes věnoval tématu celé tři články: „reportáž“, rozhovor a ještě poučení z krizového vývoje. Prostě okurková sezóna v plném proudu. Tyto články doporučuji prostudovat, jedná se o velkou sbírku bizarností.

Jelikož se necítím povolán k udílení knížecích rad jako redaktor mobilní sekce LžiDnes, omezím se na stručný nástin situace, jak je podána v těchto článcích. Otázkou je jak se ona událost odehrála doopravdy. Nezjišťoval jsem to a ani to dělat nebudu. Tedy: vohnoutí rodinka ve složení táta kalič, máma invalidní důchodkyně a tři malí homolkovi se rozhodla, že po letech tvrdé práce a pěstování kachen dopřeje svým ratolestem dovolenou u moře. Bylo nutné si odpočinout od splácení dluhů, které si nasekali již jako vohnoutí mláďata. Za tímto účelem pořídili za 30k vůz renomované italské značky, známé svou spolehlivostí, od neznámého prodejce, který tvrdil, že auto je naprosto v pořádku (no bodejť). Tomuto prodejci prý neměli důvod nevěřit. Tento automobil měl výhodu v tom, že po vyházení sedaček sloužil jako luxusní obytňák pro celou rodinku. Takto vybaveni si přibalili ještě cca 500 zlotých a patrně i velké množství paštiky a leča. Jedinými výdaji za dovolenou, dle jejich slov, byla nafta a poplatek za parkování v kempu. Třídenní dovolená patrně proběhla v pořádku, zdroje neuvádí žádné mimořádnosti, kromě vybité baterie od zapojené ledničky. Záhy se jim doba pobytu měla zdvojnásobit.

S velkorysou rezervou 77 zlotých vyrazili zpět do malebného městečka na severu Čech. Jenže již po pár desítkách kilometrů se začal stav Fiatu zhoršovat. Na čerpačce, kde zastavili k provedení zevrubné kontroly technického stavu vozidla, zjistili, že auto dojede leda do prdele. Nedbali však odborných rad místních vohnoutů, kteří predikovali katastrofální nehodu a vyrazili dál. Tato nehoda se pochopitelně nekonala, po dalších pár kilometrech automobil prostě jenom dojel. Bylo tedy rozhodnuto o odstavení u krajnice dálnice nedaleko města Goleniów a transformaci zpět na karavan. A zde, o tři dny později, byli zachráněni hrdinným kamioňákem Mariuszem, majitelkou blízkého hotelu, poskytnuvší ubytování a stravu a místním podnikatelem, který zaplatil 500 zlotých za opravu auta. Během té doby byla ještě vypravena záchranná výprava z Čech, která však cestou podlehla technicko-navigačním problémům a skončila kdesi u předměstí Berlína. Každopádně vohnoutí rodinka šťastně dorazila zpět domů a za velkého zájmu médií již šetří na další výpravu v příštím roce. Pravděpodobně tedy bude prostor pro sepsání pokračování.

Teď si pravděpodobně říkáte, proč tenhle elaborát vlastně píšu, vždyť celá událost je vlastně o ničem a dokládá pouze to, že vlastnictví ŘP a automobilu neznamená, že nejste úplnej kretén. Nemá cenu zdůrazňovat, že situace byla řešitelná i jinak než třídenním pobytem na dálnici a čekáním na deus ex machina (nevím, jestli byl Mariusz ztělesněním Athény jako v případě Odyssea). Já osobně z tohoto příběhu mám smíšené pocity. Musím přiznat, že jsem se nefalšovaně pobavil. A zároveň zděsil, kdo mezi námi žije a množí se. Otázkou také zůstává, proč mají podobní lidé potřebu svoji neschopnost roztrubovat do světa. Ale v tom pointa není.

Ta spočívá v tom, že nedokáži pochopit, a to ani v kontextu letní okurkové sezóny, proč mají média potřebu podobné příběhy nejen publikovat, ale jejich aktéry téměř oslavovat. Nebo z nich alespoň udělat oběti, ne vlastní neschopnosti, ale zlého, složitého světa. Samozřejmě chápu, že mediálním domům přinese tento epos jistě vítané zlaťáky za reklamu a jen o něco menším vohnoutům pocit nadřazenosti, ale v dlouhodobém hledisku přece nemůže nikdo věřit médiím, která vystupují jako hlídací psi demokracie a zároveň publikují tohle. Je pak záhadou v jakém stavu se může nacházet společnost, která po tomto vytváří poptávku. A že to v tomhle státě v podstatě stále funguje.

A má tenhle příběh nějaké poučení nakonec? No vlastně ani ne. Možná jen…Chcete se dostat do novin? Buďte vohnouti.

28.07.2019 Koshat

Související články: