Někteří kritici mých několika málo zdejších výtvorů mi mimo jiné vyčítají, že píšu vo hovnu. Nu což, taky námět.
Je to moje celoživotní téma, a připusťte si, každého z nás. Úplně prvně jsem se s ním setkal, když mě maminka jako malého caparta poprvé posadila na opravdickou mísu. Pak dělala, jako že mi pomáhá tlačit, a když se mi to povedlo, byl jsem nahlas a radostně pochválen. I tatínek odložil noviny a šel se podívat, jak šikovnýho kluka má. A tahle radost z dobře vykonaného mi zůstala. Občas po ránu vyjdu z oné místnosti tak rozradostněn, že se prostě musím o svůj dokonalý zážitek podělit s ostatními. Tím to ale končí, nikoho už nenutím, aby se šel podívat, a taky nejsem vůbec zvědavý na výtvory ostatních členů rodiny.
Nicméně tato má úchylka dovedla mé děti k tomu, že si daly tu práci a sehnaly mi knihu s názvem Hovno. Je to brožura, překvapivě vyvedená v hnědé, a dokonce na přebalu je taková ta ploška, kterou znají zákaznice Avonu – přiložíte prst, jemně třete, a poté přivoníte. Je to tam. Obsah knihy je souborem literárních děl rozebírajících výsledek závěru metabolického procesu. Přiznám se, že jsem ji tedy od začátku do konce nečetl, je to totiž dost vo hovnu. Nicméně jsou tam velmi interesantní definice exkrementů, které mne zaujaly, a o ně se rád podělím:
Vylepšovač nálady – takové, které se podaří vyrobit po delší zácpě, a vy zase můžete být konečně sám sebou.
Vydýchač – tak obrovské, že se nedostane ven bez vokální asistence.
Energizer – známé také jako „vono to furt jede.“
Konec líbánek – jakékoli vyrobené za přítomnosti jiné osoby.
A tak bych mohl pokračovat, ale nechci zdržovat, proto dál už jen pár malebných názvů – Plavec, Lincolnovo polínko, Míšní pumpa, a v neposlední řadě Miláček davu.
Že hovno patří k našemu životu je prostě neoddiskutovatelné. Bez něj by hůř rostly kytky, v poušti by si neměli na čem uvařit čaj a spousta lidí by neměla práci. Vezměme si jen tak pro příklad: Řidiči fekálních vozů, zaměstnanci firmy, jejichž heslo „Vaše hovna-naše radost“ včetně jejich volebního spotu mě nepřestává fascinovat, instalatéři, pracovníci kanalizací, čističek, výrobci žumpových enzymů – ti všichni by dřeli bídu s nouzí. Bez rekognoskace exkrementu by se nedaly diagnostikovat závažné choroby. I kuchaři při tvorbě svých úžasných kombinací musí myslet na to, aby závěr vašeho trávení byl bezproblémový.
Nedávno jsem se dokonce dostal i k pohádce „O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu.“ Je od německého autora. Krteček se podstatně liší od toho Milerova, příběh začíná stejně, jen s tím rozdílem, že český krtek se zabývá roztomilejšími činnostmi. Sice je to pohádka pro děti, ale je zde i velké poučení pro dospělé:
- Je velký rozdíl, sere-li malý na velkého nebo velký na malého.
- Naserete-li (na) někoho, počítejte s tím, že si vás dříve či později s pomocí bonzáků najde.
- Dejte bacha, až budete zjišťovat, kdo vám nasral na hlavu, abyste si nenechali nasrat na hlavu podruhé (třeba při volbách, žeano).
Ne že bych vyčerpal téma, ale asi už stačilo. Tak jen snad závěrem. Moje moudrá babička, vždy, když chtěla někoho nenávistně proklít, místo svrabu a neštovic mu jen popřála, „aby se vysrat nemoh.“ Popřemýšlejte o tom, až budete příště podle vašeho názoru cokoli bezvýznamného hodnotit slovy, že je to vo hovnu.
11.10.2017 PAKO
(183x známkováno, průměr: 2,40 z 5)