Wakeboard, aneb proč nelyžovat v létě?

Featured Image

Nejsem člověk sportovně založený – alespoň ne v onom klasickém ideálu proponovaném tělesnou výchovou základní a střední školy. Neběhám, nevyskočím do dálky či do výšky, nevyšplhám o laně, bruslení mi nikdy nešlo a míčové hry – škoda jen mluvit. Posilovna pro mne byla čiré utrpení a pravidelně cvičit – ne, to fakt neklaplo.

Naštěstí každé zboží má svého kupce, a tak i já postupně objevil alespoň pár sportů, které se mi asi jako sporty nejeví a já je tak mohu provozovat – možná špatně, ale zato často a s nadšením – do svého života si tak nesu alespoň plavání, tancování, lyže a jezdectví. Samotného mne však překvapilo, že i ve středním věku mohu nalézt další „nesport“ a tomu do značné míry propadnout. Ano, je jím wakeboard a tento článek je o něm.

Kdysi – již v minulém tisíciletí – se mi poštěstilo zkusit vodní lyže za člunem. Nejsložitější bylo odstartovat z vodní hladiny, první starty pravidelně končily roznožkou a proplachem dutin. Později jsem zažil totéž na oběžném vodním vleku. Start vycházel jednodušeji, ovšem vlek jezdí „do čtverce“ a je tak nutné vždy v rohu si náležitě nadjet. Pokud se to nepodaří, následují druhé dvě disciplíny mnou přezdívaného „cikánského trojboje“ – je nutné doplavat (s lyžemi v ruce) na břeh a pak po břehu se během přesunout (s lyžemi v ruce) na start. Platíme přeci za hodinu jízdy a tak chceme jezdit, ne chodit po břehu, že? Jako zábava dobré, ale vlek člunem vychází finančně dost draho a velkých oběžných vleků zas není tolik. Takže jsme to párkrát vyzkoušeli a bylo.

Asi před třemi lety ovšem nastala taková situace – bylo třeba utratit FokusPas či jak se jmenují ty poukázky co nám zaměstnavatelé místo peněz dávají. Tak partnerka koupila přes Slevomat seznamovací balíček na wakeboard na koupališti na Džbáně. Původně to mělo být jen pro mne (ona totiž na oběžném vleku nikdy neodstartovala a tak se toho dost bála), ale když viděla že mi nebezpečí nehrozí, šla do toho také. O rok později jsme si stejnou aktivitu zopakovali v Dubici u České Lípy a pak jsme byli zcela chyceni – objevili jsme areál pro nás za humny u Mnichova Hradiště (toto není reklama, ale díky za individuální přístup, Láďo!) a tomu jsme se od té doby většinu doby věrni.

Wakeboard (tedy složenina „vlna“ – ovšem kýlní vlna, nikoliv klasická – a „prkno“) se primárně liší tím co máte na noze. Tedy prkno jako o snowboardu místo jedné či dvou lyží. Je tu ale ještě jeden poměrně podstatný rozdíl a tím je možný způsob pohonu. Tedy ne, že by to nešlo se člunem či oběžným vlekem. Ale jde to také na kyvadlovém vleku, tedy zařízení sestávajícím se ze dvou sloupů, mezi kterými se pohybuje lano s hrazdou pouze „sem a tam“. Na takovém zařízení je pouze jeden jezdec a je třeba získat dovednost „180° otočky“, tedy po dojezdu do jedné úvratě včas odhranit, získat rychlost a provést otáčku. Individualita tohoto zařízení je největším bonusem – pokud spadnete, obsluha vlek zastaví a dojede zpět k vám. Následuje elegantní vytažení na hladinu (tedy, časem…) a další ježdění. Další výhodou tohoto zařízení je cena – zatímco oběžný vlek stál (v loňských cenách) asi 4 miliony, kyvadlový od Wakemasteru se vešel do 800 tisíc. Takže už je najdete na kdejaké louži (no, spíš pískovně či nádrži – činná délka zařízení je kolem 150 – 200 metrů). Nevýhodou kyvadlového vleku je ovšem právě nutnost použití wakeboardu – s klasickými vodními lyžemi je prý otočka na úvrati daleko složitější až skoro nemožná – na vlastní oči jsem ji ani nikdy neviděl.

Kromě prkna samozřejmě potřebujete vestu (neslouží pouze jako plovací, ale chrání před nárazem). Vřele doporučuji i neoprén a obsluha by Vám neměla tolerovat ježdění bez helmy (a ani já bych to po svých zkušenostech nedoporučoval). Veškeré vybavení je u vleků možné půjčit, často je i v základní ceně použití vleku. Když jsme u těch cen – i v letošní sezóně to většinou vycházelo na 1000 Kč za hodinu celého vleku, případně za 300 Kč, pokud se o vlek podělí až čtyři lidé (tedy když jsem sám, zaplatím 300 a buď se přidají další, anebo nikdo další nepřijde a za svých 300 mohu jezdit celou hodinu sám).

Tedy, pokud to zvládnu jezdit celou hodinu sám… Ono, dokud více plavete než jezdíte, asi to jde. Ale čím více jste nad hladinou, tím náročnější to je. Tedy pro nás s partnerkou ideálně vychází zaplatit si vlek a podělit se ve dvou – buď každý půl hodiny, ale spíše po čtvrthodinách na střídačku. Náročnost wakeboardu není zase tak malá – kromě nohou budete určitě cítit i břišní svaly, ruce, možná krk. I po dvou letech stále objevuji nové a nové svaly, co jich na těle mám. A i v plné sezóně jsem nedokázal jít na vodu více než třikrát za týden (a i to bylo už přes čáru – jak říkají i kluci z obsluhy „mozek by si zajezdil, ale tělo už nechce“).

Tedy, jak se na tom jezdí? Jako na kříženci vodních lyží a snowboardu. K jízdě je potřeba rychlost (pod 25km/h se prkno boří, standardní rychlost na vleku je do 35km/h). Jezdí se bokem, tedy jednou nohou dopředu, přičemž tělo si samo řekne, která noha je dominantní (zda levá – „standard“, nebo pravá „goofy“). Ovšem na rozdíl od snowboardu zde je ideální umět obě strany – tedy jakmile se trošku rozjezdíte, je třeba začít zkoušet druhou stranu (což je frustrující – už mi to tak šlo a jsem zase na začátku). Symetrie se bude hodit nejen pro složitější triky, ale také pro obraty a stejně tak i eventuálně za člunem – dá se jezdit mnohem déle, když si ulevíte výměnou strany.

Nejprve je se samozřejmě potřeba dostat k jízdě. Start probíhá nejdříve z mola (ať už jednoduchým seskokem na hladinu s pomalu rozbíhajícím se tažným lanem, nebo třeba i dosti náročným dockstartem do plně rozjetého lana (ne, tak daleko ještě nejsem). Ovšem mnohem více startů (alespoň na začátku) jistě provedete z vodní hladiny. Tedy lehnout na záda, prkno před sebe, po napnutí lana postavit prkno a vyhoupnout se „do pluhu“, tedy s nohama vedle sebe – následně již příroda a vaše dominantní noha přebírá velení a prkno se poslušně točí jednou nohou dopředu. Ano, zní to složitě, ale nakonec je to dosti jednoduché. Malinko těžší je start za člunem – hlavně proto, že tažné lano u normálních člunů neběží nahoru, ale spíše před vás. Je nutné prkno spíše zatlačit do vody a pak se již většinou start také podaří bez větší námahy. Z mojí zkušenosti musím říct, že máte-li natrénováno na vleku, podaří se i start za člunem na první dobrou.

Základem jízdy je přímá jízda pod lanem zakončená zmíněnou efektně provedenou 180° zatáčkou, to vše bez ztráty rychlosti a prověšení lana. Pokud zvládnete obyčejnou zatáčku čelem k lanu, existuje asi deset dalších způsobů, jak se dá ona zatáčka provést – například výměna přední nohy během této zatáčky, invertované provedení, kdy před zatáčkou odhraňujete přes špičky a samotnou otáčku provádíte zády k lanu přes paty, ale také třeba otočka výskokem. Pokud zvládnete toto, je možné doplnit dalšími triky na hladině v průběhu jízdy pod lanem – začíná se FS 180°, tedy prostou „výměnou stran“, kdy měníte nohu vpředu. Pokračovat můžete třeba i BS 180°, kdy dělá totéž, ale zadem – mě se ovšem mnohem víc zatím osvědčuje dělat větší triky dopředu, zatím jsem to dotáhl na FS 540°, tedy jedenapůl otočka – ovšem i to mi zatím nevyjde zdaleka vždy a podle mých představ. Složitější jsou pak skákací triky na hladké vodě, jako třeba Ralley. No a zcela další disciplínou (a pro opravdové sportovce asi tou dominantní) jsou pak triky na překážkách.

Ale tak daleko zatím tedy nejsme – po necelých dvou letech ježdění (spíše jeden a půl sezóně) zvládáme odstartovat a bez velkého množství pádů jezdit po hladině „sem a tam“, ovšem docela symetricky na obě nohy (což není pravidlem u každého). Chuť k postupu tedy rozhodně je, minimálně na ty triky pod lanem. Naopak na překážky se zatím nechystáme a ani nám moc nechybí. Ač se to nezdá, krása tohoto sportu spočívá v poměrně rychlé učící křivce – po několika lekcích se dá docela obstojně jezdit. Co mohu posoudit, dosáhnout podobné schopnosti na klasických sjezdových lyžích mi trvalo v mládí daleko déle.

Pokud si nechcete půjčovat vybavení, tak základ je díky Decathlonu dosti laciný – přilba, vesta, neopren, to vše lze pořídit do nějakých pěti tisíc. Fajnšmekři si pořídí i rukavice, zmrzliny potom neoprenové ponožky či kukly pod helmu – zase pár stovek. Drahé je jen to prkno – řádově pět až deset tisíc, ovšem nutné je připočítat ještě vázání za obdobnou částku. A velikost prkna se liší podle velikosti jezdce, pro sportovní pár budou potřeba spíše dvě než jedno univerzální. Tedy tam bych asi počkal a nekupoval to hned (sami zatím máme všechno krom těch prken, respektive já se právě po nějakém poohlížím). Rovněž, pod vlek je třeba trochu jiné prkno než za člun – nicméně lze mít prkno univerzální a konfigurovat ho vždy za člun flosničkami (ploutvičky pro lepší manévrovatelnost za člunem).

Wakeboard nám tak v létě přináší radost z lyží a ač jsem celoživotní (a dosti zarytý) lyžař, už vůbec mi nevadí, že na vodě si hraju spíše na snowboardistu. Také tam vnímáme docela velkou a komplexní fyzickou náročnost, zcela nesrovnatelnou (alespoň pro nás) třeba s jezdectvím. Cvičit něco třeba na břišní svaly je pro mne zcela sci-fi, ale tady se ty svaly cvičí tak nějak samy. Wakeboarding mne tak nějak vrátil i k plavání a asi to člověka donutí se i trošku otužovat – alespoň nevím o jiné motivaci, která by mne na začátku října donutila vlézt do vody (byť v neoprenu, samozřejmě). Pohledem hodinové sazby se samozřejmě nejedná o nejlevnější sport (a to jsme vůbec nezmínili použití člunu, kde je ta částka přes 3000 Kč za hodinu), na druhou stranu – to co člověk utratí za týden v Alpách mu vystačí na většinu sezóny. Jedná se o sport poměrně mladý a jistě je cílem si spíše užít zábavu než se dostat na reprezentační úroveň. Nicméně my se v něm našli a třeba zaujme i Vás. A to i v případě, že jste takoví sportovní amatéři, jako já…

P.S. Na youtube je neuvěřitelné množství videí od opravdových profesionálů, nepovažoval jsem tedy za nutné kompilovat nějakou obrazovou přílohu – máte-li zájem, hledejte tam.

 


02.10.2022 JBB

12345 (103x známkováno, průměr: 1,17 z 5)
7 211x přečteno
Updatováno: 2.10.2022 — 22:30
D-FENS © 2017