Favorit fun factor

Minulé povídání o posttotalitním pokladu techniky zvaném Škoda Favorit se evidentně ujalo. V tomto článku se soustředím na uživatelskou stránku a popíšu několik příhod z minulého roku. Ukáže se přitom, že hranatý veterán nabízí nemalý fun factor.

Růmsta encounter

Stoupání u Votic směrem od Prahy je mezi motoristickou veřejností hádám dobře známo, hlavně v zimě. Silnice je dvouproudová. Někde u exitu na Votice se hrabaly nějaký lamy s yarisama a podobný haraburdí, tak jsem je předjel – v tu chvíli asi 110 km/h, tedy ne pomalu – a v tom jsem zaznamenal, že se na mně zezadu něco řítí. Blikalo to přepínáním dvou dálkových a jednoho tlumeného světla, takže jsem usoudil, že to bude nějaká extrémní fabia s mnoha červenými písmenky. Po zásahu fotonovými děly jsem se uklidil okamžitě do pravého pruhu, aby mě nesmetla tlaková vlna, kterou tento mocný silniční predátor vyvolává. Následujících asi dvacet sekund se však nedělo nic a tak jsem začal pátrat, kam se poděl ten interceptor. Podle toho, jak usilovně blikal, by už musel být nejen přede mnou, ale rovnou už někde v Táboře. Po nějaké době se ukázalo, že se mě pokouší předjet předjet Škoda Růmstr v akčním provedení Scout, které v sobě jak známo spojuje prostor, výkon a touhu po maximálně outdoorovém dobrodružství do jednoho nesmírně harmonického prémiového celku.

Blikání dálkovými světly však motor Růmstru asi příliš zatížilo a tak se ukázalo, že vůz pro mladé, dynamické na rodinu orientované zákazníky není s to předjet do kopce Škodu Favorit z roku 1993. Možná to bylo tím, že ve vozidle byly čtyři osoby, něco zavazadel, dvě jízdní kola v nákladovém prostoru a dvě na střeše, což dále zhoršovalo již tak unikátní aerodynamiku vozu. Po určitém úsilí posádky, patrně komíhání trupem vpřed a vzad, se Roomsteru povedlo jet se mnou souběžně. Posádka mě během celé akce upřeně sledovala, přičemž se jejich pohled měnil z vyzývavého na zarputilý a posléze žadonivý. Jediný, kdo měl poker face, byl řidič, který nechtěl přiznat neúspěch a na dokončení manévru trval. Byl jsem si naprosto vědom superiority jeho vozu a ani na okamžik jsem ji nechtěl zpochybňovat, protože vozu ověnčenému tolika superlativy v nezávislých motoristických periodikách klást odpor prostě nelze. Začal jsem zpomalovat, abych mu vyšel vstříc, uchránil ho ztráty tváře a aby stihl předjížděcí manévr dokončit ještě dříve, než mu skončí záruka na motor. Nehledě na to, že se za námi již začala tvořit fronta z aut, které jsou schopné vyjet do kopce normálně. Finální status byl zhruba 70km/h na čtyřku. Tento provozní režim umožnil Roomsteru se trochu zmátořit a předjet mě, přičemž razance tohoto manévru připomínala dostihy hlemýždů na smirkovém papíru.

Další minuty byly poznamenané snahou řidiče Roomsteru předvést mi echt sportovní jízdu, abych viděl, co je Růmsta zač. Široké pneumatiky připomínající mužikovy láptě mu tu nijak neusnadňovaly. Na rovinkách se dopouštěl akcelerace vlažné jako podání ruky od sociofobního homosexuála, někdy až na 120km/h hlavně s kopce po větru, a panického brzdění v zatáčkách. Přišel jsem na to, že při udržování konstantní rychlosti 85km/h Roomster vždy v zatáčce dohoním, přičemž zbývá jen ohlídat, aby na mě nesletěl bicykl. Posádka Roomsteru se při těchto manévrech neustále ohlížela dozadu a reportovala řidiči, zda se únik daří nebo spíš ne. Rovněž volba stopy pro průjezd zatáčkou byla ojedinělá, normální řidiči většinou s vyšší rychlostí volí větší oblouky, ale Roomster je pojízdná rebelie pro nonkonformní jedince. Pod tlakem sedmnáct let staré škodovky frikulín počal ztrácet soudnost a do jedné zatáčky se vřítil nestoudných 90km/h, polekal se toho a šlápnul na brzdu. Záď vozu se nahnula, asi jako když kočka převrací ptačí budku ve snaze vyhnat fógla ven, z toho pohledu tuhla krev v žilách. Myslím, že se toho dne praly nejméně jedny slipy.

Mladoboleslavská automobilka udělala za poslední roky velký pokrok, co se užitných a jízdních vlastností jejich výrobků týče.

Sprej na boty

Favorit je bohužel automobil oldschool konstrukce. Závady na něm nelze vymazat, ale je je nutné opravit. Hlavně značkové servisy s tím mají problém. Opravuji favority. Jednou se v mé jurisdikci zjevil asi padesátiletý strýc, jehož fako odmítalo příležitostně jet a v servisu nedokázali tento fakt náležitě uchopit. Strýc nehodlal sponzorovat postupnou výměnu svého vozu po částech, kterou servis prováděl ve snaze najít vadný díl, a vyhledal mě.

Problém byl odstraněn výměnou budící cívky v rozdělovači (výměna svíček a kabelů provedená předtím v servisu nepomohla, protože zdroj poruchy byl ještě před nimi). Celý rozdělovač byl vevnitř zasraný nějakým transparentním svinstvem, které jsem nedokázal identifikovat a které jsem odstranil odmašťovačem. Pak kchár fungoval OK. Nicméně neznámá substance v rozdělovači mi zůstala ležet v hlavě a strýce jsem se na to zeptal. Odpověď mě konsternovala.

„No myslel jsem, že je v rozdělovači vlhkost, tak jsem ho nastříkal sprejem na boty“.

Takoví lidé mají také volební právo.

Čtvrtka fábyje

Jednou jsem zaparkoval Favorita před budějovickým nádražím a šel do modelářského shopu, který je v budově pošty v prvním patře. Když jsem přišel zpátky, nějaký senior osahával moje auto. Evidentně byl odněkud z venkova, soudě podle hodobóžového retro outfitu a velké brašny na nákupy. Mlsně se tvářil a otlapkával hranaté linie posttotalitního vozu (kromě asi dvou míst je celá karosérie složena z přímek a rádiusů, protože socialistický průmysl nedovedl nic jiného vyrobit). Buď mu to dělalo dobře, nebo hledal, zda to není někde zrezlé. Musím dodat, že automobil vypadá opticky velmi přijatelně, není omlácený ani rezavý, nic jsem na něm zvenčí neměnil, všechny zvenčí viditelné součástky jsou originál a občas mi ho někdo pochválí, ale takovou míru zájmu hraničící téměř se sebeuspokojováním, kterou předvedl tento geront, jsem pokládal za nezdravou.

Tázal jsem se dědka, zda mu mohu nějak pomoci, například ho nasměrovat do nějakého nočního klubu, kde by jistě nalezl vhodnější formu vyžití. Dědek na mě bez pozdravu místo odpovědi vybafl: „Kolik za něj chcete?“

„Vypadá to, že bych něco prodával?“

„No né, ale kdybyste ho prodával, kolik byste za něj chtěl…“

Zvláštní bylo, že jsme ani jeden nevyslovili, že jde o favorita, ale přesto jsme oba hovořili o něm. Prostě nás zcela ovládl. Přemýšlel jsem, co mám za to chtít. Co třeba dceru? Nebo prase? Jestli je tak dobrý otec a hospodář jako vyjednavač, tak radši cash. Popravdě řečeno mě nikdy nenapadlo, že bych fako prodal. Auto jsem už neprodával ani nepamatuju, většinou ho ojezdím a daruji lidem, co ho potřebují, tak jsem nevěděl, jak na to. Koupil jsem ho za padesát tisíc, tak co třeba padesát tisíc? Jo, padesát tisíc je docela cool cena pro takovýho vohrndíru.

„Padesát tisíc.“

Mužík byl evidentně s návrhem nespokojen. Čekal jsem sociálnědemokratickou lamentaci typu „to je ale dneska draho“. Doufal jsem, že ho neskolí mrtvice, umělé dýchání bych raději praktikoval na jeho dceři než na něm.

„Cože? V bazaru jsou tak kolem dvacíti“.

„Jste se ptal, tak jsem vám odpověděl. Situaci na trhu neznám.“

„Padesát tisíc! To je čtvrtka nový fábije!“

„Tak to si budete muset koupit čtvrtku nový fábije. Nashle.“

15.04.2010 D-FENS
P.S. Do článku o hlavě válců přidány slíbené fotky chíplé hlavy, kdyby to někoho zajímalo.

Související články: