Desetiletý Kakuna si poslední dobou našel hobby, totiž Youtube kanál uživatele FlyRosta. To byl začátek celé mise.
Zdaleka nejoblíbenějším Kakunovým podcastem je poměrně dlouhý, ale velice zajímavý rozhovor s pilotem warbirdů Radimem Vojtou. V průběu rozhovoru tam dojde řeč na Classic Trainers v Plzni a tak se Kakuna dobral toho, že 17. 9. bude jejich HQ, Hangár č. 3 na letišti Líně u Plzně otevřen pro veřejnost a pak už byl Kakuna nekompromisní. Nezbylo než nahodit alfu a vyrazit tam.
Ještě než se dostanu k samotné návštěvě, tak musím okomentovat nedávnou nehodu stíhačky Hurricane v Chebu. Nejsem toho názoru, že by pilot prováděl něco nebezpečného nebo absurdního, jak zaznělo tady na webu na nějaké diskusi. Dělal to, co většinou piloti warbirdů na leteckých dnech dělají, totiž sérii souvratových zatáček navazujících na průlety v ose dráhy. Problém byl v tom, že poslední z nich ukončil na menší rychlosti a v menší výšce, než bylo třeba. Někdy na začátku léta jsme byli s Honzou ZZR na letišti na Točné, kde se Hurricane „garážoval“. Následně proběhla letová ukázka v podobné sestavě a my si říkali, že je to takové pomalé a ospalé, jako by se pilot rozhodl vynakládat co nejméně energie nebo mu chyběl výkon, a v Chebu to bylo ještě o poznání méně „energetické“. Celé to působilo nejistým dojmem a v divácích to vyvolávalo nejrůznější reakce. Vojtova ukázka Pilatusu P2, která je většinou zahájena nastoupáním a „rozjetím“ Pilatusu působila daleko sebejistěji, přestože je letadlo nominálně slabší a v jiné kategorii.
Příjezd na letiště v Líních byl poznamenán navigační chybou, kdy nás navigace sice dovedla do nějaké prdele (jménem Nová Ves), která sice byla blízko od hangáru č. 3 na letišti Líně, ale do areálu letiště se tedy nedalo vjet. Děkuji pěkně, je nutné dojet do obce Líně a z ní lze po rozbité silnici dojet na letiště Líně. Na druhé straně, nebýt toho, nevšimli bychom si statického MiGu-19PM, který se nachází tamtéž. Devatenáctka není běžně k vidění a rádi jsme si jí prohlédli.
Nakonec bylo nalezeno letiště i Hangár č. 3. Cancel culture asi z genderových důvodů zrušila babí léto. Pro hnusné počasí se nedalo doufat v letové ukázky, nicméně k jedné přesto došlo. Právě při našem příjezdu probíhalo předvedení vrtulníku Sokol vojenské záchranky, což bylo poměrně působivé a připomnělo mi to ukázku z letošní Aviatické pouti v Pardubicích, kde předváděl akrobacii s vrtulníkem MBB-105 člen Red Bull teamu a někdejší držitel více rekordů Felix Baumgartner. K němu se váže zase další příběh z Pardubic. Já jsem si samozřejmě nedal dohromady, že pilot vrtulníku Baumgartner je stejný Baumgartner, který drží nebo držel několik rekordů ve výškovém seskoku na padáku, a došlo mi to až tehdy, když jsme ho potkali, jak někam kráčí. Poděkoval jsem mu za skvělou ukázku a požádal ho, zda se může s Kakunou vyfotit, což se také stalo. Vysvětlil nám také, proč MBB-105 může letět na zádech, za jakých podmínek a jak dlouho a další zajímavé detaily, například o materiálech, ze kterých jsou klíčové části pohonu. Nebyl nafoukaný jako ty tuzemské selebrity, bylo na něm poznat, že si dobře uvědomuje, že lítání je jen část jeho práce a ta druhá stejně důležitá je kontakt s veřejností. I Kakuna může někdy pít Red Bull. Udělal na nás obrovský dojem. Sokol je vrtulník jiné kategorie než MBB-105, je skoro dvakrát těžší, nicméně vystoupení si s Baumgartnerovou show nijak nezadalo a překvapilo nás, že s tak velkým a nijak neupraveným strojem tohle všechno taky jde.
Po zaplacení symbolického vstupného jsme mohli dovnitř. Následující desítky minut musely být pro Kakunu krmeného youtubovým kanálem FlyRosta ztělesněným snem. Bylo tam všechno a byli tam všichni, o kterých zatím jen slyšel. Mohl tak potkat Radima Vojtu, Jiřího Horáka, vidět Pilatus, Stearman, Texan, dva Zlíny 526 (ten s těmi airbrush americkými nose arty se nám moc nelíbil), rozestavěný Fairchild, na kterém byly vidět prvky letecké konstrukce a nějaké další kousky. Bylo to super a Kakuna na to jen tak nezapomene. A já taky ne.
Hangáru dominuje Vojtův Pilatus P2-05, poválečné cvičné letadlo švýcarské armády poněkud připomínající v tuzemsku známější Arado 96. Překvapilo mě, jak velký stroj to je, myslel jsem, že je podstatně menší. Také mě zaujaly některé detaily, které jsem nejspíš už někde viděl, a ano, při stavbě letounu byly použity komponenty z Messerschmittu Me-109 verzí D a E, které ve Švýcarsku rovněž létaly. Asi projev typické švýcarské snahy nezahazovat, co ještě funguje. Pilatusy vydržely v provozu až do začátku 80. let, taky je asi nechtěli zahodit, když fungují.
Skrz typickou díru v motorovém krytu jsem obdivoval vzduchem chlazený invertní dvanáctiválec Argus 410, který vypadal jako několik motocyklových motorů seřazených za sebou, a říkal si, že bylo docela odvážné svěřovat tomuto šílenému výplodu germánského inženýringu svěřovat životy cestujících například v Siebelu Si-204, případně se s nimi pouštět do bojových misí v „rámu“ Fw-189. Vzpomněl jsem si přitom na jistého pana Faltýna z Českých Budějovic, který jezdil autokros s buginou vlastní konstrukce poháněnou dvoutaktním motorem rovněž vlastní konstrukce, který Faltýn sestavil ze čtyřech motorů z Jawy 350. Vypadalo to dost podobně.
Všechny vystavené stroje, jak Pilatus, Texan nebo Stearman, jsou v perfektním stavu a vizuálně určitě zaujmou i návštěvníky, kterým je letecká technika jako taková ukradená. I zbarvení jednotlivých strojů je velmi pečlivě rekonstruované s ohledem na historickou věrnost, což je skvělé, protože jsem skutečně nebyl příznivcem těch různých veselých pseudomarkingů, které warbirdy svého času nosily.
Další zhruba hodinu času si následně vyžádalo muzeum, kde jsou vystaveny jednak dokumenty a modely vztahující se k letcům z Plzeňska, ale také různé části strojů sestřelených na Plzeňsku. Nachází se tam tak například části Fw-190 včetně křídla, které léta fungovalo jako střecha kurníku. Naprostou raritou jsou pak části Me-262 sestřelené u Dobřan nebo Lancasteru z letky Pathfinderů, který havaroval přímo v Dobřanech poté, co ho trefil flak. Ke všemu se váže nějaký příběh a v té nevelké místnosti je tak schovaných desítky příběhů. Ochotný pořadatel nám například vysvětlil, jak se nastavovaly granáty 88 mm flaku, aby k výbuchu došlo k požadované výšce. Byl použit časovač, něco jako staré kuchyňské minutové hodinky, který se před vystřelením granátu ručně nastavil na požadované zpoždění. Výška letu cíle a rychlost letu projektilu byla známa a čas se z toho dal určit. Osobně bych na prohlídku muzea potřeboval mnohem více času, protože jsou tam hotové poklady.
Bylo to skvělé a nelitoval jsem těch čtyřech hodin v autě na mizerné silnici mezi Budějovicemi a Plzní strávených v nesmyslných uzavírkách spolu s neohrabanými pasivně agresivními víkendovými řidiči. Kakuna má časopis, který mu osobně podepsal Radim Vojta, s podpisem, který pan Vojta následně nechtěně rozmazal, a já se obávám, že opakované poslouchání podcastu s Radimem Vojtou zanechá v Kakunově C.V. stopy. Navíc Kakuna opět aplikoval svoji obvyklou taktiku útoku na vaječníky, takže se mu podařilo z dam u vchodu vymandelit ještě nějaké suvenýry z pod pultu, například leteckou mapu, která dále rozšířila jeho sbírku pokladů.
Jak jsem vyrozuměl, Classic Trainers vznikly „organickým procesem“ postupným vývojem. Na začátku si pár chlápků plnilo sen a nyní to dotáhli do stádia letecké školy a poskytování různých leteckých služeb, což chtějí dále rozvinout do podoby servisní organizace pro všechny, kdo mají podobný záměr. Ve srovnání s Točnou je prostředí Hangáru č. 3 autentičtější. Je to skutečně hangár a nikoli galerie s letadly. Pořadatelé jsou kontaktnější a celkově se zde míří na jiné publikum. Kromě toho, kolikrát se dostanete na letiště, které dosud vypadá jako vojenské. Na druhou stranu je na infrastruktuře letiště poznat, že léta chybí jakákoli strategie, kam s letištěm dál, a tak to celé začíná lehce chátrat.
Nad letištěm v Líních se prý stahují mračna. Nikoli oblačnost, ale politické mraky. Prý by se tam skvěle hodila továrna na baterky do elektromobilů Volkswagen, který má s pokrokovou mobilitou velké plány. Svou pozicí jsou Líně pro montovnu německého lehce suboptimální, ale všechny ostatní parametry schon. Na území Německé říše by něco takového nepostavili. Vysvětlím později proč. Je do toho namočený poslanec za STAN Bernard a koalice ANO, Pirátů a STAN ovládající západočeský kraj. Pochybuji, zda by něco takového mohlo být pro region přínosem, určitou nápovědou pro mě byla zajížďka na Bory. Jednak jsme neměli benzín a také jsme si chtěli dát něco k jídlu. Sjel jsem tedy na Borech z dálnice a natankoval u pumpy vedle strojní a elektrotechnické fakulty ZČU. Když jsem tam studoval, byla tam škola a kolem ní pole. Když jste si chtěli dojít do Tesca pro sváču, šli jste po poli. Nyní bylo celé obrovské prostranství vyplněné výrobními a skladovacími halami. Mezitím bloudily pracovní síly z východu, které sem v rámci novodobého otrokářství pumpují pracovní agentury. V sobotu odpoledne jsou fabriky zavřený, nedají se dělat šestnáctky, tak neměli nic jiného na práci a na chlast bylo ještě brzo. Na jídlo jsme raději zapomněli a jeli odtud pryč. Až Piráti, STAN a ANO postaví tu skvělou továrnu na baterky, přeju obyvatelům Líní a Dobřan good luck. Ještě že je v Plzni Leiko, běžte trénovat už teď. Myšlenka na německou gigafactory na baterky jako zdroje pracovních příležitostí pro naše lidi mi za takových okolností připadala absurdní až směšná, protože mi nebylo jasné, jaký problém by se tím řešil, zatímco mnoho jiných by se tím vyvolalo.
Výroba baterií do aut je technologicky bezvýznamná repetitivní činnost typická pro tzv. montovny, kdy si většinu přidané hodnoty ponechají výrobci článků, elektroniky, termomanagementu a casingu, a na konci potravního řetězce stojí právě ta továrna na baterie, kde to s enormní spotřebou plochy, energie a lidské práce sestaví, zabalí a odešlou. Hůř už jsou na tom jen ty země, kde se těží vzácné kovy nutné pro výrobu baterií nezbytné. Kdybyste náhodou chtěli postavit továrnu na baterky do aut, musíte si uvědomit, že čím větší je ta věc, kterou chcete vyrábět, tím víc všeho potřebujete. Potřebujete v zásadě tyhle věci: Zkorumpovanou vládu, co vám levně prodá obrovský pozemek. Zkorumpovanou vládu, co vám přispěje na obrovské výrobní haly, které se budou hodit jen na tohle. Zkorumpovanou vládu, co nebude chtít nic za zničené silnice, po kterých bude jezdit co tři minuty kamion. Zkorumpovanou vládu, která se nebude moc zajímat o to, co se stane s odpadem, například články, které se z nějakého důvodu nepovedlo správně zamontovat. Nepotřebujete: Kvalifikované pracovníky v signifikantním počtu (roboty, zkušební stanice a odporové svářečky se dají diagnostikovat a programovat na dálku, na místě potřebujete chlápka, co řeší údržbu, výměny opotřebitelných dílů a opravy). V politické továrně na lidové vozy si mohou gratulovat, že našli hejly, co jim na tohle skočí.
Vypadá to, že se použije strategie, kterou úspěšně používá Agrofert při akvizicích firem. První krok je vyvolat nejistotu. Například navrhnout oběti útoku fúzi, jednání protahovat a na poslední chvíli z něho vycouvat. Pokud vlastníte média nebo máte veřejný vliv, je vyvolávání nejistoty pochopitelně snazší. Když je nejistota vyvolána, cena cílového subjektu klesne, protože u všech okolo nastoupí due diligence, začnou být opatrní, kam dají svoje peníze. A pak přijde znovu Agrofert a napadený subjekt „zachrání“. Stejně už neprosperoval, investoři se od něj odvraceli. Zachráníme pracovní místa, zachráníme technologie a to vše skoro zadarmo, takže nám tleskejte, jak jsme společensky odpovědní. V případě letiště jsme teď v té první fázi, jen se to dělá z vyšší úrovně. Pan hejtman Špoták (Piráti), pan poslanec Bernard (STAN) a další v pozadí vyvolají nejistotu o tom, jak to s tím letištěm bude dál, protože by tam přece mohla být ta skvělá německá továrna na baterky, od firmy, která je v podstatě v Německu něco jako ministerstvo dopravy. Těch pár firem, co tam doteď je, se postupně spakuje někam jinam. Další už tam svoje peníze nevloží, protože kdoví co bude. A pak opět přijde pan hejtman a pan poslanec a letiště „zachrání“, přičemž jim hloupá veřejnost zatleská. Ostatně tato dvoukroková strategie se používá i na komunální úrovni a politici ji dobře ovládají. Například nejprve nechají nějakou stavbu zchátrat do havarijního stavu a následně ji „zachrání“, za velké peníze opraví a velkou slávou přestřihnou pásku, protože za udržování nečeho v dobrém stavu nejsou politické body, zatímco za rekonstrukci ano. Funguje to jen kvůli tomu, že se pořád najdou další a další idioti, co na to reagují.
Ale zpátky k Classic Trainers. Mimochodem časopisy. Lituji, že jsem je nevykoupil všechny. Classic Trainers vydává magazín o zhruba 50 stranách a je to naprosto skvělé čtení. Dosud existujících 5 čísel lze zakoupit u příležitosti Dne otevřeného hangáru nebo stáhnout v PDF zde. Většinu článků napsali právě pánové Horák a Vojta, přičemž zejména ten druhý má na psaní celkem talent. Koupil jsem to páté a poslední číslo s Hurricanem na titulce, je tam obsáhlý článek o tom, jak se s Hurricanem létá a z článku se také nepřímo dá dozvědět, jak s ním spadnout. Škoda že poslední číslo je datováno do podzimu 2021, takže se už asi nedozvím, jak to bylo dál s motorem ve Vojtově Pilatusu.
Kakuna teď na FlyRosta zjistil, jak se dostat k ruzyňskému letišti zezadu. To znamená, že planespottingu ze střešního parkoviště na Šestce odzvonilo. To mně zase něco čeká.
02.10.2022 D-FENS
(201x známkováno, průměr: 1,18 z 5)