Nejchudší vládci světa II.

Ani po smrti Tiberia Sempronia Graccha, úspěšně odpraveného v minulém díle, si římská politika příliš neodpočinula. Že zavádění jeho reforem do praxe bylo problematické se rozumí už z pohnutých okolností jeho konce.

Velkostatkáři hledali způsoby, jak pro sebe zachovat co největší držbu půdy: uplatňovali všemožné námitky, tvrdili, že v půdě jsou pohřbeni jejich předci, že ji koupili v domnění, že se jedná o soukromé vlastnictví, že ji přinesly jejich manželky a matky věnem, a tak dále. Neméně sporů bylo mezi novými osadníky, protože ani jejich zábory nebyly pořádně vymezeny a každý se snažil pokud možno získat půdu přiléhající k tomu, co už měl. Spory o to, jak využít pergamonské dědictví se táhly tak dlouho, až v samotném Pergamonu došlo ke vzpouře a k moci se dostal (údajný) bratr předchozí vládce Attala, jistý Aristonikos¹. Místo vydatné finanční injekce tak Římany čekaly čtyři roky obtížné války v Malé Asii, která si vyžádala život konzula Publia Licinia Muciana.

Nejvíce si stěžovali římští spojenci, obyvatelé ostatních italských obcí, kteří neměli v Římě plná občanská práva. V minulosti se zábor veřejné půdy povoloval i jim, ale z nové kolonizace byli vyloučeni. Museli tak půdu odevzdávat, ale neměli možnost získat pozemky pro vlastní chudé. Se svými stížnostmi se obrátili na Scipia Africana mladšího, pod nímž mnoho z nich sloužilo proti Kartágu. Ten jim vyšel vstříc a prosadil, aby byla výboru pro osidlování odňata soudní pravomoc. Tím se stal nepřítelem číslo jedna pro všechny Gracchovy stoupence, tím spíše, když začal propagovat úplné ukončení pozemkové reformy. Když byl ráno nalezen mrtvý ve vlastní posteli, v rukou rozepsaný projev se kterým hodlal druhý den v Senátu předložit formální návrh, obecně se soudilo, že byl otráven. Scipio byl zdravý, při síle a nebyla zřejmá žádná bezprostřední příčina smrti. Než mohl být pitván, bylo jeho tělo spáleno, i když v rodině Scipionů bylo zvykem pohřbívat spíše do hrobky². Největší stín podezření padl na jeho manželku Sempronii³, starší sestru Tiberia Graccha. Její manželství se Scipiem bylo bez dětí i bez lásky, zato s bratrem měla do jeho smrti dobré vztahy.

Tím ovšem spojenci přišli o významného ochránce, a kromě sporu mezi bohatými a chudými se rozhořel i spor mezi plnoprávnými a neplnoprávnými obyvateli římské říše. Na jedné straně roku 126 či 125 př. n. l.⁴ tribun Junius Pennus prosadil zákaz usazování v Římě pro neobčany a dokonce vystěhování těch, co tam byli usídleni. Zákaz ovšem dlouho nevydržel, odvolán byl už během několika měsíců. Na druhé straně byl v roce 125 zvolen konzulem Marcus Fulvius Flaccus, jeden ze tří členů osidlovacího výboru, dohlížejícího na Tiberiovu pozemkovou reformu. Flaccus sliboval zrovnoprávnění svobodným římským spojencům, kteří o to budou stát, ani jemu se však nepodařilo prosadit svou.

Došlo dokonce k povstání ve městě Fregellae, prvnímu ozbrojenému odporu spojenců po 80 letech, jehož obyvatelé požadovali udělení plného římského občanství. Fregellae musely být obléhány a padly až ve chvíli, kdy zrádce Numitorius otevřel útočníkům brány. Město přitom bylo založeno roku 328 vystěhovalci ze samotného Říma, kteří odchodem do nového domova pozbyli plné občanství.

Gaius Gracchus

V této napjaté společenské atmosféře stoupal v politickém žebříčku i mladší bratr zavražděného Tiberia Graccha, Gaius Sempronius Gracchus. Do veřejného povědomí vstoupil už v roce po bratrově vraždě, kdy úspěšně hájil před soudy některé jeho stoupence. V roce 126 byl zvolen questorem, nižším magistrátem odpovědným zejména za finanční záležitosti. Po roce v úřadě byl v souladu se zvyklostmi poslán do provincií: jeho úkolem bylo spolu s bývalým konzulem Luciem Aureliem Orestem potlačit odpor na Sardinii. Tím byli samozřejmě oba odříznuti od politického života v Římě. Římští magistráti byli v zásadě vždy po výkonu svého úřadu posíláni do provincií: to mělo několik důvodů. Jednak Římané nevěděli o lepším způsobu, jak správcovská místa obsadit, druhak byla podobná pauza v kariéře pokládána za způsob ochrany demokracie. Zejména v pozdějších dobách se jednalo o povinnost vítanou: správcovské posty nabízely vhodnou příležitost k obohacení se (nebo alespoň uhrazení výdajů za volební kampaň, které bývaly značné, a v posledních desetiletích republiky prudce rostly), občas dokonce i legálními způsoby.

Senátorům, kteří většinou patřili mezi Gracchovy odpůrce, samozřejmě nemohl jeho pobyt na Sardinii trvat příliš dlouho. Dvakrát mu tak bylo na dálku prodlouženo velení. V roce 124 Gaius zůstal na Sardinii a pokračoval v boji proti původním obyvatelům, když mu však bylo nařízeno zůstat na Sardinii i v roce 123, vzal to jako provokaci. Usoudil, že Senát se ho snaží udržet daleko od Říma a vrátil se do Města. Lucius Aurelius přitom prodloužení svého velení spíše vítal a pokračoval v boji se vzbouřenci do roku 122, kdy se jako vítěz vrátil do Říma a oslavil triumf.

Gaius Gracchus byl naopak hned po návratu postaven před soud pro svévolné opuštění velení. Obhájil se s poukazem na to, že v provincii strávil dva roky místo obvyklého jednoho, a předtím v armádě dvanáct místo deseti. Poté byl ještě žalován pro podněcování vzpoury ve Fregellách, ale snadno se obhájil i zde: dnes se soudí, že se jednalo o dosti zoufalý pokus a že Gaius neměl s nepokoji ve městě společného vůbec nic (byl koneckonců na Sardinii). V každém případě je ovšem zřejmé, že atmosféra byla velmi napjatá: odpůrci Gracchů a reforem očekávali od Gaia další pobuřování proletariátu, a především pomstu, která v římském pojetí prakticky splývala s úctou a zbožností pod názvem pietas. Gaius zase dával najevo, že se nehodlá podřídit vedoucí roli Senátu a budovat svoji kariéru tak klidně, jako většina politiků.

S tím kandidoval na tribuna lidu pro rok 123. Hlavním heslem byla návaznost na bratrův program, a další reformy ve prospěch lidu proti bohatým vrstvám. Gaius byl zvolen, i když až ze čtvrtého místa (voleno bylo deset lidí), a hned zahájil činnost v jasné opozici proti Senátu, jehož moc hodlal Gaius systematicky omezit:

Gaiovy reformy

„Lex Sempronia agraria“, Semproniův zákon zemědělský, navazoval jednoznačně na Tiberiovu činnost, upravoval další přidělování pozemků, a především vracel do rukou osidlovacího výboru soudní pravomoc.

„Lex Sempronia frumentaria“, Semproniův zákon obilný, stanovil nárok každého občana obdržet v Římě každý měsíc 52,5 litrů pšenice za velmi dotovanou cenu. Z římského pohledu se jednalo o dosti revoluční návrh, který se ale v každém případě velice rychle ujal, a na sklonku republiky dosahovaly výdaje za dotované potraviny pro proletariát desítek procent státního rozpočtu. V jiných zemích byly přitom podobné státní příspěvky mnohem častější, zejména v Řecku byla tou dobou starost o chudší jednou z nejdůležitějších funkcí státu.

Zákon měl i další důsledky: bylo potřeba vybudovat státní sýpky a skladiště, a vůbec zavést aparát pro zavedení zákona do praxe. Stavební ruch, který z toho vzešel, nepochybně prospíval Římu i stavebním firmám. Na druhou stranu zákon vysloveně volal do Říma chudinu z celé Itálie.

Peníze na tuto podporu měly být získány „zeefektivněním“ výběru daní v provinciích. Římský stát se v té době, stejně jako mnoho jiných států v historii, neobtěžoval vybírat daně přímo. Místo toho bylo právo na výběr daní v určité oblasti a v určité výši pronajato soukromým zájemcům. K čemu takový systém mohl (ale nemusel nutně) vést, nechať si domyslí čtenář sám. Záleželo na době a na nastaveném kontrolním systému: v dobách pozdní republiky dokázali někteří nájemci své provincie úplně ožebračit, dokonce vylidnit. Před Gracchovou reformou byl výběr pronajímán přímo v provinciích, římským i cizím zájemcům, nyní měli být nájemci vybíráni přímo v Římě. A ceny za pronájem skutečně vyletěly: ani ti nejbohatší nemohli doufat, že je budou moci zaplatit sami. Rychle se ustanovily společnosti, právnické osoby se vším všudy, zabývající se výběrem daní v provinciích. Jejich účastníkům se říkalo publikáni a rekrutovali se zejména z majetkové třídy zvané jezdecká, tedy druhé nejbohatší, tvořené zejména zbohatlými plebejci.

Pokud se v minulosti mohli obyvatelé provincií alespoň nějak domoci ochrany, nyní to bylo mnohem těžší. Stálý soudní dvůr pro tzv. repetundární procesy, zabývající se vydíráním při výkonu veřejné funkce, tedy úplatkářstvím, zneužitím pravomoci úřední osoby a zpronevěrou, byl příslušný pouze pro římské magistráty. A pochopitelně soudil pouze v Římě. Na návrh vznesený plnoprávným občanem.

Nejvíce zábavy si ovšem měli Římané do budoucna užít s třetím zákonem, „lex Sempronia iudiciaria“, Semproniovým zákonem soudním. Dosud byly členové soudních porot vybíráni výhradně z nejvyšší majetkové třídy, zvané senátorská, nyní měl být výkon soudních pravomocí přenesen i na jezdce. Římské soudy byly vždy děsivě náchylné k přijímání úplatků, mnohem více, než politické magistratury, a tak zákon kdekdo vítal. V Gaiově době došlo v krátkosti k několika velkým úplatkářským skandálům, a senátoři byli natolik zahanbeni, že pro návrh hlasovali i oni. Koneckonců, příjem z úplatků mělo několik jedinců, ostudu celá senátorská třída. Jednalo se ovšem o typický příklad výměny sviní při ponechání koryt.

Podle některých verzí byly soudy přeneseny výhradně na jezdce, podle jiných měla být polovina soudců jezdci a druhá senátoři. Ještě nejpravděpodobnější je, že poloviční poměr měl být zachován pro většinu soudů, s výjimkou právě soudu repetundárního, který měl být čistě jezdecký. Jinak řečeno: jezdci, tvořící většinu výběrčích daní, získali výhradní pravomoc soudit magistráty, tedy ty, kdo měli teoreticky kontrolovat výběr daní…

V soukromí se prý Gaius nechal slyšet, že „tímto soudcovským zákonem hodil na trh dýky, jimiž se senátoři a jezdci vzájemně rozsápou“. To se mu povedlo velice dobře. Dříve se jezdci veřejného života příliš neúčastnili: nebyli ani tak chudí, aby na výsledku hlasování závisel jejich prospěch, ani tak bohatí, aby si mohli dovolit politickou kariéru. Nyní se však rychle politizovali. Do římského veřejného života přibyla další třecí plocha. Obsazování porot se stalo po celý zbytek republiky předmětem velkých sporů, a to, jaké majetkové třídy v nich zasedaly bylo v příštích několika desítkách letech často měněno.

Následoval návrh „lex Sempronia de abactis“, Semproniova zákona o zabránění, který stanovil, že magistrát sesazený lidem z funkce se už nikdy nesmí ucházet o žádnou další magistraturu. Podle nejčastějšího výkladu šlo o jakousi osobní pomstu Marcu Octaviovi, který před devíti lety vetoval Tiberiovy návrhy a byl lidem skutečně jako do té doby jediný magistrát v historii odvolán. Autor ovšem podotýká, že v tom případě se jednalo o mimořádně neúčinnou pomstu, protože Marcus Octavius zřejmě žádnou další magistraturu nikdy nedržel a na veřejný život úplně rezignoval. Jako alternativní výklad nabízí, že v případě schválení by se jednalo o implicitní uznání práva lidu odvolávat magistráty. Což nebylo vůbec samozřejmé, právní otázka, jestli může lid odvolávat magistráty, nebyla vlastně nikdy zcela uspokojivě zodpovězena. Návrh nakonec nebyl ani projednán, Gaius ho stáhl, prý proto, že se za Marca Octavia přimluvila Gaiova matka.

Mnohem závažnější byl další zákon, „lex Sempronia de provocatione“, Semproniův zákon o právu na odvolání se. Jednalo se vlastně o potvrzení starého práva každého občana odvolat se proti hrdelnímu trestu k lidovému shromáždění. Tzv. právo na provokaci bylo přijato již v roce 509, prvním roce života římské republiky a jeho schválení prosadil sám Publius Valerius Publicola, jeden ze čtyř vůdců republikánského převratu a prvních dvou konzulů. Jednalo se o právo nanejvýš vážené a uznávané, tvořící jeden ze základů římské libertas, svobody, toho, co oddělovalo syny Itálie od východních barbarů, kteří byli proti svým králům v postavení takřka otroků. Z dřívější historie máme záznamy o mnoha zákonech, které toto právo potvrzovaly či zpřesňovaly, z čehož plyne, že přes všechnu svou svatost se jednalo o právo přece jen porušované.

Bezprostředním cílem byl konzul z roku 132, Publius Popilius Laenas, který toto právo porušil při procesech s Tiberiovými stoupenci, a teď se musel odebrat do exilu. Nám by to nejspíš připadalo jako nepřípustná retroaktivita zákona a porušení už římskoprávní zásady „lex retro non agit“, ale Římané to tak nebrali: z jejich pohledu (rozhodně z pohledu Graacchových stoupenců) šlo vlastně o výklad dávno existující normy.

Další zákony se týkaly konkrétních nešvarů, „lex Sempronia militaris“, Semproniův zákon vojenský, stanovil, že vojáci mají dostávat oděv na státní náklady a že nesmí být odvádění muži mladší 17 let. „Lex Sempronia de provinciis consularibus“ stanovil, že provincie, které mají konzulové po výkonu svého mandátu převzít, se stanoví již před volbou. Zdá se, že ani jeden ze zákonů nezpůsobil větší pozdvižení.

Ohromnou, zdánlivě nečekanou, kontroverzi ale vzbudil návrh na zakládání nových kolonií.

Jednalo se přitom o zaběhlý postup: na relativně neosídleném místě bylo založeno nové město, lidé ochotní se v něm usadit obdrželi zdarma půdu případně i peníze do začátku, a vzniklo sídlo zalidněné obyčejně plnoprávnými občany, které podle okolností mohlo sloužit i jako základna římské moci v regionu. V samotné Itálii byly podobných kolonií desítky, a moc půdy, která by mohla být někomu přidělena, nezbývalo. Však také byla poslední kolonie v Itálii založena před 35 lety. Gaius i tak dokázal najít místo pro dvě menší kolonie na samotném poloostrově, skutečný poprask ale vyvolal návrh na umístění třetí kolonie. Osídlení mělo být založeno na místě Kartága, velice důkladně vypáleného a obřadně prokletého před 23 lety, a od té doby neosídleného, ale nabízejícího velmi výhodnou strategickou polohu.⁵ Posláno sem mělo být plných 6 000 kolonistů (s rodinami, takže ve skutečnosti minimálně 15 000 lidí), mezi něž měli patřit i italští spojenci. Každý měl obdržet neslýchaných 200 jiter⁶ půdy, tedy zhruba 50 hektarů.

Kolonisté běžně dostávali nějakých 8 jiter, což taktak stačilo na uživení rodiny, a spíše se počítalo s přivýdělkem na větších farmách (villách). 200 jiter byla naopak už slušně velká vila, kterou ani nejpilnější sedlák s nejpočetnější rodinou nemohl obdělat sám.

Z našeho pohledu by se nemuselo jednat o extrémně kontroverzní návrh. Kolonie mimo Itálii byly zakládány už předtím, dvě dokonce v samotném roce 123, a to Palma (dnešní hlavní město) a Pollentia na Mallorce. V tehdejší době se ovšem znovuosídlení Kartága stalo klíčovým bodem střetu.

Volby pro rok 122

Gaius Gracchus samozřejmě nepodporoval svůj program sám. Mnoho lidí bylo ochotno k reformám, ale odmítali násilí a rozvracení republiky – a dosavadní reformy probíhaly v mnohem větším klidu, než před jedenácti lety. Volby pro rok 122 pro reformátory dopadly vlastně docela dobře: Gracchus byl zvolen tribunem⁷. Konzulem byl s podporou Graccha zvolen Gaius Fanius, který byl před 25 lety spolu s Tiberiem Gracchem první na hradbách Kartága a který byl vcelku ochoten reformy podpořit. Druhý konzul Domitius Ahenobarbus byl zaměstnán boji proti Galům. Do toho se vrátil Fulvius Flaccus, který oslavil triumf nad Ligury, a hned kandidoval na tribuna lidu. Takový postup – kandidovat na tribuna poté, co už byl člověk konzulem – byl sice krajně neobvyklý, ale přípustný, a Flaccus byl zvolen.

Krom toho byl zvolen tribunem i Marcus Livius Drusus, který kandidoval s podporou mnoha protigracchovsky naladěných senátorů. Šel na to úplně opačně než kdysi Octavius. Nabízel v podstatě konkurenční, „negracchovský“, i když nikoliv nutně „protigracchovský“ prolidový program. Zatímco Gaius a Flaccus na začátku funkčního období odjeli na 70 dní zakládat kolonii v Kartágu, Drusus navrhl založení dvanácti nových kolonií přímo v Itálii, každé po 3 000 občanů. To bylo samozřejmě úplně iluzorní, půdu pro tolik lidí nebylo kde vzít, dokonce ani pokud by se měly znovu přidělovat zase jen nějaké dva hektary na osobu. Bezprostředně to ovšem bylo velmi populární – a návrh byl odhlasován.

Krom toho navrhoval, aby držitelům parcel přidělených v rámci Tiberiovy reformy bylo prominuto i to malé pachtovné, které platili státu. Zatřetí větší ochranu spojenců, zejména těch sloužících ve vojsku. Kromě toho sliboval, že na žádné své reformy nechce dohlížet osobně jako Gaius, který si tím přirozeně umazal ruce.

Gracchus s Flaccem kontrovali návrhem občanství pro italské spojence. Současným občanům byl zřejmě návrh prodáván s tím, že jako občany bude dosavadní spojence snazší přesvědčit k uvolňování pozemků. Zdá se, že spojenci by skutečně ochotní byli a Graccha všemožně podporovali. Tehdy platilo stejně jako dnes, že ten, kdo zajistí nějaké skupině volební právo, bude mít jejich hlasy pojištěné na dlouho dopředu.

Prvním, kdo se postavil proti návrhu, byl konzul Gaius Fannius. Ten sice byl pochoten podporovat reformy, pokud šlo o postavení Římanů, ale ústupky spojencům odmítal. Jeho řeč „Proti spojenecké politice Gaia Sempronia Graccha“ byla pokládána za jednu z nejlepších latinských řečí ještě o stovky let později⁸. Bohužel se z ní zachoval jediný fragment, který by nicméně našel využití i dnes:

„Předpokládám, že si představujete, že když dáte občanství Latinům, podržíte si místa ve shromáždění, na nichž právě stojíte, že se budete stále stejně účastnit her a slavností. Neuvědomujete si, že se všude nahrnou?“

Situace byla natolik napjatá, že Senát přijal usnesení, kterým z města a okolí dočasně vykázal všechny svobodné osoby, nedisponující volebním právem, tj. zejména spojence. Gracchus sliboval, že vznese tribunské veto na jakýkoli zásah magistráta proti takovým osobám, ale zdá se, že se většina spojenců stejně raděj uklidila dál od Říma. Fannius s Drusem, který se taktéž postavil proti návrhu, se prosadili, přijat byl kompromisní Drusův návrh. Gaius začal ztrácet půdu pod nohama.

Rok 121

Při příštích volbách nebyl Gaius zvolen. (Flaccus zřejmě nekandidoval.) Říkalo se, samozřejmě, že to byl podvod. Že jemu nepřátelští kolegové tribunové manipulovali s hlasy. Nemáme dost informací, abychom obvinění vyvrátili ani potvrdili. V každém případě ovšem nebyl Gracchus zas tak populární, aby se jednalo o zjevný podvod. Flaccovi a Gracchovi zbyly funkce v pozemkovém výboru a v přípravě africké kolonie.

K tomu byli za konzuly zvoleni Quintus Fabius Maximus a zejména Lucius Opimius, oba Gracchovi zapřísáhlí odpůrci. Útok na Graccha zahájili takřka okamžitě, v první řadě na kolonii v Africe. Proti plánu byly vzneseny náboženské námitky. Už samotné vyměření proběhlo prý za nepříznivých znamení. Potom prý vlci vytahali a vyvrátili mezníky. Za chvíli ležel na stole návrh tribuna Minucia Rufa na zrušení projektu.

Gracchus s Flaccem dorazili na shromáždění projednávající návrh v doprovodu početných a vesměs ozbrojených stoupenců. Zatímco Flaccus mluvil, zdržoval se Gracchus v Jupiterově chrámu poblíž. A zde došlo k tragédii. Ke Gaiovi přistoupil jistý Antyllus, který předtím v chrámu konal oběť, položil na něj ruku a začal ho prosit, aby nerozvracel stát. Gaius, zjevně překvapený, „nadskočil jako člověk přistižený při zločinu a ostře se na muže podíval. Potom jeden z jeho družiny, i když nebyl dán žádný signál, ani vydán rozkaz, usoudil jen z toho rozzlobeného pohledu, který Graacchus na Antyllas vrhl, že přišel čas pro boj a že Gracchovi prospěje, když dá první úder. Vytáhl tedy dýku a Antylla zabil. Strhl se pokřik, vprostřed davu bylo vidět mrtvé tělo a všichni, co byli před chrámem, prchali pryč v obavě před podobným osudem.“ Tak to alespoň popsal historik Appiános, píšící se zhruba třísetletým zpožděním. Podle jiné verze se Antyllus poškleboval kolemjdoucímu davu.

Gaius vyběhl za davem, křičel, že to je nedorozumění, že za nic nemůže, ale nikdo ho neposlouchal. Za chvíli zbyl na foru jen on a Flaccus a část jejich stoupenců. Oba byli u konce s rozumem a po jistém váhání se i se stoupenci odebrali domů.

Kdo naopak nehodlal pustit příležitost z ruky byl konzul Opimius. Senát ho zmocnil k akci proslulou formulí: „Nechť se konzulové postarají, aby republika neutrpěla škody!⁹“ Opimius se postarat hodlal velmi důrazně.

V moderní literatuře se tomuto usnesení říká „senatus consultum ultimum/optima“ a bývá srovnáváno s výjimečným stavem či stanným právem. Poprvé bylo použito proti Gracchovi a Flaccovi a poté ještě dvanáctkrát. Bylo ovšem vlastně naprosto protiústavní, nikdy nebyl přijat žádný zákon, který by ho upravoval, a naopak bylo při jeho provádění z podstaty několik zákonů porušeno, v prvé řadě právě Valeriův a Semproniův zákon o právu na odvolání. Jednalo se vlastně o podobnou právní zvůli, jako když u nás byla neblahé paměti v čase koronaviru přijímána vědomě protiústavní nařízení s tím, že než je soud zruší, stát je bude vymáhat. V Římě se tehdy na základě podobné úvahy sekaly hlavy. Římané přitom měli zákony upravující jiné „výjimečné stavy“ vyhlašované Senátem v době válek. I právo na odvolání mohlo být pozastaveno zcela platným a zákonným způsobem, pokud by byl jmenován diktátor, magistrát s takřka neomezenou pravomocí. Poslední diktátor byl ovšem jmenován před 80 lety, za války s Hannibalem.

Boj v Římě

Opimius se usadil v chrámu Castora a Polluxe, poslal pro jednotky, které byly poblíž Říma, a svolal příznivce. Za Gracchem i Flaccem dorazili poslové, kteří je vyzývali, aby se dostavili do Senátu a čelili obžalobě. Oba místo toho sebrali příznivce a vyrazili zabrat Aventin, místo tradičně spojené s plebsem. Vyzvali také otroky, aby se k nim přidali, a slíbili jim svobodu, čímž vlastně přiznali, jak moc jim teče do bot.

Městští otroci, žijící ve vcelku dobrých podmínkách, naprosto neměli zapotřebí přidávat se k takto riskantnímu podniku, ba naopak. Když Opimius svolal příznivce, mnoho z nich přišlo i s ozbrojenými otroky, kteří samozřejmě mohli počítat s tím, že za účast na ozbrojené akci obdrží nějakou odměnu.

Gracchus s Flaccem se mezitím opevnili v chrámu Diany a poslali Quinta Fulvia Flacca, syna bývalého konzula, vyjednávat se Senátem. Ze Senátu odpověděli, ať složí zbraně, přijdou osobně a řeknou, co chtějí. Pokud tak neučiní, ať už neposílají žádné další vyjednavače. Když se Quintus vracel s odpovědí z Aventinu, řekli mu, že ho nepokládají za vyslance a zadrželi ho. Tehdejší právo– dokonce i právo mezinárodní – pokládalo nedotknutelnost vyslanců za stěžejní princip, ať přicházeli se sebedrzejší zprávou. Proto ta epizoda s požadavkem na neposílání dalších poslů.

Opimius ještě zaručil všem, kteří se vzdají dobrovolně, beztrestnost, a když to nezabralo, slíbil vlastním lidem za hlavy Graccha a Flacca jejich váhu ve zlatě. Poté pod ochranou krétských nájemných lučištníků zavelel k útoku.

Římané nebyli zvyklí užívat ve válce luk: pokud už chtěli bojovat na delší vzdálenost, používali oštěp nebo prak. Většinou ovšem bojovali jako v těžkém brnění s velkými štíty, v pevném šiku. V takové formaci je obyčejně nepřátelští lučištníci spíše znepokojovali, než zabíjeli. V podobné městské řeži, kde vesměs všichni bojovali v tom a s tím co měli doma byli ovšem lukostřelci smrtící.

Přímo v boji padlo asi 250 obránců. Flaccus se zbylými syny se schoval v jednom sklepě, ale byl prozrazen a na místě zabit. Gracchus uprchl na druhý břeh Tibery. Když viděl, že ho pronásledovatelé dohání, spáchal sebevraždu. Jeho hlavy se zmocnil jezdec jménem Septimuleius. Septimuleuis nebyl žádný hlupák: než hlavu zinkasoval u Opimia, nalil do ní olovo, aby jí přidal na váze¹⁰.

Opimius se hodlal starat, aby republika neutrpěla škody i dál. Krátce po smrti Graccha na základě rozsudků jakýchsi „stanných soudů“ bylo pobito přes 2 000 jeho stoupenců. Mnoho lidí, kteří se kolem Graccha pohybovali, bylo odsouzeno do vyhnanství, i když se do závěrečné řeže vůbec nezapojili.

Opimius byl už o rok později postaven před soud. Obhájil se s poukazem na usnesení Senátu. O pět let později byl uznán vinným z přijetí úplatku od numidského krále Jogurthy a vyhnán z Města. Zemřel v Dyrhacciu, velkém městě v dnešní Albánii.

Úspěch reforem

Přes smutný osud svých navrhovatelů zůstaly přijaté zákony v platnosti, dokonce i na snahu zrušit kolonii v Africe se nejspíš nějak zapomnělo: zdá se, že osidlování pokračovalo ještě několik let, pak však byla oblast Kartága znovu opuštěna a osídlena až za Caesara. Naopak z návrhu Livia Drusa nevzešlo vcelku nic, pouze zákaz svévolných tělesných trestů pro spojence a některé další dílčí „výhody“. Kolonizace byla zrušena, Livius opustil prolidový program, pokračoval v senátní politice a zřejmě se vůbec nestyděl. V roce 112 byl zvolen konzulen a v roce 109 dokonce cenzorem, tedy nejváženějším římským magistrátem.

Nějaký čas vydržely i drobné platby, které Livius sliboval zrušit. Za pár let se od nich ustoupilo a nejpozději v roce 111 byla velká většina propachtované veřejné půdy převedena do soukromého vlastnictví, ať jste drželi několik desítek, nebo desítek tisíc jiter. To samozřejmě znamenalo, že ti, které přestalo bavit farmaření, mohli půdu znovu prodat sousednímu velkostatkáři a znovu odcházet do měst. Plán na trvalejší připoutání k půdě tak byl záměrně zrušen.

Bezprostředně ovšem získal půdu prakticky každý, kdo o ni měl zájem. Za Graacchů a několik let po jejich naposled mohl každý, kdo skutečně chtěl, získat skoro zadarmo možnost farmařit. Dříve přitom bývaly podobné programy v podstatě pravidlem. A počet občanů, kteří splňovali limit majetku pro službu ve vojsku skutečně vzrostl asi o čtvrtinu, z 318 823 v roce 131 na 394 736 o pouhých šest let později. Současně se ovšem ukázalo, že zdaleka všichni chudí o farmaření zájem nemají a že městské chudiny se půjde zbavit jen těžko.

Frumentaria, dotované potraviny pro plebs, se naopak uchytily velmi dobře. Po několika letech byly snad dočasně zrušeny, ale obnovil je nejpozději tribun Saturninus v roce 103, a od té doby se jich římská politika nikdy nezbavila. Starost o tyto dávky se stala velmi podstatnou pro všechny římské politiky bez ohledu na to, co si mysleli o ostatních otázkách.

Naopak problém se spojenci vyhníval dál. Zdálo se, že se od Římanů nemohou rovnoprávnosti dočkat a osud Fregell upozorňoval, čeho se mohou nadít při vzpouře. Že udržovat v domovské zemi neplnoprávnou vrstvu lidí, kteří jsou kulturně takřka k nerozeznání od plnoprávných občanů, slouží s nimi ve vojsku a jsou vycvičeni stejným způsobem, nemusí skončit dobře, je nasnadě. Ale o tom někdy příště…

Hodnocení bratří Gracchů

Je třeba zdůraznit, že Gracchové – a ani ostatní politici, kteří se ujímali ochrany proletariátu – k němu naprosto nepatřili: Gracchové se narodili do jednoho z nejváženějších a nejbohatších rodů. V jejich době ostatně už takzvaní „noví lidé“ (novi homines), politici z rodů, které nikdy předtím nedržely konzulát, pronikali na nejvyšší posty jen málo: od doby Tiberia Graccha do pádu republiky jich bylo méně než deset, za posledních 50 let republiky jediný: proslulý Marcus Tullius Cicero, který rozhodně nebyl znám jako vášnivý obhájce chudiny. Jednalo se přitom o docela častý jev: mnoho z těch, kteří se do magistratury vypracovali vlastní pílí a z ničeho, se stalo vášnivými zastánci Senátu a senátní aristokracie, spíše než jeho kritiky. Cato starší vyrostl na farmě, otec Aemilia Scaura se zabýval obchodem s křídou, Cornelius Sulla žil v mládí v nájemním bytě s několika herci. Naopak Julius Caesar i Clodius Pulcher, nejslavnější šampioni chudiny z doby konce republiky, pocházeli ze starých a vznešených rodů.

Bývá zvykem dělit politiky, stranící bohatým, respektive chudině, na optimáty a populáry. Dle jedné slavné definice prosazovali optimáti vůli těch nejlepších, a populárové vůli obce. Je ale nutné si uvědomit, že drtivá většina politiků a voličů se pohybovala mezi těmito směry, rozhodovala se podle momentálního názoru, a často dokonce jen podle osobních známostí a sympatií. Už vůbec neexistovalo nic jako strany, rozhodně ne v moderním smyslu, tj. se stanovami a členstvím nepolitiků. Tehdejší linie střetu jsou pro nás dnes často úplně nesrozumitelné a nepředstavitelné, moderními výrazy prakticky nepopsatelné.

O nějakém progresivismu či socialismu nemůže být vůbec řeč, a v době Gracchů ani o konzervatismu ne. Minulostí se tehdy zaklínali prakticky všichni, staré dobré časy byly heslem, kterým se člověk mohl obracet na takřka jakoukoliv vrstvu. S trochou nadsázky se dá říct, že hlavní rozpor byl v tom, jak daleko do minulosti se chtěl člověk vracet, a jak si tu (obyčejně idealizovanou) minulost představoval. Gracchovým odpůrcům by stačilo několik málo let, Gracchus se chtěl vracet do doby, kdy bylo veřejné půdy dost pro všechny. Už tehdy se jednalo o minulost vzdálenou minimálně 250 let. Hranice pro držbu veřejné půdy, jejíž vymáhání Tiberius požadoval, byla totiž stanovena v roce 367. Později, v době Caesarově, se začalo opatrně uznávat, že to, co fungovalo pro městský stát na poloostrově nemusí stejně dobře fungovat pro říší od Héraklových sloupů po Kolchidu. (Tedy od Gibraltaru po Gruzii.)

Stejně tak je obtížné posoudit samotný boj ve městě. Gaius Gracchus byl tou dobou už soukromá osoba a nemohl zodpovídat za svoje stoupence. Tím spíše za ně nemohl odpovídat Flaccus, který tou dobou řečnil na Foru. Pokud se Opimius domníval, že jeden nebo druhý vraha navedl, měl se obrátit s žalobou na soud. (Římské právo stíhalo návodce občas i přísněji, než skutečného vraha.) Na druhou stranu ale nelze Senátu vyčítat, že se snažil předvolat třeba i jen domnělé původce nepokojů ve městě. Nevíme, co by se stalo, pokud by Flaccus s Gracchem do Senátu přišli. Nad římskými politiky sice permanentně viselo vyhnanství, ale ne meč. Mnohem později, v roce 62, bylo senatus consultum ultimum vyhlášeno proti Metellu Neposovi a Juliu Caesarovi. Oba urychleně zanechali pobuřování a rvaček v ulicích a celá záležitost byla takřka obratem zapomenuta. O deset let později se Titus Milo, cíl dalšího podobného usnesení Senátu, dobrovolně postavil před soud. Co by se stalo, pokud by Gracchus s Flaccem přišli před Senát netušíme, těžko se to někdy dozvíme, a bez možnosti zažít tehdejší atmosféru můžeme jen těžko odhadovat. Pročež se tomu ve většině případů nevěnuje žádná, nebo jen minimální pozornost. Tehdy se ale říkalo, že Gracchus se chtěl jít obhajovat před Senátem, a že mu to Flaccus rozmluvil a vehnal ho do takřka beznadějného boje.

Stejně tak nevíme, a podobně nemůžeme ani jen odhadovat, jaké byly konečné cíle obou Gracchů. Zdá se, že odpor, stejně jako mnohem později v případě Caesarově, neplynul ani tak z toho, co dělali, ale z toho, jakým způsobem to dělali a co by mohli učinit dále. Největší klasik římské historie, Theodor Mommsen¹¹ se domníval, že konečným cílem Gaia byl doživotní mandát tribuna lidu a nahrazení republiky absolutní monarchií napoleonovského typu. Dnes se to cituje převážně jako důkaz toho, jak moc nevíme. Je také docela možné, že ani Gracchové ani Caesar neměli o svém „konečném postavení“ přesnou představu. Římská politika nebyla místem, které by svědčilo dlouhodobým plánům.

Když už jsme u těch dlouhodobých plánů: chtěl bych se omluvit za to, že jsem pod posledním článkem moc nezvládal reagovat v diskuzi, i když se tam objevilo několik příspěvků, na které jsem reagovat chtěl. Obávám se, že tentokrát to bude jen o trochu lepší. Ale s dalším článkem už bych měl mít mnohem víc prostoru rozumně odpovídat.

Další článek… Můžeme říci, že po smrti Gaia Graccha si římská politika naopak na několik let oddechla. Jednak byly nejpalčivější problémy alespoň částečně vyřešeny, druhak závěrečný masakr vybil nemálo kverulantů. Další krize ale měla přijít už za několik let. Tentokrát za ní nestály vnitřní, ale vnější příčiny, přesněji řečeno chorobná neschopnost je vyřešit, kombinovaná s hrabivostí a nadutostí.

 

---

11.06.2023 Ondra Urban

Související články:

• Nejchudší vládci světa (23.4.2023), Ondra Urban

7 334x přečteno