Přiznávám, že základním motivem tohoto článku je pokročilá infikovanost časopisectví, medií i blogosféry Covidem. Proto jsem se rozhodl, že nastal čas zase trochu víc psát a to sice Covid Free Story. A tak se s ctěním p.t. obecenstvem chci dnes podělit o to, jaké to je, když ti vyberou barák. Následující text se tak týká [spoiler alert] nevyštřené [/spoiler alert] trestné činnosti.
Nejen proto budou některé údaje anonymizovány a jinde se dopustím záměrných nepřesností tak, aby žádné fízle nenapadlo, tahat se se mnou kvůlivá zveřejněným informacím, či považte, poškození práv pachatele (jako bez prdele). Takže je to příhoda smyšlená a veškerá podobnost s naším vesmírem náhodná.
Stalo se v Prdeli pod Kopcem pár let na zpět, asi dvacátého prosince. Má skvělá žena dokončila předvánoční úklid, barák vypulírovaný, všechno připraveno na to, aby u Nás skutečně Vánoce byli svátky klidu a míru. Máme pár dní jen pro sebe a chceme jen spolu být. Proto se potřebné přípravy odehrávají s předstihem. A tak jsme se sebrali a odjeli do nedalekého města za účelem nějakých kratochvil. Vrátily jsme se za tmy, kolem půl deváte večer. Že je něco špatně jsem zjistili po zaparkování v krytém stání u domu, kdy jsme našli první otevřené okno. V tu chvíli nastoupila negace. To je nějaká blbost. Po dvou krocích do předsíně jsme ale spatřili armageddon. V chodbě, kde normálně není skoro nic byla podlaha souvisle pokryta našimi věcmi. Následuje telefonát na 158.
Píp
Operační: „Policie ČR, co je?“
Já: „nějaký zmrdi nám vybrali barák“
Operační: „mluvit slušně vobčan vole“
Já: „Právě jsme se vrátili domů na XY někdo se nám vloupal do domu a jen co jsme viděli ze vchodu je všechno rozmlácený na sračky.“
Operační: „mluvit slušně vobčan vole“
Já: „Hele orgáne, mám tlak sto na dvě stě, možná by neškodilo přestat řešit můj slovník a začít řešit moji situaci.“
Operační: „Jo, jasně, tak hlavně nechoďte dovnitř. Voni tam přijedou. Ale něco mají, tak budete muset počkat. Za dvě až tři hodiny někdo přijede.“
Já: „Cože!?“
Operační: „Uklidni se vobčan vole, máme jakože spoustu jiný práce.“
Já: „Nechci být kverulant soudruhu orgáne, ale je devět večer, prosinec, padá sníh a mrzne. Co máme teda jako dělat?“
Operační: „Čekat vole.“ Píp píp píp.
Startujeme auto a stěhujeme se do něj, aby nám neumrzla prdel. K našemu překvapení se už za necelou třičtvrtě hodinu obejvuje modrá diskotéka. „Voni“ přijeli. Byli jsme rádi. Chlap a pes. Pes vočuchal barák z venku a nabral stopu některé z našich koček (objektivně těžko říct) a chlap prohlásil „asi možná utíkaly tudy“ a máchl směrem k vesnici.
„A co teď jako?“ ptám se já. „Teď se musí počkat“, povídá chlap. Pes ochcal keřík. Stojíme venku, mrzne nám prdel, čumíme na sebe. „No tak mi jdem do auta, je tu zima.“ Říkám. Chlap se zařídí stejně. Pes nemá na vybranou. Sedíme v autě my a „Voni“. Za dvě hodiny dorazí (samozřejmě s diskotékou – fakt nechápu proč po takové době, ale je to jejich věc) dvě uniformy a konečně se jde do baráku. Tedy uniformy a pes jdou. My nesmíme. Po baráku tak běhá trojice uniforem a pes. Později zjistíme, že se brodí po kotníky v našich věcech.
Za další hodinu doráží kriminalistický technik. Starší chlapík, který vypadá jak po tří denním tahu. Protože je po tří denním zápřahu, kdy prochází jeden vykradený objekt za druhým. Jak postupně sbírá stopy v jednotlivých místnostech, konečně smíme dovnitř. Je krátce po půlnoci. Konečně zjišťujeme co se odehrálo. V celém domě je zpřevracený nábytek, rozdupané věci na hromadách. Komplet všechno, včetně obsahu lednice. Všechna okna dokořán. (Čili v baráku v tu chvíli asi deset stupňů). Zjišťujeme, že věci se válí v jiných místnostech. Oblečení z šatny se valí v kuchyni. Knížky z ložnice v obýváku. Gramofon z obýváku v dětském pokoji. Otevřené mrazáky. Některé vybavení zničené (poškrabaná vana například). Policajti jen vrtí hlavou. Kriminalistický technik si dává extrémně záležet. Jakože fakt hodně (zpětně se od svých zdrojů uvnitř policie dozvíme, že nabral násobně víc stop, než je běžné). Říká nám, že tohle ještě neviděl a že už ty zmrdy chce fakt dostat, protože za poslední tři dny řeší asi třicátej objekt. Policajti se několikrát opakovaně ptají, jestli nám jako fakt neukradli tu televizi jako, když tam není. Pochopení, že tam ani nebyla, protože si hlavu dokážeme vymýt chlastem, nebo ji většinou raději používáme, je mimo jejich setup.
Postupně zjišťujeme, co se ztratilo. Jasně, nějaké cenné věci jsou fuč. Jakož i hotovost v různých měnách. Co ovšem stojí za zmínku je značná imbecilnost výběru. Ze šperků mizí převážně bižu. Hodnotné věci jsou rozházeny po domě. Ano, i nějaké zlato je pryč, ale jak říkám, převážně bižu. Mizí Smartwatche za pár šupů. Nefunkční. Zůstávají dvoje Festiny (zřejmě byli pachtelem považovány za sračku ze Sapy). Na notebook je šlápnuto. Další leží netknuté. Zmizely i lahve s alkoholem. Ty levnější. Tullamorka a tak. Dražší lahve evidentně nebudily pozornost. Zmizel domácí špek. Zmizela manželčina iqoska. Ukradené věci za přibližně dvě stě tisíc (včetně specifického vybavení – kde to naskákalo snadno a rychle).
Postupně zjišťujeme, co všechno je zničené. Rozedřené dřevěné podlahy, zničené okno, kterým se dostali dovnitř i dveře, skrz které se nedostali. Rozšlapaná elektronika. Rozbité sklo. Souhrnem třistatisícová škoda na vybavení a věcech.
Takže zmrdi věci za cca dvě stě litrů odnesli a za více než čtvrt mega zničili. To je vole efektivita práce jak u státního ouřady. Postupně ale přicházíme na další a další drobné zkurvenosti. Jehly, z šití uloženého v šatně někdo donesl do obýváku a zapíchal do gauče a do kusů oděvu, které tam donesl z ložnice. Někdo systematicky roztrhal na kusy dětské dopisy a obrázky, které měla žena schované z doby, kdy byla dcera malá. (Dopisy jsou roztrhané vejpůl i s obálkou, takže prachy tam nikdo nehledal). Někdo si dal práci, aby knihy, které vyházel z knihovny otevřel a šlápl do nich. Někdo zlámal všechny řezané květiny ve váze. Někdo rozstřihal, nebo rozřezal plyšáky, povlečení na postel, ručníky… Prostě si dal někdo kurevsky záležet, aby nám co nejvíc ublížil. Nechtěl se jen obohatit. Hlavním motivem bylo nás co nejvíc posrat.
Ve tři hodiny ráno konečně smíme zavřít okna. V pět hodin ráno se odporoučí policajti, padla jim. Loučí se s tím, že se máme dostavit na okres kvůlivá podání vysvětlení. Prohážeme si uličku k posteli, shrneme na zem věci co jsou v ní a jdeme na pár hodin spát.
Následuje cesta do okresního zapadákova na MO PČR. Dorážíme v jedenáct dopoledne. A čekáme. A čekáme. Čekáme. Ve dvě hodiny odpoledne se ptáme služby, co jako bude. Máme čekat. Tak čekáme. Ve tři začínám do služby lehounce vysírat. Máme čekat a nevysírat. Tak čekáme. Ve čtyři si nás všechny zvlášť berou tři uniformy na zpracování. Nastává konflikt, kdy manželka odmítá, aby příslušníci zpracovávali patnáctiletou dceru samostatně. Nakonec pochopí, že tahle ulička je fakt slepá. Já končím ve špeluňce bez oken, kde je asi deset stupňů celsia, oprýskaný stůl, hnusná kancelářská židle pro příslušníka a stolička pro mě. Asi si nevšimli, že nejsem drban, kterýho někde sbalili. Jenže od událostí včerejšího večera jsem bez možnosti provádět pokročilé hygienické úkony a bez náhradního oblečení, které je kdesi v hromadách, tak asi i smrdím. A čekám. Dostaví se uniforma hodí mi tři cáry papíru. Podepiš to. Stěžuju si, že je mi zima. Uniforma pokrčí rameny a dožaduje se podepsání dokumentů. Začínám je tedy číst. Je mi sděleno, že je to jen formalitka, ať nezdržuju a podepíšu. To odmítnu a uniforma mizí a nechává mě s papíry. Ukazuje se, že jsem tímto poučen o svých právech stran podání vysvětlení a také o právech oběti TČ. Uff se mi ulevilo. Podle toho, jak se tu chovají a kam mě šoupli jsem si nebyl jistej, jestli nejsem sprostý podezřelý nebo tak něco. Třetí cár je ovšem obzvláště špektakulární zkurvenina. Policie mě poučuje, jaká práva má pachatel a co všechno nesmím ve vztahu k němu. Takže kdybych sem třeba naspal, že je to zasranej degenrovanej zkurvenec a doufám, že ho vopíchá do prdele HIV pozitivní buzerant, tu prdel mu natrhne a HIV ho nakazí, načež dotyčný stejně zdechne na platfus v příšerných bolestech, dopustil bych se prý poškození jeho práv. Takže to sem nenapíšu. Protože mám u sebe tydlifon, volám právnici, co jako že s tím cárem mám dělat. Přichází uniforma, podpaždí si nese notebook evidentně zabavený v národním technickém muzeu. Ptá se, jakto, že telefonuju. Odtuším, že mi není znám důvod, proč bych nemohl telefonovat, když stejně už mnoho hodin akorát čekám. „Se tu netelofenouje.“ Sdělí mi uniforma, že orej nesmím. Právnice mi do telefonu odtuší, že uniforma je sice vedle, ale ať nevysírám, že stejně bude dost zle kvůlivá tomu, že jim nepodepíšu ten cár. To také sdělím předmětné uniformě. Ta se ptá, jestli chci dělat potíže. To už psychicky neustojím, popíšu jí hlasitě a barvitě posledních dvacet hodin svého života a upozorňuji jí, že toho mám právě tak akorát po kokot a že pokud chce, aby to probíhalo celé alespoň slušně formálně, tak ať mě přestane srát. K mému překvapení na to přistoupí, následuje omluvná litanie, kolik že toho mají (to i věřím, ale na druhou stranu, když už jsem pět hodin čekal, proč bych měl snášet ještě úplně úděsné chování). Sepisujeme moji výpověď.
Chvilkama mám nutkání uniformě navrhnout, že bych mohl zapisovat já, protože bych tu nerad byl do půlnoci, ale tuhle poznámku stran její schopnosti používat asi tak dva prsty k psaní na klávesnici polykám. Přeci jen už jsem je asi podráždil dost. Nakonec se ještě jednou vracíme k nepodepsanému cancu. Uniforma prohlásí, že mě teda seznamuje s obsahem, že sice nic nepodepíšu, ale i tak, když poruším práva pachatele, že si to kurevsky odseru. Kde jsou moje práva, to nevím ani já, ani uniforma. Drban má práva pachatele. Na naše práva sere pes. Následuje další hodinka čekání na ženskou část sprostých poškozených. Domu se dostáváme v osm večer. Vzhledem k asi čtyř hodinám spánku využijeme uličky, které jsme si včera udělali, já tedy přidám ještě jednu do kotelny, po čtyřiceti hodinách se sprchujeme, dáváme si vyprat pračku věcí na převlečení (sesbírali jsme si po domě svršky a spodky, co jsou jakž takž v celku, k nalezení a tedy k použití.) Jdeme spát. Jsou dva dny do štědrého dne.
Další dny trávíme vyčíslováním škod pojišťovně, sanaci obydlí, dohledáváním co všechno je ještě zničené, či ukradené, zajišťováním nezbytných oprav, hledáním faktur, nebo alespoň obalů. Na tomto místě bych se zastavil u pojišťovny. Máme dobrou pojistku na barák a vybavení. Drahou a dobrou. Pojišťovna bez problémů akceptuje obaly, či fotografie na nichž jsou ztracené věci v našem držení jako důkaz jejich existence a náhradu škody stanovuje ve výši aktuální pořizovací ceny (nikoliv jak je zlým zvykem v mnoha případech podle odpisové hodnoty). Likvidátor je ochotný. Nikdo se o vzniklé škodě na poškozeném vybavení a domě nepře. Děkujeme Allianz. (Fakt to musím zmínit, ani v nejmenším jsme nečekali takový přístup a vážíme si toho.) Problém je v tom, že k vyplacením peněz dojde až po skončení TŘ. Což může být po odložení za půl roku. Nebo taky, když drbana lapnou za několik let s tím, že zmrd má právo námi hlášenou škodu rozporovat. Aby náhodou nebyl poškozen na svých právech. Na ta naše pak sere pes. Zase. Taky, než uzavřu vyprávění událostí, chci udělat věc na tomto webu nevídanou:
Chci ocenit chování a snahu policistů zasahujících na místě. Pánové měli snahu věc řešit, udělali víc, než museli, chovali se slušně a dá se říct, že v dané chvíli byli i drobnou oporou. (netýká se uniforem z MO druhý den a zmetka z operačního). Rovněž příslušný vyšetřovatel, v jejím vlastním zájmu nejmenovaná nprap, se chovala slušně, všemožně vyšla vstříc a i když jalový trt vyšetřila, alespoň věc promptně odložila, aby umožnila pojistné plnění (přičemž ji pak ještě několikrát otvírala vždy, když policie došla k závěru, že by s tímto případem mohla být spojena jiná věc, či když lapli drbana, který se někam vloupal, čili snaha byla…) Takže tito policajti si zaslouží trochu uznání (což je na tomhle webu věc tak ojedinělá, že ji asi můžou vnímat jako vzácnější, než medaili od sůdruha ministra).
Svátky trávíme čistkou v počítačích. To že nezmizely je fajn, ale nevíme, zda naopak něco nepřibylo. Práce je to svinská. S odstupem času se dá zhodnotit, že nejspíš buď úspěšná, nebo zbytečná.
Než se dostanu k samotnému závěru, ještě si dovolím odstavec o tom, co potom. Každý návrat domů byl dost ve strachu. Každý den. Že se to stane znovu. K tomu si začínáme víc všímat chování našich milých sousedů. Věci, kterých jsme si dřív ani nevšimli, nebo jim nevěnovali pozornost nás dokážou solidně poslat do kopru. Například, když nám na bývalém kompostě, mimo oplocenou část pozemku, někdo krade cukety. Dřív to bylo předmětem dobrého vtipu. Dnes to působí pocit bezmoci a vzteku. Nebo, jen taková blbost, kdy nám někdo vleze na zahradu (ta oplocená část pozemku) a ukradne kytky. Toho bychom si dřív nevšimli. Teď to ženě přivodilo dva dny zuřivosti a týden deprese. Možná si ťukáte na čelo. Ale, když mě k tomu zavolala, ukázala mi čisté řezy na rostlinách a já si uvědomil, že skutečně nějaký zmrd přelezl bránu, prošel se nám po zahradě, čistým šikmým řezem si uřízl zasrané kytky a zase šel do prdele, udělalo se mi fyzicky špatně (a reálně jsem uvažoval, že začnu shánět alespoň cvičné miny). I dost dlouho po těhle událostech jsme se odněkud vraceli, já odemykal dům, žena parkovala. Chvíli, kdy přede mnou po zdi chodby v setmělém domě přejela světla a než mi došlo, že to jsou světla auta, jak se žena otáčela před domem, tu bych nikomu nepřál. Od té doby vím, že hláška „zastavilo se mi srdce“ není eufemismus. Pumpa vynechala tak tři čtyři údery.
Ten bezprostřední pocit po vloupání, vše rozbité a na hromadách, těch zhruba 48 hodin po tom, silný zážitek, že se to asi nedá sdělit. Věci vezmi čert. Ale život se člověku na pár dní úplně zastaví. A následky si nese sakra dlouho. Jedním z důvodů proč jsem se rozhodl tohle sepsat je celebritizace hnidy Kajínka. Seru na to, jestli ten zmrd je vrah, nebo není. Ale když slyším, jak vypráví o vloupačkách, jako by se nechumelilo, vlastně úplně pohoda, protože to ani není pořádná trestná činnost, úplná pohodka, taková drobnost a když sleduju, jak mu různí novináři moudře přikyvují, považuji za důležité sdělit, že pachtelé vloupání jsou zasraní zmrdi, kteří patří pověsit za kule do průvanu, ergo Kájínek je zmrd a fakt je mi líto, že v těch zasraných Valdicích nezhebnul na syfla, nebo ho tam jeho kolega dement Roubal třeba nesežral. Tímto zdravím kolegu autora Luba, který kecama tohohle sráče zdrojuje ve svých i jinak podivuhodných textech. Pro všechny ostatní to třeba může být ilustrativní a barvité líčení k utvoření představy o tom, jak zkurvené je, když Vám někdo vybere barák. Všem přeji (kromě zmrda Kajínka a jeho kolegů bytařů – těm přeji zánět trojklaného nervu, filcky, blechy, příjici a příušnice), aby to nikdy nemuseli zkusit.
26.01.2022 Dědek
(543x známkováno, průměr: 1,22 z 5)