Cesta z práce

Drtivou většinu času pracuji z domova; protože však můj zaměstnavatel věnuje nemalé prostředky do vzdělávání svých zaměstnanců, občas dojíždím na nejrůznější zajímavá školení. A zrovna v pátek dopoledne jsem absolvoval jeden velmi poučný kurz o programování pokladen a komunikaci s platebními terminály; pak následoval oběd s kolegy, po kterém jsem se vzdělán, dobře najezen a příjemně naladěn vracel pokračovat v práci z domova. Hned první část mé cesty bylo deset kilometrů po téměř prázdné dálnici; protože nechci honit studený motor, zařadil jsem se do pravého pruhu, spokojeně sledoval krajinu a zabral se do svých myšlenek, když tu náhle…

…levým pruhem se přiřítila nějaká Škodovka, dle pohledu do zrcátka jsem odhadoval rychlost na dobrých 180 km/h (sám jsem jel asi 120); očekával jsem tedy rychlé předjetí a zmizení v dáli. Místo toho však řidič dupl na brzdy a zařadil se do pravého pruhu za mě; důvod jsem nechápal, neboť kolem nebyl prakticky žádný provoz. Dotyčný se mi nalepil na zadek takovým způsobem, jakým snad ještě nikdy nikdo, vzdálenost odhaduji na metr či dva (ale možná přeháním, každopádně v té rychlosti by stačilo přibrzdit a měl bych ho v kufru). Říkám si, co je to za imbecila, a vůbec nechápu, co daným chováním sleduje. Nemohl jsem mu udělat ani žádnou prasárnu, protože jsme před tím, než se na mě nalepil, vůbec nepřišli do styku.

Zpoza mého auta se začíná ozývat troubení a problikávání dálkovými světly; napadlo mě, zda nemám nějakou zjevnou poruchu na autě, před kterou mě chce dotyčný varovat, jenže při detailním pohledu do zpětného zrcátka vidím, že tam sedí čtyřčlenná posádka a minimálně dva její členové na mě cosi agresivního gestikulují, navíc tam popíjejí cosi z plechovek. Hm, ožralí idioti s pivem, tím by se to vysvětlovalo, pomyslím si; začínám velmi zvolna snižovat rychlost, ani nebrzdím, jen sundávám nohu z plynu, najíždím co nejvíc vpravo (asi trochu i do odstavného pruhu) v naději, že mě předjedou.

Posádka Škodovky se mě však stále drží a posuňkují na mě vztyčené prostředníčky, pěsti, kouření mužského přirození a nevím co ještě, přeci jen jsem to vše viděl jen skrze zpětné zrcátko. Napadlo mě zastavit, jenže co když také zastaví a budou se snažit mi rozbít hubu? Též jsem zvažoval, že bych na to šlápl a ujel jim, nicméně když oni jsou schopni jet třeba 180 km/h, já bych musel ještě rychleji a nahánět se s nějakými opilci po dálnici dvoukilem mi nepřipadalo jako dobrý nápad. Vydržím to tedy ke sjezdu, tam mě snad pronásledovat nebudou, pomyslím si.

Když tu náhle Škodovka začne zrychlovat, zařadí se vedle mě a její posádka na mě cosi řve; nemám ponětí, co by to mohlo být, samozřejmě neslyším ani hlásku. Z řeči těla bylo však jasné, že to není nic pěkného. Napadne mě zpomalit a nechat je zařadit se přede mě, jenže to hned zavrhnu, neboť to poslední, na co mám náladu, je nějaké vybržďování. Snažím se tedy vypadat, že je ignoruji, třeba toho nechají; jenže místo toho na mě ta hovada začala najíždět – nemyslím si sice, že by mě chtěli fyzicky vytlačovat, kdybych neuhnul, ale pro jistotu jsem částí auta zajel do odstavného pruhu a přidal plyn, čímž se dostali zase za mě, kde svítili, troubili a posuňkovali.

Po chvíli zas najeli do levého vedle mě a ukazovali mi (pravděpodobně v mezičase zhotovený) papír s nápisem: „Smrt uprchlíkům!“ Cože!? Dobrá, mám sice tmavý plnovous a s trochou fantazie mohu po odmyšlení dredů a bílé barvy pleti vypadat jako ručníkář, ale to přece nemohli vidět, dokud se vedle mě nezařadili, přičemž prudili už předtím, takže co to má být? Idioti po chvíli ukazují ještě jeden papír s podobným sdělením (nepamatuji si už přesně). Následně znovu opakují najíždění; reaguji na to stejně jako poprvé – a s totožným výsledkem. Trochu mě uklidňuje, že zjevně nechají kolizi, jen mě strašit, protože kdyby do mě skutečně chtěli najet, měli spoustu příležitostí to udělat.

Pak zase následovala na chvíli souběžná jízda (zpomalím, oni zpomalí, zrychlím, oni zrychlí, zrychlovat nějak výrazně moc se mi nechtělo, ač se motor již ohřál, závodit s těmi dementy jsem fakt nechtěl, i když bych jim asi ujel; a zastavit s rizikem, že totéž udělají i oni, už vůbec ne). Přestal jsem se na ně dívat, předstíral ignoraci a jen doufal, že neudělají nějakou chybu; u svého sjezdu jsem zůstal co nejdéle v pravém pruhu a po důkladném ověření, že kolem není nikdo, koho bych ohrozil či polekal, jsem to na poslední chvíli bez blinkru strhl pryč z dálnice, na což banda idiotů zareagovat nestihla (nebo nechtěla).

Cestou domů jsem si marně lámal hlavu nad motivací dotyčných; přece se nemohli zařadit za náhodné auto a tvořit „protiuprchlickou kampaň“… i když přistěhovalce možná trochu vzdáleně připomínám, rozhodně ne v rychlosti na dálnici zezadu. Záhada však nezůstala nevyřešena – když jsem vystoupil z auta a obcházel jej, objevil jsem na kufru nálepku #přijímám. Provedení nic extra, levný materiál, šla bez problémů sundat – a v tu chvíli mi došlo, že úplně stejné jsem zaznamenal i na sloupech veřejného osvětlení v místě, kde občas parkuji; nějaký dobrák tím tedy obšťastnil i auta cizích lidí.

Ponaučení? Mezi sluníčkáři se vyskytují kokoti, kteří lepí svůj bordel na cizí auta – za to by si zasloužili být biti jako žito; uvidíte-li tedy někoho s cedulkou #přijímám, ještě to automaticky nemusí znamenat, že to dotyčný myslí vážně, nebo že o tom vůbec ví. Na druhou stranu mezi námi bohužel existují i mentálové, pro něž se takto polepené auto stává cílem dementních „vtípků“; a já jsem docela rád, že dotyční mé auto nepotkali třeba na parkovišti bez dozoru, neboť předpokládám, že by jim určitě přišly vtipné ještě další věci, které bych neocenil. Proč jen mezi námi musejí žít takoví kokoti?

Související články: