Byl jednou jeden král

Featured Image

Byl jednou jeden král. Jmenoval se Micipsa a vládl v Numidském království, které bylo už skoro sto let spřáteleno s Římem k oboustranné spokojenosti. Král měl tři syny: dva vlastní, jednoho nevlastního. Když Micipsa umíral, zavolal si je všechny k sobě, a nabádal je, aby vládli společně a nerozdílně. Za pár týdnů byl nejmladší Hiempsal mrtvý a Jugurtha s Adherbalem se rvali o otcovo dědictví.

Ve třetím díle velice nepravidelného seriálu o politice Římské republiky a jejím vztahu k veřejnému životu dnešnímu se budeme věnovat římskému angažmá v jejich sporu a několikanásobné ostudě, kterou přitom římští politici utrpěli. Předchozí dva díly najdete zde a zde, ale jejich přečtení není v žádném případě nutné. I když ho můžu jenom doporučit.

Micipsův záměr byl teoreticky docela dobře možný: on sám původně vládl spolu s dvěma bratry a Numiďané měli tradici vlády ve více lidech. Sám Micipsa tak po smrti otce Massinisy, zakladatele Numidské říše, rozkládající se především na území dnešního Alžírska, ale i Lybie, Tuniska a Maroka, řídil vnitřní záležitosti státu. Jeho bratr Gulussa dostal na starost armádu, třetí z bratrů Mastanabal soudnictví a zahraniční politiku. Podle všeho skutečně panovali ve shodě, a i když Micipsa oba bratry přežil, žádný z dobových (ani moderních) zdrojů nenaznačuje, že by jim snad do hrobu pomohl. Mastanabal stihl zplodit nemanželského syna jménem Jugurtha1. To jméno v překladu znamená „převyšující“ či „vynikající“. A Jugurtha takový hodlal být. I po otcově smrti se mu dostalo vynikajícího vojenského vzdělání. V roce 134 př. n. l.2 byl jako zhruba 25letý poslán jako velitel numidských jednotek pomoci Římanům s obléháním Numantie ve Španělsku. Římané nakonec pevnost nevzali útokem, ale umořili hladem. Nebyl tak prostor pro příliš hrdinské akce, za to se ale Jugurtha důkladně seznámil s Římany – s jejich vojenskou doktrínou, i budoucími předními muži ve státě. Zdá se, že si na ně na rozdíl od zbytku rodiny udělal názor veskrze negativní. Rozhodně ovšem chápal, že musí do budoucna s vlivem mocných sousedů počítat.

Jugurtha byl v Numidii populárním mužem, a navíc byl mnohem silnější osobností, než jeho královští bratranci. Micipsa se tak rozhodl, že ho formálně adoptuje a přizve k podílu na vládě. Po Micipsově smrti roku 118 měli vládnout všichni tři společně. Problémy nastaly vzápětí. Zdá se, že prostřední Adherbal měl jakous takous vůli vládnout společně, ale nejmladší Hiempsal začal nejstaršího Jugurthu urážet už při jednání o tom, jakým způsobem si princové správu říše rozdělí. Po několika týdnech toho měl Jugurtha dost a Hiempsala, který se neprozřetelně ubytoval v domě Jugurthova straníka, nechal zabít i s jeho doprovodem.

Vzápětí se pustil i do Adherbala. Ten prý měl na své straně „větší část národa, Jugurtha však část bojovnější3. Adherbal v bitvě prohrál a uprchl do Říma, kde žádal o pomoc. Teoreticky měl na ni právo: Řím měl pochopitelně hájit legální vládu ve spojeneckých státech, ne podporovat buřiče. Krom toho Micipsa Řím zmocnil dohlédnout na vykonání závěti. Adherbal pronesl v Senátu řeč, kde se dovolával dobrých vztahů, které vždy panovaly mezi Římem a jeho rodinou, a prospěchu, který Řím z toho spojenectví měl.

Jugurtha raději zůstal doma v Numidii, poslal však vyslance, vybavené velkým bohatstvím. Dostali za úkol obnovit stará přátelství, navázat nová, nešetřit výdajů. To se jim povedlo dosti dobře. V Senátu tak už jen prohlásili, že Hiempsala zabili Numiďané pro jeho krutost, že válku začal Adherbal, a teď se dovolává vlastní nepoctivosti. Zdá se, že více a lépe mluvili v Senátu přívrženci Adherbala, v první řadě Marcus Aemilius Scaurus, který pocházel z chudé větve váženého rodu.

Zatímco v prvních dvou dílech jsme byli schopni postavy uvést na scénu a zakroutit jim krkem v tom samém článku, v dalších dílech to dost dobře nepůjde. Události kolem bratří Gracchů se seběhly v rozmezí několika málo let. Lidé jako Scaurus bojovali za svoje ideály, slávu Říma, slávu vlastní, čest a peněženku desítky let. Důležité postavy, které se objeví i v dalších dílech, proto budou při první zmínce podtrženy. Ale není samozřejmě nutné si je hned zapamatovat. Zpátky ke Scaurovi:

Ten původně ani nechtěl jít do politiky, s jejími značnými vstupními náklady, ale pak si to rozmyslel a stal se jedním z nejproslulejších mužů svojí doby. Nejprve také bojoval u Numantie, pak sloužil spolu s Gaiem Gracchem na Sardinii. Přes svůj „chudý“ původ (zdědil 35 tisíc sesterciů, 6 otroků a zavedený podnik obchodující s křídou – na poměry Senátu začal tedy jako skoro žebrák) byl jasným zastáncem nobility a odpůrcem Graccha. Teď žádal intervenci ve prospěch Adherbala.

Ale neuspěl. Zdá se, že za podporu Jugurthy se styděli i samotní senátoři, kteří hlasovali v jeho prospěch. Žádný se jí rozhodně nechlubil. Všeobecně se totiž soudilo a dodnes soudí, že byli sprostě podplaceni. Nakonec byl schválen kompromis: do Numidie se měla vypravit desetičlenná komise, která měla zemi rozdělit na dvě poloviny. V čele komise stál Lucius Opimius, který o několik let dříve nechal pobít Gracchovy stoupence. Jedním z komisařů byl jmenován i Scaurus.

Komise byla nejspíš také uplacená, stejně jako předtím Senát: v jakém rozsahu není jisté. Zejména je sporné, jestli bral i Scaurus. Bohužel se jednalo o dosti kontroverzního člověka, který je v dobových zdrojích líčen buď jako květ všech ctností, nebo hrabivý podrazák. Ostatně uvidíme sami.

Zase jednou totiž přicházela doba, v níž se lámaly charaktery a ukazovaly povahy. Na dveře předních mužů tehdy tloukli poslové se všech stran a republika nevěděla, na kterou stranu má obrátit meč nejdříve.

Spojenečtí Skordiskové, usazení na horním Dunaji, se dožadovali pomoci proti ohromným hordám Kimbrů a Teutonů, kteří přitáhli odkudsi ze severu a pálili a drancovali ještě víc, než bylo tehdy zvykem.

Za jiným z magistrátů se dostavil otrok Manius, který tvrdil, že má informace o protistátní činnosti. Odhalení spiknutí proti republice – to byl jediný způsob, jakým mohl otrok získat svobodu i proti vůli svého vlastníka. Zdálo se, že Manius skutečně mluví pravdu: rozhodně o tom přesvědčil nemalou část veřejnosti, která žádala přísně potrestat viníky i ty, co je kryli.

Otroci na Sicílii neměli moc možností odhalovat spiklence a tak si ke svobodě chtěli pomoci násilím. Když sešlo ze slibované amnestie, vzbouřili se a odřízli zásobování Říma obilím.

V pořadí prvním prosebníkem byl znovu Adherbal: Jugurtha se nespokojil s tím, co už měl, a snažil se bratra vyprovokovat k rozhodujícímu střetu. Nejprve ho znepokojoval nájezdy a když se Adherbal pouze znovu obrátil na Řím, zaútočil na něj roku 113 Jugurtha s vojskem. V otevřené bitvě ho porazil a oblehl v Cirtě, největším městě a přístavu království.

Válka o Numidské dědictví

Zoufalý Adherbal by se snad i vzdal, ale obyvatelé ho přesvědčili k odporu. Velké slovo mezi nimi měli v Cirtě usazení Římané, pocházející zejména z jezdeckého stavu a zabývající se obchodem. Přesvědčili Adherbala, že Řím nestrpí takovou urážku a přijde na pomoc. Jugurtha tak musel město, na jehož obraně se usazení Římané velmi aktivně podíleli, obléhat. Zjistil, že jeho převážně jízdní armáda se pro ten úkol příliš nehodí.

Numiďané na koních nevypadají na první pohled nijak impozantně. Bojovali bez brnění nebo jen v lehkém brnění, s malým štítem a několika oštěpy, kterými se dalo házet i bodat. Jezdili na malých koních a bez sedla (třmeny byly vynalezeny až o stovky let později v Asii), ale od narození. Jako expediční sbor byli vysíláni do mnoha, zejména římských, válek. Bohatl na tom stát i samotní vojáci.

 

 

Řím měl tou dobou dost starostí s postupem kmenů Kimbrů a Teutonů (těm se budeme podrobněji věnovat v dalším díle) a tak se k Cirtě vypravilo jenom další poselstvo, složené navíc z politických nováčků. Jugurtha je přijal velmi vlídně a vinu opět hodil na Adherbala. Nic určitého neslíbil, ale ani nevyvrátil a za několik týdnů se poslové vraceli do Říma, aniž čehokoliv dosáhli, nebo alespoň věděli, co se vlastně stalo.

Na to Řím reagoval… Vysláním dalšího poselstva, v jehož čele tentokrát stanul Aemilius Scaurus, který mezitím v roce 115 odsloužil konzulát a který měl zřejmě pověst spolehlivého Jugurthova odpůrce. Nebyl o moc úspěšnější. Jugurtha jednání protahoval, město dál obléhal a Scaurus, který neměl ani armádu, ani pravomoc vyhlásit válku, se mohl jenom mračit. Nakonec také odjel.

To už bylo na obležené moc. Kdo by s podobnými přáteli potřeboval ještě nějaké nepřátele? Adherbal se i s městem vzdal na milost. A Jugurtha neposkytl žádnou. Bratra umučil, pobil i většinu těch, kteří se zapojili do obrany, včetně římských občanů, kteří čekali, že je jejich občanství ochrání.

To už bylo moc i pro Římany. Tedy, pro Senát ne. Ten byl snad ochoten Jugurthovi odpustit i masakr římských občanů. Ale lid byl vyburcován tribunem Gaiem Memmiem a vymohl si vyhlášení války. Memmius byl známý odpůrce zkorumpovanosti vládnoucích vrstev, zastánce lidu proti nobilitě, kritik nepravostí. Přitom však po všech stránkách solidní člověk, který nijak zvlášť nebažil po pouličních nepokojích a snažil se, aby se všechno pokud možno odbývalo podle zákona. Teď zákon vysílal konzula Lucia Calpurnia Bestiu spolu s Aemiliem Scaurem a armádou proti Jugurthovi. Účast na akci přislíbil i Bokchus, král sousední Mauretánie a Jugurthův tchán. (A možná i zeť: podle některých Bokchus provozoval mnohoženství a dostal za manželku Jugurthovu dceru. Ale kdy a jestli vůbec se tak stalo, není jisté.)

Konzulovi Luciu Calpurniovi se dařilo nadmíru dobře. Už za několik týdnů hlásil vítězství. Jaké to ovšem bylo vítězství! Jugurtha ochotně přistoupil na jednání a uznal Calpurnia za vítěze. Za to měl zaplatit malou pokutu a odevzdat válečné slony. O jeho sesazení se vůbec nemluvilo a ti sloni byli zanedlouho vydraženi na místě. Kdo podával nejvyšší nabídku se dá snadno uhodnout. Jugurtha od Římanů koupil dokonce i dezertéry, kteří k nim přeběhli!

Numiďané stejně jako Kartaginci používali menší, dnes vymřelý druh slonů žijících na severu Afriky. Žádnou konstrukci na hřbetě na rozdíl od indických slonů nejspíš nenosili. Na to byli příliš malí. Pěchota byla v Numidii vždycky druhořadá a zdá se, že postupně čím dál víc kopírovala římský styl. Ten se osvědčil natolik, že ho s různými úspěchy kopíroval kde kdo. V dobrých časech Římané dokonce vysílali do spojeneckých států jakési vojenské poradce, kteří na výcvik dohlíželi.

Memmius vyvolal nové pobouření a prosadil vznik zvláštního soudu, který měl vyšetřit všechny, kteří s Jugurthou jednali. První na seznamu byli vítěz Lucius Calpurnius a demarkační komisař Opimius. Kdo byl naopak na koni byl Marcus Scaurus, který byl ustanoven jako jeden ze tří předsedajících soudců. Vykládalo se to na obě strany: „Scaurus byl tak výjimečná osobnost, že jeho neúplatnost byla uznávána všemi, i když byl dvakrát v Numidii“, říkali jeho příznivci. „Scaurus byl taková bestie, že i když sám bral jako všichni ostatní, dokázal se prosadit do pozice, kdy je mohl soudit“, říkali odpůrci. Jasno nemáme ani dnes. Lucia Calpurnia prý při jednání vytrvale hájil, ale když došlo na hlasování, vyjádřil se pro vinu. O tom, jak se choval při procesu s Opimiem, který byl jeho politický spojenec, zprávy nemáme.

Jako korunní svědek byl povolán sám Jugurtha, kterému byl zaručen svobodný návrat. Numiďan skutečně dorazil. Když už měl vypovídat, ozval se tribun Gaius Baebius a vetoval jeho výpověď. Proč tak učinil se dá plně odvodit z dřívějšího textu. Soud sice běžel dal, ale bez Jugurthovy výpovědi. Ten ale rozhodně nezahálel.

V Římě v té době žil jeho další bratranec jménem Massiva, potomek Gulussy. V občanské válce bojoval na straně Adherbala, uprchl a část římských politiků uvažovala o možnosti dosadit ho místo Jugurthy. Sám Massiva byl myšlence zřejmě nakloněn a to se mu stalo osudným. Byl ubodán na veřejném místě a vcelku otevřeně. Jistý Bomilkar, který útok zorganizoval, byl po krátké době propuštěn.

Jugurthovi bylo konečně sděleno, že Římané dávají přednost jeho nepřítomnosti. Na odchodu se prý ještě podíval na Řím a pronesl: „Jaké úplatné město, které brzo dojde svého konce, jen když se najde někdo, kdo ho koupí!“

V tom se ovšem pletl.

Řím se učil. Opimius i Calpurnius byli odsouzeni do vyhnanství a s nimi i několik dalších. Válka měla být obnovena. V čele nové armády vytáhl konzul pro rok 110, Spurius Postumius Albinus. Válčení šlo pomalu. Numiďané se nehrnuli do rozhodné bitvy, Římané je museli složitě nahánět, několik měsíců docházelo jen k drobným střetům. Ani další vyjednávání k ničemu nevedlo. Začalo se šuškat, že i Spurius byl uplacen a proto postupuje tak pomalu. Když zvěsti zesílily, Spurius se vrátil do Říma vysvětlit situaci. Armádu zanechal v rukou bratra Aula. Ten byl dříve praetorem a byl tedy způsobilý velet.

Aulus vyrazil proti Jugurthovi. Ten ho zatáhl na poušť a tam vyčerpané Římany na hlavu porazil. Poraženým slíbil život, pokud do deseti dnů opustí Numidii a projdou pod jhem. Zpráskaný Aulus souhlasil. Senát smlouvu odmítl uznat a Spurius se rychle vrátil do Afriky, ale armádu nalezl v takovém stavu, že se stejně nedalo nic podniknout4. Brzy ho vystřídal nový konzul, Quintus Caecilius Metellus.

Tentokrát Římané sáhli po lepších mužích. Potkalo se zde hned několik velitelů, kteří měli v dalších letech zásadním způsobem utvářet budoucnost Říma. Metellus byl známý přívrženec nobility, odpůrce prolidových reforem a v každém případě člověk, který si nenechal poroučet od lidí ani od zlata. Gaius Marius byl vidlák, první veřejně činný člověk z rodiny, která byla natolik vidlácká, že neměla ani cognomen („třetí jméno“). Ani Mariova selská palice si nedala poroučet, což už dokázal při výkonu questury. Tehdy se rozhádal se Senátem i lidem a po jeho kariéře bylo málem veta. Naštěstí pro něj doba a válka volala po podobných typech. Publius Rutilius Rufus byl veterán, který poprvé bojoval před 25 lety u Numantie, a známý poctivec. Na tuhle partu se už dalo spoléhat, přinejmenším pokud šlo o neúplatnost – rozhodně lépe než na její předchůdce.

Vojenské úspěchy byly ale pořád skromné. U Muthulu došlo ke krvavé řeži, v níž se Numiďanům podařilo Římany rozdělit na několik částí. Všechny skupiny se ale dokázaly dalším útokům ubránit a postupně spojit. Rutiliu Rufovi se podařilo v přímém střetu porazit oddíly vedené Bomilkarem. Numiďané se museli stáhnout, ale i když bylo pobito mnoho jejich slonů, měli mnohem menší ztráty, než Římané. Ti se ovšem pokládali za vítěze – opanovali totiž bojiště – a střetnutí velmi posílilo jejich morálku. Numiďané naopak zjistili, že v přímé bitvě Římany neporazí, ale ze záloh a přepady jich dokáží pobít mnoho.

Metellus vyrazil obléhat město Zama a situace se skoro opakovalo. Římané, zabraní do zteče města, byli napadeni zezadu a jen s těžkými ztrátami útok odrazili. Museli sice od města odtáhnout s nepořízenou, ale znovu se jim podařilo přežít situaci, která měla vlastně skončit jejich pobitím. Poté se obě armády musely odebrat do zimních táborů. V Africe se sice dalo i v zimě válčit mnohem snáze, než v Evropě, ale stejně byla většinou vyhlašována jakási operační pauza. Obě strany ji využily pro interní rozepře.

Metellus přesvědčil Jugurthova pobočníka Bomilkara, aby svého krále zradil a vydal Římanům. Za to mu slíbil milost a zachování nebo dokonce rozmnožení majetku. Naopak pokud by Bomilkar zůstal na straně Jugurthy, měl být po jeho porážce popraven za vraždu Massivy. Spiknutí bylo ovšem odhaleno. Bomilkarovu popravu obstaral Jugurtha. Navíc se mu podařilo na svou stranu znovu přivést mauritánského krále Bokcha.

Mezitím Marius prohlásil, že hodlá kandidovat na konzula. Metellovi se to příliš nezdálo a nejdříve ho nechtěl pustit před koncem války. Doprovodil to prý několika nevhodnými poznámkami, které Maria nesmírně urazily. Ten především chtěl kandidovat právě před ukončením bojů. Jeho hlavním programem bylo totiž vítězství nad Numiďany.

Marius konzulem

Metellus Maria nakonec dočasně zprostil velení. Usoudil, že než mít frustrovaného a autoritu podrývajícího velitele, je lepší ho vůbec nemít. Marius dorazil právě v čas, aby se mohl ucházet o konzulát – a byl zvolen konzulem pro rok 107! Následně ho lidové shromáždění určilo jako velitele v Africe. Senát mu ovšem odmítl svěřit další armádu. A tak se Marius uchýlil ke krajně neobvyklému kroku:

Začal nabírat dobrovolníky, dokonce i ty, kteří byli za normálních okolností příliš chudí pro službu ve vojsku. Opatřit pro ně vybavení bylo samozřejmě mnohem těžší, než pro „běžnou“ armádu, v níž si vojáci výbavu pořizovali sami, ale podařilo se to. Krom chudáků se samozřejmě přidala i spousta veteránů a mužů, kteří branné povinnosti podléhali. Pro nás nejzajímavější byl asi 30letý questor Lucius Cornelius Sulla, který zastával první veřejnou funkci a k Mariovi byl přidělen losem. Brzy se měl vyznamenat nejvyšší měrou.

Zatím se v Africe Metellovi podařilo dobýt město Thala, kde byla uložena Jugurthova pokladna. Když zjistil, že se blíží Marius převzít velení, prostě se sbalil a odešel. Se svým nástupcem se nehodlal ani potkat. Po návratu do Říma zjistil, ke svému překvapení, že je vítán jako hrdina. Většinu slávy organizoval Senát: Metellus byl jeden z nich, naopak Maria rádi neměli. Ale i mnoho obyčejnějších lidí Metella ctilo. Byl mu schválen triumf a dostal agnomen („čtvrté jméno“, v zásadě uznání úspěchu nebo alespoň výrazné vlastnosti) Numidicus, numidský, ve smyslu přemožitel Numidie. Což bylo ovšem ukázkou porcování medvěda, který ještě běhal po poušti.

Každý, kdo po severní Africe běhá v podobně těžkém brnění, si samozřejmě koleduje o kolaps, tím spíš, pokud není na podobné prostředí zvyklý. Vojáci v takových podmínkách brnění nasazovali jen před bojem. Tam bylo ovšem rozhodující. S velkými štíty a ochranou jim často stačilo se prostě jen semknout, držet linii a čekat. Naopak pokud byli zaskočeni a jejich formace rozbita, mohli být pobiti relativně snadno. To bylo pravidlo, které platilo stovky let. Římané si ho byli dobře vědomi: nejhorší porážky jim Hannibal uštědřil, když se mu podařilo rozbít římské linie. V bojích jednotlivců nebyli legionáři přespříliš silní. Ale v bitvě linií byli strašlivou silou.

 

Ve skutečnosti se totiž ve vedení války příliš nezměnilo. Další dva roky – 108 až 106 – strávily obě strany pokračující drobnou guerillovou válkou. Numiďané otravovali Římanům život, ti postupně a pomalu zabírali města. Marius reformoval armádu – zrušil většinu trénu (vozatajstva), vojáci si měli nést věci převážně sami. Armáda, zbavená nebojujících osob, tak byla rychlejší, zejména v obtížném terénu, kde vozy nemohly dobře projet. Numiďany, bojující doma a převážně na koních samozřejmě dohnat nemohla, ale nebyla tak snadno zranitelná útoky proti zásobování. K větším bitvám došlo až v roce 106. U Cirty se málem opakovala situace z minulých bitev: Numiďané znovu Římany překvapili, odřízli a zahnali na několik oddělených kopců. Už se domnívali, že mají vítězství v kapse, ale nad ránem Římané zaútočili a pro změnu překvapili Numiďany a Mauritánce. Třetí den vítězství dovršili a zahnali nepřítele.

Jugurthovi kapitulace nepřišla ani na mysl. Zato mauritánský král Bokchus se osvědčil jako oportunista první kategorie. Jeho poslové už za několik dnů sondovali u Maria – kolik by dal za živého Jugurthu?

Marius slíbil západní část Jugurthova království, uzavření míru a uznání za přítele římského lidu. K Bokchovi vyslal skupinu vedenou Sullou s úkolem přivést Jugurthu v železech. Ti se s Bokchem setkali, předstírali jednání a pak společně poslali pro Jugurthu. Římané prý mají války dost a chtěli by uzavřít mír za snesitelných podmínek.

Jugurtha byl údajně skeptický: koneckonců, s Římany už několikrát mír uzavřel, ale ti si to vždy rozmysleli. Slíbil nicméně přijet. Podle Sallustia prý předtím odpověděl, že bude lepší významného velitele Sullu zajmout a použít jako rukojmí. A Bokchus prý do poslední chvíle zvažoval, má-li vydat Jugurthu Římanům, nebo Sullu Numiďanům. „Jeho náklonost ho táhla proti nám, ale jeho strach k nám.“ Sallustius to celé přisuzoval příslovečné „Punské zrádnosti“. Podle názoru Římanů byli totiž Afričané obecně a Karthaginci zvlášť nesmírně zákeřní a zrádní. Naopak sebe Římané nepřekvapivě pokládali za výlupek většiny ctností.

Buď jak buď, Jugurtha dorazil s malým doprovodem za Bokchem. Po krátké rozmluvě se na něj vrhli. Jugurthu samotného spoutali a předali Sullovy, jeho doprovod rozsekali. Bokchus za svou zradu dostal západní část Numidie. V jejím zbytku byl jako vládce dosazen jistý Gauda, Jugurthův nevlastní bratr, který držel s Římany. Jugurthu se synem odvlekli do Říma, kde je Marius na triumfální přehlídce vedl jako nejcennější trofej. Pak ho hodili do vězení Tulliana, kde byl uškrcen. Tak tomu bylo tehdy zvykem. Pokud jste prohráli válku s Římem, vítězný generál vás přivedl ukázat spoluobčanům. Pokud jste se stihli vzdát včas, obyčejně vás ušetřili a drželi někde v Itálii ve zlaté kleci, jako Jugurthova syna Oxynta (jeho chvíle pomsty ještě přijde). Makedonský král Perseus, následník Alexandra Velikého, prý po svojí porážce roku 168 prosil vítězného Aemilia Paulla, že udělá cokoliv, aby se hanebnému průvodu vyhnul. Paulus mu dal radu, odpovídající římskému pohledu na jakékoliv poražené: pokud je skutečně ochoten udělat cokoliv, ať prostě požije jed nebo nalehne na meč. Vae Victis!

Pokud vás museli zajmout podobně komplikovaně jako Jugurthu, následovalo Tullianum a provaz. Vae Victis!

Tisk z 18. století zobrazuje Jugurthovo zajetí a byl původně vydán jako ilustrace k Sallustiovi. S ohledem na dobu vzniku je docela přesný. Jak konkrétně Jugurtha vypadal nevíme, na rozdíl od některých jeho příbuzných, jejichž oficiální portréty se dochovaly.

 

Běda poraženým! Přiznám se, že poté, co jsem dopsal sem, si také připadám trochu poražený. Od vlastní grafomanie, bohužel. Čekal jsem, že Bellum Iugurthinum mi zabere několik málo stran, protože zas tak nejdůležitější pro vývoj Říma není. Jugurtha se ale bránil plných 11 stran (a zhruba 6 let). Dal sice Římanům pekelně zabrat – i když po většinu války byli nejhorší nepřátelé Římané sami sobě – ale na rozdíl od třeba Hannibala samotný Řím nikdy neohrožoval. Důvodem, proč s ním Římané válčili nebyla ani tak touha po světovládě, jako spíš jejich představa o cti, hrdosti a spravedlnosti. Po jeho porážce koneckonců zase odtáhli a rozhodně na válce nijak zvlášť nezbohatli. Nezávislé Numidské království mělo Římanům ještě mnohokrát zkřížit plány.

Jenže už jsme zase za přijatelným rozsahem. Ponecháme proto příběh o tom, co Římané pokládali za protistátní spiknutí i Kimbry s Teutony a otroky na příští článek. Snad dříve než zase za měsíc.

Mariovy vojenské reformy

Snad ještě k tomu, proč jsme se zabývali touto sice obtížnou, ale přece jen čistě intervenční válkou. Z dnešního pohledu se zdá zanedbatelná: i kdyby Jugurtha Římany odrazil, po jeho smrti by se dějiny nejspíš odehrávaly vcelku podobně – i když to nikdo nemůže vědět jistě. A naopak, i přes Jugurthovu porážku se Numidské království udrželo ještě skoro sto let. To nejdůležitější, co se tehdy stalo, by bylo docela snadné přehlédnout: pro nás i pro Římany.

Mince, ražená Sullovým synem Faustem v době, kdy zastával úřad triumvira monetalis a dohlížel tedy na římská platidla. Jedna strana zobrazuje bohyni Dianu, druhá zajetí Jugurthy. Na židli sedí Sulla s přízviskem Felix (štastný, ve smyslu někdo, kdo má štěstí, miláček štěstěny), které celý život používal. Vepředu klečí Bokchus s mírovou ratolestí, vzadu spoutaný Jugurtha. Bokchus později, v době vrcholící Sullovy kariéry, do Říma poslal darem sousoší, zobrazující tento, nebo podobný, výjev. Z důvodů, k nimž se dostaneme, způsobilo tehdy menší politický skandál

 

Dříve byla armáda povětšinou složena z relativně bohatých občanů, pro které byla vojenská služba dočasným vytržením z civilního života, Mariovo rozhodnutí přijímat chudáky bylo začátkem cesty k opačnému modelu. Od relativně zajištěných lidí sloužících krátký čas se armáda posouvala k chudákům, sloužícím dlouho dobu, pro které měla být vojenská služba vstupenkou mezi alespoň střední třídu. Svým způsobem to bylo nutné: vojenské kampaně trvaly příliš dlouho, aby se jich mohli jednoduše účastnit rolníci jako dříve. Což byl problém, který se pokoušeli vyřešit už Gracchové několik desítek let zpátky. Marius zvolil jiný model, půda a peníze měly být přidělovány za odměnu. Byl to začátek tzv. mariových vojenských reforem. K těm ale byla ještě dlouhá cesta. Mariova kampaň v Numidii byla jen začátkem jeho velice plodné vojenské kariéry.

To mohlo fungovat velice dobře, koneckonců profesionálních armád bylo v historii mnoho a v dnešních republikách je to model jednoznačně převažující. V římském podání měl ovšem několik specifik: zejména to, že forma konečné odměny nebyla v zásadě předem nijak řešena! V dalších letech tak docházelo k tomu, že vracející se vojevůdce musel teprve v Římě prosadit zákon, který by přiznal jeho vojákům patřičnou odměnu – většinou pozemky k osídlení! A Senát k tomu nebyl zdaleka vždycky ochotný. Naopak, pokud se vojevůdci podařilo získat pro svoje muže odměnu dobrou, mohl počítat s jejich podporou mnohem jistěji, než jakýkoliv jiný politik. Čímž se dostáváme do začarovaného kruhu: ostatní senátoři většinou neměli příliš velkou chuť umožnit vznik takto konsolidovaného volebního bloku. Třebaže Římané byli na svou armádu velmi hrdí, zabezpečení veteránů mělo být v Římě v nejbližší době otázkou nejsprostších intrik!

Armády se tak stávaly závislé na vojevůdcích, vojevůdci-politici na svých vojácích-voličích. Dřív, když byla celá armáda v Itálii, vesměs jí velel vždy jeden z konzulů. Tj. jeden člověk zůstal nejvyšším velitelem nejvýše rok. S posunem římských zájmů do zahraničí a nutností udržovat více od sebe odloučených armád byly velitelské pravomoci (impéria) prodlužovány. Marius byl zvolen konzulem pro rok 107, Jugurthu se podařilo zajmout roku 105. Velel tedy 3 roky, volbami ale prošel jen jednou.

To všechno dohromady vedlo u vojáků k jistému posunu loajality. Republika byla vzdálená. Na vojevůdci záviselo jejich přežití v nejbližší bitvě, jejich fungování v několika dalších letech a bohatství a živobytí po návratu z války. A naopak: vojevůdce, který se ocitl s armádou v zámoří musel s vojáky vyjít lépe, než vojevůdce v Itálii, protože byl odkázán čistě na ně. To se dělo už předtím – vojáci zmiňovaného Aemilia Paulla byli nespokojeni s kořistí ve válce s Makedonci. Žáhu si s Paullovým požehnáním schladili na Épeirském království, jehož část se přidala na stranu Makedonců a které se vzdalo už dříve a byly mu zaručeny mírné podmínky. Místo toho bylo strašlivě vyrabováno a 150 000 jeho obyvatel odvlečeno do otroctví. Do konce republiky se měla svévole už jenom stupňovat.

Přestat pracovat – nebo válčit – bylo starou taktikou plebejů před stovkami let v době Střetu stavů mezi plebeji a patricii, který se přitom obešel bez i jenom náznaku občanské války. Ty časy byly prakticky zapomenuty, právní rozdíly mezi patricii a plebeji byly v době Maria minimální. Teď se ovšem rozbroje vracely. Místo poslušnosti (vůči oprávněným osobám, nikoliv samovládcům samozřejmě), kterou Římané pokládali za jednu z nejdůležitějších římských ctností, přicházel rozkol a nepokoje. Vojáci vydírali velitele, a ti zase stát.

Blížila se doba, kdy vítězové od Cirty, Marius i Sulla obrátí armády proti samotnému Římu. Kdy jména vykřikovaná při triumfu roku 104 s nadšením bude polovina občanů vyslovovat s nesmírnou úctou a polovina s planoucí nenávistí.

V každém případě ale radši jen šeptem. Nikdy nevíte, kdo poslouchá. A nikdo nechce být jednou z tisíců hlav vystavených na Foru.


31.7.2023 Ondra Urban

1 Ve skutečnosti se jmenoval spíš Jugurten či Jugarten. Jugurtha (občas i Jogurtha, případně s vynechaným „h“) vzniklo přepisem do latiny a pak do češtiny. Tenhle problém je u většiny numidských jmen, ale budeme se držet ustálených výrazů, i když jsou méně přesné.

2 Všechny letopočty jsou dále, není-li uvedeno jinak, před naším letopočtem.

3 Sallustius, Válka s Jugurthou

4 Spurius byl po návratu do Říma obratem také odsouzen. Jeho bratr Aulus, skutečný viník porážky, trestu unikl. V roce 99 byl dokonce zvolen konzulem. O deset let později sloužil v jiné válce jako velitel flotily a byl ubit vlastními muži. Proč, to není zcela jisté. Podle některých pro strašlivou neschopnost, podle jiných proto, že se paktoval s nepřítelem. Ale byli i tací, co říkali, že se nejednalo o žádnou lidovou vzpouru, ale vraždu zorganizovanou politickými nepřáteli. Cornelius Sulla, jeho nadřízený velitel, vrahy v každém případě nepotrestal.

12345 (156x známkováno, průměr: 1,26 z 5)
9 194x přečteno
Updatováno: 31.7.2023 — 23:08
D-FENS © 2017