Jako pravidelný čtenář D-FENSe sleduji většinu zde probíraných témat. Poslední dobou se mnoha oblastmi prolíná jedna dějová linie. Na jedné straně se utahují šrouby a na druhé straně naopak uvolňují. Utahování pro běžný plebs, uvolnění ve smyslu tolerance a beztrestnosti pak je zejména na straně státu. Za stát si lze dosadit téměř libovolnou „část“ státu.
Přidám i své zkušenosti. Podařilo se mi narazit na systém státního vydírání, kde je zcela fuk, zda má občan zákon na své straně. Prostě systém chrání sám sebe. A chrání zejména starosty a obce, což jsou autoři a beneficienti uvedeného systému. Ti se celého ujali ve smyslu „proč bychom si nenakradli, když nám volič funkci dal“ a začali se systematickou zlodějinou zvanou „infrastrukturní příspěvky“ (čili poplatky za připojení, obvykle k vodovodu a kanalizaci). Nutno dodat, že takto propracovaný systém nevznikl ze dne na den, ale dnešní dění ve státu má kořeny ještě v opoziční smlouvě, byť podstatná část je výplodem socanů. Nelze se divit, když nadprůměrná část se ke korytům „v Praze“ dostala od koryt v městech a obcích a jsou to exstarostové, zastupitelé a další. Samozřejmě čest těm několika poctivým a slušným jedincům v jejich řadách.
Slibný začátek a hnusný průběh
Bylo nebylo, před pár let jsem koupil stavební pozemek kdesi ve středních Čechách v malebné malé vesničce. Nejsem zkušený developer s armádou právníků, ale obyčejný „domečkář“ lehce znalý stavební problematiky, a tak jsem před koupí oťukl i možné problémy (územní plán, sítě, věcná břemena, exekuce/insolvence/zástavy atd). Udělal jsem ale klíčovou chybu. Vodovod a kanalizace jsou v příjezdové komunikaci, cca 3m od mé parcely, nikoliv na mé parcele či její hranici. Jelikož komunikace byla obecní, neviděl jsem v tom problém. To se mi krutě vymstilo. Hned po koupi jsem začal shánět podklady pro povolení. Obec odsouhlasila návrh domku, měl jsem souhlas síťařů (telefon, elektro, plyn…), sousedů a ostatní nesmyslné vyjadřovačky. Co drhlo „nad rámec“, bylo stanovisko silničního správního úřadu (obec) a vlastníka vodovodu a kanalizace (také obec) ve smyslu § 8 zákona č. 274/2001 Sb. a novely č. 275/2013 Sb. Zde stojí černé na bílém: je-li řád, připojení musí vlastník umožnit bezplatně, dovolují-li to kapacitní a technické požadavky. Po několika urgencích a opakovaných žádostech vylezlo napovrch, že za stanovisko obce je třeba cvakat. Písemně jsem však nic nedostal, jen mi bylo vysvětleno, že dokud nepodepíšu jejich vydírací „dohodu o příspěvku“ a „smlouvu o spolupráci“, nedostanu stanovisko obce. A já nepodepsal, vydírat se nenechám. Částečný úspěch mám, čili přípojku, ale dobojováno zdaleka není, už jen díky náhradám, o které se snažím, viz dále.
Jak to funguje?
Zde to k obrazu svému vysvětluje např. starosta Říčan Kořen, který je mimochodem u lidí, kteří netuší, co se děje v zákulisí radnice, docela oblíbený. Mně to celé bylo vysvětleno až člověkem, který v místě bojuje s obcí již řadu let. Kdyby obec stanovisko vydala, nemohla by si nárokovat připojovací poplatek, ten je právně nevymahatelný (i když už to u jiných také zkoušeli). Ten se navíc už nejmenuje připojovací (to zákon zakazuje), ale „příspěvek na infrastrukturu“. Ani to však dle zákona obec nesmí. Lze si pouze nárokovat „zhodnocení pozemku“ umožněním připojení a to jen za určitých podmínek. Samozřejmě existují různé varianty systému, kde se to občas nazývá i darem (čili opět teoreticky dobrovolné).
Celé to tedy funguje tak, že aby obec dala souhlas vlastníka vodovodu a kanalizace, musí žadatel zaplatit toto jejich výpalné (názvy se různí). Klasický podnět proti nečinnosti obce nefunguje, obec v tomto má vlastnické právo a nikoliv správní funkci. Stavební úřad v obci s rozšířenou působností to samozřejmě kryje, protože i jejich obec a všechny okolní obce dělají to samé, dle jedné šablony. Kdyby někdo kladl odpor (jako já), jsou mu házeny klacky pod nohy po všech stránkách. Když si baba na stavebním úřadě usmyslí, že chce vyjádření k ochrannému pásmu metra 30km od jeho trasy, tak si to dá jako požadavek a nic se jí nestane. A než žadatel prokáže opak, je opět pár měsíců fuč. Zde je problém, že většina stavebníků má za zadkem banku a tím jsou vydíratelní (nebude včas čerpána hypotéka=flastr od banky). Stejně tak kdo se postaví obci, nemá následně šanci umístit dítě do místní (a ani okolní) obce a ne každý má prachy na soukromé školky. To vše obce moc dobře vědí a patřičně zneužívají.
Proč?
Pro prachy. Nic více, nic méně. „Podnikání“ obcí spočívá v představě, že všichni ostatní vydělávají jako oni-tedy potřebuji prachy, tak si o ně někde řeknu nebo zavedu nový poplatek či starý zvýším. To funguje u obcí (státu), ale ne u soukromníka. Ten může klidně prodělávat, ale trh mu zvednout ceny neumožní, nebo přijde o zákazníky. Obce tedy „nařídí“ obyvatelům vytvořit poptávku. Obce jsou nenažrané a prakticky nekontrolované. Pseudokontrola obcí spočívá v roční návštěvě soudružek z krajských úřadů na obci, které si u kafe a chlebíčků pokecají se starostou. Ten si postěžuje, jak mu chybí peníze a jak je vlastně skvělý, že to i přes tyto problémy „nějak“ zvládá utáhnout. Navíc účetnictví obcí spočívá v tom, že když si koupí lokomotivu a kontrola vidí, že je to zaúčtované jako lokomotiva, dále se to neřeší a nikdo nezkoumá, k čemu ta lokomotiva obci je. A tak obce přímo či přes ten jejich zločinecký svaz (bohužel úspěšně) nonstop kvičí, když se mluví o tom, zda má mít NKÚ pravomoc je provětrat. Proti tomu třeba daňový poplatník nemohl ani ceknout na zavedení kontrolního hlášení a dalších administrativních nesmyslů, aneb „všicky tu kradnú“ (…jen naši ne). Takže zdrojem „bohatství“ jsou obecní rozpočty a tak starostové a jejich hulibrci kradou jen to nadskakuje a dokud je někdo vysloveně nenatočí s obálkou v ruce, celkem nic jim nehrozí. Navíc obce jsou plné nemakačenků, kteří by se hlavně na vesnicích nechytli a na obci je celkem dobrý flek za slušné prachy, zejména ve srovnání s nezaměstnaností, která by mnohým z nich hrozila. Většinou jde o místní zemědělce, myslivce, rybáře, včelaře či jiné alkoholiky.
Financování obcí
Je třeba si připomenout, že chudáci obce mají prachy ze všech koutů a jsou stále nenažranější. Jisté peníze z rozpočtu dle počtu obyvatel (byť pár lidí není v místě hlášeno zejména kvůli nedostatečným kapacitám školek/škol), k tomu různé daně, poplatky a pokuty (za nemovitosti, psi, odpady, přestupky, vzduch…), dotace (vtipné, že mraky dotací šlo a jde od EU na infrastrukturu typu vodovodů, kanalizací, čističek či cest právě proto, aby se obyvatelstvo mohlo připojit a žít jako v 21. století), hodně jim toho postaví developeři a bezplatně předají a ještě pak vydírají s připojovacími poplatky. Paradoxní je, že díky nenažranosti sobě vlastní jsou schopni nechat pár lidí zasíťovat pole a pak chtějí příspěvek, aby se dotyční mohli připojit na hlavní řády, které si tito žadatelé sami financovali a stavěli. Pak obce nezřídka provozují vodovod a kanalizaci a vybírají (obvykle nadprůměrně předražené) vodné a stočné, protože mnoho obcí zjistilo, že je to další dobrý kšeft, rozhodně lepší, než pronajímat to Veolii či podobným koncernům.
Zejména jejich různé kreativní poplatky a „dobrovolné“ příspěvky, ať se nazývají jakkoliv, jsou velmi žádoucí, neboť nepodléhají už vůbec kontrolám. To si obec „nakradla“ sama a tudíž jí nikdo nekecá do toho, za co je utratí. A utratí je obvykle za odměny starostovi a zastupitelům, cestovné na „přátelské“ akce apod. Já si naivně myslel, že to funguje jako v devadesátých letech, čili že starosta navrhne přiměřený příspěvek pro svou kapsu a s díky zajistí součinnost obce. Tak se to dnes většinou nedělá, neboť mají plné kalhoty. Raději se snaží všemožně nakrást do rozpočtu a odtud to teprve přesouvají do svých kapes (kšeftíky „spřízněným“ firmám, platy, odměny), což už tak neřve. Na západě jsou poplatky často ve formě daní, čili pevné, počitatelné. Ne však tady. Tady si starosta určí, kolik zrovna potřebuje/chce obvyklým „mozkovým myšlením“. Bohužel v ČR je situace taková, že když jsou uprostřed pole 2 baráky, jeden z nich je výbor. A to stojí při tisících obcí sakra balík. Obcí je mraky a ty živí tuny parazitů.
K tomu se zažila na obcích představa, že každý domečkář je těžký vatař, protože může stavět „luxusní“ (protože nový) dům. Pohled do katastru pak ukáže, že 90% nových domků mají zástavy, „pracháč“ je vlastní obchoďák s luxusní služební škodovky a vydržovaná modelka je ve skutečnosti manželka na mateřské. To ale obce nezajímá. Musíš mít, tak plať.
Vybírání vydíráním
Podstata výše popsaného výpalného je tato. Zákony prakticky vylučují možnost výběru výpalného obcemi. Takže jde o čistě dobrovolné příspěvky a když je něco dobrovolné, nezaplatí to nikdo. To ale obce nechtějí. Vybírají tedy tím, že žadatele vydírají fiktivními problémy a průtahy. Složité a nejednoznačné zákony jim v tom nahrávají. Takže žadatel nedostane vyjádření od obce, které mu náleží. Musí řešit, jak se k němu dostat. Zde je často problém, že obec vystupuje jako vlastník a tedy rozhodnout za ní může jen soud. A to trvá sakra dlouho. Varianta je vyvlastnit (ne nemovitost, ale právo realizovat stavbu-třeba právě přípojku). To musí vyvlastňovací stavební úřad (na větší obci). No jo, ale i kraj je podrží, protože „proti obcím se nevyvlastňuje“ (běda ale, jak by šlo o zájem obce vyvlastnit právo stavby u nějakého soukromého vlastníka). K tomu samozřejmě stavební úřady a další úřadu v průběhu řízení vymýšlejí další požadavky (nesmyslné a neoprávněné), v zákulisí vesele konzultují s krajem, co ještě udělat, co ještě projde (kraj je pro ně odvolací úřad).
Problém spojených funkcí obcí
Problémů je i zde hned několik, protože se u obcí většinou sbíhá několik funkcí, které záměrně neoddělují. Obec má nějaké úřední/správní funkce (silniční správní úřad, přestupky, vodoprávní úřad, stavební úřad…), na což se vztahuje správní řád a některé speciální zákony (silniční, stavební…) a „dozorují“ to nadřazené (odvolací) orgány. Tam teoreticky lze občas někdy něco zvládnout pomocí podnětů proti nečinnosti, odvolačkami atd. Má ale také vlastnickou funkci (vlastní nemovitosti a čachruje si s nim pomocí územních a regulačních plánů, vlastní vodovody a kanalizace) a k tomu většinou i svoje podnikání (např. provoz vodovodů a kanalizací, technické služby, občas obecní les). Pouze naivka by věřil, že se to striktně odděluje-nikoliv, čímž se nejeden starosta veřejně chlubí. Je to propletené a vše je dělané s cílem plnit obecní rozpočet, viz přestupky. To celé umocňuje to, že výkon státní správy (např. stavební úřad) vykonávají pracovníci úřadu, ale ti jsou zaměstnanci obce a do ruky, která je platí se nekouše. To kromě jiného vede k takové drzosti, že některé obce (a to dokonce ty větší) mají na webu ceníky výpalného.
Průšvih jménem kraje
Další průšvih, který to komplikuje. Dříve fungovaly proklínané okresy. Jenže tam byli úředníci dlouhodobě, víceméně apoliticky a každý si nějak držel flek a odbornost se většinou nějaká také našla, často se dědila mezi generacemi úředníků. Ideální to nebylo, ale nějak to fungovalo (viz zde popsaná akce Průhonice). Okresy nahradily kraje a tam to začíná (ne náhodou se zvěrstva jako připojovací poplatky k vodovodu a kanalizaci začaly objevovat po zrušení okresů). Kraje jsou volené a každému jde jen o koryto. Bohužel při pohledu na zastupitele a radu je zde nadprůměrně starostů, takže nestranný výkon státní správy nehrozí. Jak je cokoliv sice dle zákona, ale proti libovolné obci, na kraji se to zašlápne. Žádný kraj nepostupuje proti „svým“ obcím, ať dělají sebevětší prasárny, klidně i nějaký ten tunel. Nad kraji bdí ministerstva, ale i ty jsou ve nevalné pozici, ač ne všechna jsou špatná. Mají ručit za dodržování „jejich“ zákonů, ale většinou nemají moc možností, jak to zajistit. Právně nezmohou celkem nic. Bylo pro mne překvapením, že ministerstva nemají pravomoc udělit pokutu či nějak zasáhnout, zejména ne si cokoliv vynutit. Takže když se obrátíte na ministerstvo s něčím a to váš podnět náhodou uzná (obec porušila nějaký zákon, např. o vodovodech a kanalizacích), podá podnět na příslušný krajský úřad, aby zahájil správní řízení. Ten ho v lepším případě zahájí, ale konstatuje, že se nic nestalo a uzavře to. A když ministerstvo znovu zatlačí, kraj klidně drze odpoví, že v daném případě má jiný právní názor. Mezi čtyřma očima Vám někdo sdělí, že nemohou, protože by to šlo proti obci xyz.
Postoj „shora“
Zde musím podotknout, že jsem nadělal řadu chyb. Na začátku bohužel byla moje neznalost a naivita, že by se to obešlo bez soudů. To byla moje nejzásadnější chyba. Ač se říká cokoliv, z různých zdrojů vím, že nejlépe fungují správní soudy. Ty by v tomto případě celou situaci asi včas utnuli (v mém individuálním případě), dle všeho se nebojí klepnout úřady přes prsty. Bohužel jsem tuto cestu nezvolil a tudíž se to celé protáhlo (a ne vše již je ukončené). Na druhou stranu tím vím, jak se kdo k problému staví, i když je to vesměs „močení proti větru“. Byť mám zkušenosti i z jiných stran, největší „hráči“ jsou tito:
– obec s rozšířenou působností má různé úřady (stavební, vodoprávní, životní prostředí, doprava). Nelze očekávat podporu, dělají totiž to samé ve větším (pro představu: malé obce v milionech až desítkách milionů, velké ve stovkách milionů).
– krajský úřad-různé odbory. Až na jedinou výjimku (v mém případě) jdou obcím vždy na ruku. Mezi čtyřma očima jsem slyšel (v jiném případě a jiném kraji) názor: „je to tunel, ale to bychom museli žalovat vlastní obec a to žádný kraj nedělá“. Důvod-viz výše, zastupitelé a rada na krajích se skládá ze starostů a tudíž kraje nejdou proti obcím. Pokud to nějaký úředník přece jen zkusí, je převelen o patro níže. Občas se obrana krajských úřadů zdá až morbidní v argumentaci (např. stavební úřad nebyl nečinný, pouze předal odvolacímu orgánu spis o měsíc později, než měl)
– ombudsman-na D-F byla směrem na ombudsmana kritika. Na obranu musím říci, že ombudsman má vůli problémy občas vs. úřad řešit, ale nemá většinou řádné pravomoce. Ale u některých méně oprsklých úřadů je zapojení ombudsmana cesta k úspěchu. Navíc ne každý má finance na právníky a čas na soudní spory. Když už nic jiného, zpráva od ombudsmana zdokumentuje některá zvěrstva úřadů, sem tam se něco zveřejní atd. Tato cesta je nutná před žalobami, neboť běží-li soud, nesmí ombudsman zasahovat.
– Ministerstvo vnitra-to má jakýsi obdor dozoru a kontroly veřejné správy. Ten je bohužel striktně pro obce, takže jim téměř vše požehná, neboť je to vlastně v zájmu státu. Naopak, jsou i docela aktivní v podpoře obcí a rovnou jim dávají metodické pokyny, jak udělat na občana lepší prasárnu, čili tak, aby byla právně OK. Výpalné v podobě připojovacích poplatků k vodovodu a kanalizaci považují za „dobrovolné“. Většina obcí má poplatky řešené nějakými vyhláškami či alespoň usneseními zastupitelstva. MV by mohlo tyto dokumenty zrušit (to neudělá) nebo předat k posouzení ústavnímu soudu. To by bylo bezesporu zajímavé, neboť by se mohlo stát, že tento by jim to nedopatřením hodil na hlavu jako nezákonné a někoho by následně mohlo napadnout, proč to MV neřešilo zrušením těchto nesmyslů, když o tom dobrých 10-15 let ví. Opět nežádoucí situace pro systém, tudíž raději potápět všechny stěžovatele.
– Ministerstvo pro místní rozvoj-to má pod sebou stavební úřady. Nicméně v praxi nejdou proti nim a raději dělají, že problém připojovacích poplatků neexistuje nebo není v jejich kompetenci. Takže u stavebního řízení u obce s rozšířenou působností jde odvolání na kraj a následně na MMR. To neshledá pochybení podřízených úřadů a jdeme dále.
– Ministerstvo zemědělství-má na hrbu vodoprávní úřady a vodovody a kanalizace. Jako jediné ministerstvo výpalné striktně odmítá a stěžovatele podporuje. Bohužel je celkem bezzubé. Nemůže obci udělit přímo flastr, pouze může podat podnět na kraj. Ten to jakkoliv zašlápne, viz výše. Je to i pro ně nepříjemné, protože oni mají na hrbu legislativu o vodovodech a kanalizacích, vodě, rozvoj a obnovu sítí atd., řeší k tomu nadnárodní/unijní plány a vše možné a na nějakého vidláka z Horní Dolní nedosáhnou. Co jsou schopni tolerovat obcím, je stavba předražených přípojek na hranici pozemku. To má pro majitele nemovitosti plus, že se nemusí o nic starat a papírování si vyřeší obec ve své režii (a sobě klacky pod nohy házet nebude). Výše popsaný problém ale je o tom, že ty nejvíce nenažrané obce nepostaví vůbec nic, ale berou prachy za cár papíru. Přípojky si postaví každý sám. Mohlo by se zdát, že alespoň hlavní řády postaví obce, ale většinou to také ne. Ty postaví nezřídka developer a obec se (často za příspěvek) sníží k tomu, že to bezplatně od developera převezme do vlastnictví.
Co tedy (většinou) pomáhá?
Soudy, zejména ty správní. Oproti jiným netrvají tak dlouho, jde-li to rychle, tak méně než rok, jde-li to pomalu, třeba 2 roky. Nebývá to ale 10 let, jako u běžných soudů. Je-li součástí žaloby i vyjádření ombudsmana, že úřady s občanem jednají k obrazu svému, je šance na výhru značná. A správní soudy nemají strach klepnout úřad přes prsty. To je mimo jiné patrné z problematiky zde často probíraných dopravních přestupků. Úřad leckdy raději couvne, než aby přišel rozsudkem o budoucí další holení ovcí. Jedna z mála věcí, kterých se úřady bojí, jsou nepříjemné precedenty. Celý systém funguje v šedé zóně a většinou i za ní a to jen na základě ovčanské poslušnosti. A jeden nepříjemný precedent o výpalném by mohl znamenat stovky milionů až miliardy k vrácení (kdyby to šlo „jen“ za posledních 10 let), plus úroky. A samozřejmě je jasné, že kdyby to byla tutovka, tak se jako první přihlásí ty ovce, co jim roky prachy cpou bez odporu jen proto, aby si to nikdo nerozházel s obcí.
Samozřejmě ani správní soudy nejsou všelék a je třeba dodržet určitá pravidla a zejména ve vhodný okamžik podat žalobu. Dotčené orgány totiž fungují na správním řádu a speciálních zákonech (daňový řád, stavební zákon atd). Správní řád ještě z pera socanů je stavěn především tak, aby si mohli ovčana pinkat sem tam dle libosti. Správní žaloba (proti nečinnosti) se nesmí prošvihnout časově, ale jinak je třeba vyčerpat všechny stanovené kroky (odvolání). Čím více neúspěšně učiněných kroků, tím větší šance u správního soudu, který (opět jednou) vidí, jak úřady s ovčanem cvičí poslušnost. Určitou, byť jen výjimečnou a také málo známou možností, by byla tzv. zásahová žaloba. To je pro většinu právníků pole neorané. Tato má striktní podmínky, kdy ji lze podat, ale měla by zakročit tam, kde hrozí žalobci budoucí újma.
Vyjma správních soudů je možné pozorovat určitý trend ostatních soudů (dokonce i ústavního) stranit systému, čili nekopat do státu a obcí. Tudy teda cesta spíše nevede. Nic psaného to není, ale je pravda, že tyto soudy málokdy rozhodují proti systému. Podobné to je i se speciálním finančákem, který by do obcí také někdy mohl, ale „ono se to nedělá“ (a když, tak symbolicky a bez pokut a doměrků).
Náhrady za špatný úřední postup
Existuje zákon, tiše ležící kdesi v šuplících od roku 1998. Jde o zákon č. 82/1998 Sb. (navíc novelizovaný) a tento je právě „o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem“. Chtělo by se křičet hurá, ale: stát má na ovčana různé „ceníky“ (pokuty, penále a jiné sankce), obráceně už to tak není. Čili kdo chce náhradu po státu, musí nejprve prokázat, že mu vznikla jednáním státu škoda. Stejně tak, když já překročím povolenou rychlost, nevznikne státu škoda, ale to nikdo neřeší. Zvrhlé, ale pravdivé. Problematika je ob
sáhlá, to raději nebudu celé popisovat. Mimo jiné se týká i neoprávněných vazeb či průtahů soudů. Částka za průtahy v řízení je malá (v nejlepším případě necelých 1700 za každý měsíc průtahů), škody pak mohou být libovolně vyšší, ale jde o jejich prokázání (může jít o horší úroky v bance, dražší stavbu, nutnost zbytečně nechat předělat projekt apod). Žádá se na odpovídajícím ministerstvu (např. chyby stavebních úřadů jdou na MMR), to žádost rovnou zamítne nebo ignoruje. Kdyby ne, tak to zaplatí a stáhne to z úřadu, který to způsobil. Metodický pokyn („desatero dobré správy“) ministerstvům k tomu dal i ombudsman. Následně se to musí vůči ministerstvu vysoudit, ale to nejdříve 6 měsíců po podání žádosti. Zde je ale šance všelijaká. Potěšující je, že tuto cestu konečně vůbec někdo volí. U stavebních věcí to jsou většinou developeři. Systém je nastaven jako vše, čili raději to ovčanovi zamítnout, znepříjemnit a protáhnout, aby rovnou nikoho nenapadlo otravovat soudně. Já kráčím cestou žalob o náhrady, nicméně jsem na začátku a nemohu tudíž sloužit bližšími informacemi. Smutné je, že případné vysouzené náhrady za zvůli několika jedinců zacvaká daňový poplatník.
Služební zákon a odpovědnost
Novou naději nabízí služební zákon. Ten sice je okleštěný, ale lepší jak žádný. Proto se mu také všichni tak bránili. Mediální fraška o odměňování je pohádka, šlo o odpovědnost. Jakási odpovědnost se zavádí, což výše popsané excesy úřadů omezuje. Doteď to bylo tak, že úředník mohl rozhodnout jak chtěl, klidně proti libovolnému zákonu a byl vklidu, neboť ho za to nikdo netrestal. To se snad postupně změní, čímž by odpadl hlavní způsob, jak „lámat“ ovčana. Navíc se pomalu objevují i případy, kdy je tu a tam odsouzen nějaký starosta či zastupitel. To dává naději, stejně jako že by jednou mohl NKÚ kontrolovat obce. V naprosto ideálním případě by se mohlo uvažovat i o trestní odpovědnosti úředníků či představitelů obcí, neboť uvedený systém funguje na bázi vydírání (resp. útisku), systém je cosi jako zločinecké spolčení a škody navíc nejsou malé (celorepublikově přinejmenším stovky milionů, když jen Říčany vybrali přes 100 milionů). Třeba se to jednou dostane do stavu dog-eat-dog a ti, které to začne pálit, začnou strachy potápět ostatní.
Tuning systému
Výše popsaný stav není statický, neboť nepřítel nespí, odráží útoky a ladí systém. Dokumenty (zejména smlouvy, ale i různé plány a rámce) mohou mít různé podoby, někdy jde stále o připojovací poplatek, někdy o příspěvek na infrastrukturu a jiní už to berou rovnou jako dar na základě darovací smlouvy. Někdy se to celé schovává za tzv. plánovací smlouvy. Novinka, která se začala objevovat s nástupem nového občanského zákoníku je výběr za věcná břemena, čili služebnosti. Ten kousek mezi hlavním řádem a soukromým pozemkem se připojovanému zpoplatní za umožnění uložení přípojky (a nejde o opravu asfaltu či něco jiného). Nenažranost systému na druhou pak spočívá v kombinaci s cílem vybrat za obojí. Kdysi v devadesátých letech připojovací poplatky zkoušela i Praha a tehdy jí to utnula ministerstva. Taktéž se nárokovaly poplatky i za přípojky plynu (kde to stavěly plynárny a nikoliv obec, ta jen kasírovala). Stát si ladí zákony k obrazu svému a následně, dojde-li na lámání chleba, nevidí potřebu je sám dodržovat.
Závěrem
Co je špatně? Hodně věcí. Zejména to, že jsme národ ovcí. Kdyby hned první potenciální oběti zahájily razantní odpor, nikdy by to nedošlo do situace, že si jsou všichni silně pevní v kramflecích, protože jim to skoro 15 let prochází. Navíc v různých úrovních je patrné uvažování „starostům a obcím se neubližuje“. Kdysi to bylo stejné, alespoň pro ty, co „měli placku“. Nejsem fanouškem jižních států, ale Češi prostě nejsou národ, který by pálil popelnice jako protest proti excesům státu. Tím kráčí naše demokracie kamsi a to v poslední době spíše rychleji než pomalu. Nepsané posilování obcí je průšvih, který je patrný stále častěji (byť nemám rád Amazon, vadí mi, že stát cpe miliardy na lákání zahraničních investorů a nějaké vidle to pak mohou zarazit jen proto, že jim někdo nenasypal koryta). Myslící čtenář si jistě výše popsané srovná s ostatními oblastmi probíranými u D-FENSe.
Zbývá fandit neovčanům, bojovníkům proti systému, ať už každý bojuje v jiné oblasti. Někdo proti výpalnému obcím, někdo proti silniční buzeraci, jiný za právo vlastnit a nosit kvér. Poslední roky jsem přišel fofrem o zbytky naivity a naopak jsem si vzal ponaučení, že když se stát a jeho části chovají tak, jak se chovají, budu se chovat stejně k nim. Bez boje ode mne nečekejte nic.
(158x známkováno, průměr: 1,44 z 5)