Nedávno se mi stala zajímavá věc – došly ke mně, prakticky v jeden moment, dva starší články o „pádu Říma“. Oba měly společné to, že hlavní motivací autora bylo najít podobné rysy mezi tehdejší a dnešní dobou. Výsledek byl ovšem diametrálně odlišný – závisel čistě na současných preferencích autorů.
Jeden z těch článků, na Facebooku, jsem nějak ztratil, ale vycházel z Gibbona a jeho Úpadku a pádu Římské říše. Druhý vyšel na Seznamu a pojednával zejména o zavraždění Tiberia Graccha. Člověk by z něj měl dojem, že jedinou přímo volenou funkcí byl tribun. Článek také dovozoval, že „římský příklad ukazuje, že odvolat se na mandát od voličů a zlikvidovat moc parlamentu může každý přímo volený politik, logicky i český prezident.“
Ta forma byla mizerná, ale myšlenka dobrá. Řím nás stále fascinuje mnohem víc, než ostatní starověké státy. Římané založili jednu z prvních demokracií a přivedli ji ke světovládě, nebo alespoň k vládě nad tím, čemu se tehdy říkalo „známý svět“. Přesto při čtení dějin Římské republiky člověk vidí, že tehdejší společnost ani politici nebyli zástupem světců, myslících v prvé řadě na blaho státu. I tak se jim povedlo uspět v konkurenci monarchií, teokracií, oligarchií a všech možných dalších forem vlády – a založit nejslavnější říši v dějinách. A z jejích dějin je skutečně možné a dobré se učit – co ale není možné, i když je to velmi vděčné, je určit jednoznačné viníky, identifikovat je se současnými politiky, a tím dokázat, že Babiš (Pavel, Zeman, Fiala…) je lotr. Čte se to ovšem velice dobře, alespoň dokud je pachatel identifikován s vámi neoblíbeným politikem. Já bych to ale rád zkusil opačně: popsat tehdejší události tak, aby čtenář přinejhorším nevěděl, koho pokládám za lotra a koho za klaďase, a v ideálním případě usoudil, že to ani tehdy často nebylo černobílé.
Zatím jsem to zkusil ve třech dílech, pojednávajících o Tiberiu Gracchovi, jeho bratru Gaiovi a válce Římanů proti Numiďanům: podle ohlasů v diskuzích s jistým úspěchem. Teď naváži zejména na poslední díl (který ale není nutné číst) a zaměřím se na další politický skandál, který se odehrál v pro Řím prokletém roce 113 př. n. l.
Obvinění
Nevíme jakému z římských magistrátů, volených úředníků, zaklepal ten otrok na dveře. Snad to byl jeden z tribunů, jejichž úkolem bylo chránit prostý lid. Ani tribun by se ale nemusel obtěžovat s podněty bídného otroka – leda by přinášel něco skutečně neobyčejně důležitého.
Manius – tak se otrok jmenoval – skutečně přinášel informaci největšího významu. Ví prý o protistátním spiknutí. Spiknutí, které je sto narušit římský smír s bohy, jemuž jedině vděčí Věčné město za vedoucí pozici ve Středomoří! Slouží jezdci Veturiovi, který udržuje milenecké styky s kněžkou bohyně Vesty, zavázanou k panenské čistotě. A co hůř, její dvě kolegyně jsou na tom stejně, ne li hůř. Jemu, Maniovi, slíbili svobodu a odměnu, když jim pomůže zálety utajit. Nedostal ani jedno a tak se obrací na úřady. Odhalení protistátního spiknutí byl totiž jediný způsob, jakým mohl otrok získat svobodu i proti vůli svého pána.
Římané brali podobné věci velice vážně. Smlouvy s bohy bylo třeba přísně dodržovat! Porušení takové smlouvy muselo být chápáno jako ohrožení samotného Říma. Najednou si všichni vzpomněli na několik zlověstných znamení z nedávné doby: další z Vestálských panen byla zasažena bleskem a ona i její kůň zemřeli v pozoruhodně groteskní póze. Do jiného chrámu zase udeřil blesk, což se vždy a všude chápalo jako výraz nespokojenosti vyšších bytostí. Ze severu se valily migrující kmeny Germánů i Galů, a jak ostudně probíhalo jednání s numidským králem Jugurthou je popsáno v předchozím díle. Mohlo být ovšem mnohem hůř.
Všichni věděli, co se stalo takřka přesně před sto lety: jak strašně řádil Hannibal v Itálii a opakovaně porážel římské armády. Až když diktátor Fabius Cunctator odhalil, že se jedna z Vestiných kněžek zpronevěřila přísaze a nechal ji zaživa pohřbít, obrátila se situace k lepšímu.
Antický vztah s mnohdy ješitnými a násilnickými bohy nebyl nutně vztahem láskyplným. Spíše než osobní vztah s Bohem, jak ho hlásá moderní křesťanství, připomínal vztah obchodní. Slovy profesora Skřejpka: „Dávám, abys dal, nebo ještě lépe: dělám, abys udělal.“ Bylo prostě třeba přinést určité oběti, provést rituály – a s úspěchem a božskou přízní se dalo počítat skoro najisto. A naopak, toho, kdo by božské požehnání podcenil, čekal špatný konec. Nebylo k němu třeba ani přímého nadpřirozeného zásahu, dbát na dodržování náboženských nařízení dokázali Římané sami. Při prodeji půdy tak bylo nutné dodržovat určitý postup, použít vah a kousků kovu… Jinak byl převod neplatný. Stejně tak soudní pře musela být zahájena a vedena za pomoci přesných formulí. Pokud by se někdo přeřekl, mohlo to mít za následek i ztrátu sporu! Což bylo samozřejmě strašlivě nepraktické a vlastně celou dobu existence Říma probíhal velice postupný posun k méně formálním způsobům.
Této „prodejnosti“ antických bohů se dalo využít i k ofenzivním účelům. Tak například při náročném obléhání bylo zvykem slibovat nadpřirozeným patronům města ustavení lepšího a bohatšího kultu, pokud obléhané opustí. S tehdejšími bohy prostě člověk musel být za dobře a toho dosáhl tak, že dělal přesně to, co se po něm chtělo. Na oplátku toho bohové zase tolik nechtěli: tak třeba válka s požehnáním bohů se nezajišťovala spravedlivým důvodem, ale hozením symbolického oštěpu na nepřátelské území. Většina požadavků spadala do kategorie rituálů a symbolů, případně obětí.
Obratem tedy bylo zahájeno vyšetřování vůči třem podezřelým kněžkám: Licinii, Marcii a Aemilii. Římské ženy používaly jako jméno jen jméno svého rodu1, na rozdíl od mužů, kteří měli vesměs jména tři. A rody Liciniů, Marciů a Aemiliů patřily k nejváženější, zejména ten poslední. Velká většina kněží a kněžek obecně patřila k urozeným rodinám, už proto, že pro výkon rituální služby bylo vyžadováno provádění různých rituálů a to už před narozením dítěte.
Snad během několika týdnů došlo k soudu. O obvinění měl rozhodnout sbor pontifiků, kněží. V každém případě lidé, kteří se znali a přátelili nejen s obviněnými, ale i jejich rodinami.
Soud skončil dvěma osvobozujícími rozsudky, jen Aemilii pontifikové uznali vinnou. Provinilá kněžka a celá záležitost měla být s trochou jídla a vody strčena do kobky na Foru Romanu a tam zazděna. Ale Řím roku 113 – jako v minulých dílech, i zde jsou vždy myšleny roky před naším letopočtem – nebyl místem, které by svědčilo tichým koncům. Z náboženského problému se stala kauza politická.
Pohřbení zaživa se v případě Vestálek provádělo formou zazdění v kobce. Což je svým způsobem o dost horší, protože oběť nezemřela za krátkou dobu udušením, ale spíše žízní. S ohledem na to, že Římané do kobky spouštěli i trochu zásob, mohlo takové umírání trvat i několik týdnů.
Hlas ulice
Značná část lidu vztekle bouřila. „Patriciové chrání jeden druhého, ne Město!“ „V chrámu Vesty se konaly divoké večírky, milenců byly tucty, všichni to vědí!“ (V podobných případech to vždycky „všichni vědí“, byť většinou až dodatečně) „Jak všichni to vědí? Manius to říká!“ „Ze Sibylliných knih vyčetli, že se má postavit další chrám! Něco takového se nestalo desítky let. Ať raději potrestají skutečné provinilce!“
Těžko říct, jestli tribun Sextus Peducaeus protesty vyvolal, nebo se jim jen postavil v čelo, ale v každém případě obratem skrze lidové hlasování prosadil nový soud. Místo pontifiků měl rozhodnout zvláštní tribunál, do jehož čela byl dosazen Lucius Cassius Longinus Ravilla, zastánce plebejů („populár“), bývalý konzul a censor, slavný a mimořádně přísný právník a žalobce. Byl to on, kdo poprvé ve vyšetřovací praxi použil otázku Cui bono?, „v čí prospěch?“. Krom toho byl také přezdíván „Skála provinilců2“, což je idiom, jehož přesný význam nám uniká, ale který rozhodně svědčí o tom, že Ravilla byl člověk, kterého jste proti sobě u soudu nechtěli. Krom obou prve osvobozených kněžek před něj přivedli i několik domnělých milenců: Veturia, který měl jako první svést jednu z kněžek, která pak přesvědčila k porušení přísahy své dvě kolegyně. Marca Antonia, pozdějšího slavného řečníka a dědečka stejnojmenného triumvira (milence Kleopatry). Marcus Antonius měl odcestovat jako správce kamsi na Východ a zpráva o tom, že je obviněn ho dostihla v přístavu Brindisi. Okamžitě obrátil k Římu, aby se hájil. S nimi bylo obviněno i několik dalších, ale jejich jména jsou zmatená a vlastně nepříliš důležitá.
Jak přesně soud probíhal nevíme. Víme, že obě kněžky hájili nejslavnější urození soudní řečníci, v prvé řadě Lucius Licinius Crassus, který už jednou s obhajobou uspěl. Teď to dopadlo opačně. Licinia s Marcií měly jít také pod zem. Marcus Antonius se hájil sám a úspěšně, ale několik dalších mužů bylo odsouzeno, i když není spolehlivě prokázáno, jak byli potrestáni.
Podle některých zdrojů s Vestálkami pohřbili za živa pro dobrou míru i dvojici Galů a Řeků. Ale to není vůbec jisté, na lidské oběti se Římané dívali dost skepticky a v době, z níž máme záznamy, k podobnému obětování došlo jen dvakrát, naposled právě v době Hannibala: pokaždé ovšem v souvislosti s trestáním Vestálek a válkou s Galy.
Byli odsouzení skutečně vinní? Nevíme. Jisté je, že názor na to byl v tehdejším Římě vysoce politickou otázkou. „Optimáti“ si mysleli, že ne. Celá záležitost byla podle nich odporným vyhecováním nejhorším pudů, zabitím nevinných a závažným porušením procesních práv. Naproti tomu „populárové“ se mohli plácat po zádech: zvítězili, podařilo se jim přesvědčit Řím o tom, že urozené vrstvy se navzájem kryjí bez ohledu na prospěch obce.
Jak dopadl oznamovatel Manius? Ani to nevíme, ale s ohledem na to, že se jeho tvrzení v zásadě prokázala, musíme předpokládat, že dobře. Nejspíš dostal vytouženou svobodu a odměnu – a více nikomu nestál za zmínku.
Celá kauza nebyla sama o sobě zdaleka rozhodující: je prostě jen součástí obrazu o tom, co v tehdejším Římě začínalo být pokládáno za politikum. Náboženské zločiny byly sice trestány už předtím, ale nejednalo se zdaleka o tak vyhrocené kauzy, a byly při nich stíhány jen duchovní nebo veřejné osoby. Tohle bylo zřejmě poprvé, kdy byli pro urážku náboženství stíháni soukromníci. Zvyk se ovšem okamžitě ujal: Crassus i Catalina, známí politici z pozdější doby, byli stíhání pro údajné svádění Vestálek také.
Mince, ražená v roce 63 Quintem Cassiem Longinem, připomínají soud, který řídil jeho předek Ravilla. Na jedné straně je bohyně Vesta, na druhé volič vhazující do urny symbol V, značící „pro návrh“
¨
Pokud se ale mělo jednat o usmíření bohů, Římané svou šanci obratem zahodili. Pyšný konzul Gnaeus Papirius Carbo přislíbil táhnoucím Kimbrům a Teutonům volný odchod a dokonce jim dal průvodce, kteří je měli vyvést z římského území. Na trase ale připravil past, v níž chtěl barbary pobít. Ti se o jeho plánu dozvěděli a karta se obrátila. U Noreie v dnešním Rakousku padlo kolem 25 000 Římanů, 5 000 i s Carbonem se probilo zpátky… Za nimi táhly stovky tisíc nepřátel, zradou patřičně pohoršených.
K tomu, aby se jich zbavil, bude muset Řím najít výjimečného velitele, postavit ho do čela výjimečné armády a svěřit mu výjimečné pravomoci. Pravomoci, které budou lákat držitele ke zneužití. A když ne toho prvního, tak každého dalšího z římských generálů.
Ale o tom zase až v dalším díle. Zakončíme obligátním: snad dříve, než za několik měsíců.
1 V praxi se používaly i různé přezdívky, pořadová označení, nebo i číslovky. Pro historii se je ale většinou nikdo neobtěžoval zapsat, takže o římských ženách máme jen malý přehled. Naštěstí pro historiky je většina z nich… Jen málo důležitá.
2 Latina nedokáže v podobných případech dost dobře rozlišit přívlastek a příslovečné určení. Tak třeba pověstné „Kladivo na čarodějnice“ je v originále „Kladivo čarodějnic“, „Malleus Maleficarum“. „Skála na provinilce“ zní ještě hůř, snad by to dávalo větší smysl, pokud by se „scopulus (reorum)“ dalo použít i v jiném „kamenném výrazu“, třeba „Mlat na provinilce“. Více o původu přezdívky se mi nepodařilo najít a tak moc latinsky zase neumím. Snad mohlo jít i o odkaz na Tarpejskou skálu, odkud byli v některých érách Říma shazováni zrádci.
26.11.2023 Ondra Urban
(115x známkováno, průměr: 1,10 z 5)