Justiční mičurinismus: od práva na dítě k právu na peněženku dárce

Byl jsem vyzván, ať napíšu něco o zdravotnictví, a vzhledem k nedávným událostem s agentem Pávkem si myslím, že následující řádky budou vysoce aktuální.

Bolševický aktivismus a justiční mičurinismus soudruha Baxy a jeho crew mají ještě jeden kolaterální důsledek pro ty z nás, kdo nevnímají podobné věci jen jako infotainment. Každý den jsme svědky toho, jak se nám přes odpor většiny justiční neomarxisté snaží zavést neomarxistické právo.

Toto právo je založeno na těchto premisách:

Stát musí chránit „slabší“
Společnost se podle soudců dělí na dvě poloviny: utlačovatel a utlačovaný. Utlačovanému je třeba pomoci, kdežto utlačovateli je třeba šlápnout na krk podle předem stanovených kritérií, která jsou převážně identitní.
Podobná politika vytváří obrovské incentivy chovat se neodpovědně a morální a jiná selhání pak „vyúčtovat“ utlačovateli. Vzniká tak morální hazard, konflikty, a tudíž i prostor pro justiční prasata a advokáty se napakovat.
De facto se tak znovu opakuje v obměně komunistická logika, jenže v tomto případě postupuje komunismus v koncentračním spádu od západu k východu a železná opona neexistuje.

Tento problém se mimo jiné týká i redefinice umělého oplodnění. Legislativní redefinice IVF má 3 fáze, přičemž zatím jsme pouze ve fázi dvě.

Původní koncept spočíval v léčbě neplodnosti heterosexuálních párů. Pokud je chlap v páru tzv. „kapoun“, mohl být obdarován spermatem anonymního dárce a dítě pak přijmout za své.

První fáze začala, když uřvané bezdětné feministky nebo lesby, které by si chtěly pořídit dítě bez chlapa, měly smůlu. Kvůli nim a jejich hysterii vzal původní právní koncept IVF rychle za své. Byl nahrazen konceptem „práva na dítě“ pro jednotlivce a postupně se tento koncept zaváděl v jednotlivých zemích západní Evropy, Kanady a USA. Tím, že legislativa umožnila single ženám a homosexuálním ženám, které se chlapů štítily natolik, že nebyly schopny jim ani unést sperma, legální přístup k IVF, stát poprvé v historii institucionalizoval a záměrně naplánoval vznik neúplné rodiny, kde otec od počátku legálně neexistuje.

Nejprve se k tomuto konceptu přihlásili soudruzi z Velké Británie a postupně se neomarxistický koncept „práva na dítě“ uplatnil prakticky ve všech západoevropských zemích s výjimkou Itálie (Legge 40/2004) a a donedávna též Švýcarska (LPMA, federální zákon o asistované reprodukci z počátku tisíciletí), kde je IVF umožněna pouze heterosexuálním sezdaným párům a dítě „ze zkumavky“ tak má vždy právního otce i matku. Švýcaři si ale po feministickém vzoru od roku 2022 schválili „Manželství pro všechny“, což masivně otevřelo stavidla i pro další uchazečky, které postihly hnízdivé pudy. Zde aspoň vidíte, k čemu manželství pro všechny je. Nejde vůbec o nějakou humanitu a ohleduplnost „k jinakosti“. Jde o nic menšího než o prachy, a to o velké prachy.

Není třeba připomínat, že debata o celé původně zdravotní problematice byla značně ovlivněna právě výroky ústavních soudů, u nás například soudružkou Šimáčkovou.

Druhá fáze redefinice konceptu IVF byla započata v roce 2005 ve Velké Británii, kde je ze zákona vytvořen registr dárců spermatu a každá žena podstupující IVF musí mít přiřazeného samce – dárce z registru, jehož identitu je možno kdykoli odhalit. Jakmile vyrostla první generace dětí počatých single matkami, narazil systém na psychologický a právní (i zdravotní) problém: tyto děti masivně požadovaly právo znát svůj původ. Západní legislativa proto začala bleskově rušit anonymitu dárců. Důsledkem bylo, že stát sice umožnil ženě mít dítě bez otce, ale zároveň si v centrálních registrech připravil přesnou databázi konkrétních mužů (jméno, ID, adresa), kteří jsou biologickými otci těchto dětí pro budoucí použití. Udělal to ještě dříve, než první generace dětí z IVF dospěla a byla způsobilá cokoli požadovat, což je třeba mít na paměti.

Výsledkem je, že v západní Evropě je dnes sice běžné, že svobodná žena může mít IVF, ale spermie od anonymního dárce (tzv. No-ID Release) už téměř nikde legálně nedostane. Státy ji donutí použít dárce neanonymního (tzv. ID Release), jehož identitu dítě v 16–18 letech zjistí.

Nejkontroverznějším neomarxistickým právním mičurinismem je v tomto ohledu legislativa australského státu Victoria, která dokonce odhaluje dárce retroaktivně bez jeho souhlasu. I toto právo se může rozšířit kdekoli a kdykoli si justiční neomarxista usmyslí.

Jedinou významnou výjimkou v západní a jihozápadní Evropě, kde legislativa umožňuje mít dítě jako svobodná matka/lesbický pár a zároveň mít dárce striktně anonymního – zůstává Španělsko.

Španělský zákon z roku 2006 (který platí i v roce 2026) garantuje absolutní anonymitu dárce a zároveň široký přístup pro single ženy. Proto tam také směřuje největší procento evropské reprodukční turistiky. Určitou výjimkou je rovněž Dánsko, které sice single ženám IVF umožňuje, ale jeho obří spermabanky musely kvůli tlaku okolních států přejít dominantně na neanonymní dárce.

Ani tato anonymita ale není neprolomitelná. I když je sperma dárce odebráno a skladováno tak, že se zpětně dárce nedá zjistit, existují technické prostředky, jak takového dárce odhalit. Existují prostředky genetické genealogie a komerční DNA testy (direct-to-consumer genetic testing) např. od společností jako 23andMe, AncestryDNA či MyHeritage, které analyzují vzorek slin. Neprozradí přímo jméno dárce, ale určí geografický původ a hlavně vyhledá genetické příbuzné v databázi, kterou už tyto společnosti mají. Systém vyhledá lidi, kteří sdílejí určité množství DNA. Pokud se v databázi objeví blízký příbuzný (bratranec, teta, strýc nebo dokonce biologický sourozenec počatý ze stejného vzorku), systém jej identifikuje. Nalezené genetické shody se kombinují s veřejně dostupnými záznamy, jako jsou matriky, sociální sítě, rodokmeny a nekrology. Křížením a kombinováním těchto informací lze sestavit rodokmen a zúžit okruh možných osob až na konkrétního taťuldu.

V Čekoprasečáku je dárcovství pseudonymní. Tedy klinika IVF ví přesné identifikační údaje o dárci, jen nejste schopni je prozatím vysoudit. Tento stav však rovněž nepotrvá věčně.

Je tedy jasné, že dříve nebo později anonymní dárcovství zcela zmizí, respektive že již zmizelo.

Za tímto bude následovat třetí fáze, která zatím existuje pouze v náznacích jednotlivých judikátů justičních prasat. Existuje množství justičních precedentů neoficiálních dárců: existují četné případy, kdy soudy přikázaly mužům platit alimenty na děti počaté z jejich spermatu – šlo o tzv. „soukromé dárcovství“ (kdy muž daroval spermie kamarádce nebo lesbickému páru mimo oficiální kliniku a na toto „neoficiální dárcovství“ si dokonce nechal sepsat smlouvu u notáře).

Stačí jedna justiční neomarxistka Šimáčková a její aktivistická judikatura a dříve nebo později nastane třetí fáze.

Pokud by se v budoucnu našlo soudní těleso (např. složené z radikálně progresivistických soudců), které by chtělo ochranu dárců proti vymyškování a majetkovému transferu prolomit, právní sofistiku by si dokázalo vytvořit relativně snadno. Použilo by k tomu mechanismy, které už v jiných kauzách běžně vidíme.

Aktivistická judikatura by tento rozdíl časem prostě smaže s odkazem na to, že „biologická realita je stejná v klinice i mimo ni“. Víme z praxe, jak umějí justiční prasata žonglovat s takovými pojmy, jako je „nejvyšší zájem dítěte“. Šimáčková nebo její budoucí marxistický klon povýší zájem dítěte nad Listinu základních práv a svobod a nad zákon tak, jak jsme to viděli v předběžném opatření protežující právo prezidentčíka na to účastnit se žranice v Ankaře za peníze daňových poplatníků. Základním kladivem aktivistické justice je mezinárodní Úmluva o právech dítěte (kterou je argumentováno jen tehdy, když se to justici hodí, zatímco když jí argumentuje účastník řízení, justiční gauner se mu směje do očí), která umožňuje podat si libovolného propagátora vlastní genetické informace. Soudkyně by mohla třeba říct: „Ano, zákon sice chránil anonymního dárce, ale dítě má ústavní právo na adekvátní životní úroveň obou biologických rodičů. Dítě je slabší strana. A matka je v sociální nouzi, zájem dítěte na výživném převažuje nad majetkovým zájmem dárce.“

Pravděpodobně první věc, kde dojde k prolomení majetkových práv anonymních dárců, bude dědictví. Dědictví samo o sobě se považuje za bezzásluhový transfer a pro neomarxisty tohle je přesně ta klíčová dírka, kudy marxistická justiční verbež půjde. Představte si tu situaci. Máte tatínka, jste jeho jediné legitimní dítě. Tatínek zemře a najednou, zčistajasna, se o jeho majetek přihlásí pět kukaččích mláďat. Je vysoce pravděpodobné, že pokud to budou kukaččí mláďata nějaké potroublé feministky, která si v rámci hnízdních pudů pořídila dítě na IVF klinice, že maminka takovým dětem moc dědictví nezanechá a snaha oholit jediného legitimního dědice bude velmi významná.

A bude to.

Muži, kteří se domnívají, že podepsáním formuláře na klinice asistované reprodukce získali věčnou a neprůstřelnou imunitu vůči represivnímu zásahu státního aparátu, jsou zkrátka hloupí a naivní. Právo není neměnná matematická konstanta – je to neustále se měnící politický produkt a cokoli, co státním prasatům poskytnete, bude dříve nebo později zneužito proti vám. Trend zavádění neokomunistických sprosťáren je velmi dobře patrný, jak nám velmi dobře ukázal Pávkův (ne)ústavní proces. Pokud se změní politické a ideologické klima v klíčových justičních orgánech, může se ze starého altruistického daru stát doživotní finanční past.

A nedej bože, aby měl muž, v té chvíli anonymní dárce, jinou zákonitou manželku a jiné děti. V té chvíli se z alimentů stane rozbuška pro další zničení takového muže, protože ženuška takovému blbovi nemusí tolerovat, že mu po světě běhá ještě jiný genetický matroš vyžadující prachy než ten, co má s ní.

Celý dosavadní proces legislativního ukotvení dárců spermatu ukazuje, jak nebezpečné je věřit státním zárukám v oblasti rodinného práva. Muži, kteří v dobré víře poskytli nebo poskytují genetický materiál, se nevědomky ocitli ve druhé fázi tohoto procesu. Historický vývoj je víceméně vysoce predikovatelný – jakmile má stát v registru jasného viníka a chybějící peníze, je jen otázkou času a politické vůle, kdy ty dvě věci spojí dohromady.

Pokud si myslíte, že je to jen konspirační teorie, pak vězte, že tomu tak není. Každá taková legislativní změna přinese justičním gaunerům více moci, více prebend, navíc kolem celého rodinného práva je celý obslužný justičně-průmyslový komplex. Právníci, exekutoři, soudružky znalkyně, OSPOD, justiční gauneři, banky umožňující dluhové financování. Tento ekonomický sektor představuje objem transakcí zhruba ve výši 3 % HDP. Sice se o tom nemluví, ale lze per exclusionem dovodit, že se jedná o dominantní změny, které ovlivňují nejen ekonomické transakce a socioekonomické chování, ale i mužskou biologii. Krize maskulinity není totiž spojena pouze se společenskými změnami, ale i se změnami biologickými. Dlouhodobý sociální tlak, pocit marginalizace nebo chronický stres prokazatelně aktivují osu hypothalamus–hypofýza–nadledviny (HPA osa). Zvýšená produkce stresového hormonu kortizolu pak přímo potlačuje osu hypothalamus–hypofýza–gonády (HPG osa), což vede k poklesu produkce testosteronu u mužů. Průměrná hladina testosteronu u mladých mužů představuje asi 70% průměru v roce 1975, což má přirozeně své důsledky. Mladí muži dnes nemají zájem ani o vztahy ani o sex, protože 30 a více procent dětí víceméně nemá otce přítomného v sociálním prostředí, nemá mužský vzor, vše mužské je eliminováno z jejich života. Počet uzavřených manželství klesá a porodnost je na historickém minimu. Justiční chamraď a na ni navázaný průmysl chtějí svoje maso, na kterém budou predátorsky kořistit. Neanonymní dárci spermií se přímo nabízejí.

Proto pozor, soudruzi: pokud si na studiích chcete přivydělat spermoprostitucí a myslíte si, že vyhonit si ho na koženkové sedačce před pornem v IVF centru za prachy je dobrý ekonomický model, jak si přivydělat na pivo, je třeba vás upozornit na to, co vás v budoucnu může potkat. V tuto chvíli se za spermie (nikoli de lege, ale de facto, protože legislativní pokrytectví je nezměrné a vy legálně nemůžete darovat spermie za prachy, může se vám pouze kompenzovat čas strávený na klinice) platí asi 1 000–2 000 za odběr okamžitě, přičemž za ukončení celého cyklu vyjde „odměna za spermie“ asi na 10 000 Kč.

V tuto chvíli po vás nikdo nemá právo nic chtít. Ale stačí jedna Šimáčková, jeden úplatek, jeden judikát, jedna kampaň a zákon se změní během chvilky. A ochranná vrstva se kolem vás rozplyne. Za těch deset tisíc za darování spermií si můžete vykoledovat rozsudek na alimenty, který z vás udělá otroka. Někdy dokonce doživotně. Protože single feministická soudružka, která shodou okolností bude oplodněna vašimi spermiemi, například bude sluníčková maminka a bude trvat na tzv. „přirozeném porodu“. To způsobí invalidizaci „vašeho“ dítěte a skutečnost, že se nebude schopno „samo živit“ nikdy.

Takže pozor, spermoprostituti: až se stane, že vám přijde dopis do vlastních rukou s rozsudkem a výměrem výživného, poté se už nebudete moci tvářit, že jste o ničem nevěděli.

30. 6. 2026 Challenger

Související články: