Unesené pojmy – proč „konzervativci“ nejsou konzervativní

Jak by řekl klasik, v posledních letech se nám tu rozmohla „ošklivá slůvka“. Některá jsou nově vymyšlená, ale horší to je slovy starými a normálními, jejichž význam se změnil. Nejednalo se však o významový posun, jenž je v rámci vývoje jazyka častý a přirozený. Tento posun je příliš rychlý a hlavně příliš velký, takže jde spíše o záměrné překroucení významu slov.

Židé jako klasika

Není náhodné, že různá takto „unesená“ slova se vyskytují v souvislosti s Izraelem. Například pojem „zavražděné palestinské děti“ reálně mnohdy znamená „mladiství nad 15 let zabití při účasti na ozbrojených akcích teroristické organizace Hamás“ (další příklady zde), „genocida“ se z původní podoby znamenající záměrnou likvidaci civilního obyvatelstva (viz třeba židé, Arméni a Tutsiové) posunula do významu „dílčí zpomalení prudkého nárůstu obyvatelstva v Gaze“ (v období 2012-2021 tam vzrostl počet obyvatel o více než čtvrtinu), dále „civilní oběti“ často znamená „ozbrojení teroristé Hamásu v civilním oblečení“, „izraelské bombardování“ reálně znamená „špatně zamířená raketa palestinských teroristů“ (viz zde), „spravedlivá výměna“ fakticky vždy znamená „desítky či stovky propuštěných Palestinců za jednoho propuštěného (možná, ale ne nutně živého) Izraelce“ (blíže viz zde) atd.

Přirozeně tento jev se netýká pouze židů, ačkoli na mnoha místech stále přetrvává věčná myšlenka, že za vše špatné mohou, ať už přímo či nepřímo, právě židé, kteří jako jediné etnikum na světě jsou souběžně obviňováni z toho, že jsou bohatí („plutokraté vykořisťující lid“) i chudí („vychytralí příživnici parazitující na lidu“), zbožní („tmářští náboženští fundamentalisté v podivných kloboucích“) i ateističtí („bezbožní marxisté, kteří vynalezli komunismus“), internacionální a multikulturní („zrádní kosmopolité, kteří rozvrací národní jednotu“) i nacionalisté („genocidní sionisté, kteří v Palestině jdou ve stopách Hitlera“).

Perly z východu i západu

A není náhodné (nýbrž naopak to vychází z osvědčené historické tradice), že dlouhodobě je v této aktivitě přeborníkem Rusko. Kromě věky osvědčené (od nečekaného ukončení aliance s hitlerovským Německem) klasiky, jako je pojem „fašista“ ve významu „kdokoli, kdo jakkoli nesouhlasí s Ruskem či se ruskému vedení nelíbí“, nově existuje též ve formě „nacista“ ve významu „každý, kdo nesouhlasí s ruským ovládnutím Ukrajiny“.

V posledních letech z tohoto vydatného zdroje přibyly nové pojmy jako „osvobození a ochrana civilistů“, „gesto dobré vůle“, „chirurgicky přesné údery proti ryze vojenským cílům“ a legendární „vše jde podle plánu“. K nim pak letos vyrůstá nový konkurent „jednání o příměří s cílem zabránit civilním ztrátám“ s významem „oslabit Ukrajinu a poskytnout Rusku příležitost válku ještě prodloužit a ukousnout si další území“, případně „kompromis“ neboli „dohoda výhodná pro Rusko“ a „nestranné zprostředkování“ neboli „jednostranné poskytování výhod Rusku bez jakékoli protihodnoty“ (například zde).

Západ v tomto směru též nezůstává pozadu a z USA byly do Evropy importovány například pojmy jako „antirasismus“ ve významu „rasová segregace a selektivní výklad právních norem na základě rasového původu“, případně „diverzita“ ve významu „rasové kvóty v přijímacích zkouškách a hodnocení výkonu podle rasové příslušnosti“ (viz zde).

Evropa pak kontrovala v kontextu migrace, a tak se objevili „běženci v ohrožení života“ ve významu „ekonomičtí migranti cestující přes řadu bezpečných zemí do Evropy v rámci nemalé finanční investice vyplacené organizovanému zločinu“, jejich podkategorie „zranitelní nezletilí bez doprovodu“ s významem „dospělí migranti bez nároku na azyl, kteří o sobě tvrdí, že jsou nezletilí a tím se úspěšně vyhýbají deportaci“ (přičemž snaha lékařským vyšetřením ověřit jejich věk je rovněž „rasismus“), pak specificky v německém kontextu „doktoři a inženýři“ ve významu „jakýkoli migrant ze Sýrie, případně z širší oblasti Blízkého východu“, nebo specificky v českém kontextu „dětští sirotci“ ve významu „problematičtí teenageři (tj. s takto deklarovaným věkem) či adolescenti, jejichž rodina zatím zůstala v zemi původu a bude později žádat o sloučení“ (podrobněji viz kauza „sirotci z Řecka“).

Těžké kalibry a konzervatismus

Zvláště nebezpečné v tomto směru jsou pak pojmy ve své podstatě spíše obecné a teoretické, protože u nich, na rozdíl od výše uvedených příkladů, jejich významový posun není tak očividný a na první pohled bizarní, a proto jsou daleko více využitelné v rámci propagandy a účelového vyvolávání těch „správných“ dojmů. I zde je široce oblíben pojem „nacismus“, hojně používaný v deklarovaně pokrokových kruzích (zajímavá podobnost s ruskou oblibou téhož, viz výše) ve významu „kdokoli kdo nesouhlasí s woke kultem a zpochybňuje dogmata o diverzitě, genderu, rasismu, pohlaví atd.“.

Termíny „kult“ a „dogmata“ nejsou v tomto ohledu žádnou nadsázkou, neboť podobnost „probuzenosti“ (v originále „woke“) s náboženstvím je viditelná už dlouho (podrobněji viz například zde). Jeho základem je „historická vina bílého muže“, samozřejmě přes generace děditelná a nesmytelná (tj. obdoba „prvotního hříchu“) vyžadující permanentní pokání klimatem a antirasismem, včetně placení odpustků (například ve formě emisních povolenek), za dohledu specifické skupiny nepochybujících a neomylných aktivistů a expertů (tj. fakticky členů církve) poskytujících ta „správná“ školení a dohlížejících na provádění požadovaných rituálů (tj. obdoba bohoslužeb).

Důsledkem tohoto pojmového únosu pak je i věčný politologický „oříšek“, kdy socialismus je ze své podstaty levicový, ale národní socialismus je považován za tu nejpravicovější (neboli extrémní) pravici, ale tato otázka už odbíhá spíše do akademické roviny (viz téma porovnávání nacismu a fašismu). Souvisí s ní však další oblíbený významový posun, a to inflace pojmu „ultrapravice“, jenž je v současnosti masově používaný pro to, co ještě před pár desítkami let bylo mainstreamem pravicové či středopravicové politiky. Pro ilustraci je možno si najít politické postoje třeba Ronalda Reagana a Billa Clintona a posoudit, jakými pojmy by v „liberálních“ kruzích byly tyto postoje popsány dnes.

Titulek tohoto článku se však vztahuje k podobné inflaci pojmu „konzervativní“, jenž bývá hojně používán velmi rozdílnými subjekty a nezřídka za diametrálně odlišným účelem. Souvisí to se skutečností, že jeho původní obsah má širší záběr než ve své původní podstatě menšinové kategorie jako nacismus či ultrapravice a zároveň má podstatně pozitivnější konotace. Další výhodou v tomto směru je, že většina příjemců intuitivně tuší, co si pod tím představit, ale tato představa bývá obvykle spíše vágní. Tedy ideální kandidát pro únos.

Co je konzervatismus

Odpovídání na tuto otázku už vydalo na mnoho vědeckých publikací, politologických, filozofických či jiných. Pro základní přehled jsou však k dispozici i pro neodborníka (jako je i autor tohoto textu) srozumitelné články například od Romana Jocha či Andreje Duhana.

Například se z nich dozvíme, že konzervatismus není prostým udržováním statu quo či snahou o návrat do minulosti. Ani ti nejradikálnější konzervativci, navzdory chytlavým memům či propagandistickým hyperbolám, neprosazují návrat do středověku či ještě dále. Ostatně nejsou to oni, kdo by si idealizoval prvobytně pospolnou společnost a kdo vytvořil ideál „neposkvrněného vznešeného divocha“. Nicméně tento narativ je lákavý, neboť staví konzervativce do pozice pasivních odmítačů, zatímco liberály či levici do pozice těch, kteří přináší něco nového a něco lepšího.

Ve skutečnosti konzervativci uznávají nevyhnutelnost změn a přirozenost vývoje. Z jejich pohledu je však optimální, aby se společnost spontánně (tj. zdola) vyvíjela v rámci platných zákonů. Oproti tomu liberálové a levice mají tendenci společnost „napravovat“ a „vylepšovat“, a to více radikálními a shora prosazovanými způsoby, což vede k tomu, že takto prosazované změny jsou mnohdy „přepálené“ či dokonce zamíří i zcela špatným směrem. A konzervatismus je ve své podstatě obranou proti těmto krokům či jejich korekcí.

Volný trh není pro konzervativce tak zásadní jako pro klasické liberály a je vnímán spíše jako nástroj než jako hlavní cíl a konečný ideál. Přesto však představuje preferovaný stav oproti tomu, aby materiální rovnost a celkovou spokojenost občanů zařizoval pečovatelský stát. Zatímco klasicky liberálním ideálem je stát co nejmenší a co nejslabší, konzervativci preferují stát „malý, ale silný“, tj. stát mající významnou roli a dostatečnou sílu, ale pouze v omezeném spektru úkolů (zejména při zajištění bezpečnosti). Naopak velký a silný stát symbolizovaný hesly jako: „Ať to někdo zařídí.“, „Máme nároky a stát se má postarat o jejich uspokojení.“, patří do repertoáru levice a nikoli konzervativců.

V konzervativním pojetí není úkolem státu občany „ochraňovat před chudobou“ a starat se, aby se „všichni měli dobře“. Nemá poskytovat rovnost výsledků, nýbrž pouze zajišťovat rovnost příležitostí. Z konzervativního pohledu je nerovnost ve společnosti nevyhnutelným důsledkem lidské svobody. Na rozdíl od klasicky liberální pozice chápou konzervativci rizika z toho plynoucí a podporují snahu o jejich omezování či vyvažování, ale hlavní úkol v tomto směru nepřipadá státu.

To úzce souvisí s konzervativním důrazem na vlastní odpovědnost kontrastující s levicovým (ať už klasickým nebo progresivním) pohledem na lidi jako na nesvéprávné „oběti vnějších sil“ čekající na ochranu od „osvícené vyšší moci“. Proto také konzervatismus bere velmi vážně otázky bezpečnosti, včetně bezpečnosti v rovině zahraniční politiky, a neváhá do jejího zajištění investovat. V prudkém kontrastu s tím stojí levice (opět klasická i progresivní), jež se peníze pokouší využít na „důležitější“ věci, tj. na „starání se o důstojný blahobyt občanů“, čímž je v praxi míněno rozdávání úplatků voličům, případně na „boj s klimatem“. Tato snaha je pak maskována hesly ve stylu: „My chceme mír. K vyřešení stačí diplomacie, zbraně nejsou potřeba. Ať to vyřeší někdo jiný. Zavoláme vyšší moci, která nás zadarmo ochrání.“

V neposlední řadě je pro evropský (a z Evropy vycházející) konzervatismus zásadní loajalita k západní civilizaci, uznání její výlučnosti a výjimečné kvality (protože historie jasně ukazuje, že opravdu ne všechny civilizace a ne všechny kultury si jsou rovny – kromě obligátních Aztéků je možné více komplexní pohled najít například v knize Civilization od Nialla Fergusona). To však neznamená ostentativní vymezování se proti „woke“ excesům, což je velmi snadné, bezpečné a pohodlné, a proto i velmi oblíbené mezi deklaratorně konzervativními subjekty. Znamená to západní civilizaci a její hodnoty bránit i v případech, kdy to není snadné, bezpečné, ani levné. To právě souvisí předchozím odstavcem a bývá významným filtrem mezi postoji skutečně konzervativními a mezi levicovými (včetně těch neprogresivních).

Odkud přichází „konzervatismus“

Výše nastíněná složitá a komplexní podstata konzervatismu však bývá účelově překrucována a zjednodušována do úzce vymezeného kritéria, kdy jako hlavní či dokonce jediný „důkaz opravdového konzervatismu“ je prezentován nesouhlas s aktuálními politikami EU, případně i se samotnou existencí EU, nebo obecněji odpor vůči sociálnímu inženýrství a snahám o přestavbu společnosti podle „progresivní“ („woke“) ideologie. Tedy v praxi jde o odpor vůči politikám, jako jsou „boj s klimatem“ (ve formě ostentativního sebepoškozování evropské ekonomiky), „genderové osvobození“ (ve formě propagace změn pohlaví u nezletilých), „antirasismus“ (ve formě povinných rasových kvót, rasové segregace a selektivního uplatňování právních norem podle etnické příslušnosti), „diverzity“ (ve formě umožňování či aktivní podpory ilegální migrace) atd.

Toto zjednodušení pak vede k situacím, kdy různé ankety či politické kompasy (viz třeba tento příklad z minulých voleb) prezentují SPD a podobné subjekty jako ty nejvíce „konzervativní“, což je zvláštně bizarní, neboť to evokuje dojem, že Tomio Okamura usíná s knihami Edmunda Burkea pod polštářem a vůbec není politický podnikatel, jenž svou stranu řídí jako firmu a tomu plynule podřizuje své aktivity i názory. Mnohdy tyto kompasy budí dojem značné účelovosti tím, že se pokouší prezentovat tu „dobrou“ a tu „špatnou“ polovinu politického spektra. V té druhé jsou pak koncentrovány bizarní či extrémistické subjekty (přirozeně s výjimkou těch bizarních či extrémistických, které se hlásí k „woke“ ideologii) a jsou opatřeny nálepkou „konzervativní“, což má mít z „progresivního“ pohledu i tu výhodu, že to poškodí i skutečně konzervativní (a tedy neextrémní a nebizarní) subjekty, které vůči „pokrokovým“ experimentům představují reálnou alternativu a tedy jsou vnímány jako hrozba.

Konzervatismus obecně vyvolává asociace s uměřeností, stálostí, kompetencí, tradicí, časem prověřenými postupy atd. Tedy v zásadě pozitivní konotace, a proto existuje ona výše naznačená snaha jej propagandisticky překroutit a degradovat. Ale ze stejného důvodu existuje i z opačné strany snaha na něm účelově parazitovat. Ukázkou toho je, že na české politické scéně strany jako KSČM či SPD a jejich přidružené subjekty se označují jako „konzervativní“, ačkoli respekt k institucím, dělba moci, respekt ke svobodě jednotlivců (včetně svobody projevu – přirozeně s výjimkou těch „správných“ projevů), umírněnost ve využití státní moci, preference rovnosti příležitostí oproti tlaku na rovnost výsledků či ochota investovat do obrany západní civilizace jim rozhodně nejsou vlastní (a v případě komunistů je to i historicky vyzkoušené). Jedná se fakticky o náhradu pojmu „vlastenecký“, který byl jimi unesen a hodně zdiskreditován. Jeho náhradou a další obětí má být pojem „konzervativní“, a to v marketingové podobě s přívlastkem „národní“, což dohromady tvoří více líbivou a zároveň více vágní kombinaci.

Kemp konzervativní nebo „konzervativní“?

Varovné však je, že tomuto trendu se pokouší jít naproti i část samotných konzervativců. Ukázkou toho je setkání, jež od roku 2024 pořádá Společnost pro obranu svobody projevu a jehož spektrum účastníků bylo loni i letos velmi široké. To přirozeně není nutně špatná věc. Politika je diskuse a je nutno umět mluvit (a naslouchat) i odlišným názorům. Ovšem ona událost se nejmenuje „Setkání příznivců svobody projevu“ nebo nějak podobně. Jmenuje se „Konzervativní kemp“, což vcelku jednoznačně naznačuje, co bude tématem a kdo tam bude vystupovat.

Sami organizátoři akci označují jako „setkání národních konzervativců“, nicméně výběr přednášejících je poněkud překvapující. V roce 2024 bylo z 24 přednášejících sedm aktivních politiků. A jaké tedy je složení tohoto „konzervativního“ výběru? Jeden zástupce ODS (plus k němu ex-ODS a s Čínou sympatizující Jan Zahradil), jeden za Motoristy, jeden za SPD a pro jistotu dva za ANO. A jako sedmý bývalý Pirát (členem pouze v té krátké době, kdy to vypadalo, že Piráti budou hlavní vládní strana) a současná hvězda komunistického „Stačilo!“, Ondřej Dostál. Perličkou je pak skutečnost, že mezi přednášejícími působil i silně levicový komentátor Thomas Kulidakis, jenž velmi podporuje pohlcení zbytkové sociální demokracie komunisty a má podivné a Rusku konvenující názory na zahraniční politiku a obranu (viz rozbor jeho aktuální tvorby).

V tomto směru pokračoval i druhý ročník „Konzervativního kempu“ prezentovaný jako „velké setkání českých konzervativců a dalších přátel svobody“, jenž proběhl letos. V rámci skupiny osmi politiků mezi přednášejícími se opět nacházeli zástupce SPD (tentokrát sám předseda „vlastenecké čtyřkoalice“) i ANO (opět pro jistotu dva) a za komunisty už tentokrát přímo šéf „hnutí“ Daniel Sterzik (jenž má se symbiózou s SPD a s Motoristy pozitivní zkušenosti – viz zde). Sestavu doplnil obhájce ruské invaze na Ukrajinu, kritik „sionistické lobby“ v Bílém domě a fanoušek moskevského „míru a spravedlnosti“, Petr Drulák.

Zastoupení komunistů a jejich příznivců tedy má významově stoupající tendenci. V této souvislosti je smutně ironické, že se jedná o akci organizovanou Společností pro ochranu svobody projevu, ačkoli komunisté specificky v této disciplíně nemají dlouhodobě pozitivní výsledky. Chápu, že teze jako: „Tohle jsou ti správní a neškodní komunisté, protože nesouhlasí s homosexuálními svatbami a Pride průvody.“, mohou znít lákavě, ale přesto mi připadají nebezpečně naivní.

Kdo pro koho jámu kopá?

Kritiku obsaženou v tomto článku je přirozené možné odmítnout jako přílišný ideový purismus a jako zbytečné bazírování na pojmech. Stoupenci „sjednocené konzervativní fronty“ by mohli namítat ve smyslu: „Ano, my víme, že ANO, SPD, komunisté, PRO a další podobné subjekty nejsou doopravdy konzervativní, i když se tak sami označují a my předstíráme, že toto jejich označování se za konzervativce je pravdivé. Ale v tom nejpodstatnějším, tj. odporu proti woke a proti EU, se s námi shodují, takže to mohou být naši užiteční spojenci. Proto budeme předstírat, že jim věříme, pragmaticky využijeme jejich podporu, ale není nutno mít obavy, jelikož ty jejich více šílené nápady se stejně neprosadí. Tedy nebudeme darovanému koni příliš koukat na zuby, v celkovém součtu je pro nás toto spojenectví výhodné, přínosy převažují nad riziky a účel světí prostředky.“

Přirozeně určitý pragmatismus a volba „menšího zla“ jsou nevyhnutelnou součástí demokratické politiky, jakkoli to někteří voliči odmítají pochopit. Nicméně v určitých momentech se stává, že přání začne být otcem myšlenky, přínosy jsou zveličovány a rizika přehlížena. A to je právě případ postoje parafrázovaného v předchozím odstavci. Ten představuje příklad oněch proslulých „dobrý myšlenek“, kterými však je dlážděna cesta dolů, na hodně nepříjemná místa.

Historie i nedávné zkušenosti z jiných zemí v tomto směru poskytují varovné příklady. To je však už námět pro jiný článek.

Související články: